Pan Hospodář

Lidé

Stát se to v jiné zemi, v jiné době, byl by život Karla Engliše příběhem oceňovaným a obecně známým. V Česku je příběhem především tragickým a z velké části zapomenutým. Ekonom, politik a bankéř Karel Engliš byl v rámci soutěže Banka roku vyhlášen za jednu ze tří největších osobností českého finančnictví posledních sta let.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

I zkrácený výčet toho, kým Karel Engliš byl, je impresivní. Vzděláním právník, celoživotní vědec a pedagog, spoluzakladatel Masarykovy univerzity v Brně, zakladatel vlastní školy národohospodářského myšlení, spolutvůrce prvních československých zákonů, nejdéle sloužící ministr financí za první republiky, guvernér národní banky a jeden ze strůjců prvorepublikového hospodářského vzestupu. Také velký psavec, autor desítek knih a stovek odborných ekonomických textů, ale i vděčný objekt dobových karikatur a vtipů – kvůli pověsti ministerské „držgrešle“, výraznému slezskému přízvuku a typickému vzezření s kšticí, kulatými brýlemi a knírem. V soutěži Banka roku k výročí sta let od vzniku republiky byl Karel Engliš vybrán porotou v čele s bývalým guvernérem České národní banky Pavlem Kysilkou jako jedna ze tří nejvýznamnějších osobností českého finančnictví let 1918–2018. Společně s dlouholetým šéfem prvorepublikové Živnobanky Jaroslavem Preissem a výkonným ředitelem Mezinárodního měnového fondu českého původu Janem Viktorem Mládkem.

 

Z nuly

Karel Engliš se narodil roku 1880 ve Hrabyni, slezské obci na půli cesty mezi Ostravou a Opavou. V Hrabyni, kterou celý život miloval, dožil i poslední dekádu svého života v ústraní jako vyhnanec. Zemřel v roce 1961. Ve zlomových životních okamžicích odolal vábení moci protektorátního i komunistického režimu. S oběma těmito režimy si nezadal a odmítl s nimi spolupracovat. Důsledkem byla perzekuce, život v ústraní a důsledné vymazání z dějin Československa, k jehož rozvoji výrazně přispěl.

Narodil se jako outsider. Poslední, desáté dítě nepříliš úspěšného řezníka, který se musel přesunout z města na vesnici. Englišův otec zemřel v devětasedmdesáti letech. Karlovi bylo v té době teprve šestnáct. Od kvinty, tedy od půlky studia na gymnáziu, se musel živit již zcela sám. Tehdejší bídné poměry rodiny Engliš později glosoval ve svých pamětech slovy: „Nemohli jsme zpohodlnět.“

 

Vzestup Karla Engliše z nuly mezi politickou, odbornou a ekonomickou elitu detailně popisuje disertační práce Martina Hlaváče z roku 2015 z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Čerpal přitom i z rodinného archivu a nikdy nepublikovaných děl a pamětí, jež léta schraňovali Englišovi potomci.

Chudoba byla v té době obvyklým jevem. Ekonomické rozdíly byly řádově větší než dnes a sociální záchrannou síť tehdy představovala vzájemná pomoc členů rodiny. V Englišově případě fungovala finanční nouze jako motor, který ho hnal dopředu. Martin Hlaváč ve své disertaci popisuje všechno, co musel mladý Engliš podniknout, aby ušetřil pár tehdejších krejcarů. Již na českém gymnáziu v Opavě si přivydělával doučováním dětí z bohatších rodin. „O krejcar bylo zle. Neměl jsem tedy volné chvíle, po škole jsem dával hodiny a denně jsem lehával velmi unaven po večeři, kterou mně i dále dávali z domu, týdně pecen chleba a hrnek tvarohu,“ poznamenal si v pamětech.

Vedle skromnosti a pracovitosti, což pro něj bylo typické i v pozdějších dobách hojnosti, se už během studií projevoval jako dobrý pedagog a hospodář. Na své další studijní štaci, na právnické fakultě tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, začal některým kolegům spravovat kapesné a vyvinul něco, čemu bychom dnes říkali systém mikroúvěrů. Díky svým úspěchům v doučování se dostal také do některých významných pražských rodin. Jedním z jeho „žáků“ a kolegů byl například Karel Loevenstein. Ten se později stal ředitelem jednoho z nejvýznamnějších prvorepublikových kolosů – Škodových závodů v Plzni – a zároveň jedním z nejvlivnějších byznysových zastánců politika a ekonoma Engliše.

Již v tomto období nouze a selských počtů, jak vyjít z týdne na týden s penězi, se rodily základy englišovské logiky a ekonomické teorie. Jeho takzvaná teleologická metoda vysvětluje dění z pohledu účelu: lidé, firmy jednají a přizpůsobují své ekonomické chování určitému cíli, za účelem naplnění svého užitku. Ve své době šlo o učení velmi moderní. V ekonomické teorii získalo na síle až o desítky let později. Od této myšlenky, víry, že každý jedná za určitým účelem, každý je strůjcem svého štěstí, je jen kousek k některým myšlenkovým pilířům národohospodáře Engliše i velkým sporům, které za první republiky vedl. Věřil ve svobodné rozhodování jednotlivce, byl jen pro omezené zásahy státu do ekonomiky – a to v sociální oblasti, odmítal schodkové hospodaření státu i sanování dluhů úvěry. Stavěl se i proti podle něj škodlivým manipulacím s měnou. Brojil proti inflaci, ale byl hlasitým odpůrcem – za první republiky velmi populární – deflační politiky, tedy snižování cen prostřednictvím rychle posilující koruny.

 

Právník ekonomem

Karel Engliš studoval práva v Praze na přelomu 19. a 20. století. V té době nebyla ekonomie samostatnou disciplínou, ale pouze předmětem doplňujícím vzdělání právníků. Tehdejším profesorem národohospodářství na pražských právech byl Albín Bráf. Stahoval k sobě nadané studenty se zájmem o ekonomii. Z tohoto úzkého kruhu se později rekrutovali ministři financí a další vlivné postavy první republiky včetně Engliše.

Jeho hlavním působištěm se záhy stalo Brno. Tady učil a žil až do začátku německé okupace. Do Prahy, kde měl dlouho jen služební ministerský byt, dojížděl vlakem. V Brně ještě před první světovou válkou začal učit národohospodářství na místní české technice a následně i na nově založené Masarykově univerzitě. Zákon o jejím zřízení sepsal Engliš společně se svým kolegou Františkem Weyrem. Třetím, kdo zákon o vzniku nové zemské univerzity zaštítil hned na druhém zasedání Národního shromáždění po revoluci 1918, byl Alois Jirásek. Engliš se stal prvním rektorem a na právnickou fakultu v Brně se pravidelně vracel přednášet.

Jako člověk ambiciózní a toužící uplatnit své znalosti vstoupil do politiky už za Rakouska. Byl zvolen poslancem moravského zemského sněmu. Devětadvacátého října 1918, tedy den po převratu v Praze, se stal emisarem moravských a slezských poslanců v Národním výboru v Praze. Prakticky okamžitě se stal autorem nebo spoluautorem celé řady zákonů, které tvořily základy nové republiky. Šlo o dobu revoluční. Vznikaly úplně nové úřady a ministerstva, rodila se vlastní měna, znárodňoval nebo vyvlastňoval velký majetek, nastavovaly se daně, a tedy příjmy nově vznikajícího státu…

Engliš se stal členem Československé národní demokracie. Zakladatelem této konzervativní nacionální strany byl první premiér československé vlády Karel Kramář a první ministr financí Alois Rašín. Dva z nejvýznamnějších protirakouských odbojářů a zakladatelů republiky. Jak to u revolučních stran bývá, jejich popularita rychle klesla. Rašínův přístup k řešení dětských nemocí první republiky byl nekompromisní, bez ohledu na veřejnou popularitu či sociální dopady. Národní demokracii to stálo hlasy a vliv, Aloise Rašína nepřímo i život. V roce 1923 byl zavražděn politicky motivovaným atentátníkem.

Soužití dvou výrazných osobností, ambiciózních právníků a ekonomů Rašína a Engliše, v jedné politické straně vystihuje známé pořekadlo o dvou kohoutech na jednom dvorku. Respektovali se, řadu názorů měli stejných, ale v odborné rovině jejich spory narůstaly. Rozdílný byl především jejich pohled na roli české měny a měnové politiky. Rašín byl autorem měnové odluky od Rakouska a politiky tvrdé koruny, tedy rychle posilujícího kurzu české měny. Nový stát to sice uchránilo od měnového rozvratu a hyperinflace, na druhou stranu to přineslo velké hospodářské a sociální náklady. Došlo k takzvané deflaci, tedy všeobecnému poklesu cen (v letech 1922 až 1924 spadly až o polovinu, mzdy však také), zároveň propadl export a výrazně stoupl počet lidí bez práce.

Engliš byl naopak zastáncem cenové stability, tedy brojil proti výkyvům oběma směry. Od počátku tvrdil, že deflace a příliš silný kurz jsou pro hospodářství škodlivé.

Engliš se stal postupně ministrem financí hned v šesti vládách. Národní demokracii v polovině dvacátých let opustil a fungoval již jen jako nestraník a odborný ministr. Mohl tedy přinášet vlastní myšlenky, zároveň však k jejich prosazení bez politického krytí mohl hrozit jen vlastní demisí. To také velmi často dělal. Jeho velkým politickým podporovatelem byl prezident T. G. Masaryk a letitý předseda agrární strany Antonín Švehla.

Engliš nastupoval na finance obvykle v rolích hasiče, čističe a korektora práce svých předchůdců. Spojen je například s penzijní a daňovou reformou, zavedením transparentnějšího účetnictví státu, splacením zahraničních půjček, vyrovnáním státního rozpočtu. Po velkém boji nakonec prosadil jako protikrizové opatření i devalvaci, tedy umělé oslabení koruny, které mělo v době otřesů globální ekonomiky po krachu na newyorské burze v říjnu 1929 podpořit československý vývoz a naopak učinit dovoz dražším. Tehdy to byl nepopulární krok, který šel proti jednomu ze symbolů úspěchu první republiky – silné koruně spojené s odkazem Aloise Rašína.

K Englišem navrhované devalvaci o jednu šestinu hodnoty došlo až v únoru 1934. Na protest proti tomu rezignovalo tehdejší vedení národní banky, Engliš se naopak stal jejím guvernérem. Na svůj nástup do prestižního úřadu vzpomínal jako na „nejhorší schůzi v životě“. Když v projevu děkoval nepřítomnému odstupujícímu guvernérovi Vilému Pospíšilovi, přítomní zástupci akcionářů a zaměstnanců skandovali „Škoda ho!“.

Dnes panuje shoda, že oslabení koruny mělo přijít dřív a být výraznější. Spor Rašín–Engliš rezonuje dodnes. „Rašín pomohl zakořenit preferenci pro neinflační vývoj a silnou měnu, která v naší národní genetické výbavě přežívá doteď,“ uvádí nastupující člen bankovní rady ČNB Tomáš Holub v přednášce věnované prvnímu ministru financí. „Pojetí moderní měnové politiky založené na dosahování cenové stability, jak ji provádí ČNB, je blíže odkazu Karla Engliše, ideového odpůrce Aloise Rašína.“

Krátce před okupací Čech, Moravy a Slezska Engliš ještě stihl přesunout část zlatého pokladu národní banky mimo dosah nacistického Německa. Vydal také knihu rozebírající program sudetoněmecké strany z ekonomického pohledu. Při jeho velmi věcném zkoumání došel k závěru, že je vůči společnosti založené na individuální svobodě programem nepřátelským. „Když o sobě někdo prohlašuje, že je sám demokratem, ale svým programem směřuje konzistentně k solidarismu (komunismu), není ve skutečnosti demokratem, protože jedná ve směru něčeho, co demokracii vylučuje,“ napsal.

Podle Jakuba Kunerta, hlavního archiváře a historika České národní banky, je Karel Engliš jedním z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších československých ekonomů. Díky časným překladům jeho děl do němčiny měl ve své době vliv na ekonomické myšlení v širší střední Evropě. Za aktuální považuje například Englišův rozbor a konflikty mezi dvěma základními hospodářskými systémy, v Englišově mluvě soustavou individualistickou a solidaristickou. „Zde se nepochybně každému vybaví stále aktuální otázky střetu mezi demokratickými a liberálními principy s těmi nedemokratickými, netržními a autoritativními,“ uvádí Jakub Kunert.

Těsně před zabráním Litoměřic, které připadly k Sudetům, zorganizoval guvernér Engliš exhumaci a převoz ostatků Karla Hynka Máchy do Prahy. Druhý pohřeb velkého básníka v máji 1939 se proměnil v obří protiokupační demonstraci. V té době již Engliš nebyl guvernérem, v únoru 1939 sám odstoupil. Okupaci prožil v ústraní. Vysoké školy byly zavřené, psal tedy do šuplíku. Jako známá prvorepubliková osobnost musel k soudu kvůli prověrce majetkových poměrů.

 

Do vyhnanství

Po válce se stihl vrátit k přednáškám na Právnické fakultě UK v Praze. Několik měsíců před komunistickým převratem byl ještě zvolen rektorem Univerzity Karlovy. Funkci složil k 27. únoru 1948, tedy souběžně s převzetím vlády komunisty.

Následovalo postupné vytlačení Engliše z vysoké školy, jeho článků z tisku a odstranění díla z veřejných knihoven. Začalo mazání historie a zakazování. Pouze synovi se podařilo utéct z republiky, dcera se zetěm dostali za nepovedený útěk mnohaleté tresty.

Jen několik měsíců po mozkové příhodě dostal Karel Engliš příkaz vystěhovat se z vlastní vily v Praze do domku ve vysídlené obci Dolina poblíž Kovářské v Krušných horách. „Je to zjevně chata v horách po Němcích, kterou nikdo nechtěl, která byla osm let neobydlena a nyní je po názoru vojenské správy ,obydlitelná‘. Také pro těžce nemocného člověka? … Odstěhovat se sem byl pro mne rozsudek smrti,“ cituje Martin Hlaváč z Englišových pamětí ve své disertační práci. Nakonec dostal svolení vystěhovat se s manželkou do rodné Hrabyně, kde v ústraní a zapomnění dožil. Život mu „zpestřovali“ estébáci občasnými domovními prohlídkami a kontrolou pošty. Úřady mu také několikanásobně snížily penzi a musel si přilepšovat rozprodejem majetku.

„Nesl to trpělivě. Já jsem s ním měl jako kluk hodně diskusí. Byl jsem prorežimně vychovaný a on mi vysvětloval, proč je to špatně. Engliš utekl do vědy, byl rád, že je v rodné vesnici,“ uvádí František Plhoň, vnuk Karla Engliše, ve vzpomínkách pro projekt Paměť národa.

K určitému oživení vzpomínek na Karla Engliše došlo až po pádu komunismu. V roce 1991 dostal in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Část jeho díla včetně klíčové Velké logiky, deníků a pamětí psaných ve vyhnanství nebyla dosud publikovaná. „Jako rodina se snažíme to změnit. Teď je to zapadlá, zapomenutá osobnost, a já cítím, že mu to dlužím,“ uzavírá Vít Pokorný, prapravnuk Karla Engliše.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama