Do vězení za koláž husy s Husákem

Stačilo málo, aby se člověk v dobách komunismu dostal do vězení. Úřady v sedmdesátých a osmdesátých letech trestaly lidi za karikatury prezidenta a šéfa komunistické strany nebo za to, že pustili desku zpěváka, který emigroval. V době blížícího se třicátého výročí od pádu komunistického režimu není od věci si to připomenout.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kalendář ukazoval 22. dubna 1985 a příslušníci tajné komunistické policie sebrali v České Skalici Stanislava Pitaše. Tehdy osmadvacetiletý Pitaš, v undergroundové komunitě známý pod přezdívkou „Guma“, ležel komunistické moci v žaludku už delší dobu: podepsal prohlášení Charta 77 kritizující stav lidských práv v Československu a pořádal koncerty nezávislých kapel.

Už o tři roky dříve vyštvaly úřady Pitaše z Trutnova do vesnice poblíž Broumova, pak se na něj soustředila celá náchodská Státní bezpečnost. A policisté konečně našli důvod, proč ho zatknout. Tedy – důvod…

Z dnešního pohledu je směšné, že se někdo mohl dostat do policejní cely za koláž zobrazující husu s fotkami pohlavárů Husáka a Brežněva, kterou chtěl Pitaš rozesílat jako pohlednici. V roce 1985 to však stačilo na stíhání za hanobení republiky a jejího představitele. Přidal se ještě paragraf nedovolené výroby lihu; při domovní prohlídce totiž našli u Pitaše třicet litrů domácí meruňkovice. Skončilo to osmi měsíci ve věznici Bory.

Paragraf o hanobení patřil k těm často používaným a komunistická moc byla na vtípky o Husákovi háklivá. Například v roce 1975 potrestal soud Jaroslava Kyráška za větu, že je mu husa na pekáči milejší než Husák na Hradě: Gustáv Husák se totiž tehdy stal prezidentem Československa. 

Stačilo málo – jak říká badatel Centra pro dokumentaci totalitních režimů Radek Schovánek: Jestli někdo skončí ve vězení, nezáleželo na něm, ale na rozhodnutí toho, kdo vládl. „Mohl být člověk ve špatnou chvíli na špatném místě a skončit ve vězení. A mohl dělat poměrně odvážnou činnost a mít prostě jenom štěstí.“

 

Trvalé podmínečné propuštění

Stav, který mezi mocí a občany za normalizace panoval, Schovánek popisuje jako „trvalé podmínečné propuštění“.

 

„Lidé šli do vězení za vyprávění politických vtipů, které vyprávěli všichni. Jenom někoho si ale moc vybrala, protože se jí to hodilo, protože ho někdo udal, protože mu někdo záviděl a podobně,“ říká. Aparát komunistického státu se také zavíráním za vtipy snažil dotyčného varovat, aby neprovozoval jinou „protistátní činnost“, od psaní či roznášení samizdatů až po koncerty undergroundových skupin.

Případy zavírání za – z dnešního pohledu – absurdní přečiny najdeme víceméně po celé období normalizace následující po Sověty vedené invazi do Československa v roce 1968; výjimkou je snad uvolněnější doba před pádem režimu v druhé polovině osmdesátých let.

Už v roce 1972 například proběhl v Bratislavě soud s Janem Ladislavem Kalinou, který se provinil pouze tím, že vlastnil Krylovu desku Bratříčku, zavírej vrátka a pouštěl ji na návštěvě přátelům.

Schovánek také připomíná slova Ludvíka Vaculíka z polemiky s Václavem Havlem, že je zlé být zavřen za věc, která za dobu kratší nežli trest už nikoho nevzrušuje. „Samozřejmě, že moc to věděla a chovala se tak, aby i lidé věděli, že mohou ve vězení skončit, pokud se jí nebudou líbit. Takže já mám pocit, že to byl vlastně takový život na trvalou podmínku,“ říká badatel Schovánek.

Je třeba uznat, že estébáci prokazovali až obdivuhodnou schopnost „nacpat“ domnělou trestnou činnost pod některý z existujících paragrafů, jež jim nabízel tehdy platný trestní zákoník. O tom hovoří dnešní místopředseda České advokátní komory Tomáš Sokol, který před listopadem 1989 působil jako advokát v pražské Advokátní poradně č. 2.

„Kreativita některých policejních vyšetřovatelů, prokurátorů a soudců byla za bolševika až skoro obdivuhodná,“ říká muž, který krátce po revoluci proslul coby pražský prokurátor upozorněním komunistické straně, že se pohybuje mimo mantinely zákona a mohla by být zakázána. „Některé z těchto skutkových podstat byly doslova šité na míru i jen sebemenšímu nesouhlasu s komunistickým režimem nebo jeho představiteli,“ říká Tomáš Sokol.

Do této skupiny patřily především takzvané prvohlavové delikty, tedy trestné činy proti republice. Právě první hlava druhé části trestního zákoníku komunistického Československa, kterou můžeme pracovně nazvat jako trestné činy politické, doznala už v roce 1990 velké změny. 

Revoluční parlament vypustil například paragrafy pobuřování, podvracení republiky nebo hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele. Ovšem například zmíněné hanobení republiky a jejího představitele v trestním zákoníku zůstalo, a to až do roku 1998, kdy přestalo platit – za jeho zrušení u poslanců významně intervenoval prezident Václav Havel. Ten také v devadesátých letech udělil dvě individuální milosti lidem, které policisté stíhali za to, že ho „urazili“ – konkrétně šlo o Petra Cibulku (za výrok – „Vašku, jsi prase, jsi prase, jsi hovado!“) a Pavla Karhánka (jenž vylepil letáky označující Havla za komunistického kolaboranta). 

Nutno říci, že zločin hanobení republiky a jejího představitele nevymyslela komunistická moc. 

Historicky byla urážka panovníka těžkým zločinem, paragrafy o urážce prezidenta samozřejmě znala i první Československá republika, po komunistickém převratu v roce 1948 ovšem nová moc tresty zpřísnila. A dodala další trestné činy, jako již zmíněné „hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele“ nebo „poškozování zájmu republiky v cizině“ trestající toho, kdo rozšiřuje nebo umožňuje rozšiřovat v cizině „nepravdivou zprávu o poměrech v republice“. „Těžko říct, která norma byla nejabsurdnější. Ony tak, jak byly naskládány v trestním zákoníku, nijak zle nevypadaly. To teprve zmíněná kreativita jejich obsluhy vytvářela absurdní aplikace,“ říká právník Tomáš Sokol.

 

Veksláci stříleli prasata

Takzvané prvohlavové delikty bylo možné – i když to chtělo zmíněnou kreativitu – alespoň považovat za ryze politické. Komunistické úřady však měly i další postupy, jak dostat nepohodlné lidi do vězení.

Historik Jaroslav Pažout ve své knize o trestněprávním pronásledování v době normalizace píše, že v letech 1969–1989 odsoudili v Československu za trestné činy první hlavy, tedy zločiny proti republice, 110 751 lidí. Valná většina byli emigranti, souzení v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky (také tento paragraf byl po listopadu 1989 vypuštěn). „Pokud od tohoto počtu odečteme odsouzené pro trestný čin opuštění republiky, jednalo se celkově ,pouze‘ o 4 758 osob,“ uvádí Pažout.

Ovšem tam, kde si moc nevystačila s „politickými“ paragrafy, používala zákony o násilných nebo hospodářských trestných činech. Například obvinění z útoku na veřejného činitele, který mohl proběhnout dokonce jen ve slovní rovině. Jiným zneužívaným trestným činem pak byla hlavně v osmdesátých letech spekulace a ohrožení devizového hospodářství. 

Těmi, na koho tento paragraf dopadal především, byli, jak se tehdy říkalo, veksláci. Lidé, kteří směňovali československé koruny za dolary či německé marky, tvrdou měnu západních států, a za takzvané tuzexové bony; poukázky, za které se dalo ve speciálních obchodech Tuzex nakoupit nedostatkové západní zboží. 

Mnozí s veksláky obchodovali, ovšem neměli je rádi, kvůli jejich relativnímu bohatství i životnímu stylu. 

„Veksláci, alespoň v Praze, se záhy vypracovali na specifickou profesní skupinu. Byli oblíbení u pinglů a nenávidění pracujícím lidem. Neboť kouřili marlbora a pili skotskou, řečenou – bůhví proč – žito. Občasně uspořádali excesivní akci, jako když si v centru města pronajali hospodu, kam dopravili živé prase, na které pak uspořádali hon a trefovali nebohé zvíře špunty vystřelovanými z lahví šampaňského. Pochopitelně sovětského. Prase kvičelo a kličkovalo mezi stoly, zatímco veksláci se radovali,“ vzpomíná advokát Sokol.

Z dnešního hlediska, kdy lze koruny volně měnit za měny cizích států, by ovšem byli veksláci – pokud by platili daně a měli příslušnou licenci – normální podnikatelé. Za komunismu však bylo soukromé podnikání zakázáno a hrozily za něj tresty. „Kdo si například opatřil nebo přechovával předměty potřeby ve větším rozsahu v úmyslu je se ziskem prodat nebo směnit nebo získat jinou výhodu, naplnil skutkovou podstatu trestného činu spekulace podle § 117 trestního zákona,“ vysvětluje Tomáš Sokol. Připomíná také, že zhruba v roce 1974 soud rozhodl, že když někdo dostal jako dárek automobil s úmyslem, aby ho později prodal, mohl se zmíněného trestného činu spekulace dopustit též.

Zmíněné paragrafy se hodily. Odpůrce komunistického režimu úřady často trestaly a posílaly do vězení za kombinaci několika trestných činů najednou, kdy ekonomické nebo násilné delikty situaci pronásledovaných zhoršovaly. Typickým příkladem byly undergroundové koncerty, které končily policejním zásahem. „Velmi často to byl útok na veřejného činitele, když někdo řekl policajtovi, že je blbec, a on ho prostě udal. Toto se týkalo zvlášť undergroundu a mladých lidí, režim se to snažil házet do roviny veřejné bezpečnosti,“ říká Radek Schovánek. 

Odsuzování za ony „prvohlavové“ zločiny proti republice totiž sledovala západní média, a pokud se zpráva o tom dostala třeba do vysílání západní rozhlasové stanice Svobodné Evropy, československým komunistům to nebylo příjemné. „Zatímco když někdo byl odsouzen za nedovolené podnikání nebo něco takového, tak to pro komunistický režim vypadalo lépe,“ říká Radek Schovánek.

Třeba Jiří Devátý – disident ze Zlína (respektive Gottwaldova, jak se tehdy město jmenovalo po prvním komunistickém prezidentovi) a bratr známějšího odpůrce režimu Stanislava – seděl v první půli osmdesátých let ve věznici Bory mimo jiné za ohrožení devizového hospodářství; od sovětského občana zakoupil barevný televizor mimo běžnou prodejní síť.

 

Cestou z hospody...

Tvrdé tresty dopadaly i na lidi, kteří se dopustili – měřeno dnešní dobou – obyčejného chuligánství, ovšem úřady v něm viděly politický podtext. Konkrétně šlo o výtržnictví, které se vztahovalo na nejrůznější věci. „Vše, co se nějakému místnímu satrapovi znelíbilo, klidně bylo výtržnictví,“ říká Tomáš Sokol.

Výtržnosti se řečí tehdejších zákonů dopustil ten, kdo na veřejnosti nebo na místě veřejnosti přístupném spáchal hrubou neslušnost nebo výtržnost. „Oblíbenou zábavou té doby, spolehlivě naplňující skutkovou podstatu tohoto trestného činu, bylo strhávání rudých vlajek, které byly povinně vyvěšovány na domy při kdejaké příležitosti. Přitom bych řekl, že komu v té době, tedy do roku 1989, bylo minimálně 17 let a vracel se někdy domů z hospody, aniž by strhl alespoň jednu vlajku, jako by nikdy nežil,“ říká s nadsázkou advokát Sokol.

Trestem za strhávání vlajek byla obvykle podmínka. „I když jsem zažil případ svého kamaráda, kterému Obvodní soud pro Prahu 2 za poměrně slušnou hromadu rudých vlajek, které natrhal – ovšem s tvrzením, že jen nacvičoval basketbalové výskoky na koš –, uložil trest natvrdo. Teprve odvolací soud to změnil,“ vzpomíná Tomáš Sokol.

Podle historika Pažouta bylo často obtížné rozeznat, v kterých případech šlo o oprávněnou ochranu veřejného pořádku nebo veřejného činitele, například policisty při jeho práci. „Koneckonců i současný český právní řád obsahuje v trestním zákoníku trestný čin výtržnictví a útoku na veřejného činitele. Problém tedy spočívá nikoli v samotné existenci těchto trestných činů, ale v jejich zneužití jako nástroje kontroly nad společností a postihu nonkonformních občanů,“ píše Pažout ve své knize Trestněprávní perzekuce odpůrců režimu v Československu v období takzvané normalizace. Vysvětluje též, že komunistické úřady tímto způsobem zneužívaly také paragrafy o trestném činu podpory a propagace fašismu.

 

„Veselá bezpečnost“ zasahuje

Zatím jsme hovořili o případech, které skončily několikaměsíčním, nanejvýše několikaletým vězením. Ovšem i v osmdesátých letech – obecně méně násilných než léta padesátá, kdy režim své skutečné i domnělé odpůrce popravoval – existovaly případy, které skončily tragicky. Například Pavel Wonka zemřel v roce 1988 ve vězení na vyčerpání organismu po hladovce; ve vězení byl v osmdesátých letech mimo jiné proto, že si dovolil kandidovat ve volbách coby nezávislý kandidát. Šlo o čin, jejž psané zákony nezakazovaly, pro komunistický režim to však byl zcela neúnosný projev veřejné vzpoury.

Jak přitom bylo zmíněno už na začátku článku – někdy měli lidé smůlu a do vězení šli za nic, jindy se mu vyhnuli, i když dělali odvážné věci. O štěstí mluví třeba Miroslav Kamil Černý, který v roce 1989 spolupořádal protestní běhy ulicí Politických vězňů pod hlavičkou Společnosti za veselejší současnost. Byl i u toho, když 15. srpna 1989 proti korzujícím demonstrantům v ulici Na Příkopě v Praze „zasáhlo“ čtrnáct příslušníků „Veselé bezpečnosti“ parodujících policisty, vyzbrojených okurkovými a salámovými obušky a s helmami z vydlabaných melounů na hlavách. „Já jsem měl jako fakt kliku. V roce 1989 jsem byl šestkrát zadržen na různých akcích, ale s výjimkou 

1. máje to nemělo žádné pokračování,“ říká Miroslav Černý.

Tehdy, 1. května 1989, se Černý vydal do prvomájového průvodu v Praze na Letenské pláni. Od ostatních manifestujících se odlišoval transparentem, který držel v rukou a na němž stálo: „Svobodu politickým vězňům!“ Tento čin se už řešil více, i když průběh následného úředního dění ukazuje, že komunistická moc již tehdy, v době uvolnění poměrů v Sovětském svazu, byla zjevně příliš unavená a ve vnitřním rozkladu.

Černého předvolali na Obvodní národní výbor pro Prahu 1 k přestupkovému jednání. „Bylo to v létě, už pěkně běžela petice Několik vět. Bylo tam asi pět lidí a měl jsem pocit, že koukají do země, že jim je to trapný. Komisi vedla nějaká doktorka Předotová, právnička radnice, a řekla: Udělal jste to? Ano, udělal, měl jsem transparent, jo, kraťounce jsem se přiznal. A tak říkala, dobře, jděte ven, my se poradíme. No a za tři minutky, pojďte dál, ničeho jste se nedopustil. Bomba, byl jsem rád,“ vzpomíná Miroslav Černý.

 

Strach

Ačkoli tento příběh skončil dobře, naznačuje, že komunistický režim využíval ještě mnoho dalších způsobů postihu než odsuzování a posílání lidí do vězení. Například různou mimosoudní šikanu. 

„Spadaly sem například výpovědi ze zaměstnání, vylučování z politických stran a společenských organizací, ke kterým ve velké míře docházelo především na počátku sedmdesátých let, hrozba použití násilí i přímé násilí páchané příslušníky SNB či ,neznámými pachateli‘, odebírání řidičských průkazů a pasů, zásahy proti bytovým seminářům a divadlům, nezávislým výstavám a koncertům, policejní šikanování formou domovních prohlídek nebo krátkodobých zadržení,“ píše ve své knize Jaroslav Pažout.

Proč vlastně československý režim za normalizace trestal skutky, které se z dnešního hlediska zdají směšné? 

Jak vysvětluje Radek Schovánek, základem života v každé totalitní společnosti je strach zaručující, že lidé nebudou systému oponovat a snažit se ho změnit.

A právě o rozsévání strachu v případech trestů za drobnosti šlo.

 

Autor je novinář, nyní pracuje jako reportér serveru Hlídací pes – projektu Ústavu nezávislé žurnalistiky.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama