S Klárou

Kultura

Vztah mezi dvěma partnery se ocitl v krizi a ponořil do alkoholu... Tak začíná povídka psaná pro prosincový Reportér.

Audio
verze

Zrovna jsme se s Klárou strašně hádali. Vlastně nepamatuju, kdy jsme se nehádali. Musela ale taková doba bejt. Když máme děti. Tohle je jedna z nejhorších věcí. Pokoušet se žít s někým, kdo tě vůbec nemá rád. Kvůli dětem, který miluješ. Znova a znova, přes hádky, uřvaný výbuchy vzteku, i přes to snad nejbolestivější, totiž každodenní špičkování a podrejvání, bejt s někým, kdo tě vlastně odepsal. Časem to ale stejně bouchne. U nás to bylo na spadnutí. A přiznávám, mejma pivkama to eskalovalo. Taky udeřily vedra. A zvlášť pokud jsou horka úporný a mrákotný, něco mě nutí do vederný bubliny udělat sosákem díru. Popíjet. Jo, lil jsem. Chlastal. Ale jen po večerech.

Přes den ani kapku! Za ranního chládku jde kocovinu sklepat hladce. To jsme měli s klukama v práci dobře vyzkoušený. Hlt jsme dávali hned, jak padla. Pak nastala hospoda. Trochu víc jsem popíjel až večer. Doma už se Klára stejně koukala na televizi.

Až na to pití a hádanice jsem ale byl docela vzornej! Vždyť jsem skoro všechno platil já. S mrňousama jsme si hráli. Lezli po mně, skákali, prali jsme se, všelijak blbli. Staral jsem se o správky doma, velký nákupy a o víkendech jsme se sousedama rožnili a o dovolenejch jezdili po kempech, k vodě nebo třeba do Chorvatska.

 

Jednou úplně ze začátku jsme se s Klárou namazali rakijou, co na jednom ostrůvku rozlejvali zdarma, a pak jsme spolu vyváděli v písku až do rána, kdy bylo nebe zlatý a rudý, jako by všechno hořelo. Což bylo něco fakt neuvěřitelnýho! A v jednom nuda kempu v jižních Čechách byla Klára královna pláže, dostala hlavní cenu, všichni po ní čuměli, byl jsem pyšnej. V Chorvatsku pak Kláru chytly bylinky, oba jsme na vonnejch bylinách a koření docela ulítli, a dokonce jsme málem od jednoho dědy koupili plantážku. Ale nakonec jsme bylinky radši pěstovali doma na lodžii. Docela se nám dařilo. A když ne, bylo nám to fuk. Měli jsme ze začátku spolu tolik srandy, že jsme si ze všeho spíš dělali prdel. Jako třeba když pár dní zákeřně lilo a veškerý kytí uhnilo. Z pěstování balkánskejch bylin teda nakonec sešlo. Jenže pak ňák jako by pomalu ze všeho sešlo. Všechno se začalo tak nějak podivně štosovat nebo co. Starosti počaly bejt v přesile. A sem tam se objevil i pořádnej svár. Já se pivkama víceméně v kuse zklidňoval i energetizoval, což jí taky občas silně vadilo. A nakonec se nám to s Klárou postupně stalo. Dostali jsme na sebe alergii. Svár začal bejt ve všem. Vždycky. Nebo skoro vždycky. A jak se tohle stane? Nikdo vlastně neví. 

Chci třeba něco říct, nevim co, vtrhnu do vobýváku, kde Klára leží na kanapi, vidím, jak se v tý rozječený, uřvaný televizi zrovna kutálí něčí odřízlá hlava. Nenechám sebou vorat!, zařvu. Čučí na nějakou komedii, protože se na kanapi celá svíjí, kucká a prská smíchy, vůbec mě neslyší.

Nebo. Tejden jsme s malejma natěšený, že v neděli zkoukneme Velkou cenu Monaka. Zrovna ale to fialový kanape musí rozebrat. Luxuje ho a čistí hadříkama. Tak to jsem vůbec neřval. Sebral jsem se a vypad. Na furt, jako už tolikrát. Po pořádný kalbě jsem ale zase přilez. Musel jsem vidět svý kluky. Tím mě měla v hrsti. Sama má nejradši pořady o nehodách a z nemocnic.

Zatímco Klára je úplná mistryně ve řvaní, já vždycky spíš zalez a dorazil se. A jak zavládly ty úmorný vedra, průtočnost mejch piv se ještě zvýšila. Tehdy jsem se po ní ještě ani neohnal. Ani jsem si to nedokázal představit. Naštěstí jsme se seřvávali, hlavně když malý spali. 

S Klárou jsme oba z rozvedených, všelijak flikovaných manželství. Takových jako vztahů nevztahů. Tak není divu, že pro ty svý kluky jsme to chtěli mít lepší. Přísahali jsme si, že u nás to bude jiný. Snili jsme o tom. Myslím, že jsme spolu oba byli už jen kvůli nim. Aby měli oba rodiče. Kus ňáký harmonie. Řád v životě. Ale já byl doma už tak nešťastnej, tak furt zhádanej! Kolikrát jsem se zmazal a zalez do kamrlíku, sotva šli spát. Už sem ji, Kláru, taky ani nechtěl vidět. Ať si čučí na telku na kanapi sama. Nápodobně! Beztak se mi jen snažila vyhnout. Uznávám, míval jsem stavy mrzoutství. Hlavu jsem míval nafouklou jak balon. To ta věčná pitka, kdo by o to stál. Prostě se nám to vymklo.

Najít jinou ženskou? Jinýho chlapa? Jinej vztah? Asi jsme na to oba mysleli. Ale nějak na to nebyl čas. Až zbývalo jediný, co jsme po sobě chtěli. Dát si pokoj.

A pak rychle přišlo ještě něco horšího než výbuchy a hádanice. Setrvalej a úpornej, doutnavej vztek na toho druhýho. Nechuť k tomu druhýmu se vreje do duše jako vyrážka. Nedá se asi nic dělat, tyhle manželský krize nastávaj prej u milionů lidí. Ví se to – lidi se rozváděj víc než v polovině případů. Chudáci děti, říká se. Ale jakýpak teda vlastně chudáci? Vždyť jsou na tom zhruba všichni stejně. Dopadnou teda jako my, no.

Ani počasí dneska životu moc nepomáhá. Sotva se přeženou vedra, člověk aby už vyhlížel sníh. Popravdě, moc se o to ale nestarám, pokud zrovna hasím požáry v sobě.

Tehdy jsem si na víkend dotáhl basičku. Ke všemu tomu tvrdýmu, co doma stabilně mám. Klára nechala vzkaz, že je někde u kámošek nebo tak. A tak celej ještě z práce rozlámanej dám po véče a koupání konečně klučíkům pac a pusu a zalezu do toho jejího televizního hájemství. Hodný prckové za chvíli spinkaj, sleduju teda telku. Přičemž zrovna běží reklamka, kde rohatej a chundelatej pivař Kozel roznáší napěněný poháry rozchechtaným kozaticím. Je to vtipný. Řvu smíchy o to víc, že se právě válim na jejím kanapi. Tady každej večer sleduje seriály. Tady usíná a do postele do ložnice se štrachá tak ve dvě ve tři ráno. Mě to v kutlochu vždycky vzbudí. Vždycky! A trvá to už roky!

A sotva si na ni vzpomenu, už stojí u dveří a řve: Ty idiote! Blbečku primitivní!, ječí. Ty vožralo! Ani si kabát nesvlíkne. Zírám na ni. Je jí úplně jedno, že může vzbudit kluky. Kam jsme se to dostali?

No, dost jsme se chytli. Rozkopala mi všechny lahve, co jsem si rozestavil po podlaze na víkend. Tohle nebudu snášet!, řekl jsem si. Byli jsme v sobě hned. A taky mi hned jednu lískla. Zkrotil jsem ji silně. A vlek ji po bytě. Rvala se ale. Škrábala, ječela. Jak ta umí ječet. Kluci vyběhli z pokojíku… a někam se schovali. Třískl jsem s ní o podlahu. Vypadl jsem, a tentokrát na furt. Akorát v teplákách a v bundě. Měl jsem v ní klíčky od auta.

U benzínky za městem jsem se musel spravit pivem. A na tamním WC bylo po domácí bouři tichounce a čisto. A nikdo tam nebyl. Koukám do zrcadla. Překvapení! Pěknýma šrámama mám zbrázděnej ksicht! Vypadám, že jsem měl nehodu. Fakt bouračku. Cejtit to začínám až teď. Popadnu ubrousky, papírový ručníky, snažím se vyspravit. Někdo tu nechal kolínskou, cákám ji na sebe jako dezinfekci. Rozdrásaná kůže bolí, pálí. Proboha, kdo by chtěl žít s takovouhle mrchou? Proč? Krev mi taky krápe z hrudi, v tý venkovní zimě a asi vším tím alkoholem se sráží ve strupy. Ranky jsou pod teplákovkou, vycpu se těma ručníkama. Maj tu až trochu moc buzerantsky voňavý mejdlíčka, ale díky za ně. A mám zlomenej nehet, jak jsem to do ní napral. Co nehet, možná celej malíček. Je zčernalej, visí mi od ruky, trochu zkřivenej. Bohužel! Ale hlavně, že tu je klid a že tu nikdo není! Mluvim si pro sebe a krčim na sebe do zrcadla ramenama. A je to jasný. Potřebuju ještě nějaký opravdový pití. Sprostý pití. Vezmu teda u kasy pár kartonů pivek, vodku a nějaký červený. Obsluha, dobrej kluk, mi s tim pomůže do auta. Je to potřeba, protože mi votejká packa, hřbet ruky je už jak ploutev, nevodnes to jen chudák malík. 

Dám klučinovi pořádný dýško, kartu jsem si teda vzít nezapomněl. Těžko říct, co si Klára bez tý mý karty hodlá počnout. Ani kvůli všem těm prachům, co jí solim, si to řvaní nemohla odpustit? Nebo aspoň nějak rozvrhnout, dávkovat, prostě aby to nebylo furt… no na tohle už je pozdě. Definitivně pozdě. Jsem rád.

Otevřu flašku vodky. A je mi hned líp. Toho kluka jsem dýškem asi fakt poctil, mrká na mě. Mávnu na něj, zpátky na pumpu, už totiž dřepím v autě a dál myslím na tu svou příšernou ženskou. Ježišmarjá, ať si tam v tom fialovým pelechu zůstane navždycky u svý telky! Myslím ale taky na ty svý malý kluky. Teď už se teda tak často neuvidíme. 

Šinu si to nočním lesem a je mi dobře. Kloužu vesmírem, tichý a klidný, jako delfín oceánem. Vlastně… tohle je dost možná ta nejkrásnější chvíle ze všech. Vohromný ticho se tu rozléhá pod klenbou lesa. A nic jinýho. Není teda divu, že jsem šťastnej! Nikdo tu do nikoho nevandruje, nepořvává, nešpičkuje, nepoštívá, nikdo tu neječí... vždyť jsem se konečně trhnul. Kloužu pryč od všeho toho trápení… a kolem mne vysokánský stromy, světlo auťáku velikány postříbřuje, můžu si je v klidu obzírat. A můžu klíďo otevřít okýnko a nahmátnout jejich drsnou kůru, ale neudělám to. Jedu po černým hlaďounkým asfaltu, jako bych splýval v černý říčce. Piju vodku. Pak něco narazí do auta a světlo zhasne a všechno je špatně.

Přes okno cáklotina, něco tam chlístlo, tmavej oblak, snad je to krev a stéká po skle.

Leží přes silnici. Srnka.

Hned jsem venku, tlápu teniskama do sněhu, to si uvědomím hned, že tady za zatáčkou asfalt pokrývá slabounká bílá vrstva. Popadnu srnku a zvednu ji. Hned mě zahalí syrová, sprostá vůně kožešiny. Přece ji nemůžu lámat a strkat do kufru! Ani se tam nevejde, to mám ve voku. Tak ji posadím dozadu. A najednou švih, ostrý kopýtko prosekne bundu, švihne mě do boku, vostrý jak dláto, řízne mě do stehna. Vyvalí se trochu teplý krve, makám si tam. Bok mám teda označkovanej a i přes teplákový kaťata mě šmikla fest. A srnka se na sedadle svalí trochu stranou a už se ani nehne.

Skáču kolem auťáku po jedný noze, řvu bolestí, pak už jen sykám, dejchám chladnej vzduch úplně zhluboka, až se zas dostanu k ní. Civím na ni přes okýnko, než otevřu. Sedí tu, mrtvá, čumák od krve. Měl bych si na ty rány dát něco z lékárničky, ale teď na to kašlu. Svážu to ještě teplý tělo bezpečnostním pásem. Nechci ho ale přes ni zapínat. To by bylo jak blbej vtip. Otevřu další vodku. Ze zásobičky, co jsem strčil do auťáku, když jsem zdrhal. Ještě že to tu mám.

Jedeme dál, padá sníh. Stěrače rázně prosekávaj vzdušný kupky, vločky bouřej v kuželích světla. Jedeme ze svahu, chvílema na dosah černý stromový hradbě, chvílema jsou venku jen tmavý mlžný chomáče. Něco jí povídám. Nechce se mi ale dozadu ani mrknout. Vidět to vychlípený, zdrásaný, zbitý maso srny, čuchat zblízka temnou zakrvácenou kožešinku. Nevypadá jak Bambi od Disneye, fakt ne. Cesta ze svahu se kroutí, v těch serpentinách mě napadne, že by tady bylo snadný sjet z cesty. Ale ne, držíme se na asfaltce, jedeme dál. V černočerný tmě občas kolem cesty zahlídnu tyčit se jednotlivý stromy. Sníh pořád padá. Sjet ze silnice, stopy po autě by brzy zapadaly. A najednou slyším vzdech.

Zmítá se. Začala sebou házet. Kopytama prosekává potahy.

Popadl jsem francouzák a třískl srnu do čela. Pořád jsem ji tím železem třískal.

Jenže pak se pořádně kouknu a je to Klára. Chci dobít omráčenou srnu, ale na zadním sedadle sedí moje žena a z lebky jí crčí krev.

Vidím ji docela zřetelně. V černý krvi vidím i její mozek. Ubil jsem ji. Její krev je teď všude. 

Hmatám po lahvi. Napiju se a piju pořád. Pak už je hned ráno.

Přivedl je ten príma kluk z pumpy, vlastně se mu nedivím. Policajti do mě nalili kafe. Nejdřív vykládali o nějakým směšným obvinění z pytláctví. Pak jsme se šábli.

Chtěli maso i kůži. Řidičák že mi nechaj. Já ho ale před nima roztrhal, tak mě odvezli někam na autobus. Byli to dobrý kluci. A tu mou zrasovanou káru si vzal na starost pumpař. Promáčklej nárazník, pravý světlo na kaši, párkrát jsem i někde vzal plechy, no, to se dalo čekat. Za patřičnej bakšiš auto pořádně vyčistěj, s potahama je ale ámen, to je jasný. Jak tohle vysvětlím, tím si zatím hlavu nelámu. Na kartě mi toho zbylo dost, něco mám po kapsách. 

A tak sotva jsem vylez z busu, vzal jsem to dál po hospodách. Jen ale velmi jemně, semhle támhle pár piv. Tak jako na zklidnění. Jo, nakonec jsem se vrátil domů. Vlastně se nic nestalo.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama