Klimatická příležitost

Někomu to sice nezní příjemně, ale je to tak.

Naše země se přeskládání své ekonomiky nevyhne a nezruší mezinárodní dohody související s klimatem tím, že na ně bude, tak jako se to dělo ve volební kampani, převážně nadávat. Proč?

Vědecká shoda

Že se téma klimatické změny objevovalo v předvolebních hádkách často jen v podobě výkřiku – „zelení šílenci chtějí zničit fungující byznysy a vrátit se do středověku“ –, se dá do určité míry pochopit. Řada z těchto změn je pro voliče těžko vysvětlitelná a v době rostoucích cen i těžko stravitelná.

To však nemění fakta. Základním cílem celé palety opatření na zmírnění klimatické změny je utlumit lidské činnosti, které se jeví pro životní prostředí jako dlouhodobě neudržitelné. Ve vědeckém světě panuje velmi silná shoda, že činností člověka, a to zejména v souvislosti s rostoucí produkcí takzvaných skleníkových plynů, dochází k nebývale rychlému globálnímu oteplování. Na stránkách americké NASA už nějakou dobu stojí, že 97 procent aktivně publikujících klimatologů se shoduje, že za globálním oteplováním a klimatickými změnami stojí lidé. Jde mimochodem o konsenzus nesrovnatelný s rozepřemi jiné vědecké komunity o covidu-19: klimatická změna se na rozdíl od nového koronaviru, který se objevil zhruba před dvěma roky, studuje už pár desítek let.

Se stoupajícími emisemi skleníkových plynů – vznikajících při tak běžných činnostech, jako je výroba energie z uhlí, při cestách auty nebo třeba i chovu krav – roste riziko extrémních změn klimatu, jimž by se současný svět už nebyl schopen přizpůsobit. Vědci se také shodují, že významnému oteplení v tomto století již nejde zabránit. I kdyby svět zítra dosáhl takzvané uhlíkové neutrality, tedy v atmosféře přestal přibývat oxid uhličitý a další skleníkové plyny, oteplování by kvůli předchozím emisím pokračovalo po desítky let dál. Obrazně řečeno, změna klimatu je rozjetý vlak s brzdnou drahou na několik generací. Snížení emisí, jak se plánuje v mezinárodních dohodách i evropském green dealu, by mělo zabránit extrémním změnám klimatu. Pokud by v tom byly úspěšné, prospěch by z toho měly nejmladší a ještě nenarozené generace.

V Česku je však toto povědomí zakořeněno méně než třeba na západ od nás. Je ostatně příznačné, že se u nás neřeší do určité míry podobný problém: jak kvůli očekávanému demografickému propadu změnit penzijní systém, aby byl udržitelný i pro mladší generace. Přestože je léta zřejmé, že ročníkům narozeným v osmdesátých a devadesátých letech kvůli stárnutí populace reálně hrozí propad důchodů a každý odklad řešení komplikuje a prodražuje, shoda se marně hledá poslední dvě dekády. Naopak, a bylo tomu tak i v končícím volebním období, se jako králíci z klobouku tahají předvolební dárečky pro současné penzisty, což udržitelnost důchodů do budoucna ještě víc komplikuje.

Německý zákazník

Naše země přitom nevisí někde ve vzduchoprázdnu. Máme jednu z nejotevřenějších a s okolními státy nejpropojenějších ekonomik na světě. Vyrábíme zboží i služby na export, tedy v mnohem větším množství, než jsme schopni sami spotřebovat.
A u výroby aut a autodílů, což je jedna z nejvýznamnějších součástí tuzemské ekonomiky, to platí ještě víc. O tom, jak dlouho bude v Česku fungovat výroba komponent pro spalovací motory, nerozhodne žádný domácí premiér. Rozhodne o tom například ochota spotřebitelů na největším trhu v Německu si takové vozy vůbec kupovat, popřípadě takové detaily jako zákazy vjezdu pro diesely do center měst nebo úlevy pro majitele elektroaut. Mimochodem srpen byl v Evropě historicky prvním měsícem, kdy prodeje různých elektrifikovaných osobních vozů byly vyšší než těch s naftovým motorem.

Slovy Járy Cimrmana, můžeme v Česku o vlivu člověka na globální oteplování vést spory, můžeme se změnami nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Jak tomu bylo v evoluci již nesčetněkrát, uspěje ten, kdo se nejlépe a nejrychleji přizpůsobí. Smiřme se s tím a berme to jako příležitost.