Premiér Babiš nám sebral motýle, říká hudebnice Andrea Konstankiewicz

Lidé

Už sedmnáct let žije ve Francii, ale pravidelně se vrací do Česka, kde tvoří polovinu kapely Tara Fuki. V té jsou dvě ženy, zpívající violoncellistky: Dorota Barová a ona. Známá je pod jménem Andrea Konstankiewicz, ale ve skutečnosti má dávno příjmení Nazir. Proč? Kompletní rozhovor k poslechu najdete na konci článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kapela Tara Fuki hraje dvacet let, já dělám dvacet let novináře, takže právě o vás, Andreo, jsem psal své první články.

Vlídné?


Obdivné! Debutovou desku Piosenki do snu jsem miloval.

No a teď, po dvou desetiletích, vydáváváme desku šestou jménem Motyle.

 

Ten název mě zaujal. Víte, kdo slovo motýle proslavil?

Vím, loni ho zprofanoval premiér Babiš: „My chceme znovu motýle!“ Chvíli jsme přemýšlely, jestli od našeho dávno vymyšleného jména neustoupit, ale ne. Motyle jsou hezké a praktické, zvládnou je vyslovit i cizinci.


Co přesně to slovo znamená?

Motyle jsou motýli, samozřejmě. Polsky.


Což dává smysl, protože vy jste z Frýdku a vaše kolegyně Dorota z Třince.

Navíc máme obě ostravskou konzervatoř, ale skamarádily jsme se až pak v Brně při studiích hudební vědy a estetiky. Já navíc měla malý sekáč jménem Přednošené šatstvo, takový zahulený kumbálek hned vedle kavárny, a když jsem jela někam koncertovat, zaskočila za mě právě Dorotka. Občas jsme tam spolu jenom tak popíjely kafe, a zhruba po roce nám došlo: „Proč hrajeme na cello každá zvlášť a nikdy to nezkusíme spolu?“ Takhle všechno začalo.


Dorota má polskou maminku. Vy tátu?

Ne. Táta se sice jmenuje Konstankiewitz, ale nějakého Poláka bychom našli snad až půltucet generací zpátky. Jsme prostě z kraje, kde se všechno dost promíchalo.

 

Kompletní rozhovor si můžete poslechnout zde nebo ve vašich podcastových aplikacích.

 

 

 


Neměla jste s tím zvláštním příjmením jako holka nějaké potíže?

V první třídě mě dost natrápilo, než jsem se ho naučila psát, ale vlastně to byla maličkost proti období, kdy jsem se roku 2003 přestěhovala do Francie – byrokratické země, kde kvůli každé maličkosti musíte vyplňovat spoustu formulářů. Tam jsem pořád něco podepisovala, podepisovala, ale přes veškerou snahu se obvykle nevešla do kolonky. Proto se hodilo, když jsem se oficiálně stala Andreou Nazir.


A to se vám povedlo jak?

Normálně, vdala jsem se, a i po rozvodu si pak příjmení nechala. Hlavně z těch praktických důvodů, protože už nemám dost energie hláskovat každou chvíli někomu čtrnáct písmen příjmení rodného – Nazir je jasný.

 


Jaký původ má to jméno?

Můj manžel byl napůl Francouz, napůl Pákistánec.


Jezdívala jste do jeho druhé vlasti?

Ne. On se ve Francii narodil, pákistánský otec mu ze života zmizel někdy v šesti letech, takže sám vyrazil pátrat po příbuzných až jako třicetiletý. Najednou měl plno bratrů a sester.


Jak vy jste se naučila francouzsky?

Začátkem milénia jsem začala ve Francii spolupracovat se souborem Kubilaï Khan Investigations, což je multižánrová company – na jednom pódiu se odehrával tanec, divadlo, hudba, video, všechno. Původně jsem jenom dojížděla, ale potom se zamilovala do otce svých dětí, který tam hrál na bicí, a od té doby ve Francii žiju. V Česku jsem musela opustit dvě ze svých tří kapel, totiž Rale a Boo, a nechala jsem si jenom Tara Fuki... Ale k té mé francouzštině – zpočátku jsem neuměla ani slovo. Kolegové slibovali, že to není problém a zkoušky budou probíhat v angličtině, ale ve výsledku řekli úvodní větu anglicky, načež přešli do francouzštiny a vůbec je nezajímalo, že nerozumím. Čili klasické vhození do vody.


Byla první léta ve Francii těžká?

Ani ne, pracovně dokonce skvělá. S Kubilaï Khan jsme hrávali ve velkých divadlech od Brazílie po Austrálii a honoráře tehdy byly výborné.

 

Díky vaší hudbě žiju

Čím se živíte dnes, když už součástí Kubilaï Khan nejste, a i kdyby, tak se stejně nekonají koncerty?

V posledních letech učím. Žiju na vesnici ve vnitrozemí, kde se těžko hledají spřízněné muzikantské duše. Děti už povyrostly do puberty, najednou mám čas, tak jsem si řekla, že začnu předávat, co umím.


Právě děti jsou tím důvodem, proč zůstáváte ve Francii?

Vlastně ano. Papírově jsem i Francouzka, ale srdcem přece jen víc Češka.


Jak se vám vlastně v současné Francii žije?

Poslední dobou je tam napjatá atmosféra, což mě mrzí. My bydlíme na té vesnici mezi jabloněmi a švestkami, daleko od míst, kde jsou občas problémy, ale na druhou stranu musím říct, že polovina našich sousedů jsou muslimové a vycházíme spolu výborně. Po posledních islamistických útocích kdosi napsal na mešitu hanlivé výhrůžky, a já byla na naše muslimy pyšná za to, že se rozhodli nereagovat – vydali jen prohlášení, že si přejí klid a mír.


Myslíte, že by radikální islám mohl tradiční francouzskou kulturu zásadně změnit, nebo dokonce zničit?

Toho se nebojím. Co má silné kořeny, to se zvenku jen tak zničit nedá.


Jak podle vás Francie zvládala a zvládá letošní pandemii oproti Česku?

Jaro bylo tragikomické. Zatímco vy jste šili roušky a národ se nad tím spojil, ve francouzské televizi jedna ministryně prohlašovala, že roušky nemají smysl. Načež nás zavřeli do karantény, ven jsme mohli na hodinu denně a kilometr od domova, trvalo to přes dva měsíce, během kterých měli něco sofistikovaného vymyslet, a když nás konečně pustili ven, tak se ukázalo, že není nic, ani ty roušky. Tehdy jsme si je taky začali šít sami, jen jsme byli čtvrt roku opoždění za Českem. Ale nakonec se to docela vyrovnalo...


Pořád chodíte i u vás na vesnici v rouškách?

Když vidím pohledy některých sousedů, tak radši jo.


Jak se ta situace prakticky dotkla vašeho života?

Smolné bylo, že jsme v březnu měly natáčet desku Motyle v českém studiu a tři dny před mým odletem, když jsme byly nachystané i natěšené, se hranice zavřely. Bylo mi to líto, ale v létě jsme desku zvládly. Plánový křest odpadl, šňůra taky, tak teď opravdu hlavně učím. A to onlajn, protože hudebky jsou ve Francii zavřené.


Co podle vás brání tomu, aby vaše kapela Tara Fuki uspěla mezinárodně?

My jsme toho projezdily docela hodně, ale zároveň se nepotřebujeme stát komerčními hvězdami – ta muzika je komorní až intimní, neděláme show, vždycky nám budou vyhovovat spíš menší divadla... Jsme rády za to, jak to je. Máme svobodu.


Vzpomenete si, co pro vás bylo největším zadostiučiněním?

Jednou za námi přišel fanoušek, zářily mu oči a říkal, že na tom byl špatně, měl nejtemnější myšlenky, rozhodoval se, jestli to dobrovolně neukončit, ale poslech naší desky mu vrátil naději. To byla největší odměna.


Jakým stylem vy vlastně s Dorotou pracujete?

Když jsem měla malé děti já, tak jsme hodně hrály po Francii, ona jezdila za mnou a zvládaly jsme i dlouhé šňůry. No a později, když porodila Dorotka, jsem ji už nechtěla nikam daleko tahat a mnohem víc jsme hrály v Česku, aby se mohla po koncertech vracet domů.


Našly jste si systém, jak skládat na dálku?

Máme pocit, že potřebujeme být spolu. Nejdřív uvařit kafe, probrat život, teprve potom sednout k cellům a předvést si navzájem nápady. Takže vlastně pracujeme formou soustředění – když není karanténa, snažím se skoro každý měsíc přijet a třeba tři dny spolu v kuse spolu hrajeme.


Kapelu přímo ve Francii byste mít nechtěla?

Třeba to ještě někdy vyjde, ale asi bych se musela přestěhovat.


Z vesnice na město?

Ano, jenomže dětem venkov naprosto vyhovuje. A tak tajně sním o tom, že až půjdou na vysokou školu, přestěhuju se za nimi někam třeba do Toulouse nebo do Bordeaux. To by se mi líbilo, protože já jsem – na rozdíl od dětí – městský člověk. Současná situace pro mě není úplně ideální, protože k životu nutně potřebuju kulturu.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama