Dostaneš vše, tvůj Sebastian 😘

Takové zprávy by nevypadaly nijak zvláštně, kdyby si je online vyměňovali zástupci mladší generace. Tady však byl na jedné straně chatu kancléř rakouské spolkové vlády a diskuse se týkala obsazení pozice šéfa mocného státního holdingu držícího podíly v různých rakouských firmách.

„Dostaneš vše, co chceš 😘😘😘,“ textoval v roce 2019 spolkový kancléř Sebastian Kurz dlouholetému stranickému spojenci Thomasi Schmidovi, který coby vysoce postavený úředník ministerstva financí systematicky pracoval na tom, aby se stal šéfem zmíněného holdingu ÖBAG.

Thomas Schmid – usilující o vlivnou manažerskou funkci, aniž by někdy předtím řídil jakoukoli firmu a měl mezinárodní zkušenosti – se z kancléřovy zprávy radoval.

„Jsem tak šťastný :-))) Miluju svého kancléře 😀 😀 😀 👍👍💪💪,“ odpověděl Kurzovi Schmid.

Snad ještě pozoruhodnější textovou zprávou uklidňoval Thomase Schmida třetí z party, Kurzův kamarád a člen vlády Gernot Blümel. „Neměj obavy. Jsme rodina 😘😘😘,“ napsal politik svému známému Schmidovi. Zpravodajský web Politico.eu tuto zprávu označil doslova za „kmotrovský moment“.

Záznamy digitální komunikace se dostaly na veřejnost letos na jaře v rámci policejního, justičního a parlamentního vyšetřování čachrů, v nichž figurují lidé kolem Sebastiana Kurze. Bezprostředně sice ještě k jeho rezignaci na funkci spolkového kancléře nevedly, ale určitě k ní přispěly. Političtí komentátoři obecně označovali jarní skandál za moment zlomu, pokud šlo o Kurzovu pověst. I když se trhliny v jeho oblibě objevovaly už předtím v souvislosti s řízením koronavirové pandemie, právě uprostřed tohoto skandálu začalo Rakousko definitivně střízlivět z víry v teprve pětatřicetiletého Sebastiana Kurze.

Pryč byla reputace „zetě národa“, „zázračného dítěte“, člověka, jenž zamete se starým rakouským klientelismem a stane se vzorem pro jiné evropské konzervativní strany. Nový politický styl s Kurzem do země nepřišel. Jak napsala v deníku Der Standard rakouská lingvistka Ruth Wodak: Rakušané naopak zjišťují, že všechno je možné.

„Cíl je jasný. Kurz musí jít,“ bránil se v květnu kancléř v televizi, a aniž by použil to slovo, vykreslil vyšetřování jako hon na čarodějnice. Pozorný český čtenář se jen obtížně ubrání asociaci se slovy tuzemského šéfa vlády. „Koalice mají jediný cíl, odstranit Babiše z politiky,“ řekl letos v dubnu Andrej Babiš, mimochodem Kurzův dlouholetý spojenec na mezinárodní scéně.

Část českých publicistů používá při popisu českého klientelismu opakovaně slovní spojení – tohle by se jinde na Západě stát nemohlo. Pokud však Rakousko k demokratickému Západu přiřadíme a pomineme, že geograficky leží spíše na jih od Česka, tamní skandály poslední doby ukazují, že ačkoli se obě země samozřejmě v mnohém liší, v něčem jsou si podobné. Společných pár set let v jedné habsburské monarchii patrně spojuje oba národy více, než by si ony samy asi chtěly připustit.

Spropitné a mýtné

Rakušané mají pro korupci několik speciálních slangových označení. Freunderlwirtschaft, což se do češtiny obvykle překládá jako klientelismus (Freund je přítel a Wirtschaft hospodářství či hospodaření). Dalšími termíny jsou Schmattes, spropitné, a Maut, mýtné.

Úplatky, klientelismus a čachry s lukrativními posty totiž mají v rakouské politice letitou tradici. Dá se říci, že k ní patří podobně jako k Vídni kavárny a Sachrův dort. Dlouhá léta si mezi sebou porcovaly republiku dvě nejsilnější politické strany – lidová (ÖVP) a sociálnědemokratická (SPÖ), vládnoucí na celorakouské úrovni ve velké koalici. Pozadu ovšem nezůstávali ani populističtí Svobodní (FPÖ), kteří jinak dělení státu mezi lidovci a socialisty hlasitě kritizovali. V Korutanech, své tradiční základně, vytvořili počátkem tisíciletí propracovaný klientelistický „systém Haider“, pojmenovaný po tehdejším šéfovi strany a korutanském hejtmanovi Jörgu Haiderovi. Osud tohoto politika i systému nesoucího jeho jméno byl spektakulární. Ženatý národněpopulistický politik popíjel jednoho říjnového dne v roce 2008 v gay baru v Klagenfurtu, pak sedl do auta a zabil se při řízení ve vysoké nepovolené rychlosti: pitva odhalila, že množství alkoholu v krvi několikanásobně překračovalo limit. Klientelistický „systém Haider“ posléze dovedl spolkovou zemi Korutany až na pokraj krachu.

Do role nositele změny, jenž vymete tyto staré pořádky, se pasoval, jak už bylo řečeno, mladý lidovecký politik Sebastian Kurz. V sedmadvaceti letech se stal ministrem zahraničí, v roce 2017 šéfem lidovců a v jednatřiceti letech předsedou vlády v koalici se Svobodnými. Kurzovo vládnutí však zasáhla série skandálů. Detailní pohled na ně je pozoruhodnou zprávou o politických zvycích v Rakousku – a nejen o nich.

Ibiza a skartovací aféra

Na počátku odchodu Sebastiana Kurze z funkce rakouského spolkového kancléře stála takzvaná aféra Ibiza – a to přesto, že se ve chvíli jejího propuknutí v květnu 2019 nezdálo, že by jej mohla zásadně poškodit.

Hlavní obětí byl tehdejší šéf populistické FPÖ a Kurzův vládní kolega Heinz-Christian Strache. Právě on, doprovázený ještě místopředsedou Svobodných, se sešel ve středomořském letovisku na ostrově Ibiza se ženou, která předstírala, že je dcerou známého ruského oligarchy. Nahrávka ze schůzky se dostala do médií, aniž by bylo dodnes jasné, kdo ji zorganizoval a pořídil záznam. Jisté naopak je, že politici popíjející v hotelovém pokoji vyprodukovali sérii zajímavých prohlášení a myšlenek.

Legendární je například výrok zmíněného místopředsedy Svobod- ných Johanna Gudenuse, který uklidňoval podezíravého Stracheho slovy „ne, to není past“ (samozřejmě to past byla). „Děláš si legraci? Ona je sexy,“ řekl šéf FPÖ svému stranickému kolegovi německy o domnělé dceři oligarchy, schůzka totiž byla částečně překládána do ruštiny, případně spolu účastníci mluvili anglicky. Předseda Svobodných Strache také začal vykládat o klepech, že se Kurz účastní blíže nespecifikovaných sexuálních orgií.

Hlavním problémem však bylo, že v záznamu se ukazovala ochota šéfa FPÖ k obchodu. On zařídí pro ruského oligarchu rakouské veřejné zakázky a výměnou se mu dostane pomoci ve volební kampani: oligarcha by mohl vstoupit do společnosti vlastnící legendární rakouský bulvární deník Kronen Zeitung, jenž pak dostane příkaz podpořit FPÖ ve volbách.

Aféra Ibiza dokonce inspirovala německé filmaře k natočení hraného seriálu; může to připomínat českou dramatizaci rozhovorů z prostředí strany Věci veřejné, která byla na počátku minulé dekády členem české vládní koalice. Uzavřené debaty „vévéček“, jejichž záznamy pronikly do médií, na rozdíl od aféry Ibiza nebyly nikterak zinscenované. I jejich účastníci se nicméně hájili tím, že konzumovali alkohol. Na jednom záznamu schůzky stranického vedení byla slyšet diskuse, zda se strana financuje půl milionem korun v pytli, které se pak vloží na stranický účet. Na jiných nahrávkách se zase hovořilo o sexu mezi poslanci.

Ale zpět do Rakouska: aféra Ibiza vedla v květnu 2019 k pádu koaliční vlády. Kurzovi lidovci, kteří do kauzy na první pohled zapletení nebyli, se po vyhazovu FPÖ z kabinetu těšili na předčasné zářijové volby. Do jinak hladké kampaně ÖVP ale zasáhla takzvaná skartovací aféra. V červenci 2019 vyšlo najevo, že blízký spolupracovník kancléře nechal krátce po vypuknutí skandálu Ibiza a těsně před odchodem Kurze z úřadu tajně, mimořádně důkladně a pod falešným jménem zlikvidovat pět pevných disků z vládních počítačů a tiskáren. Celá věc vyšla najevo jen proto, že za skartaci nevyrovnal účet. Tato aféra ještě vyzněla doztracena a Kurz mohl v září 2019 slavit volební vítězství.

Lživá výpověď

V roce 2020 byl ustaven parlamentní vyšetřovací výbor aféry Ibiza, složený ze zástupců politických stran, na případ se zaměřilo i specializované státní zastupitelství WKStA, které šetří kauzy v oblasti korupce a hospodářské kriminality.

Cílem původně bylo objasnit machinace představitelů FPÖ, vyšetřování se ovšem, jak se to někdy stává, rozeběhlo i do dalších, původně nečekaných směrů. Před výborem vypovídala celá řada svědků včetně kancléře Kurze a pozornost vyšetřovatelů se začala stále více stáčet i k němu a podivnému rozdělování lukrativních postů.

Bývalý předseda FPÖ Strache totiž na nahrávce z Ibizy zmínil, že firma Novomatic, provozující kasina, „platí každému“, myšleno politickým stranám. A uprostřed zkoumání této informace narazili vyšetřovatelé na podezřelou textovou zprávu z roku 2017, v níž šéf Novomaticu žádal Kurzova kamaráda, pozdějšího ministra financí Blümela, o zprostředkování schůzky s Kurzem, tehdy ještě ministrem zahraničí. Mimo jiné chtěl hovořit „o daru“.

Sebastian Kurz i Gernot Blümel popřeli, že by se nějaká schůzka uskutečnila a že by kdokoli přijal nějaký dar. Jenže to už vyšetřování narazilo na již zmíněný případ Kurzova dlouholetého spojence Thomase Schmida, usilujícího o šéfovské křeslo v akciové společnosti ÖBAG, spravující státní podíly v klíčových firmách (jako třeba OMV či Telekom Austria).

Textové zprávy týkající se tohoto plánu a Thomase Schmida vyšetřovatelé zabavili. V médiích se objevily poté, co vyšetřovací spis dostali obvinění a jejich advokáti a také členové parlamentního vyšetřovacího výboru. Zveřejnění online zpráv nebylo jen ranou pro reputaci Sebastiana Kurze, další problém už byl právní: Kurz totiž při slyšení před parlamentním výborem popřel kontakty se Schmidem ve věci jeho jmenování do čela holdingu ÖBAG, odhalené záznamy online komunikace však zjevně ukazují opak. A to by znamenalo, že se Kurz dopustil křivé přísahy. Podezření se stále ještě vyšetřuje, pokud by se potvrdilo, může mu hrozit trest odnětí svobody až na tři roky.

Nezapomenutelným detailem tohoto skandálu je, že když letos začátkem roku policie provedla domovní prohlídku v domácnosti zmíněného ministra financí Blümela, zjistila, že jeho laptop chybí. Ukázalo se, že si ho „náhodou“ vzala jeho manželka, když šla na procházku s dítětem. Snaha zatajovat důkazy je pro rakouské aféry poslední doby typická, o čemž ještě bude řeč.

Vedlejším produktem aféry pak bylo odhalení, jakými nevybíravými metodami se pokoušel Kurzův okruh umlčet své kritiky. Poté, co policie v Rakousku obvinila začátkem roku 2019 tureckého migranta z vraždy, plánovala Kurzova vláda prosadit nový tvrdý zákon. Ten by umožňoval poslat žadatele o azyl, které úřady shledají nebezpečnými, do „preventivní vazby“. Návrh zákona ostře kritizovala katolická církev, kardinál Christoph Schönborn ho přirovnal k typickým postupům diktátorů. A tak se na scéně objevil již zmíněný Thomas Schmid – kancléře Kurze informoval, že coby vysoce postavený úředník ministerstva financí pohrozil zástupci katolické církve, že by jí stát mohl odejmout daňové výhody.

„Super, díky moc. Ty sběrači dozorčích rad 😊,“ pochválil ho za to v jedné z textovek Sebastian Kurz, který zjevně narážel na Schmidovu snahu získat funkce ve státních firmách. „😘😘,“ odpověděl kancléři Thomas Schmid. Není překvapivé, že rakouský politolog a komentátor Peter Filzmaier komentoval skandál slovy o „neuvěřitelné banalitě lidí, kteří vedou naši republiku“.

Průzkumy a prachy

Jarní skandál kolem Thomase Schmida ještě Sebastian Kurz coby kancléř přežil, podzimní aféru však nikoli. Počátkem října 2021 provedlo zmíněné protikorupční státní zastupitelství razie mimo jiné v úřadě kancléře, v centrále ÖVP, na ministerstvu financí a ve vile mediálního manažera Wolfganga Fellnera, zakladatele deníku Österreich. Vyšetřovatelé při prohlídce zabavili telefony, počítače, pevné disky a dokumenty.

Zásah se vázal k věci, o níž už se v hrubých obrysech částečně vědělo. Šlo o takzvaný projekt Ballhausplatz, nazvaný podle stejnojmenného náměstí, kde sídlí úřad spolkového kancléře. Zpravodajský týdeník Falter se v roce 2017 dostal ke dvěma stovkám stran strategického plánu, který tehdy zpracoval tým Sebastiana Kurze. Cílem bylo, aby mladý politik převzal lidovou stranu a posléze i úřad kancléře; projekt popisoval mimo jiné postupy při získávání sponzorských darů, mediální podpory či vylepšování Kurzovy veřejné image. Byl každopádně úspěšný – Kurzovi se v květnu 2017 podařilo zbavit tehdejšího předsedy ÖVP Reinholda Mitterlehnera a postavit se do čela strany i předvolební kampaně „Kandidátky Sebastiana Kurze – nové Lidové strany (ÖVP)“.

Důvodem zásahu vyšetřovatelů z letošního října se však stalo podezření, že Kurzův nástup k moci v rámci „projektu Ballhausplatz“ podpořily peníze daňových poplatníků zneužívané jeho spojenci. Systém měl být zhruba takový: Bulvární deník Österreich získal v podobě inzerce peníze od rakouského státu, konkrétně od institucí kontrolovaných právě Kurzovými kumpány. Výměnou za to měly být publikovány pro Kurze příznivé články a „průzkumy“ veřejného mínění ukazující, že lidovcům vzroste podpora, pokud si ho zvolí do čela.

Protikorupční státní zastupitelství vyšetřuje vedle Kurze, který musel 9. října z funkce kancléře odstoupit, ještě několik dalších osob kvůli možné zpronevěře a úplatkářství. O pár dní později policie zatkla šéfku průzkumné agentury Research Affair Sabine Beinschab: důvodem bylo podezření, že těsně před zmíněnou policejní razií z počátku října smazala pevný disk svého počítače, tudíž mohla zatajovat důkazy. Jde už o přinejmenším třetí podezření tohoto typu v rámci afér nějak spojených se Sebastianem Kurzem.

Pozoruhodná je ovšem i zpráva, kterou kauza dává o části rakouských médií. Jejich vcelku podstatným zdrojem příjmů bývá dlouhodobě právě inzerce ze státních zdrojů. A není to zdaleka poprvé, kdy se řeší, zda určitá média nepřizpůsobují své politické zpravodajství přísunu státních peněz. O tom, jestli politici médiím nevyhrožují, že jim inzerci odeberou, nebo zda naopak média sama politiky nevydírají a nežádají státní podporu výměnou za příznivé zpravodajství, se diskutuje už léta.

V roce 2019 investigativní redakce Dossier zveřejnila svědectví tří bývalých špičkových politiků – exministryně zahraničí Karin Kneissl, exkancléře Christiana Kerna a již zmíněného exšéfa ÖVP a exministra hospodářství Mitterlehnera. „Shodují se v tom, že je deník Österreich de facto vydíral, že pokud jejich resorty nezvýší podíl inzerce v bulvárním deníku, odrazí se to na negativním zpravodajství o jejich osobě. Podle Karin Kneissl to připomínalo ,mafiánské praktiky Chicaga z 30. let‘,“ napsal na serveru HlídacíPes.org pozorovatel rakouské politické scény novinář Vojtěch Berger a dodal, že rakouský vztah politiky a médií může v něčem připomínat situaci v Česku.

Například reportéři Českého rozhlasu zjistili, že vydavatelství MAFRA – které v roce 2013 koupil Agrofert Andreje Babiše – získalo v letech 2015 až 2019 za reklamu, marketing a propagaci více než sto milionů od státních Českých drah. „Ve srovnání s ostatními mediálními domy jde o rekordní sumu, kterou přitom vydavatelství z velké části obdrželo bez výběrového řízení,“ informoval v lednu web iRozhlas.

České textovky?

Celkově samozřejmě nelze říct, že rakouské skandály spojené se Sebastianem Kurzem jsou na sto procent srovnatelné s těmi českými. Rakouské vyšetřovací orgány se chovají patrně odvážněji než třeba český státní zástupce zodpovědný za to, jak moc se vleče vyšetřování případu farmy Čapí hnízdo a Andreje Babiše. Sebastian Kurz navíc z funkce spolkového kancléře odstoupil. Nutno však také dodat, že on i ostatní zainteresovaní obvinění odmítají; Kurz se také funkce držel dlouho všem skandálům navzdory. Současně, což je důležité, z politiky neodešel, nadále zůstává šéfem lidovců.

Pokud však jde o podobnosti: sice nemáme, přinejmenším zatím, záznamy explicitních textových zpráv jako Rakušané, ale zajímavé toky peněz najdeme určitě i v Česku. Kolik například dostával holding Agrofert, založený Andrejem Babišem, peněz z různých dotací a státních zakázek, už bylo popsáno poměrně detailně. Jenže, a zde lze vidět další možnou paralelu, části české veřejnosti je to jedno. Stejně jako části rakouské společnosti, která nad klientelismem a korupcí v politice dlouhodobě spíše jen krčí rameny.

Spoluautorka Zuzana Lizcová je vedoucí katedry německých a rakouských studií FSV UK v Praze.