Školka vs. Divadlo 5:0. Představy Čechů o bydlení

Jak se bydlí rodičům z českých měst? Oceňují blízkost škol a školek, za kulturou si klidně dojedou. A sní o domku se zahradou za městem…

 

Školka, dětská ordinace a park s hřištěm mají jasnou přednost před divadlem nebo dobrou restaurací. Preference městských rodičů menších dětí jsou celkem jasně dané. S příchodem potomků se na první místa zájmu posunula možnost klidného odpočinku v přírodním prostředí a dobrá dostupnost občanské vybavenosti. Ukazuje to kvalitativní analýza, kterou pro magazín Reportér a společnost Skanska Reality zpracoval výzkumný ústav STEM.

Sociologové provedli během letošního podzimu patnáct hloubkových rozhovorů s rodiči dětí z devíti velkých českých a moravských měst. Vybrali je tak, aby reprezentovali různé sociální skupiny a také různé typy bydlení: ve vlastním bez závazků, ve vlastním s hypotékou, v nájmu, ve vícegeneračním soužití i v méně tradiční podobě bydlení. Zastoupeni byli rodiče bydlící v panelácích, bytovkách a činžácích, v rodinných domech či vilách s více byty v jednom případě i v maringotce v rámci širší komunity.

 

Máme to tu fajn

Ať se jednalo o muže z Ostravy, ženu z Karlových Varů, matku z centra Brna, nebo otce z pražského sídliště, všichni měli jedno společné: se svým bydlením byli povětšinou spokojení. „Přestože je konkrétní podoba bydlení hodně ovlivněna praktickými faktory – například tím, co si mohou jako rodina dovolit, zda zdědili nemovitost v rámci rodiny, nebo se k současnému bydlení dostali přes své sociální vazby –, prakticky všichni říkají, že se jim žije dobře a klady jejich bydliště převyšují nad zápory,“ říká socioložka Jitka Uhrová, která závěry analýzy zpracovávala. Krajská města z pohledu oslovených rodičů nabízejí dobrou kombinaci občanské vybavenosti v docházkové vzdálenosti, dobře dostupné přírody nebo městských parků i možnosti kulturního a společenského vyžití. I když na kulturu, přátele a společenský život zbývá rodičům mnohem méně času oproti dobám, kdy byli ještě bezdětní. U těch, kteří mají hodně malé děti, to platí dvojnásob.

 

Zeleň a klid

Sedmadvacetiletý Josef žije na sídlišti Labská kotlina v Hradci Králové. Chodí se synem do blízkých Jiráskových sadů na soutoku Labe a Orlice nebo jen o něco dále do Šimkových sadů. „Je to pár minut od bytu, dostaneme se do zeleně, na dětské hřiště. Vyrážíme jednou až třikrát týdně, záleží na počasí,“ popisoval rodinné zvyklosti.

„Z domova to máme asi sto metrů do Stromovky. Takže přijdu z práce a jdeme do parku, dcera se tam vyblbne. Je to moc příjemné, takže chodíme skoro každý den, většinou tak na hodinu a půl,“ vypráví další z otců, Vladimír z Prahy 7.

Dostupnost klidného přírodního prostředí byla ve výpovědích městských rodičů možná vůbec nejdůležitější. Mluvili o ní ti, kteří žijí uvnitř měst i na jejich okrajích. „Možnost opustit městský ruch, odpočinout si v zeleni a nechat dětem volnost pohybu, odpovídající jejich věku, zaznívala u rodičů velmi silně,“ říká Jitka Uhrová.

„Je to výhoda, bydlet na kraji města, máme to kousek do přírody,“ říká čtyřicátník Alexandr z plzeňského sídliště Košutka, který si volnost předměstského života pamatuje i z vlastního dětství. „Jsem dítě z okrajového sídliště, kde se dalo vyběhnout. V centru je moc velký ruch, moc aut, člověk aby se bál pustit dítě na ulici. U nás je to velké sídliště, ale aut tu moc nejezdí,“ dodává Alexandr.

Blízkost přírody může hrát dokonce klíčovou roli při samotném výběru bydlení. „Žijeme na okraji města, máme blízko Vrbenské rybníky, je to k nim krásná procházka přírodou,“ říká Hana z Českých Budějovic, která původně chtěla bydlet v centru města, ale právě příroda by jí scházela: „V centru je sice všechno blízko, ale koukáte do betonu, nevidíte žádnou zeleň. Představa, že z okna uvidím jen další baráky, silnici plnou aut a chodníky, byla děsivá.“ Nakonec vyhrála blízkost cyklostezky, parku s dětským hřištěm a „únik“ z města do klidného prostředí.

Ještě více přírody si pak Hana užívá na chatě, kam to má z domova necelých dvacet kilometrů. „Je to chata uprostřed lesa, bez elektřiny a připojení na vodovod, jen s užitkovou vodou. Jezdíme tam i s kamarády, dcera si má s kým hrát. Mám město ráda, ale stačí mi přes týden, chata je skvělý relax. Odpadnete od všech přístrojů, děláte dřevo na oheň, snažíte se chodit spát se slepicemi, protože nemáte světlo. Je pro mě důležité předávat tohle i dětem,“ zmiňuje sedmatřicetiletá matka i výchovné aspekty dočasného odříznutí od městské civilizace.

Ti, kdo přístup do přírody nemají, to považují za výraznou nevýhodu. „Chybí mi zeleň, dříve jsme bydleli v rodinném domku se zahradou, ta mi chybí. Tady nemáme žádný prostor, kam bychom mohli vyjít, je tu hned hlavní silnice,“ stěžuje si čtyřiatřicetiletá Renata, která bydlí v bytovém domě v centru Brna. Pokud se chtějí s rodinou dostat do klidného prostředí, musí kus popojet, například do parku Anthropos.

 

Patnáct minut

Výhodou Renatina bydlení naopak je dobrá dostupnost obchodů a služeb. „Všechno máme blízko: bankomat, poštu, hračkářství, Lidl, Albert… Někdy zajdu jen do večerky naproti. Je to sice o dost dražší, ale zase ušetřím čas,“ vypráví Renata z Brna. Dostupnost nákupů a služeb si stejně chválí například i Josef z Hradce: „Máme to kousek do obchodního centra Futurum, dá se tam dojet úplně v pohodě.“

Důležité jsou pro rodiče i dětské ordinace, zájmové kroužky a pochopitelně hlavně školky a školy. „Školu máme blízko, prakticky na ni koukáme z okna,“ pochvaluje si Alexandr, jehož syn právě začal chodit do školy a časem bude moci chodit i sám. Otci, který sídliště Košutka zná z dětství, se líbí, že je škola opravená, stejně jako hřiště v okolí. „Proti našemu dětství je to obrovský posun,“ říká.

Autoři výzkumu zdůrazňují, že důležitost dobré občanské vybavenosti v docházkové vzdálenosti pro dotazované výrazně stoupla právě ve chvíli, kdy si pořídili děti. „Velká města jsou v tomto ohledu dobře vybavena a to hraje velkou roli v úvahách rodičů o kvalitním bydlení,“ shrnují své poznatky sociologové ze STEM. Česká krajská města se tak do jisté míry blíží moderní představě takzvaného „patnáctiminutového města“.

Tento pojem, nebo také výraz „město krátkých vzdáleností“, používají urbanisté a architekti, když popisují představu moderního městského života. Ten už by neměl být založen na dlouhých přejezdech z okrajových obytných čtvrtí do centra za prací či za nákupy. Ve městě „krátkých vzdáleností“ by měly být obchody, služby, školy, ale i pracovní příležitosti dostupné do patnácti minut pěšky či na kole. O takovém uspořádání hovoří například současná starostka Paříže Anne Hidalgová.

„Města krátkých vzdáleností promíchávají každodenní potřeby, jako jsou bydlení, práce, služby, vzdělávání a volnočasové aktivity. Nejde jen o jejich prostorovou blízkost, ale i dobré propojení chodníky či cyklostezkami,“ vysvětluje Michal Sedláček, hlavní architekt města Brna s tím, že za pohodlnou docházkovou vzdálenost se obvykle bere osm set metrů. „Krajská města v Česku jsou kompaktní, dobudovaná sídliště na okrajích už ovšem konceptu města krátkých vzdáleností neodpovídají,“ říká Michal Sedláček.

Vezmeme-li v úvahu priority dotazovaných rodičů, pak by jejich ideální bydlení mělo splňovat patnáct minut do zeleně, patnáct minut na nákup a patnáct minut do školy. „To pro velkou většinu lidí bydlících v našich krajských městech skutečně platí. Dokonce by se dalo říct, že jsou na to obyvatelé českých měst tak zvyklí, že teprve po přestěhování jinam zjistí, že to není úplná samozřejmost,“ říká spoluautorka výzkumu Karina Hoření.

Tyto závěry potvrzují i výpovědi samotných rodičů. „Máme všechno v dosahu, obchody, služby… Kromě kultury a lepších restaurací, za těmi musíme cestovat do centra,“ popisuje otec z plzeňské Košutky.

V rozhovorech se sociology ovšem rodiče zároveň uváděli, že kultura nebo večeře v restauraci výrazně ustoupily do pozadí. Prostě na ně není příliš čas a prostor, toho přibývá až s postupně rostoucím věkem dětí. Podstatné také je, zda mají rodiny k dispozici prarodiče či jiné příbuzné na hlídání. „Proto je pro rodiče mnohem důležitější, jak daleko to mají do školky než do divadla. Tam se v nejlepším případě dostanou jednou za měsíc, zatímco do školky míří pětkrát týdně,“ říká socioložka Jitka Uhrová.

 

Mít se kde hýbat

Pro část moderních městských rodičů je důležitý pohyb, proto oceňují, pokud je v okolí prostor buď pro samostatné aktivity, jako jsou kolo, inline brusle nebo koupání, nebo hřiště pro různé sporty.

Pro Hanu je budějovické sídliště Vltava dobrým výchozím bodem pro cyklistické nebo bruslařské vyjížďky. „S kamarádkou jsme se domlouvaly na společném ježdění,“ popisuje.

Pavel, který bydlí v rodinném domě v ústecké části Střekov, zase chodí ve volném čase s partnerkou běhat, hodně je baví i turistika. „Někdy chodíme také plavat, buď na jezero Milada, nebo na koupaliště kousek od baráku,“ říká.

Osmatřicetiletý Milan bydlí na Praze 15 v Horních Měcholupech a velmi oceňuje nedaleké hřiště, které sám využívá. „Dá se na něm hrát basketbal, volejbal, provozovat různá cvičení či meditace. Bylo zrekonstruované asi před čtyřmi lety, lidé se k němu chovají ohleduplně, neničí ho a radnice se o něj pravidelně stará,“ líčí s tím, že je to podle něj bezvadná věc.

 

Nukleární rodina

Zatímco blízkost přírody, zázemí pro sport a dostatek praktických služeb považují městské rodiny za velmi podstatné, blízké vztahy se sousedy v okolí pro ně už většinou tak zásadní nejsou. Nejdůležitější je v jejich vnímání to, co sociologové označují pojmem „nukleární rodina“, tedy manžel, manželka a jejich děti. To je to, co mají lidé na mysli, pokud říkají „my“, a co si spojují s pojmem „domov“.

Další vazby si pak městští rodiče tvoří spíše na základě sdílených zálib a koníčků, případně v zaměstnání než na základě společného místa bydliště. Sousedská komunita nepatří k faktorům, které by brali v potaz, když přemýšlejí o stěhování či nestěhování.

Neplatí to samozřejmě beze zbytku, i v dnešní době vznikají mezi lidmi sousedské vazby, velmi často mohou být jejich prvotním zprostředkovatelem děti, pokud je v místě bydliště hřiště či jiné místo, kde se pravidelně potkávají. „Je to ovšem jiné než na sídlištích za socialismu, kde se často nastěhovávaly ve stejném čase rodiny podobného věku, jejichž děti pak společně vyrůstaly a tvořily přirozené sousedské party,“ říká socioložka Karina Hoření. „Pokud dnes najdete po nastěhování ve stejném vchodu rodinu s podobně starými dětmi, je to spíše šťastná náhoda než pravidlo,“ doplňuje.

Dnešní městské děti také mají mnohem méně času na společné „lítání mezi baráky“, jednak mají čas více rozplánovaný na různé pravidelné kroužky či sportovní aktivity a také se mnohem méně často pohybují samy. „Většina dětí se zhruba do deseti let věku prakticky nikdy neocitá na delší dobu bez dohledu někoho dospělého. A pokud se tak děje, bývá to často vnímáno jako rodičovské selhání,“ říká ředitel výzkumného ústavu STEM Martin Buchtík. S dospělým za zády a kalendáři plnými kroužků se sousedská banda netvoří zrovna snadno. Pokud se hůře dávají dohromady děti se svou bezprostředností, o to méně to lze čekat u dospělých. I v jejich případě může hrát roli změna, kterou společnost prošla od dob socialismu. „Když nám doma něco chybí, třeba mléko nebo mouka, jdu to koupit. Dříve se to možná dělalo, že si lidé zašli půjčit k sousedům, ale dneska by to bylo divné, když jsou všude dostupné obchody,“ uvažuje Josef z Hradce Králové.

Přestože by se většinou sousedské vztahy daly označit pojmem „zdvořilá nevšímavost“, vytvářejí se i vazby, které přesahují slušné pozdravení a pár slov prohozených ve výtahu. „Naproti nám bydlí starší paní sousedka se synem, se kterými jsem zadobře. Půjčujeme si cokoliv, sousedčin syn je navíc zručný, občas mi přijde pomoci s věcmi, které bych neuměl, s vodou, namontováním lustru a podobně,“ vypráví sedmadvacetiletý Michal, který žije v Ostravě nedaleko Mariánského náměstí.

Ještě výraznější vazby se sousedy má Veronika z pražského sídliště Černý Most: „Znám dobře minimálně sedm rodin, se kterými se pravidelně scházím, a i s dalšími máme dobré vztahy. Mám v okolí lidi, které mohu požádat o pomoc, a taky to dělám. Stejně jako pomáhám já jim, když potřebují. Trávíme spolu čas, a když to jde, jezdíme spolu i na hory nebo na vodu.“

Pro šíři a hloubku sousedských vazeb je důležité, jak dlouho lidé na stejném místě žijí a jak velká je fluktuace sousedů v jejich okolí. Podstatnou roli hraje i rodinná konstelace. „Matky samoživitelky potřebují větší kooperaci s blízkým okolím už jen z praktických důvodů, například aby jim měl kdo na chvilku pohlídat. Tím spíše, pokud nemají po ruce další příbuzné či blízké přátele,“ říká socioložka Karina Hoření.

 

Sídliště není peklo

Tak jako rodiče příliš neřeší vztahy v sousedství, většinou se ani příliš nezabývají estetikou čtvrti, ve které bydlí. Nemají ani nijak negativní postoj k sídlištní panelové zástavbě. Jen Bára z Karlových Varů říká, že na sídlišti bydlela a už se tam nechce nikdy vrátit. Naopak oceňuje krásu karlovarského centra. „Vary jsou krásné město. Líbí se mi třeba Tržní kolonáda nebo Vyhlídka, tam je zvláštní pohled z výšky, moc ráda tam chodím,“ vypráví.

Alexandr, který žije na sídlišti odmala, sice mluví o tamních domech jako o králíkárnách, na kterých je vidět, že při jejich výstavbě už socialismu docházel dech, ale zároveň říká, že je na prostředí zvyklý.

Většinou rodičům spíše vadí místa, která jim připadají nebezpečná. To platí například pro dalšího otce z Ústí nad Labem, Tomáše, který žije v bytovém domě ve čtvrti Neštěmice. Nebo pro Vladimíra z Prahy 7, který mluví o neutěšeném okolí metra Vltavská a doufá, že se naplní plány na vylepšení tohoto prostoru.

Osmatřicetiletá Olga z brněnského sídliště Nový Lískovec má obavy z prostor, kde se scházejí uživatelé drog. „Bojím se do takových míst pouštět dceru, viděli jsme tady už všelijaké případy,“ říká. Podobné výhrady má o dva roky starší Veronika k okolí metra Černý Most.

A tak i když estetickou kvalitu sídlišť někteří z nich zrovna nechválí, berou jejich upravené a bezpečné části za dobré místo k životu, které odpovídá jejich nárokům či aktuálním možnostem.

 

Jiné bydlení

A možnosti mají někteří rodiče o poznání menší než jiní… Sociologové z výzkumného týmu zařadili do výzkumné sondy také dvě ženy, jejichž bydlení z běžného standardu trochu vybočuje.

Čtyřicetiletá Zuzana žila více než deset let bez stabilního bydlení, buď na ulici, nebo v azylovém domě. Z něj přešla před čtyřmi lety do současného bytu ve starší pražské zástavbě, který sdílí se svou partnerkou, její dcerou a dalšími dvěma lidmi. Je ráda, že si může dotvářet bydlení svými oblíbenými předměty, knížkami a plyšáky. V azylovém domě tuhle možnost neměla a příliš vlastních věcí ani nevlastnila.

Bydlení ve sdíleném pronájmu, které jí zprostředkovala kamarádka, je pro ni jedinou ekonomickou možností. Zároveň ale říká, že jí bydlení s více lidmi nevadí, dokonce naopak: „Život mi dal zabrat, tak kolem sebe potřebuju lidi.“ V rámci možností se snaží svůj pokoj zkrášlit, často díky darům od známých, z charit nebo se, jak sama říká, občas dají najít hezké věci i někde u popelnic. „Mám tu spoustu malých ptákovin, takový domácí oltáříček s Ježíškem a andělíčky,“ popisuje své zákoutí.

Čtyřiatřicetiletá Anna se před dvěma lety rozešla s partnerem a otcem svého dítěte. Nejdříve se rozhodla se synem, kterého má ve střídavé péči, žít v dosavadním bytě ve staré zástavbě v širším centru Brna. Rozhodla se, že bude ještě více pracovat, aby bydlení utáhla. „Ale pak jsem pořád makala a makala a nikam se to nevyvíjelo,“ popisuje. Tehdy poprvé v rámci brigády navštívila skupinu lidí, kteří žijí v komunitním domě a maringotkách na místě bývalého lomu kousek od velkého brněnského sídliště. Známá zároveň zrovna prodávala maringotku a Anna se ji rozhodla koupit.

Od léta v ní žije a opravuje ji, teď ji bude čekat první zima v novém bydlení, zdá se však, že se toho nijak neobává. „Mám dobrá kamínka, vyhřeje se to rychle,“ říká s tím, že bude muset ráno brzy vstávat a zatápět. Koupelnu a WC v malém prostoru maringotky nemá, používá společné zázemí komunitního domu. Anna nebere pobyt v komunitě jen jako nějaké dočasné útočiště, plánuje tento způsob života i do budoucna. Vyhovuje jí společenství většího počtu lidí, kteří si vzájemně vypomohou a mají i schůze, na kterých řeší společné záležitosti, jako jsou úpravy a opravy bydlení nebo komunitní sklizeň jablek. Anna se tak, byť netradičním způsobem, přiblížila snu většiny rodičů, totiž životu v přírodě kousek za městem.

 

Zelený sen

Přestože jsou městští rodiče se svým bydlením v drtivé většině spokojení, jejich snem je vlastní dům se zahradou. „Chtěla bych něco vlastního, přestěhovat se do baráčku mimo Prahu. Chtěla bych zahrádku, kde bych měla kytky, a nejdůležitější je, abychom byli jako rodina šťastní,“ říká například Veronika. Podobný ideál má i obyvatel dalšího pražského sídliště, Milan: „Dvoupatrový rodinný domek se zahrádkou, spíš menší, nejsem žádný velký pěstitel. Ideální by byl okraj Prahy – Hrnčíře, Šeberov, Průhonice. To jsou dobré lokality s dostupností k metru a zároveň s rybníky a lesy.“

Pavel z Ústí nad Labem říká, že bydlením snů by byla velká vila s velkou zahradou a bazénem. I Zuzana ze sdíleného pražského nájmu má svůj sen o bydlení v přírodě, jen je o poznání skromnější, dobrá by prý byla například zahradní chatka.

„Dům je stabilita, pro nás i do budoucna pro dceru,“ říká Olga z Nového Lískovce. „Zároveň ale manžel není ten, který si něco sám udělá, radši si někoho najme, v tom jsme stejní. To na vesnici moc nepatří,“ dodává.

Bára vidí své ideální bydlení jako dům mimo město, klidně i na vesnici. „Se zahradou, abych mohla pěstovat zeleninu a ovoce a hlavně aby tam bylo více místa pro děti i pro nás. Jde ale o to, zda si ten sen budeme moci dovolit,“ uvažuje realisticky. Dostupnost vlastního rodinného domku se s rychlým růstem cen v posledních letech řadě rodin výrazně vzdálila.

Ředitel STEM Martin Buchtík říká, že závěry sondy, kterou výzkumníci zpracovávali pro Reportéra a Skanska Reality, odpovídají dlouhodobým trendům: „Dům je pro velkou část rodin symbolem úspěchu a schopnosti se úplně osamostatnit. V tom se dnešní mladé rodiny nijak zvlášť neliší od generace svých rodičů.“

 

Z náhody láska

Sedmačtyřicetiletá Jana se s rodinou přestěhovala z města před dvanácti lety. „Nebyl to náš cíl, původně jsme hledali byt v širším centru Prahy, ale nemohli jsme nic vhodného najít. Tak jsme pak rozšířili záběr na všechno, včetně pozemků pro případnou vlastní stavbu. Nakonec jsme narazili na dům v Průhonicích a ten se nám tak zalíbil, že jsme se pro něj rozhodli,“ popisuje, že se v příměstském bydlení ocitnula vlastně náhodou.

Dnes je ovšem se svým bydlením maximálně spokojená. „To, že můžu vyjít kdykoli ven na zahradu, je prostě super. Zároveň je tu v místě veškerá základní vybavenost a za čtyřicet minut můžeme vystupovat z MHD na Václavském náměstí,“ říká žena, která pracuje v centru Prahy, a může si tak snadno kdykoli vyřídit i specializovanější nákupy či jiné záležitosti.

Dcera chodí do průhonické školy, kroužky má ovšem v Praze, kam ji většinou vozí prarodiče. „Zvládala by to i sama, ale stíhala by to jen těžko,“ vysvětluje Jana s tím, že v tomto směru mají větší městské děti přece jen určitou výhodu, pokud jim tramvaj potřebným směrem jede každých pět minut.

Ona sama by se ale už do města zpátky stěhovat nechtěla: „Rozhodně bych neměnila, tohle místo jsem si opravdu zamilovala.“

Kdo ví, třeba se někdo z „našich“ respondentů stane časem jejím sousedem.