Slíbili změny, sem s nimi

Vláda dvou koalic, které ve sněmovně dohromady získaly 108 hlasů, dříve nebo později vznikne. Za normálních okolností by se zřejmě zrodila docela rychle, což by odpovídalo aktuální ekonomické i covidové situaci a také tomu, že už za necelých devět měsíců Česko převezme na půl roku otěže ve vedení evropské agendy. Naše povolební okolnosti však úplně běžné nebyly, přinejmenším s ohledem na zdravotní stav prezidenta republiky těsně po volbách. A také proto, že prezident dávno před výsledkem voleb oznamoval, že bude favorizovat stranu Andreje Babiše. Jestli změnil názor poté, co Babiš prakticky nemá šanci vládu s důvěrou sestavit, jsme se vzhledem ke zdravotním komplikacím hlavy státu nemohli (alespoň do uzávěrky tohoto vydání Reportéra) s jistotou dozvědět.

Přes to všechno je zjevné, že pokud si to strany, které se do voleb označovaly jako demokratická opozice, zásadně nepokazí, budou nakonec vládnout a dostanou tak možnost prakticky realizovat slibovanou „změnu poměrů“.

Co od nich tedy máme chtít?

Nejprve to, aby rozumně zvládly povolební situaci, ve které na ně čekají nejméně dvě nášlapné miny.

Jednou z nich je už zmiňované zdraví prezidenta republiky. Většina v obou komorách parlamentu může hlavu státu zbavit způsobilosti k výkonu prezidentských pravomocí (nikoli funkce samotné). Takové úvahy by si však měla vítězná politická uskupení zakázat, pokud nechtějí už tak rozdělenou společnost přivést do stavu zuřivé nenávisti. I kdyby politici z obou koalic viděli tisíc praktických důvodů pro takový mimořádný krok, měli by uvažovat v dlouhodobé perspektivě a nevytvářet ovzduší politické vendety.

Druhou nášlapnou minou může být státní rozpočet. Pro uskupení, která se v kampani prezentovala jako ekonomicky odpovědná, musí být způsob, jakým chystá rozpočet současná ministryně financí, nepřijatelný. Zároveň ale platí, že bez schváleného rozpočtu země vkročí do nového roku s rozpočtovým provizoriem, což je stav, který dost významně komplikuje provoz státu i čerpání evropských dotací. Budoucí vládní sestava tak potřebuje už teď nalézt nějaké rozumné řešení, které nepopře to, co slibovali voličům, a zároveň neochromí fungování státu.

Už tyto dva „zahřívací“ problémy nebudou pro sestavu, která se má zformovat za Petrem Fialou, vůbec snadné. To těžší však přijde potom…

Obě koalice slibovaly nápravu státních financí. Chtějme po nich, ať hlavně šetří (zvednout sazbu DPH umí každý trouba) a ať krácení výdajů doprovází koncepční úvaha nad tím, co všechno má zůstat v agendě státu a kterých zbytných postupů, kontrol, dotací a s nimi spojených úřadů bychom se mohli zbavit.

Jeden tip můžeme hned nabídnout – pokud se nechá územní plánování v kompetenci měst a obcí a odpadne schvalování na ministerstvu, ušetří se agenda, a ještě zrychlí proces výstavby. Vládní strany by si tak mohly rovnou udělat první čárku i ve zlepšování dostupnosti bydlení.

Vláda by měla speciální pozornost věnovat chudší části společnosti. Statisíce lidí v exekucích představují problém sociální, ekonomický i politický. Je třeba najít řešení, jak těmto lidem pomoci a dát jim šanci na důstojný život. Stejně tak by měla vláda přemýšlet o tom, jak přispěje k prosperitě ekonomicky méně výkonných regionů. Lidé, kteří tam žijí, mají často pocit, že se na ně vlády v devadesátých a nultých letech vykašlaly. Tahle se to musí pokusit napravit, pokud je nechce navěky nechat napospas populistům všeho druhu.

Je třeba změnit i přístup k evropské politice. Svalnaté řeči na domácí scéně – zpravidla dávno s křížkem po funuse – nám na evropské scéně nic nevyjednají. Evropské předsednictví v druhé polovině příštího roku je ideál-ní příležitostí pro nový začátek.

A v neposlední řadě je potřeba znovu dodat státní správě sebevědomí a odpojit ji od politicko-podnikatelského holdingu dosavadního pre-miéra. Oč uměřenější má být vláda při přebírání moci, o to důslednější by měla být v oddělování státu od soukromých zájmů podnikatelských skupin.

Není toho málo. Ale pokud vítězné strany slibovaly změnu, tak ať ji tedy provedou.