Táhneme se navzájem. Na vodě i ve firmě

První foťák – značky Etareta – dostal od otce v deseti letech. „V patnácti ho vystřídal Zenit, v osmnácti Praktika, pak jsem si dopřál Exaktu,“ vzpomíná Milan Škoda, který si doma v kumbálku pod střechou vybudoval i fotokomoru. „Trávil jsem tam celé noci, dodnes si vybavuju pach vývojky i ustalovače,“ říká dnes sedmašedesátiletý muž. Nejčastěji fotil kamarády a dokumentoval svoje cestovatelské zážitky.

Jeho tatínek měl za první republiky krámek s domácími potřebami, po komunistickém znárodnění o živnost přišel. Začal pracovat ve státním podniku Drobné zboží Praha, kam v roce 1970 nastoupil do učení i patnáctiletý syn Milan. Ten se brzy ocitl za pultem prodejny Foto-kino, kterých bylo po celé Praze dvanáct, většina v okolí Václavského náměstí. A v roce 1975 dostal jednu z provozoven na starost jako vedoucí.

 

Najednou fotil každý

V regálech se až na úplné výjimky objevovalo pouze zboží ze zemí RVHP, což byl ekonomický spolek států sovětského bloku. „Výkřikem techniky byl Flexaret VII, který vyráběla Meopta Přerov. Nadšenci tenhle foťák milovali, pak ale Meopta dostala příkaz věnovat se zaměřovačům do tanků,“ povzdechne si pan Škoda ještě po půl století.

 

Po pádu totality odkoupil zásoby ze skladů svého dosavadního zaměstnavatele a zkusil štěstí v „malé privatizaci“. Za krámek v Jindřišské ulici byl ochotný dát v dražbě čtyři miliony korun, ruský zájemce však nabídl třináct milionů. „Jenže to nikdy nezaplatil a ty prostory zůstaly několik let nevyužité,“ poznamenává pan Škoda. V roce 1992 si pronajal 150 metrů čtverečních v Paláci Lucerna ve Vodičkově ulici, kde nabízel hlavně použitou fotovýbavu.

Uměl německy, pro cizince bylo díky tehdejšímu kurzu koruny zdejší zboží levné, dobře na odbyt šly starší, někdy už téměř sběratelské kousky. „Takových aparátů se v devadesátých letech vyrojilo hodně. Za totality bylo focení, vyvolávání a zvětšování jednou z mála radostí, nabízely únik do vlastního světa,“ připomíná Milan Škoda. Teď se však na trhu konečně objevily aparáty světových značek, takže starších foťáků se lidé spíše zbavovali. Navíc už neměli tolik času věnovat se svým zálibám, přibylo jiných možností.

Pak přišel nástup nových technologií. „Snažím se držet krok s vývojem, třeba webové stránky jsme měli už v roce 1997,“ říká Milan Škoda, který tehdy nakoupil první digitální foto-aparáty s čipem a paměťovou kartou místo filmu. „Obchodně nám to bylo k ničemu, protože ten foťák stál padesát tisíc, což byly skoro čtyři průměrné platy,“ připomíná pan Škoda.

Za první rok prodal jen minimum fotoaparátů s převratnou technologií. „Ještě v roce 2000 tvořil digitál asi dvě procenta našeho obratu. Není divu, když výsledkem celého zázraku byl obrázek s malým rozlišením, který nešlo příliš upravovat.“ Postupně si však digitální přístroje prorazily cestu a focení se stalo masovou záležitostí. „Ruku v ruce s tím šel rozvoj fotografických služeb – vyvolávání, zvětšování, ateliér, kalendáře, fotoknihy,“ vyjmenovává Milan Škoda.

 

 

Stěhování přes koleje

Zkoušels to u Škody? To by mohli mít u Škody. Zeptej se u Škody. To jsou věty, které mezi fotografickými nadšenci zněly stále častěji. I to byla motivace, která Milana Škodu ovlivnila při dosud nejtěžším rozhodování jeho života, jak sám říká, které vyústilo v přestěhování firmy z Paláce Lucerna do Paláce Langhans – doslova přes ulici, respektive přes tramvajové koleje.

„V Lucerně to začínalo být dost nejisté. Chystala se velká rekonstrukce, nájem nám majitelé obnovovali vždy jen na rok,“ vzpomíná majitel firmy, která v té době už zaměstnávala padesát lidí. V roce 1996 za ním přišla sousedka odnaproti, aby mu předložila velkorysou a neopakovatelnou nabídku.

Zuzana Meisnerová Wismer je pravnučka Jana Nepomuka Langhanse, který v roce 1882 koupil dům ve Vodičkově ulici. Proslavil se hlavně jeho fotoateliér, kde se nechávaly portrétovat největší celebrity své doby. Po komunistickém převratu připadl družstvu Fotografia Praha, archiv byl vyvezen na skládku. V roce 1991 byl dům v restituci vrácen dědicům původních majitelů.

„Paní Meisnerová mi řekla, že nás z okna už delší dobu pozoruje a že by se jí líbilo, kdyby v jejím domě pokračovala tradice fotografického řemesla,“ popisuje Milan Škoda období před zásadní proměnou dnešního Paláce Langhans, ke které majitelé přizvali architekta Ladislava Lábuse.

„Začali jsme se scházet a ladit dispozice, ale pořád jsem si ještě nebyl jistý, jestli do toho opravdu půjdu. Tamní prostory byly dvakrát větší, mně táhlo na padesát. Věděl jsem, že bych musel nakoupit nové vybavení a přijmout další lidi. Prostě jsem strašně váhal,“ vzpomíná Milan Škoda. Jeho synové Martin a Štěpán, kteří s ním dnes vedou firmu, chodili tehdy na základní školu.

 

Kluci prostě vyrostli

Na nové adrese sídlí Centrum FotoŠkoda od listopadu 2002. Milovníci fototechniky zde našli svůj třípatrový ráj, který nabízí nejen veškeré vybavení, ale i mnoho služeb navíc. Je tady profesionální studio na velkoformátové tisky, prodává se zde odborná literatura, konají se tu přednášky, kurzy a besedy. Už za Langhanse se domu ve Vodičkově ulici přezdívalo továrna na fotografie, o Centru FotoŠkoda to platí dvojnásob.

„Od začátku jsem byl přesvědčený, že je lepší mít všechno pod jednou střechou než se starat o šest krámků po celém městě,“ přibližuje pan Škoda svoji dlouhodobou strategii. „Dodavatelé do mě hučeli, ať rozjedu další pobočky, ale já věděl, co chci. A neuhnul jsem,“ dodává a přihazuje historku: „Jednou za mnou přišel bohatý Rus, ať udělám stejnou prodejnu v Moskvě. Odmítl jsem, protože náš byznys stojí na lidech.“

O tom, jak si u Škodů považují personálu, svědčí portréty a vizitky zaměstnanců na firemním webu. „Většina z nich jsou fotografové, specializovaní na různé žánry či technologie, dále grafici, výtvarníci, technici... Mají třeba třicetiletou zkušenost, v některých rodinách se odbornost dědí,“ vstupuje do rozhovoru sedmatřicetiletý Martin Škoda a dodává: „Někteří jsou naprosto nenahraditelní, máme i specialistu na fotobrašny.“

Ekonom a starší syn Milana Škody pracuje ve firmě od dob svých vysokoškolských studií. „Začal jsem jedním dnem v týdnu, ale v posledním ročníku už to bylo obráceně: čtyři dny jsem trávil tady a jeden den ve škole.“ V roce 2010 se Martin Škoda zapojil do chodu firmy naplno, řešil hlavně provoz IT oddělení. „Potřebovali jsme postavit e-shop a rozjet digitalizaci filmů i fotek, o kterou byl čím dál větší zájem,“ vysvětluje.

Před sedmi lety do firmy nastoupil i Martinův mladší bratr Štěpán, který vystudoval finanční analytiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. „Všechna důležitá rozhodnutí jdou už dnes přes něj,“ přibližuje Martin, který postupně přebírá od svého otce vedení obchodní části firmy a také marketing. „Upřímně řečeno, nenapadlo mě, že buduju rodinnou firmu. Ale jak kluci rostli, vyplynulo to přirozeně,“ říká Milan Škoda.

 

Návrat do temné komory

Po přesídlení do Paláce Langhans procházely Centrem FotoŠkoda až čtyři tisíce lidí denně. Vitríny s technikou byly v obležení a zájem ještě vzrostl, když zde firma Sony instalovala v roce 2010 svůj pilotní systém Touch and Try, díky kterému si zájemci mohli i ty nejdražší přístroje vzít do ruky a vyzkoušet. „Byli jsme prvním místem v Česku, kde to Japonci testovali, přijela sem tehdy z Tokia celá delegace,“ vzpomíná Milan Škoda.

Nyní je už mezi regály o poznání prázdněji. „Každý produkt máme nafocený a vystavený na webu. Takže zákazníci jsou dneska na monitorech místo u vitrín a my na počítadlech vidíme, že jich je pořád stejně, spíš ještě víc,“ říká Martin Škoda a dodává: „K nám si přijdou zarezervované zboží vyzkoušet, případně se poradit nebo si prostě popovídat. Díky internetu jsou skvěle informovaní, což klade ohromné nároky na náš personál, se kterým chtějí probírat ty nejmenší detaily,“ přibližuje nástupce Milana Škody na postu šéfa firmy. Pro tento druh kontaktu má pochopení: „Je to hezká tradice, táta přesně takhle začínal: byl pořád na place, mluvil s lidmi.“

Díky tomu, že firma rostla krok za krokem, není zatížená žádnými dluhy. Pracuje v ní sedmdesát lidí na plný úvazek a dvacet brigádníků. Roční obrat se pohybuje kolem tří set milionů korun. Velký boom zažívá již zmíněná digitalizace a skenování, vrací se také obliba fotoateliéru, v němž si lidé nechávají pořídit zejména rodinné portréty. A od letošního června budou k mání kurzy práce v temné komoře.

„Návrat k analogové fotografii je enormní,“ říká Martin Škoda a nabízí postřeh: „Byly časy, kdy se fotografii věnovali hlavně nadšenci. Pak nastala éra, kdy chtěl i mohl mít foťák každý. A teď se částečně vracíme zpátky. Většina z nás fotí na mobil, zatímco fotoaparáty – ať už digitální, nebo analogové – kupují vedle profesionálů ti nejzapálenější amatéři. Chtějí mít na celý proces větší vliv, aby výsledek lépe odpovídal jejich záměru.“ Martinův mladší bratr Štěpán doplňuje: „Naštěstí jsme národ koumavý, proto věřím, že tenhle druh fotografů, které by netěšilo jenom zmáčknout mobil, tady vždycky bude. Potkávám je tady, mluvím s nimi. A je vidět, jak jsou šťastní, když si můžou vyzkoušet nějakou novinku.“

 

Na lyžích celý rok

Otec a synové Škodovi se potkávají téměř každý den ve firmě, tráví spolu i volný čas. Všichni tři se věnují vodnímu lyžování, bratři i závodně: Martin byl nedávno osmý na mistrovství Evropy, Štěpán třetí na mistrovství republiky.

„Táta jezdil od mládí, a protože s maminkou bydlí ve Vraném nad Vltavou, rád si zablbne na vodě ještě dnes,“ říká Martin. Všichni také trénují malé vodní lyžaře. „A vždycky si aspoň jednou za léto vyrazíme jen tak. Taháme se navzájem: jeden řídí loď, druhý kibicuje, třetí lyžuje,“ doplňuje Štěpán. Na lyže vyráží celá rodina i v zimě.

„Oblíbili jsme si Savojské Alpy, kde toho většinou i hodně nafotím,“ říká Martin a hecuje otce, ať se pochlubí svou novou vášní. „Chytly mě skialpy,“ usmívá se Milan Škoda, kterému bude za tři roky sedmdesát a je trojnásobným dědečkem.