Po přeslici: Om mani pae mey hun

Kultura

Sedím u notebooku. Dívám se přes modré, bílé, červené, zelené a žluté vlaječky s buddhistickou mantrou se slabikami óm mani padmé hún, jak vyslovujeme my Češi, zavěšenými na okně, do pražského parku. Jsem doma. Pračka pere, ústřední topení hřeje, kašel trápí. Mantra, jež má zprostředkovat nejvyšší prožitek Bytí, k zklidnění nepomáhá. Má hlava třeští horečkou i zážitky z cesty pojmenované Adventurou „Bhútán na kole v pohodě“. Jsem plná dojmů, jsem nemocná, nadšená, vyřízená, šťastná.

Audio
verze

Na stole přede mnou leží dordže neboli vadžra, kterou jsme poslední večer dostali darem od našich bhútánských průvodců. Česky se tomu říká diamant nebo krásněji hromoklín. Je to energetický zářič, který svým tvarem symbolizuje nejmocnější síly, jež se projevují ve všem, co existuje. Síly Jin a Jang. Ty jsou spojené v jediném bodě, v božské podstatě. Všechno tu začíná i končí. Hromoklín má pomáhat k meditaci, k otevření třetího oka a k vnitřní očistě. Má zničit všechnu nevědomost. Harmonizovat. Má i léčit. Tak do toho, hrome!

Číslo osm symbolizuje v asijské kultuře štěstí. Tak proto se nás čtvrtého listopadu 2019 sešlo na letišti Václava Havla k cestě do království štěstí osm cyklistů! Že k sobě patříme, bylo jasné už na dálku. Prozradily nás obrovské krabice s koly, které jsme před sebou tlačili na vozíku. S některými účastníky cesty jsme se s mužem znali z loňska, kdy jsme na kole projížděli jižní cíp Jihoafrické republiky. Tehdy jsem si myslela, že to bude má první a poslední náročná cesta na kole do jiného světa.

A teď tohle: Království Bhútán! Na kole! A vymyslela jsem to já. Nebo spíš Katka Lhotová z Adventury, s kterou jsem si ujasňovala informace o jiné cestě jinam a ona, když mi na všechno odpověděla, řekla nakonec: Ale moje srdeční záležitost je Bhútán. A poslala odkaz na cykloputování v pohodě přes celou zemi.

 

Kde vlastně Bhútán leží? Musela jsem hledat v atlasu. Je vklíněn mezi dva obry, Indii a Čínu, respektive Tibet. Turisté ho zatím moc neobjevili i proto, že vláda po nich chce vysokou povinnou denní taxu – a tím jejich příliv chytře reguluje. Za taxu poskytne ubytování v hotelu včetně plné penze a vyškoleného průvodce, případně i řidiče s autem. Průvodce dostane každý, kdo do země vkročí. Cestovat na vlastní pěst vám nedovolí. Nepustí vás tam.

V království, kde si poslední král okleštil své pravomoci a předal je vládě, bylo televizní vysílání povoleno až v roce 1999. A internet v roce 2003. V celé zemi je ale zakázáno kouřit. Lidé taky musí chodit v krojích ze 17. století. Rozhodně v pracovní době a ve škole. Trochu diktatura…

Krajina a příroda, jak jsem si je vygůglila, vypadaly nedotčeně, průzračně, nádherně, mimo veškeré kategorie. Ihned jsem zatoužila ještě jednou, naposledy, překonat samu sebe, své strachy z létání, výšek, z neznámého, ze své kondice a věku – a jet. Napsala jsem do práce muži, který strachy jako já netrpí: Jedeme do Bhútánu! Jedeme? A poslala mu Katčin odkaz. Napsal obratem: Jedeme! 

Při balení kol jsme se nepohádali. A já v noci před odletem dokonce naživo moderovala Noční Mikrofórum, uvolněně. Jak to, když vždycky trpím cestovní horečkou? Brzy ráno nás laskavý kamarád, který jinak děsně nerad vstává, odvezl na letiště. Naložil dvě krabice s koly, dvě velké tašky a mého muže; já se do auta nevešla. 

Jela jsem na letiště veřejnou dopravou jen tak s batůžkem na zádech a myslela na to, že za chvíli sednu do letadla do Istanbulu, pak do Dillí a do třetice…! Pak přijde to nejstrašnější: let do bhútánského Paro.

Na jediném mezinárodním letišti tam smí přistávat jen dvanáct pilotů světa. (Byli mezi nimi i dva Češi!) Pilot, kapitán, musí při přistání jako při slalomu proletět těsně kolem vrcholů hor, které jsou i šest tisíc metrů vysoké, a trefit se do úzkého údolí. Krátkou přistávací dráhu spatří až na poslední chvíli. V posledních třech stovkách výškových metrů letí padesát metrů od kopce, óm mani padmé hún, šeptám si zpětně zklidňující mantru, protože se to dozvídám až teď, kdy píšu tenhle fejeton.

Kapitán se musí obejít bez pomoci navigačních přístrojů. Interference mezi povrchem země a horskými štíty, mezi různými tvary, které kolem údolí jsou, neumožňuje vyladit vysílače tak, aby pracovaly spolehlivě. I proto jsou přílety i vzlety do Paro povoleny jen ve dne a za dobré viditelnosti. 

Až při přestupu v Dillí, kde jsme si museli vyzvednout a znovu odbavit kola na naši poslední (!) cestu, jsme poznali, jak to na letišti Václava Havla probíhalo perfektně. Nejdřív Indové nemohli naše kola najít; nejhůř se přece hledají největší zavazadla! Až po hodině běhání našeho českého průvodce Jardy Lhoty od jednoho zřízence ke druhému, a nikdo nic nevěděl, se krabice s koly našly. Indové je pak nemohli nacpat do lůna skeneru ke kontrole. Než to nějak vymysleli, skener obsadily balíky s loveckými puškami… Čtyři hodiny, které jsme na přestup měli, málem nestačily. 

Nakonec jsme vítězně kráčeli k bhútánským aeroliniím Druk Air, kde se začínali houfovat další pasažéři. Jarda nás nechal jít k přepážce před ním, abychom nepropásli možnost dostat v letadle místa nalevo. Ta nám zaručí výhled na nejvyšší vrcholy světa. Jo, fakt jsme měli na vlastní oči vidět Himálaj a jeho nejvyšší vrchol, Matku světa Čomolungmu, tedy Nebeskou tvář Sagarmáthu, prostě Mount Everest! 

Zatímco jsme se s našimi vozíky s koly a taškami statečně drali davem k čekingu a přísně vyhlížejícím pracovníkům, kteří přidělovali místa k letu, jsme neustále opakovali left side, please, left side… Jardovo kolo i tašku a pak i celého Jardu zaměstnanci Druk Air z prostoru k odbavení vyřadili! Neshodovalo se mu vízum s číslem pasu – žádal na starý, jel s novým – a tak dál neletí. Co teď? Náš průvodce s třicetiletou zkušeností, Jaroslav Lhota, co měl zrovínka ten den na sobě tričko s nápisem BORN TO BE A GUIDE – ZROZEN K PRŮVODCOVÁNÍ – a měl nám v Bhútánu všechno zařídit, domluvit, naplánovat, vyřešit, s námi nepoletí! Co teď? Jak tohle dopadne?

 

(Dozvíte se v chystané knížce.)

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama