Velká otočka Borise Johnsona na poslední chvíli

„Nemám ani ponětí, kam kráčíme,“ básnil na pódiu kytarista Kelly Jones při závěrečné odrhovačce Dakota, kterou se velšští Stereophonics předminulý víkend loučili s lesem vlajících rukou v naplněné cardiffské koncertní hale.

Romantický text o pomíjivosti lásky v ulpívavé melodii, které pod pódiem přizvukovaly tisícovky nadšených fanoušků, mohl být metaforou pro brexit, kdyby dnes Evropou neobcházelo strašidlo mnohem děsivější. Otázka, jakou cestou se to Británie vydala, je ale stále na místě.

V půlce března by totiž koncert, jaký v Cardiffu (a několik dní předtím v Manchesteru) odehráli domácí Stereophonics, jinde v Evropě neprošel. Šířící se nákaza koronaviru proměnila totiž evropské metropole v říše duchů.

Velká Británie nicméně žila dlouho dál po svém. Zatímco Francie, Španělsko či Německo šly do izolace a lidé si prozpěvovali maximálně z balkonů, Britové se holedbali, že vyspělá liberální demokracie zákazy nepotřebuje. A tak na ostrovech zůstalo téměř vše při starém: v hospodách se dál čepovalo pivo po pintách, ve školních lavicích dál usedali žáci v uniformách.