Ivan Mládek: Hrát přestanu, až mě klepne

Lidé

Před čtyřiceti lety se stal mým vůbec prvním oblíbeným zpěvákem, to jsem chodíval do prostějovské školky. Před dvaceti lety jsem se skamarádil s Ivanovým synem Štěpánem, dodnes spolu hrajeme fotbal. Ivan velkoryse toleroval naše studentské večírky, pročež zůstával mým oblíbencem a je jím stále – nejen z toho důvodu, že mi loni věnoval nádherný obraz... U příležitosti osmdesátin Ivana Mládka odemykáme rozhovor z lednového Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nejdřív ti, Ivane, ukážu svoji fotku z počátku osmdesátých let, kdy jsem denně poslouchal tvá elpíčka.

 

Předpokládám, že tě ten výjev nepřekvapuje...

Dnes už jsem zvyklý, ale když jsem v sedmdesátých letech po prvních nahrávkách zjistil, že si naše písničky oblíbily děti, hodně mě to překvapilo.

 

Jen a jen příjemně?

Pocity jsem měl rozpačité, protože jsem se snažil psát pro své hospodské kamarády se smyslem pro recesi; pro studenty, pro trampy, případně pro neortodoxní jazzové publikum. Děti mě ve snu nenapadly – ale milá pozornost to byla. Ony naši muziku vnutily i do domácností, kam by se jinak přes Gotty, Pilarové a Vondráčkové asi nedostala. Hlavně díky dětem jsme se vetřeli do všech koutů naší socialistické vlasti.

 

Ty jsi byl dětským idolem mým – kdo kdysi býval tvým?

Budeš se asi divit, ale Vlastimil Bubník.

 

Čili skvělý fotbalista a ještě lepší hokejista; hvězda hlavně padesátých let.

Na ledě uměl krásně kličkovat, driblovat a střílet blafáky.

 

Co hudebníci?

O muziku jsem v dětství nejevil zájem – teprve v pubertě pak začal pokukovat po kytaře, kterou jsem si na chmelové brigádě před prvním ročníkem průmyslovky prvně ohmatal. Dva mí budoucí spolužáci už obstojně brnkali, přičemž jedním z nich byl budoucí trombonista Ivan Zelenka, bratr známého koncertního kytaristy Milana Zelenky.

 

Jaký první živý koncert tě nadchnul coby posluchače?

V dětství nás učitelé často tahali na koncerty vážné hudby, kterými bylo několik žáků vždy unešeno, ale většina trpěla. Včetně mě.

 

A který byl ten první skvělý?

Mě nakonec uhranul jazz, ale jenom z desek. Za stalinistů v padesátých letech k nám žádné jazzové kapely koncertovat nepustili. První taková, kterou jsem slyšel naživo, byl anglický Jazz Band Chrise Barbera. I když se jednalo o evropský jazzový revivalismus, koncert mě nadchnul – zejména Barberův tenorbanjista.

 

Zkoušel jsi do té doby kličky a blafáky jako ten Bubník?

Před muzikantskou érou jsem hokej hrozně miloval. Nešel mi vůbec, což ovšem nebránilo tomu, abych v sedmdesátých letech brusle neoprášil a nechodil hrát celou jednu zimu na babický rybník. To, co jsem se v dětství naučil, mi na rybníku stačilo.

 

S kým?

S Romanem Skamene, Ivo Pešákem, Petrem Kaňkovským, Jerzym Ziembrowským a Tomášem Procházkou. Tři proti třem a samozřejmě o prachy. Jednou za námi přijel i Luděk Sobota, převlékl se do tepláků, manželka mu pomohla s utahováním bruslí, vjel na led, ale okamžitě dostal pukem do holeně – tak se převlékl a odejel zase padesát kilometrů domů.

 

Slušným hokejistou býval v mládí Laco Déczi, který si tě váží jako snad nikoho jiného z české pop-music. Pokud tedy chápeme Banjo Band jako pop-music, protože ty jsi pop nikdy neposlouchal...

Neposlouchal, ale nemůžu říct, že neuznával. Pop-music hraje spousta výborných muzikantů – každý holt propadne něčemu jinému.

 

Jak si vysvětluješ fakt, že tě v šedesátých letech nezaujal bigbít? Není v tom jakési staromilství? Případně elitářství?

Ani staromilství, ani elitářství, jen jsem se beznadějně zamiloval do klasického amerického jazzu. A když se člověk opravdu zamiluje, už jsou mu pak všechny ostatní holky lhostejné. Ale k tomu Lacovi...

 

... jak jste se vlastně sčuchli?

Mám pocit, že se známe odjaktěživa. Obdivoval jsem jeho hru – a rozuměli jsme si vždycky taky politicky. Když jsme spolu hráli na nějaké trapné velké socialistické estrádě, přišla řeč na Kryla, Landovského a disidenty, které strhl boj za hezký socialismus s lidskou tváří a teď za to trpěli. Jako s málokým jsem si tehdy tak jako s Lacem rozuměl v tom, že veškerá iniciativa proti totalitě je beznadějná; že se člověk před komunisty jen obnaží, načež má po hudbě a po legraci. Laco se mnou naprosto souhlasil a řekl moudrou větu: „Máš praudu, je to na pi**, na nich beztak platí len samopal a do hor.“ Za týden stejně taky emigroval – ale protože chtěl žít v New Yorku, v centru světového moderního jazzu, nikoliv z politických důvodů. A na jeho slova došlo.

 

Jak to myslíš?

Komunisty nakonec přitlačili ke zdi Američané svou ekonomickou a vojenskou silou. Sověti viděli naději jen v gorbačovské perestrojce, od které si naivně slibovali, že je dostane ekonomicky, a tedy i vojensky zase vzhůru. Ale měkký Gorbačov byl začátek jejich konce – ani se nemuselo bojovat, stačilo je vystrašit.

 

Já bych přesto dodal: Díky Bohu za tu hrstku našich disidentů!

Po pádu totality sehráli pozitivní roli pohotovým převzetím moci. Československo získalo čas a taky díky chaosu v Rusku jsme bez krveprolití postupně dospěli k demokracii a tržní ekonomice – podle mě zejména díky vítězství pravice ve svobodných volbách a pak kuponové privatizaci. Když pád totality ohlašovali v televizi dva bývalí komunisté Pithart a Kantůrek a když Václav Havel koncem listopadu prohlásil, že kapitalismus v Československu nepřipadá v úvahu, velké iluze jsem si o něžných revolucionářích nedělal.

 

To Havel opravdu řekl?

Slyšel jsem to na vlastní uši, jen už nevím, jestli v televizi, nebo rozhlase... Dodnes jsem přesvědčený o tom, že se roku 1989 jednalo o socialistickou perestrojku iniciovanou Ruskem – ale díky Bohu, ve kterého já nevěřím, a hlavně zásluhou disidentů a chartistů došlo k postupné likvidaci socialismu bez masakrů.

 

 

Taktické kličkování

Mluvili jsme o hokeji, ale ty ve svých nejslavnějších hitech zmiňuješ jiné sporty, například vodáctví nebo horolezectví. Je to náhoda, nebo jsi skutečně hory zlézal a řeky sjížděl?

Při studiích Vysoké školy ekonomické jsem si na katedře tělesné výchovy vybral kanoistiku – abychom dostali zápočet, museli jsme sjíždět i pražskou Čertovku, ale na vodě jsem pak byl snad jen dvakrát. Zato horolezení jsem si v pozdním dětství a raném mládí užil ažaž. Táta byl nadšený alpinista a tatranista, tak mi ani nic jiného nezbývalo. Po opuštění rodného hnízda jsem se už žuly nedotkl, ale vodácké a horalské písničky skládal rád. I trampských jsem složil plno, aniž bych byl trampem! Oni mi totiž byli zrovna tak jako vodáci a horolezci vždycky sympatičtí – obdivoval jsem jejich romantický život bez splachovacího záchodu a teplé sprchy.

 

Proč jsi nejezdil na čundry s nimi?

Párkrát jsem na potlachu hrál, občas spal ve stanu i pod širákem, ale nikdy jsem trampování nepropadl. Jako propadneš nějaké muzice, divadlu nebo malování, tak musíš propadnout i přírodě, abys ještě ve stáří spal každý víkend někde v lese u potoka zabalený v celtě. Jejich vášeň ale chápu, úchyl jsem podobný – ještě v osmdesáti si pořád brnkám jako v osmnácti letech. A pořád blbě.

 

Chodil ty jsi vlastně někdy do normální, neumělecké práce?

Když nepočítám dvouměsíční pokus učit a několikaměsíční občasné docházení do Kulturního domu železničářů, tak jsem jen mezi průmyslovkou a vysokou dělal rok technického úředníka.

 

Co jsi vyváděl v tom kulturáku?

Makal v Oddělení propagandy a metodiky práce. Pokud si pamatuju, pořádali jsme soutěže železničářských countryových kapel a různé výstavy. Na jednu z nich honili všichni členové oddělení po celé republice jednu vzácnou lokomotivu, aby ji vyfotografovali – to bylo služebních cest!

 

A toho technického úředníka jsi dělal kde?

Ve Feroně. A ten jediný rok mi tenkrát stačil k poznání, že nejsem schopen jakékoli činnosti jen kvůli obživě; že nesnesu žádného šéfa, ranní vstávání a hlavně bolševické otravování.

 

Tím myslíš co?

Podnikové schůze, povinnou účast na komunistických oslavách, na mírových demonstracích a bujarých soudružských veselicích; a vedle toho taky vynucované podepisování všelijakých petic. Většinou proti jiným komunistům, kteří si mylně mysleli, že socialismus lze opravit.

 

Sám ale říkáš, že coby profesionální hudebník jsi na politicky motivovaných estrádách občas hrát musel.

Nic jiného nám nezbývalo, jiné větší akce se prakticky nepořádaly. I různé petice jsme všichni automaticky podepisovali, ale všechno se to lépe snášelo s americkým banjem na pódiu než v davu s rudou třepetalkou v ruce. Za kocourkovské normalizace, kdy už se nepopravovalo, se „volným nohám“ celkem dobře improvizovalo, aniž by musely vstupovat do KSČ nebo podepisovat spolupráci s StB. Aspoň pro mne bylo kličkování v socialismu přijatelnější než emigrace, kterou jsem si koncem šedesátých let vyzkoušel.

 

To byla tvá zkušenost se Západem špatná?

V Paříži jsem se měl dobře, hrál jsem tam na balalajku po ruských emigrantských klubech – s potomky bělogvardějců a ruské šlechty jsem si rozuměl, od té doby nedám na Rusy jako národ dopustit... O návratu do Československa rozhodl stesk po domově.

 

Na jakém nejstarším hudebním albu tě můžu slyšet?

Hrál jsem na Písních amerického Západu roku 1970, ale za jakých okolností!

 

No? Za jakých?

Po návratu z emigrace mě živila několik let manželka a já jenom občas za pár šupů hrál na jazzových sessions ve vinárně Viola. Tou dobou jsem potkal na ulici bluegrassového banjistu Marko Čermáka, který měl vlastní kapelu White Stars. Prý mu utekl jeden sólista, a tak se zeptal, jestli náhodou nehraju na mandolínu. „Samozřejmě,“ odpověděl jsem pohotově a Marko mě hned pozval na druhý den, že bude kšeft. Rozloučili jsme se a já si letěl koupit do bazaru hudebních nástrojů mandolínu, kterou jsem v životě nedržel v ruce. Trochu jsem si ji večer doma osahal – prstoklady stejné jako u tenorbanja, ale všechno hrozivě miniaturní; a ještě k tomu to byla taková ta vypouklá, která při hře vystřeluje z klína.

 

Hrůza!

Jo. Začal jsem se zamýšlet nad svou drzostí a uklidňoval mě jen fakt, že nejspíš budeme hrát pro opilé trampy, kteří nic nepoznají. Ale mýlil jsem se, bylo to nahrávání nové desky ve studiu Fisyo – tohle mi Marko Čermák neupřesnil. A proto vůbec první sólo, které jsem kdy nahrál, není na banjo, ale na mandolínu ve skladbě Jesse James.

 

Brzy poté jste i s Banjo Bandem natočili Upírovu píseň, ale tu jsi nezpíval. Se zpěvem jsi začal někdy před půl stoletím, když jsi slavil třicetiny...

... ano, Upírovu píseň ještě nazpíval Jeník Pacák, který byl pro své jiné výtvarnické a hudební aktivity dost nespolehlivý, což mě nakonec přinutilo zpívat si své písničky sám. Ale když jsem slavil třicetiny, ještě mě v Československu neznala ani noha. Až rok poté jsme se dostali k prvnímu nahrávání pro rozhlas – a ten nás začal pomalu zviditelňovat.

 

Od druhé poloviny sedmdesátých let, kdy jsme se já nebo tvůj syn Štěpán narodili, jsi už byl mimořádně populární. Jak jsi tu změnu snášel?

Žádný nápor na psychiku jsem nepociťoval – a rozhodně se netetelil radostí z toho, jak mě lidi na ulici poznávají. Spíš mě trochu štvalo, že se musím na veřejnosti začít ovládat. Býval jsem často dost konfliktní, a tak jsem musel skoncovat s neustálými půtkami s průvodčími v tramvaji, s neochotnými prodavačkami nebo s línými číšníky. Bylo po soukromí, což jsem bral jako daň za to, že se můžu živit muzikou, která mě baví.

 

Jaké jsi v mládí míval konflikty?

Jednou jsem se při spartakiádě popral s průvodčím. Jindy za mnou vyšli všichni číšníci z Klášterní vinárny, obestoupili mě a chystali se mě zmlátit – ale když se ke shluku na chodníku blížili dva policajti, nechali mě na pokoji. Nejbezpečnější byly konflikty s prodavačkami, přes pult na mne nemohly. Dá se říct, že až televize ze mě udělala slušného, klidného člověka.

 

Musel jsi občas kvůli socialistickým schvalovačům měnit texty?

Nikdy jsem nic neupravoval. Za normalizace už seděli v rozhlasových textových komisích celkem inteligentní funkcionáři, kteří kvůli své profesi s komunisty sice byli, ale jen naoko. Pravda, někdy mě vyhodili s celým textem, například s Jožinem z bažin – ne pro nějaké politické podtexty, ale připadal jim příliš blbý. Podařilo se nám ho nahrát až o rok později na desku Pantonu.

 

Počkej, vždyť Jožin vůbec není blbý!

Dneska už jsou všichni zvyklí na absurdity, na dada, ale zpočátku tenhle styl humoru hodně lidí urážel a provokoval – nebo jsem byl pro ně prostě blb.

 

Proč jsme ovce?

Dvacet let kamarádím se Štěpánem, takže jsme za vámi už jako studenti jezdili do Dobřichovic – překvapilo tě, že se tvůj syn nevydal bohémskou cestou, ale stal se z něj právník?

Jednou takhle dopoledne jsme měli na zahradě v Dobřichovicích snad první vážný rozhovor. Štěpán se právě ocitl na životním rozcestí: práva, nebo se pokusit dostat na DAMU?

 

Měl buňky pro pódium?

Nějaké určitě. Váhal, a tak jsem mu dal otázku: „Chceš mít v budoucnosti jistou existenci, dobré auto, hezké bydlení a vážnost v hospodě i ve snobské společnosti? Tak se staň advokátem – jen budeš pořád zavalen prací, mít plno starostí, často budeš podstupovat různá rizika a každé ráno vstávat... Nebo se dej mojí cestou – čekala by tě sice nejistá existence a občas prázdné kapsy, ale můžeš se dopoledne, jako právě teď, válet na zahradě. Zatímco jako advokát budeš u soudu, na matrice nebo za klientem ve vězení.“

 

A Štěpán se rozhodl pro práva.

Stejně jako kdysi jeho děda – a dobře udělal, na volnou, nejistou nohu by se mělo dávat jen z vášně k muzice, divadlu nebo malování, protože pak se existenční potíže lehko překonávají. A Štěpána žádná taková nesmyslná vášeň nepostihla.

 

Někdy předloni jsem zjistil, že občas vyprávíš historku o mně: jak jsem potkal na Čukotce opilého Eskymáka, který si broukal Jožina. Dost mě to rozesmálo a na fotbale jsem Štěpánovi řekl, ať ti vyřídí, že to byl střízlivý litevský ekolog zkoumající medvědy na Kamčatce.

Tomáši, já tu tvou historku na veřejnosti nevyprávěl, jen jsem se o ní letmo zmínil v nějakém rozhovoru. Bez přibarvování jsem ji sdělil přesně tak, jak mi ji předal Štěpán: popíjel jsi na Čukotce s Eskymákem, který neuměl ani rusky, teprve k ránu se zmohl na větu „Kakája zemlja?“. Když jsi odpověděl, že „Češskaja respublika“, Eskymák vstal a zazpíval ti česky Jožina z bažin. Až teď se dozvídám, že to bylo na Kamčatce s Litevcem, který krmil medvědy a Jožina nezpíval, ale jen broukal – promiň, ale nebudu vyšetřovat, jestli historku vylepšil Štěpán, nebo ty, já to ale nebyl!

 

Dobře, jsi v tom nevinně. A o to víc si vážím faktu, že jsi pro mě vzápětí namaloval obraz. Dokonce s bohemáckou tematikou, což mě dojalo.

V každém případě si ode mě ten obraz za dobrou reklamu zasloužíš. Protože oč je horší Kamčatka než Čukotka? A oč je horší Litevec než Eskymák?!

 

 

Přesně tak. Dnes nám ten obraz visí na nejčestnějším místě v obývacím pokoji.

Jsem rád, že ho máš v obývacím pokoji, a ne na záchodě jako kamarád Luděk Sobota. Ale sám si za to můžu – ten obraz pro něj se jmenuje „Sovětská toaletářka“.

 

Na zmíněnou Kamčatku jsem se dostal při cestě stopem kolem světa: Ty jsi nikdy nestopoval?

To víš že jo, jako studenti jsme cestovali jenom stopem, protože jsme na autobusy a vlaky neměli peníze. Stopem jsem dokonce procestoval skoro celou západní Evropu. Po studiích roku 1966 se mi podařilo nějakým zázrakem získat výjezdní doložku a devizový příslib – vyrazil jsem sólo stopem přes Vídeň na Paříž, nejdál jsem se dostal do bretaňského Pornicu. Ve svých čtyřiadvaceti letech jsem poprvé spatřil moře a hned se v něm málem utopil. Radostně jsem skočil do vln, jenže nikdo mi nikdy neřekl, že mě můžou unést na moře. Neunesly, ale dopachtil jsem ke břehu snad o kilometr jinde.

 

Nepotkal jsi náhodou právě díky stopu onu brýlatou a natvrdlou komičku ze své kapely – Lenku Plačkovou?

Máš dobré informace, Lenka bydlela stejným směrem jako já – a když už jsem ji za Prahou nabíral asi po páté, měla plačtivou náladu, že zase neudělala přijímačky na medicínu, že ji máma zabije a že neví, co si počne. Po svých zbytečných školách jsem jí poradil, ať se vykašle na medicínu, zamyslí nad svými koníčky a začne se vážně věnovat tomu, co ji nejvíc baví – nevypadala na to, že by to byly počítačové hry a drogy. Když se přiznala, že zpívá se sborem v kostele, zbystřil jsem, pozorněji si prohlédl obličej a pozval ji na nejbližší zkoušku Banjo Bandu. Lenka se ukázala být skvělou herečkou a komičkou; divím se, že mi ji ještě žádný režisér nezkusil přebrat.

 

Nedávno o tobě prohlásila: „Pro Ivana nic není problém – všechno dobře dopadne a z toho, co dobře nedopadne, vznikne báječná historka.“ Opravdu jsi bytostně pozitivní optimista?

Spíš s osudem smířený pesimista, možná oportunista. Ale ten „pozitivní optimista“ zní dobře, takové z nás chtěli mít komunisti... Je pravda, že se dneska na všem negativním snažím najít něco pozitivního, což mám asi po otci, který se – aby strávil život spokojený, a ne žlučovitý s uchem na Svobodné Evropě – snažil sám sobě namlouvat, že k něčemu je i ten socialismus dobrý. Například že při něm pro ekonomickou nemohoucnost pomaleji postupuje civilizace, na což se nedalo nic namítnout. Ale komunisti podle mne životní prostředí devastovali ještě víc než kapitalisté, což táta, milovník přírody, kupodivu neviděl. Anebo nechtěl vidět – aby se mohl v pohodě věnovat malování, turistice a horolezení.

 

Jak táta maloval?

Zatímco děda i prastrýc se věnovali precizním perokresbám, otec se tvorbou pohyboval někde mezi Maroldem a Špálou. A hlavně měl stejně jako já ctižádost pokoušet se o něco nového, což je těžký úkol, často bez výsledku, ale zábavný.

 

Ty si dnes malováním velmi slušně přivyděláváš...

... a přesto se necítím být malířem – těch je spousta a skvělých. Opravdu jsem jen malujícím bavičem, mě baví víc bavit než malovat.

 

Ocenil jsi, že máš v době pandemie a nejistého koncertování možnost o to víc malovat a prodávat obrazy?

Nešlo o výdělek, ale o to, že mám na malování víc času. Zas tu bylo něco zlého, co je u mě pro něco dobré.

 

Jak ty dva poslední, covidové roky snášíš?

Tím, že bydlím na venkově, a ještě k tomu jsem skoro nonstop zalezlý v ateliéru, snáším zatím pandemii celkem dobře – horší jsou hrozné zprávy o kamarádech, které covid přemohl.

 

Z tvých starších scének jsem získal pocit, že jsi hypochondr. Nejsi?

Už naštěstí ne, největším hypochondrem jsem byl v dětství. V deseti letech jsem si vsugeroval, že mám za sebou stejně jako otec srdeční infarkt. Rodiče mě nebrali vážně, a tak jsem se bez jejich vědomí sám vydal na prohlídky, EKG a zátěžové rotopedy. Samozřejmě jsem byl úplně zdráv, ale k pobavení lékařů a sester jsem trval na svém a navštěvoval je dál – teprve když mi pohrozili blázincem, infarkt jsem pustil z hlavy. Pak jsem byl chvíli hypochondrem asi v pětatřiceti letech po vyprávění režiséra Josefa Vondráčka o natáčení na onkologickém oddělení pražské Bulovky. Stejně jako pan režisér jsem pak lítal na onkologii s každou pihou, skvrnkou, tukovou malou bulkou i s pupencem po kousnutí mravencem. Ale po narození Štěpána jsem začal hlídat už jen jeho a o sebe se bát přestal. Čím je člověk starší, tím je asi menší hypochondr. V sázce je toho pořád méně a méně.

 

Postupem času jsi přestal dělat činnosti, které ti přitom šly – skládat písně, vystupovat v rádiu a televizi... Proč takhle odcházíš, aniž bys musel?

Nešlo o žádnou ztrátu invence, o žádnou únavu, o žádné klacky pod nohy, důvod byl jednoduchý. Nádoba přetekla – přestalo mě to bavit.

 

A neblíží se doba, kdy takhle zabalíš i koncertování s Banjo Bandem?

Nevím, kdy mě klepne nebo kdy mě postihne infarkt. Jiný důvod k ukončení živého hraní s kapelou neobstojí.

 

Takže jsi jako ten o čtyři roky starší Laco Déczi, který se zjevně rozhodl zemřít s trumpetou na pódiu?

Ano, podobný případ. Na Laca i na mě možná chodí hodně lidí proto, aby byli při tom, až to s náma sekne. Se mnou při nějakém tremolu a s Lacem při tříčárkovaném C.

 

Za pár dní ti bude osmdesát. Připadáš si už starý?

Když nemáš žádnou nemoc, cítíš se pořád mladý – aspoň já jo. K horšímu se to může změnit třeba až za dvacet let, ale klidně taky zítra; v tom je ten život napínavý.

 

Když se díváš na svoje vnučky, do jaké doby podle tebe vyrůstají?

Mám obavu, že svět směřuje zase k nějakému socialismu. Když se nebude zavírat a věšet, lidi si asi zase pomalu zvyknou být ovcemi...

 

Které indicie tě k takové obavě vedou?

Ty, které vedly za první republiky k převážně levicovému smýšlení našeho národa. Husitská nenávist k boháčům, levicová kulturní fronta, noví Voskovcové a Werichové, Drdové, Olbrachtové a Bezručové, masový příliv nemajetných uprchlíků čili budoucích levicových voličů, obdiv ke skandinávskému socialismu a hlavně stále vzrůstající vliv státu a evropského nadstátu na život lidí. Zase nás chtějí co nejvíc řídit.

 

Aha! Teď jsi spíš negativním pesimistou...

Tak asi dopadnou všichni starci – straší a straší ty mladé.

 

Proč si podle tebe spousta lidí nedovede vážit svobody?

Buď proto, že nikdy nezažili nesvobodu. Nebo už na ni zapomněli. Ale abych nekončil tak škarohlídsky, tak teď – když se ve volbách komunisté ani socialisté konečně vůbec nedostali do parlamentu – jsem vlastně velmi spokojen.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama