Balím kufry, opouštím Kašperk

Objel jsem půl světa, ale marně se snažím vybavit místo půvabnější než hrad Kašperk – zvlášť touto dobou, kdy podzim pestře barví Šumavu, přes modré kopce je vidět daleko do Bavorska, a kdo odbočí z lesní cesty, za chvíli se vrátí s košem hub. Hradní brána je návštěvníkům stále otevřená, desítky, někdy i stovky denně jich na Kašperk šplhají, ale nikdo si nevšimne, že se tu odehrává malé drama: pan kastelán vyklidil byt a odchází do údolí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Když chystal režisér Jiří Strach před patnácti lety pohádku Anděl Páně, potřeboval sníh a celkem logicky si vybral nejvýše položený královský hrad v Česku – gotický Kašperk (886 metrů nad mořem), na kterém se svým štábem strávil deset natáčecích dní.

Ke Kašperku má od té doby silný vztah, a teď se rozčiluje kvůli odchodu zdejšího kastelána Zdeňka Svobody: „Kdybych byl aristokratickým restituentem,“ zasní se Strach, „hned bych ho najal k správě svého panství!“

Co přesně režiséra tak trápí? 

Bere to zeširoka: „Už jsem točil na mnoha hradech, zámcích i v klášterech a všichni kasteláni jsou vesměs vzdělaní, laskaví lidé,“ říká, „ale nade všemi ční Zdeněk Svoboda. Za devatenáct let zpopularizoval Kašperk takřka z ničeho – polozříceninu vytáhl svou pílí a pracovitostí mezi nejznámější památky české gotiky. Natočil jsem tam první díl Anděla Páně a spolupráce s panem kastelánem byla naprosto příkladná, vřelá a vstřícná. Rád jsem se potom na Kašperk vracel, plánovali jsme spolu další natáčení, jenomže jsme v Čechách... Když to někde příkladně funguje, hned se objeví partička nýmandů, která se buď chce na cizí kvalitní práci přiživit, nebo do ní ze závisti zkouší hodit vidle. Město Kašperské Hory si zvolilo novou radnici, která zřejmě kastelánovu kvalitu neunesla – tleskalo se kastelánovi, nikoli jim... Milý Karle Schwarzenbergu,“ položí Strach na závěr své obžaloby řečnickou otázku, „nesháníte náhodou brilantního kastelána?“

 

Musím tě varovat

Kdyby teď Jiří Strach vešel spolu s námi na nádvoří, zjistí dvě důležité věci. Za prvé by se mohl zeptat stále ještě přítomného Zdeňka Svobody osobně, zdali o jakékoli další místo kastelána stojí („Ani ne, tahle profesní kapitola je nejspíš uzavřená – já už raději nikdy nechci být ničím zaměstnancem...“), což by ho možná zamrzelo, ale vzápětí by se stal svědkem scény potěšující.

Na hrad totiž přicházíme ve chvíli předávání štafety, posledního září. Dosluhující kastelán právě na nádvoří uděluje rady svému nástupci, a činí tak velmi přátelsky. Možná se v něm trochu vidí – bylo mu osmadvacet, když dostal v létě roku 2000 klíče od hradu, a teď je svěřuje muži jménem Václav Kůs, kterému je třicet jedna.

 

Mluví mu do duše: „Tohle zaměstnání ti tak trošku nalajnuje život,“ říká třeba, „všechno se teď bude řídit podle dění na hradě. Víš, jak to kdysi dopadlo u mě? V prvních letech na Kašperku se tady se mnou rozešla tehdejší přítelkyně, protože jsem pořád řešil jen hrad. Teď mám skvělou ženu, tři děti, jsme šťastná rodina, ale pořád platí, že náš program určuje rytmus hradu...“

Václav Kůs doufá, že se za ním přítelkyně na hrad přestěhuje a bude se jí tu líbit, ale kdyby náhodou ne, tak... „Umím si představit, že tu nějakou dobu budu žít jako poustevník, jenom s ovcemi a kočkou.“

Sedm ovcí se toulá okolo hradeb, ale chundelatá hradní kočka jménem Alžběta (v bráně se objevila jednoho večera v létě roku 2006, na nádvoří zrovna končilo divadelní představení Richard III., a od té doby chytá hradní myši) kastelánskou diskusi moudře sleduje.

„Mysli i na to, Vašku,“ pokračuje Zdeněk Svoboda, „ať tady je dobrá atmosféra. Výhodou je, že Kašperk obvykle přitahuje bezvadný lidi, protože jak je ten hrad vysoko, odevšad daleko, hůř přístupný a se skromným zázemím, funguje to jako filtr: chodí sem fajn lidi, kteří drží při sobě. Což se bude hodit v létě, kdy přijde na prohlídky šest set padesát lidí denně, ale čtyři sta z nich mezi jedenáctou a druhou, což je jak cunami...“

Václav Kůs přikyvuje; svého předchůdce vnímá jako učitele, klidně by si ho tu ještě chvíli nechal. Však taky rovnou řekl: „V služebním bytě s rodinou zůstaňte, jak dlouho potřebujete!“ – a sám si hodil karimatku se spacákem do pokojíku pro průvodce v baště přímo nad pokladnou, kde dnes hodlá prodávat lístky: „Zatím jsem spíš páže než kastelán,“ uvědomuje si, „a chci si všechno osahat.“

Zdeněk Svoboda to podle všeho v duchu oceňuje, nahlas ale připomene, že od příštího týdne už Vašek skutečně kastelánem bude, a pokračuje v dobře myšlených radách. „Zkus ten hrad co nejrychleji detailně poznat, pořád po něm choď a vnímej. Mně se po pár měsících tak dostal pod kůži, že jsem nějak zvláštně začal chápat, co se sem hodí, a co už je hloupý nebo nudný.“

Vaška zajímá konkrétní příklad.

„Určitě bych třeba nepořádal akce, které jsou na dalších padesáti místech stejné. Nezval bych průměrné šermíře, u kterých vidíš, že kdybychom my dva pár dnů trénovali, zvládneme to taky – taková akce hrad nikam neposune. Já měl vždycky radost, že tu míváme divadla, která chápou hradní genius loci. Třeba Jakub Špalek, principál spolku Kašpar, sem netahá žádné kulisy; hrad se stává součástí představení, i s těmi netopýry, kteří přelétávají nad hlavami diváků.“

Napadne mě, že bych mohl Jakubu Špalkovi zavolat a přeptat se, jestli tu ještě někdy jeho Kašpar vystoupí. Vytáčím číslo: „Píp, píp...“. Než se dovolám, slyším další věty staršího kastelána: „Dohlídni i na to, aby průvodce nebyl příliš velký exhibicionista, který podléhá pocitu, že je zajímavější než hrad samotný. Hrad je základ. Ty už víš, že tu máme videoprojekce, které jsou efektní a oblíbené, ale všimni si, že trvají maximálně sedm minut z hodinové prohlídky, protože kvůli projekcím sem lidi, pevně doufám, nepřijeli.“

 

Kašperk versus Kašpar 

– Haló? Pan Jakub Špalek? Zdravím vás z Kašperku, budete tu ještě někdy vystupovat? 

– Tak to nevím... Jedině snad v případě, kdyby si to přál odcházející kastelán Zdeněk, který nám tam dal před osmnácti lety, a potom rok za rokem, příležitost i prostor. 

– Co pro vás vlastně Kašperk znamená? 

– Jeden z nejlepších nápadů, který jsme v historii našeho divadla měli. Na první dobrou nepůsobil jako vhodné místo, je těžké divadlo v něm připravit, špatně se tam dostanete autem, všechno musíte odtahat na zádech, není to výlet, spíš boj, ale my se od počátku posouvali dál a dál. Zdeněk dohlížel na opravy hradu a společně jsme přemýšleli, jak by mohly prospět i divadlu. Když se měla opravovat věž, tak jsem navrhl udělat to stylem, aby tam mohla být i provizorní herecká šatna. Tak se stalo, že jsme trpělivě budovali kromě krásnějšího hradu i úžasný divadelní prostor... Ten hrad je úzký, všechny inscenace jsme museli předělat a nazkoušet znova, ale chodívalo plno lidí a vznikla tradice, která se nedá s ničím srovnat. Dnes je Kašperk kusem mého života. Když jsem se například ženil (s Evou Elsnerovou, herečkou spolku Kašpar), volba byla jasná. Jaké místo bychom si mohli přát víc? A kdo jiný by nás měl oddávat než Zdeněk? Takže teď už možná chápete, proč zatím netuším, jestli tam budeme hrát po jeho odchodu.

 

S Karlem IV. v kuchyni

Odcházející kastelán má tři děti – dcerám je osm a pět, synovi tři a půl roku. V lednu si rodina postavila na nádvoří velké iglú, ale v únoru už se hrad otevírá – a v tu chvíli hrozilo, že návštěvníci, respektive jejich děti, sněhovou stavbu zničí. Proto se na ní objevila cedule s nápisem: „Buďte opatrní na naše iglú – děkujeme, kastelánčata.“

Vím to, protože jsem vyběhl do druhého patra budovy purkrabství, ve které je kastelánský byt, a na chvíli si popovídal s půvabnou paní stále-ještě-kastelánovou Olgou Svobodovou.

„Pocházím z Prahy,“ vypráví, „a se Zdeňkem to bylo rychlý – přišla jsem za ním na Kašperk roku 2010 už těhotná. Neváhala jsem. Připadalo mi lepší vychovávat děti na Šumavě než v Praze, které jsem byla přesycená. Vyrůstala jsem v paneláku na sídlišti, což mě moc nebavilo, stejně jako mě nebaví nákupní centra, a tady je nádherná příroda; ráda fotím – a pořád mám co fotit.“

Ještě chvíli mluví klidně. Na Kašperku si okamžitě zvykla, ale vždycky žila s vědomím, že jde o služební byt přímo svázaný s profesí jejího muže. „Věděla jsem, že tyhle výhledy na šumavskou krajinu všude pod sebou nebudeme mít nadosmrti, že to jednou skončí, a teď ten čas přišel – nic s tím neuděláme.“

Najednou její klid mizí. „Nějakou tu slzu jste uronila,“ poznamenám, „že jo?“ Přikývne: „Spoustu. A ještě jich spoustu uroním, stejně jako děti.“

Načež se stane, co jsem nechtěl: opravdu si začne otírat slzy. „A klidně budu brečet i teď – vždyť všechny tři naše děti tady přišly na svět... Nestěhujeme se daleko, krásu si najdeme i na novém místě, ale teď to je smutný.“

Děti vědí, že za pár dnů opustí hrad, však už je taky většina vybavení jejich bytu v krabicích, ale zatím řeší jednotlivosti: například se musí rozloučit s kočkou Alžbětou, to bude hrůza.

Možná si nedovedou představit, že: 

– Už nebudou denně před dveřmi do bytu narážet na skupinky turistů. 

– Nebudou jim nadšeně vyprávět, co všechno samy vědí o historii hradu. 

– Nestráví spousty letních večerů v zákulisí divadel a koncertů. 

– Nestane se, že by z okna jejich kuchyně hovořil při nočních prohlídkách Karel IV., nestane se, že by v postelích čekaly na chvíli, kdy začne Eva Elsnerová zpívat z okna ložnice v jedné scéně Rozmarného léta... 

– Nikdo už jim neřekne, aby v době prohlídek nedupaly ani nehrály na klavír, protože to ruší návštěvníky v komnatě o patro níž, ale na druhou stranu už se nebudou moci připojit k prohlídce ve chvíli, kdy videoprojektor pouští na stěnu středověkou štvanici na jelena, což byl jejich nejmilejší animovaný film.

Za pár dnů se odstěhují – sice jen na samotu Trnové Dvory, která leží dva kilometry pod hradem, ale vůbec není jisté, za jak dlouho se podívají na Kašperk zpátky. „Jednou sem určitě zajdeme, ale v nejbližší době spíš ne,“ říká Olga. „Je to moc čerstvé, bylo by nám smutno.“

 

Hele, rys!

Na nádvoří dává její manžel ještě jednu radu nástupci Vaškovi: „Jeden z důvodů, proč odcházím,“ povídá, „je i ten, že moje další setrvávání na hradě by nebylo důstojné ani pro mě, ani pro hrad. A to je možná zásadní, Vašku: udržet důstojnost tohohle místa. Zkus hrad řídit co nejvíc ty, úředníci z radnice ho řídit nedovedou...“

Vašek přikyvuje a slibuje, že neuhne z kolegovy koncepce: „Vedl jsi to tu dobře,“ uznává, „i za mě Kašperk určitě zůstane otevřeným hradem, kde bude spousta kultury.“ Vylíčí mu pár nápadů, jak by sem chtěl například dostat co nejvíc obyvatel nedalekého městečka Kašperské Hory, v němž se sám narodil, a tak dobře ví, že spousta obyvatel sice na hrad vidí z okna, ale nebyli tady od školy; jak se sem nahoru pokusí nalákat co nejčastěji skauty; jak by bylo fajn, kdyby se na nádvoří dalo ochutnat místní, kašperské pivo.

„Každopádně si beru k srdci teorii tří Pé, která tu fungovala za tebe,“ dodává: „Budeme myslet na to, aby byli návštěvníci Poučeni, aby se díky nám uměli na hrad pozorně Podívat a aby zapojili Představivost a aspoň trochu si v téhle polozřícenině dokázali představit, jak se tu žilo ve čtrnáctém století.“

Načež se mladý Václav Kůs odebere do kasy, zatímco my se starším Zdeňkem Svobodou procházíme hradem. Vzpomíná: „Když jsem roku 2000 nastupoval, doprovázela mě sem sestra a její malé děti. Všichni jsme byli zvyklí na upravené prostředí hradu Švihov, kde jsem jako začínající kastelán strávil sezonu předešlou. Když se ale děti mé sestry rozhlédly po Kašperku, prohlásily, že tady je to hrozný a že sem za mnou rozhodně jezdit nebudou.“

Všechno bylo zpustlé, ale Zdeněk Svoboda situaci brzy zásadně změnil, což uznává v okolí každý – například i Bohuslava Bernardová, současná starostka města Kašperské Hory, které hrad vlastní: „Je nesporné,“ konstatuje, „že zejména díky nápadům, schopnostem a zkušenostem vytáhl kastelán hrad z popela, za což mu patří poděkování.“

Kastelán Svoboda vysvětluje: „Po revoluci město vysoudilo hrad od památkového ústavu, ale nemělo představu, co s ním dál. Vlastnili hrad Karla IV. a podle mě si mysleli, že kastelán vybere od turistů peníze a ono to poběží samo. Nikdo si neuvědomoval, že ten hrad byl několik set let zříceninou a hodně zdí je rozvolněných.“

Přístupová cesta byla vymletá od dešťů a špatně sjízdná, celý hrad zarostlý keři a stromy, přímo v areálu se válely hromady suti. Turisté mohli z bezpečnostních důvodů chodit pouze po přesně určených cestičkách, aby na ně něco nespadlo, a Zdeněk Svoboda se pustil do zajišťovacích prací: „Vám dneska Kašperk připadá jako romantické místo,“ odtuší, „a on taky je, ale já si nevybavuju, že bych to tak vnímal hned zpočátku. Zásadní emocí byla zdravá naštvanost. A měl jsem chuť dokázat, že se umím postarat o památku a někam ji posunout.“

V jeho první sezoně navštívilo hrad sedmatřicet tisíc platících návštěvníků. V té předposlední, loňské, jich bylo skoro šedesát tisíc.

A Svoboda už zdejší romantiku dávno vnímá. V jednu chvíli nás vede na vrchol věže: „Když mám špatný den,“ říká, „a musím třeba zavřít okenice, protože má pršet, tak než sem nahoru – do výšky 914 metrů nad mořem – vyběhnu, naštvání mě přejde. Dívám se na špičky stromů, sleduju poštolky, hnízdí hned vedle mé kanceláře, třikrát jsem už dole pod hradbami viděl rysa...“

Na hradě mají slogan: Z Kašperku vidíte vše s nadhledem! „A nemyslíme tím jen fakt, že jsme na nejvýše položeném královském hradě. Podle mě platí i to, že všechny problémy, které se dole zdají neřešitelné, jsou z pohledu odsud menší.“

 

Dron bourá do věže

Mezi Svobodovými předchůdci na kastelánské pozici bývali často podivíni, které spojoval vřelý vztah k alkoholu, což není vzhledem k dlouhým šumavským zimám překvapení.

Například ve třicátých letech byl kastelánem sudetský Němec a ten, když to s pitím přehnal, zažíval stavy nacionalistického vzedmutí. „Jednou sem přišli čtyři Češi z nedalekého Strašína, chtěli si koupit vstupenky, ale on se na ně rozeřval, ať zmizí, že stejně zanedlouho dorazí Hitler a celé to tu obsadí. Načež vytáhl browning a začal střílet.“

Legendou je Karel Blahout, který tu dělal kastelána v letech sedmdesátých (poté, co dlouhým pobytem v kriminále ukončil kariéru pašeráka a převaděče do Německa). „Blahout si vyloženě vymýšlel. V úterý vykládal jinou historii hradu než v sobotu, navíc například Karla IV. popisoval, jako kdyby to byl jeho vrstevník a ještě včera spolu popíjeli víno. Nikdo z návštěvníků ale nelitoval,“ směje se Zdeněk Svoboda.

On sám je celkem normální, střízlivý historik; snad jen trochu tvrdohlavý, což mu letos mění život.

Po návštěvnících hradu ale nikdy nestřílel, neříká jim „kobylky“, bývá k nim vlídný. Krize zažíval pravidelně koncem srpna, po měsíci největšího frmolu – to občas vybuchl. Několikrát to bylo třeba kvůli dronu, který lítal návštěvníkům těsně nad hlavami.

„Bohužel ho nemůžu nijak sestřelit, ale jednou jsem zavolal na policii v Kašperských Horách, že nám začíná divadlo, ale ruší tu hlasitý dron. Možná si říkali, že mají důležitější věci na práci než honit dron po hradě, ale přijeli brzy. Přesně ve chvíli, kdy dron naboural do věže, čímž se situace vyřešila.“

Zapálení kasteláni bývají v obtížné pozici: na pracovišti zároveň i bydlí, takže jsou v zápřahu po večerech i o víkendech, je to vyčerpávající. Právě koncem srpna jezdívali Svobodovi v zájmu zachování duševní rovnováhy na krátkou dovolenou. Teď plánují, že si příští léto udělají dovolenou delší – tak dlouhou, jak budou chtít.

 

Na pokraji vyhoření

Co se letos v městečku Kašperské Hory a na hradě Kašperk vlastně přihodilo?

Pohledem nezaujatého návštěvníka nic šokujícího. Kastelán ani nebyl ze svého místa vyhozen, výpověď podal sám. 

Současné vedení města se jako vlastník a provozovatel rozhodlo, že chce mít nad provozem hradu co největší kontrolu, na což má právo. Kastelán Svoboda měl podobně oprávněný pocit, že přece vede hrad nejlépe, jak umí. Obětoval se mu, a pokud přijde o své dosavadní pravomoci, je to za prvé urážka, a za druhé byrokratická brzda v dalším rozvoji Kašperku.

„Jsem celkem klidná povaha,“ začíná se svou verzí končící kastelán, „ale jak jsem čím dál víc cítil, že mě radnice nepodporuje, začal jsem být nevrlej, špatně spal, ztrácel energii. Myslím, že se blížilo vyhoření. Bylo mi jasné, že vyhořelý člověk bude pro hrad přítěží – ještě bych pokazil všechno, co jsem tady vybudoval.“

Vedení města se čtrnácti stovkami obyvatel má zase verzi svou. 

Svobodovi sice nic zásadního nevytklo, ale pro jistotu poslalo na hrad nezávislou externí společnost, aby vyhodnotila tamní situaci, a výsledek kontroly zněl tak, že památka vedená možná až příliš sebevědomým kastelánem představuje riziko jak pro hrad samotný, tak i pro zřizovatele, čili pro město:  „A jako řádný hospodář jsme museli přistoupit odpovědně k řešení vyhodnocených rizik,“ vysvětluje starostka Bernardová: „Mezi nástroji, které k tomu mají pomoci, je úprava zřizovací listiny, delegování kompetencí a nastavení vhodných kontrolních procesů provozu a hospodaření...“

Ač je kastelán Svoboda sympatický, chci se před ním starostky zastat. 

Nemá ona vlastně pravdu? 

Nechoval se, jako by mu hrad patřil?

Přikývne: „Uznávám, že jsem Kaš-

perk po tolika letech tak trochu za svůj hrad považoval, ale podle mě to je dobře. Jinak bych možná nedohlížel tak úzkostlivě i na to, jestli se u nás po odchodu z místností zhasíná, tolik bych se nesnažil, abychom měli peníze na opravy a na údržbu. Bral jsem to tak, že po městě skoro nic nechci, a za to si přál jediné: volnost a trochu důvěry.“ Vypráví scénky, které ho poslední dobou rozčílily, například tuto: „V posledních letech nám pomáhala s propagací hradu a akcí na něm PR agentura – městské kulturní středisko to stálo osmnáct tisíc korun měsíčně. Letos ale město řeklo, že to je příliš drahé, a navíc v televizi běží seriál Policie Modrava, který se v Kašperských Horách natáčel a spousta lidí přijíždí kvůli němu. Na což říkám na radě města: Vy přece nemáte zkušenost s marketingem. Můžete mi říct, jak mám přes Policii Modrava prodávat divadlo na hradě?! Vytáčelo mě, že do provozu hradu neustále mluví lidé, kteří o něm nic nevědí, a jasně jsem viděl, že nastává doba, kdy ať budu žádat o cokoli, čeká mě dlouhé schvalovací kolečko, na což nemám; zvykl jsem si dělat všechno co možná nejakčněji.“

Petici podporující kastelána Svobodu v létě podepsalo přes dva tisíce lidí, ale nejspíš přišla moc pozdě: mezi kastelánem a vedením města už bylo takové napětí, že cesta zpátky prostě neexistovala.

Ke cti města je třeba říct, že při výběru nového kastelána nikterak nepolitikařilo: vítěz konkurzu, tedy Václav Kůs, který stále ještě sedí v pokladně, se nijak netajil tím, že práci svého předchůdce uznává, a zvolen byl i tak. Což dává naději, že se na Kašperk vrátí jak spolek Kašpar, tak i režisér Jiří Strach se svým filmovým štábem.

 

Konečně se vyspat!

Paní dosluhující kastelánová je už zase v pohodě. Pokračuje ve vyklízení bytu a balení do krabic, nahlas přemýšlí. „Třeba se ukáže, že to bylo správné. Zdeněk bude mít víc času na rodinu – byl s hradem tak svázaný, že opravdu pracoval skoro pořád. Teď budeme hledat nový režim, což může být hezký...“

Manžel se tváří souhlasně a nadhazuje, že by nebylo špatné pořídit si příští rok karavan a léto strávit cestováním po Evropě.

Jo, rodina by byla pro.

„Ale to začneme pořádně plánovat až za pár týdnů. Teď počkáme na výsledek poslední hradní inventury, přestěhujeme se, no a já,“ doufá kastelán Svoboda, „já tak trochu sobecky doufám, že se po pár měsících zase jednou dobře a klidně vyspím.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama