Roušky jako kořist. Kšefty kolem covidu

Tento příběh začal pohádkově. Žili, byli v jednom domě podnikaví sousedé.

Měli kanceláře na stejném patře, občas se vídali na chodbách domu poblíž hlavního nádraží v Praze, ale jinak se neznali a neměli důvod se spolu bavit.

To se rychle změnilo loni na jaře, když do Česka dorazil koronavirus a s ním tvrdý lockdown.

Standardní byznysy zamrzly. Ale objevily se nové příležitosti, které sousedy z domu v Bolzanově ulici posadily k jednomu stolu: obchod s rouškami a respirátory z Číny.

Bylo jich prý šest a to, co je spojilo, by se dalo parafrázovat známou písničkou z jednoho filmu, řekněme taky pohádky svého druhu – ten uměl to a ten zas tohle a všichni dohromady chtěli vydělat moc.

Jeden získal objednávky od státu, druhý sehnal dopravu, třetí dokázal zařídit vzdušný koridor přes zavřené hranice až do Číny a zpět, další měl kontakty na dodavatele, jiný přes noc sehnal peníze, aby mohlo vzlétnout první letadlo a rozjelo se něco, co od začátku vypadalo skutečně jako pohádková příležitost. Už po pár dnech měli objednávky na respirátory a další věci na boj s covidem za více než miliardu, a to od vůbec toho nejlepšího zákazníka, jakého si bylo možné představit: České republiky, v jejich případě od ministerstva zdravotnictví.

Jak uvedl Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) ve své obsáhlé zprávě o nákupech státu během prvních měsíců pandemie, totální podcenění a nepřipravenost na příchod jakékoliv vysoce infekční choroby vedly k tomu, že v prvních týdnech po vyhlášení karantény bral stát od překupníků skoro všechno, a to téměř za jakoukoliv cenu.

Z dnešního pohledu se zdá až neuvěřitelné, jak zkreslené byly tehdejší představy o tom, kolik ochranných pomůcek může být potřeba, a jaká byla jejich skutečná dostupnost. Když se loni koncem ledna pod dojmem dění v čínském Wu-chanu objevily první zprávy o nedostatku roušek, ministr zdravotnictví Adam Vojtěch veřejnost uklidňoval, že v Česku panuje dostatek. „Ověřil jsem, že v distribuci je v tuto chvíli přes dva tisíce kusů a příští týden dorazí zásilka dalších pětadvaceti tisíc,“ uvedl s tím, že domácí výrobce měl mít na skladě ještě milion kusů. Jen o pár týdnů později se na svém twitterovém účtu omlouval, že roušky a respirátory nejsou v potřebném množství ani pro zdravotníky, protože poptávka po ochranných pomůckách byla na celém světě příliš vysoká.

Ze závěrů NKÚ vyplývá, že se takzvaný pandemický plán neaktualizoval dlouhých osm let, což v důsledku znamenalo, že ve skladech státu a fakultních nemocnic bylo jen zanedbatelné množství těchto ochranných prostředků. Na přelomu roku, tedy před příchodem covidu, bylo podle stejného zdroje uskladněno 15 420 kusů roušek a respirátorů.

Dva nově vzniklé nákupní týmy – jeden na vnitru pod ministrem Hamáčkem a druhý na Vojtěchově zdravotnictví – měly prázdná místa ve skladech narychlo zaplnit. A s příchodem koronaviru do Česka zkraje března došlo na hektické, podle zprávy NKÚ chaotické a pro stát často nevýhodné nákupy. Za různé ochranné pomůcky související s covidem zaplatila ministerstva vnitra a zdravotnictví do konce loňského srpna 7,5 miliardy korun. Z toho 2,8 miliardy šlo na koupi 34,3 milionu převážně čínských respirátorů. Další skoro miliarda korun směřovala na zajištění dopravy, největší část z toho na letadla do Číny, která na masový nákup a převoz zboží objednalo Hamáčkovo vnitro.

Parta z Bolzanovy ulice, z domu nedaleko hlavního nádraží v Praze, o níž byla zmínka v úvodu, se této příležitosti loni chytila. Dokonce měla našlápnuto k tomu, že by z těchto miliardových obchodů s rouškami a respirátory mohla ukousnout ten největší díl. Během jediného březnového týdne získala objednávky od ministerstva zdravotnictví na zboží za téměř 1,2 miliardy korun bez DPH.

Šlo o pestrou skupinu zhruba šesti lidí, které loni v březnu spojila jen vidina pohádkového obchodu se státem. Teď, necelý rok a půl poté, se téměř na ničem neshodnou. Vzájemné vztahy totiž skončily drsným rozchodem a dluhy, protože ministerstvo zdravotnictví jim v klíčový moment za respirátory nezaplatilo. Společnost Recea Prague, přes niž obchod se státem probíhal, kvůli tomu skončila v úpadku. Nyní se povede boj především o to, kdo ovládne nejcennější část, dvousetmilionovou pohledávku za státem za dodané, ale nikdy nezaplacené respirátory. Ministerstvo zdravotnictví, jak bude ještě vysvětleno, pohledávku neuznává.

V souvislosti s těmito spory je k dispozici množství jindy neveřejných dokumentů, které umožňují odkrýt část příběhu, jak probíhaly krizové nákupy státu a jak bylo možné se dostat k miliardovým obchodům s respirátory. Magazín Reportér sleduje tuto kauzu několik měsíců a měl možnost s řadou účastníků hovořit.

 

Sousedé na patře

Na začátku bylo podstatné propojení dvou sousedů z kanceláří v domě v Bolzanově ulici: Jana Kunce a Martina Cechla. Oba tehdy prý dokázali získat přístup k něčemu, co bylo pro obchody s respirátory loni v březnu mimořádně důležité.

Jan Kunc, jednatel společnosti Recea Prague, dokázal zajistit leteckou dopravu, a to díky kontaktům na lidi a firmy spolupracující s málo známou skupinou IC. Stejní lidé jim zařídili virtuální bankovní účty a bankovní záruku, a to prostřednictvím exoticky znějící IC INVEST BANK C.I. z Dominikánské republiky a její „pobočky“, pojmenované Organizační složka ICIB. Tento takzvaný odštěpný závod byl ještě loni zapsaný v českém obchodním rejstříku, nyní je již vymazán. Vedle tehdy nedostupné letecké dopravy zajistil Jan Kunc i prvotní kontakt na ministerstvo zdravotnictví a politiky. V březnu společnost Recea Prague, v níž je jednatelem, darovala státu tři tisíce respirátorů. Ohledně jejich distribuce prý tehdy Kunc komunikoval s tehdejším náměstkem ministra zdravotnictví Romanem Prymulou a následně i ministrem Karlem Havlíčkem, který údajně společnost žádal, aby se pokusila dodat do Česka co nejvíce tehdy nedostatkových respirátorů.

Druhá hlavní postava byl Martin Cechl, Kuncův soused z vedlejší kanceláře. On přispěl kontakty na firmy v Hongkongu a v Číně. On byl tím, kdo přes své kontakty v čínské komunitě zařídil, že nebylo nutné hongkongskému zprostředkovateli platit za zboží předem, jak bylo v podobných obchodech železným pravidlem. Podmínkou údajně bylo, že si česká strana sama zařídí dopravu, proclení a Číňané se budou podílet na očekávaném zisku z vysokých prodejních cen v Česku. Doménou Martina Cechla je jinak podnikání v oblasti věrnostních a platebních systémů, v posledních letech vystupuje především jako vynálezce.

Magazín Reportér o něm v této souvislosti již jednou psal: Cechlův patent na platbu mobilem prostřednictvím mobilní peněženky byl na samém začátku zásadní pro to, aby pražský dopravní podnik, tehdy vedený Martinem Dvořákem, mohl zadat lukrativní zakázku na prodej SMS jízdenek přímo společnosti Crowsnest, což byla jedna z firem spojených s lidmi okolo advokátní kanceláře Šachta & Partners. Společnost Crowsnest měla totiž právo (licenci) na využití Cechlova vynálezu. V této větvi „jízdenkové kauzy“, údajného tunelování dopravního podniku, loni soud pravomocně zprostil všechny obžalované viny; shodou okolností vzápětí Evropský patentový úřad definitivně rozhodl, že o žádný vynález nikdy nešlo, a odmítl jej na evropské úrovni zapsat. V Česku je však Cechlův patent dál platný.

Nicméně zpět k obchodu s rouškami a respirátory. Výsledkem často neformálních a ústních dohod bylo, že dovoz z Číny a velké obchody s ministerstvem zdravotnictví proběhnou přes společnost Recea Prague. V ní je Jan Kunc jednatelem, jeho partnerka Lenka Knížková je jednatelkou a zároveň majitelkou společnosti. Hlavním důvodem prý byla potřeba rychle sehnat „čistou“ společnost, nezatíženou historií a s registrací k DPH, což Recea Prague tehdy splňovala.

Zároveň si prý všichni na patře navzájem věřili a Jan Kunc měl vysoký kredit i díky paní domácí, která jim všem pronajímala v Bolzanově ulici kanceláře. Tou paní domácí byla Petra Marschallová, menšinová majitelka televize Prima a mateřské skupiny GES. Jan Kunc údajně pro tuto skupinu zprostředkoval velký realitní obchod, prodej nové administrativní budovy Crystal v Praze na Vinohradech. „Když máte referenci, že jste prodal dům za miliardu, budí to důvěru. Takovou transakci neumí každý a není sranda ji dokončit. A tohle měl být další miliardový obchod,“ vzpomíná Michael Šturm, spolupracovník Martina Cechla a další z účastníků obchodu s ochrannými pomůckami.

 

Nejdřív balík, pak letadlo

První balíky s respirátory do Česka dorazily díky triku, který si vyžádala doba. Osm balíků, v nichž bylo většinou po deseti tisících respirátorech, se dostalo do země drahou kurýrní službou DHL. Čínské firmy balíky poslaly na české fyzické osoby jako malé zásilky, protože to byla jediná šance, jak v době uzavřených hranic a uzemněných letadel do Česka nějaké zboží rychle dostat. Několik desítek tisíc respirátorů z této várky posloužilo při splnění prvních menších objednávek pro ministerstvo zdravotnictví. Zároveň zafungovalo jako „zápisné“, tedy potvrzení, že lidé okolo Recea Prague umí dostat z Číny do Česka nedostatkové zboží.

Další dovoz respirátorů a roušek už proběhl ve velkém. Ve statisících kusů a pronajatým letadlem. To zprostředkovala společnost IC – ALS Logistic (nyní přejmenovaná na IC – Garden Centrum) ze skupiny IC GROUP a díky lidem s touto skupinou spolupracujících. Podle fotografií létaly krabice s respirátory a rouškami místo pasažérů klasickým Boeingem 737-800, který podle imatrikulace patřil do flotily slovenské charterové aerolinky Go2Sky. Plány na začátku byly velkolepé: jedno letadlo mělo zvládat až pět letů do Číny týdně přes nutná mezipřistání na tankování.

Podstatnou roli v tom, že letadla se do Číny vůbec dostala, údajně sehrál Petr Novák. Jde o někdejšího politika z jižních Čech, bývalého člena hnutí ANO a manažera jihočeských krajských nemocnic, který z těchto pozic odešel po aféře s milionovými odměnami. On měl být člověkem, který dokázal zařídit takzvanou státní důležitost letu i podporu od české ambasády v Pekingu, aby letadlo mohlo vstoupit do čínského vzdušného prostoru. „Bez toho by v době, kdy byly zavřené hranice, neodletělo jediné letadlo,“ říká k tomu Michael Šturm.

Sám Petr Novák byl při popisování svých zásluh skromnější. Již dříve uvedl, že fungoval jako „sekretářka“ při styku s ministerstvem zdravotnictví. Přes jeho e-mail a společnost Pure Project šly některé objednávky od ministerstva zdravotnictví. Novák nyní požaduje po společnosti Recea Prague, přes kterou obchod s respirátory fakturačně proběhl, osm procent z hodnoty zprostředkovaných obchodů. Podle jeho výpočtu to činí přes osm milionů. Při vymáhání této pohledávky v insolvenčním řízení zastupuje Petra Nováka kancelář přerovského advokáta Květoslava Hlíny. Ten je v mediální zkratce známý jako „Faltýnkův advokát“ kvůli dlouholeté spolupráci s vlivným poslancem ANO a dříve manažerem Agrofertu Jaroslavem Faltýnkem.

Jan Kunc jako jednatel společnosti Recea Prague totiž pohledávku neuznává a u insolvenčního soudu uvedl, že Nováka ani „jiné osoby jednající za společnost Pure Project osobně nezná“, a nemá tedy ani žádný důvod mu cokoliv platit.

 

Písek do soukolí

Ale vraťme se do března loňského roku, kdy nákupčí na ministerstvu zdravotnictví téměř prosili, aby firmy roušky a respirátory do Česka rychle přivezly. Obchod se pro podnikavou partu z Bolzanovy ulice pěkně rozjel. V Česku nabrali objednávky. V Číně měli dva velké dodavatele ochotné poslat zboží bez platby předem. Velké dodávky respirátorů a roušek dorazily v rychlém sledu ekonomickou třídou v šesti dopravních letadlech. Pokud lze věřit fakturám z Číny, nejběžnější čínské respirátory KN95 kupovali za čtyřicet až osmdesát korun. A proti tomu měli objednávky od ministerstva zdravotnictví, které kalkulovaly s cenou 140 až 160 korun za kus. V obou případech jde o hrubé ceny bez daně, cel a nákladů na dopravu.

Jeden z hlavních účastníků obchodu nyní tvrdí, že čistý vývar po zaplacení zboží, nákladů a provizí měl být na úrovni patnácti procent z objednávek za 1,2 miliardy korun, které měli již v březnu nabrané od ministerstva zdravotnictví. Pro šestici klíčových lidí by to vycházelo na třicet milionů korun na hlavu za dva měsíce celodenní práce.

K tomu ovšem nedošlo. Ministerstvo zdravotnictví proplatilo společnosti Recea Prague jen prvních pět menších faktur za dvanáct milionů, ale když v dubnu došlo na první dvě velké dodávky, zaplatit za respirátory odmítlo. Pro byznys založený na rychlém otáčení čím dál větších částek znamenalo nezaplacení 184 milionů za zhruba 750 tisíc respirátorů klinickou smrt. V té době už měli obchodníci z Bolzanovy ulice v Česku uskladněné různé roušky a respirátory, které dovezli, za celkovou nákupní cenu zhruba 180 milionů. Vše z Číny a na dluh. Očekávaná prodejní cena tohoto zboží byla okolo půl miliardy. Celý obchodní plán se však zhroutil, protože ministerstvo velkou dodávku nezaplatilo a druhý takový lukrativní zákazník, který by si zboží za stejných podmínek rychle vzal, prostě na trhu nebyl.

Co se přesně stalo? Ministerstvo zdravotnictví odmítlo loni v půli dubna dodávku Recee zaplatit s tím, že respirátory údajně neměly odpovídající kvalitu.

„Kvalita zakoupeného zboží je pro stát nutnou podmínkou a není možné z ní slevit,“ uvedla již dříve mluvčí ministerstva zdravotnictví. Ministerstvo kvůli tomu od obchodu odstoupilo a následně seškrtalo i zbylé objednávky od společnosti Recea Prague. Podle tvrzení ministerstva úředníci jednatele společnosti Recea Prague opakovaně vyzývali, „aby si dodané nekvalitní zboží ze skladu Správy státních hmotných rezerv odvezla“.

Majitelka Recea Prague Lenka Knížková uvádí řadu bodů, proč podle jejího názoru úředníci postupovali nezákonně, a ministerstvo spor o zaplacení dvou set milionů nakonec u soudu prohraje.

Žalobu na ministerstvo kvůli tomu podala Recea loni v říjnu. Ministerstvo prý respirátory nikdy řádně netestovalo, dodávku nereklamovalo a faktury nestornovalo. „Vrcholem absurdity je, že stát způsobil nezaplacením faktur úpadek společnosti Recea a zároveň se stal jejím největším (nezpochybněným) věřitelem,“ uvedla v e-mailové reakci Lenka Knížková. Finanční úřad totiž do insolvenčního řízení přihlásil pohledávku vůči firmě ve výši téměř třiatřiceti milionů. Tato dlužná částka odpovídá vyměřené dani z přidané hodnoty, a to právě z faktur, které společnosti Recea nezaplatilo ministerstvo zdravotnictví.

Na ministerstvu zdravotnictví tehdy v souvislosti s nákupy ochranných pomůcek fungovala trojice klíčových lidí. Miroslav Doležal a Marek Brosche krizové nákupy na ministerstvu zdravotnictví řídili, Jan Bačina jako šéf právníků podepisoval objednávky a faktury a spolurozhodoval například i o tom, jak se budou řešit reklamace.

Podle několika lidí se celý příběh o velkém obchodu definitivně zhroutil v okamžiku, kdy Janu Kuncovi jako jednateli společnosti Recea povolily nervy kvůli pozdrženým platbám a začal úředníkům „hrozit Rusáky“, podle mírně odlišné verze na ně posílal „Putina“. V ten okamžik prý jakákoliv naděje na smírné řešení s ministerstvem zhasla.

 

Práce pro supy

Pohádkový byznys s respirátory se kvůli zaseklé platbě zhroutil dřív, než se pořádně rozjel. Gentlemanské dohody, pokud vůbec nějaké mezi původními účastníky obchodu byly, spadly pod stůl a začal regulérní boj o kořist. Soud začátkem června rozhodl o úpadku společnosti Recea Prague, přes kterou obchod s respirátory probíhal. Zbyla po ní spousta nesplacených dluhů, ale na druhé straně možná i jeden zajímavý zdroj peněz do budoucna. Totiž již zmíněná sporná pohledávka na dvě stě milionů za nezaplacené respirátory pro ministerstvo zdravotnictví. Samozřejmě, pokud ji soudy potvrdí a podaří se peníze od ministerstva vymoct.

Zatím největší pohledávku za společností Recea přihlásil Vojtěch Hlaváček, který jedná za společnost DUTTIE & SCHWORCZ. Název této firmy je slovní hříčkou, Hlaváček to z legrace vyslovuje jako „dutý a švorc“. Že zůstane bez peněz, Hlaváčkovi prý skutečně hrozí. Do obchodu s respirátory podle svého tvrzení vložil jako tichý společník sto padesát tisíc eur, která si zčásti půjčil. Kdyby býval obchod se státem klapnul, měl za to slíbených 5,5 milionu korun. Obchod však nedopadl a Vojtěch Hlaváček musí bojovat. „Ale jestli ministerstvo spor o tu pohledávku vyhraje, jsem v prdeli. To by mi potom chybělo hodně peněz,“ líčí Hlaváček. S podobnými spory má bohaté zkušenosti, protože před lety dal dohromady věřitele za zkrachovalým mistrovstvím světa v lyžování v Liberci. V příběhu s rouškami odkoupil pohledávku od hongkongského zprostředkovatele, kterému v byznysu s Recea Prague uvázly nezaplacené respirátory za zhruba 110 milionů korun. Pokud by insolvenční správce a případně soud velikost této pohledávky potvrdili, měl by Vojtěch Hlaváček velkou šanci, že konkurz společnosti Recea Prague ovládne, nebo aspoň významně ovlivní.

To si zástupci společnosti Recea nechtějí nechat líbit a Hlaváčkův nárok v takové výši považují za smyšlený. Při prvním jednání před insolvenčním soudem se také do sebe Vojtěch Hlaváček s jednatelem společnosti Recea Janem Kuncem ostře pustili.

Vzduchem létala obvinění z celního podvodu, falšování faktur a zkreslování účetnictví. Jádrem sporu je, za jakou cenu Číňané respirátory do Česka skutečně prodali, kde skončily dovezené ochranné pomůcky a peníze z jejich prodeje.

Jan Kunc u soudu uvedl, že některé předkládané faktury z Číny nikdy neviděl a jde podle jeho úsudku o falzifikáty, které mají za cíl Hlaváčkovu pohledávku nafouknout. Dále soudu sdělil, že podle ústní dohody s ostatními partnery si měla Recea z letadel vzít jen respirátory určené pro ministerstvo zdravotnictví.

„Ostatní zboží si prodali sami pánové Šturm s Hlaváčkem a se zástupcem čínské společnosti Futong. Všechno k tomu jsem dal na policii,“ uvedl Jan Kunc.

Michael Šturm k tomu říká, že to jsou nesmysly, protože ceny i počty respirátorů na fakturách sedí téměř do puntíku s tím, co si Recea z Číny objednala a v Česku prodávala. Jan Kunc podle něj dokázal vyrobit „finanční perpetuum mobile“, protože dokázal nakoupit respirátory za dvě stě milionů korun, ale nikomu za ně nic nezaplatil. „My jsme se tomu přestali divit v okamžiku, kdy jsme loni zjistili, že měl na krku osmnáct exekucí, a přesto jezdil v drahém mercedesu a žil na statku za několik milionů,“ reagoval Šturm.

Druhý čínský výrobce, od něhož Recea respirátory objednala, se zatím o peníze nepřihlásil. A možná ani nepřihlásí.

Zboží čínské společnosti Yongchun totiž z externího skladu na kraji Prahy záhadně zmizelo. Podle náznaků z vyšetřování této ztráty si respirátory odvezli neznámí Asijci, protože za ně nedostali zaplaceno. Obchod s respirátory od této čínské společnosti zprostředkovala podle kupní smlouvy Angela Collins, původním vietnamským jménem Anh Thu Pham. Vystudovala VŠE v Praze a v Česku trvale žije. Na dotazy ohledně zmizelého zboží však neodpověděla.

Na největšího smolaře v celé anabázi s rouškami zatím aspiruje Martin Pavlica. I on byl investorem v projektu. Díky penězům, které do projektu vložil, odletělo z Bratislavy do Číny vůbec první letadlo a roztočilo se kolečko, z něhož se měl brzy stát mi­­­liardový byznys. Ke splacení peněz mělo dojít loni v půlce dubna, a to právě díky proplacení prvních velkých faktur ministerstvem zdravotnictví.

K tomu, jak již pozorný čtenář ví, kvůli sporům o kvalitu respirátorů nikdy nedošlo.

Martin Pavlica investoval peníze své i cizí, celkem jde o jistinu ve výši devět milionů korun. Peníze měl navíc kryté „bankovní garancí“, aspoň si to tehdy myslel: kdyby se tedy obchod nečekaně zvrtl, dostal by peníze zpět.

Záruku má vystavenou jménem IC INVEST BANK z Dominikánské republiky a jejím českým odštěpným závodem ICIB. Garanci, a to nejen Pavlicovi, nabízeli stejní lidé spolupracující se skupinou IC, kteří zajišťovali leteckou dopravu a vedení „virtuálních účtů“ u ICIB. Pavlica podle svých slov vyzval banku v zámoří i místní odštěpný závod k výplatě ze záruky, nicméně marně. „Byla to záruka od banky, která nemá v Česku žádnou bankovní licenci, a jak jsem zjistil, koncem roku to ten její zástupce v Česku zavřel,“ uvedl Martin Pavlica u soudu. Jde o další část příběhu, kterou šetří policie.

Jako zástupce mateřské banky z Dominikánské republiky byl v českém rejstříku zapsán Rudolf Rabiňák. Ten již dříve pro Seznam Zprávy uvedl, že o žádných bankovních garancích neví a ICIB by je v Česku vydávat ani nemohl. Minulý měsíc Rudolf Rabiňák, který je kariérním bankéřem, skončil i v dozorčí radě státní České exportní banky.

Vedoucím české pobočky ICIB byl Eduard Kučera, který zároveň figuruje jako statutár v celé řadě společností s IC v názvu. Ty patří do společného holdingu, který je zastřešen společností IC Group & Asset Management. Jako jediný akcionář skupiny je uveden liberecký právník Filip Šourek. Místo něj na dotazy odpověděl advokát Aleš Rozehnal, a to jako právní zástupce IC Group & Asset Management. Podle něj tato společnost žádnou smlouvu o garanci se společností Recea Prague neuzavřela. IC INVEST BANK byla podle něj partnerskou společností a místní pobočka (odštěpný závod) měla sloužit v souvislosti s nabídkou apartmánů v Dominikánské republice zákazníkům z Evropy. S covidem se pobočka údajně stala přítěží, a proto byla loni zrušena.

Loni skupina IC tvrdila, že v Evropě již investovala dvě miliardy eur a pro střední Evropu chystá nový fond s pěti miliardami korun. Hlavním finančním partnerem v těchto investicích měla být rodina Muhammada V., hlavy malajsijského sultanátu Kelantan.

V souvislosti s miliardovým obchodem s rouškami, který nakonec nedopadl, se objevilo minimálně ještě jedno zajímavé jméno. Lukáš Jeřábek. V příběhu okolo Recea Prague figuroval jako investor, který do obchodu údajně vložil devět milionů korun, zároveň vystupoval jako spolupracovník IC Invest Bank. Jeřábkovi patří skupina ČPH – Český průmyslový holding –, která pod hlavičkou různých schránkových společností rozjela vydávání dluhopisů, jež nesplácí. O klubku vzájemně propojených společností, kdy každá z nich vydala jednu nebo dvě emise dluhopisů do pětadvaceti milionů, psal magazín Reportér detailně v dubnu. I tyto transakce s nesplácenými dluhopisy šetří policie.

 

Rok covidu

Jiří Skuhrovec z firmy Datlab provádí pro veřejnou správu systematické kontroly rizik ve veřejných zakázkách. Ze zájmu si sestavil žebříček firem, kterým šel loni covid k duhu. Zjednodušeně řečeno, komu loni nejrychleji vzrostly příjmy ze zakázek od státu, a to aspoň na stovky milionů. Do čela žebříčku se mu vyhoupla skupina firem, kterou si souhrnně označil jako „Čína“. Čínské společnosti byly totiž skutečným vítězem loňských dostihů ve státních nákupech; Skuhrovcovi vyšlo, že zkoumaná skupina předloni od státu získala zhruba třináct milionů, loni se stejné klubko firem vyšvihlo na téměř pět miliard. Do první desítky nejrychleji rostoucích firem pronikla hned pětice obchodníků s respirátory a rouškami. Pokud by se započetly i ty sporné dodávky respirátorů, Recea Prague by se mezi tyto skokany zařadila taky.

„Lze říci, že tyto firmy vyrostly na covidu. Navíc v našich sledovacích nástrojích vyskakují hned s několika červenými praporky,“ říká Jiří Skuhrovec a dává příklady takových „praporků“, tedy varování: dodavatel bez jakékoliv předchozí reference, se sídlem na hromadné adrese nebo chybějícím webem. Časté byly obchody se státem bez vypsání veřejné zakázky, což však loni v jarní vlně bylo možné obhájit potřebou extrémně rychlého nákupu v zájmu zdraví.

K podobným závěrům o poklesu transparentnosti dospěl Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) při hodnocení nákupů ochranných pomůcek v období od ledna do srpna loňského roku. Kvůli tomu, že úřady zaspaly v přípravě, Vojtěchovo i Hamáčkovo ministerstvo propáslo i nástup epidemie a kvůli tomu došlo na panické nákupy. V důsledku toho, píšou kontroloři ve zprávě, se neprověřovali dodavatelé a sjednávaly se nevýhodné podmínky. Nákupní ceny se kvůli tomu podle NKÚ lišily v řádu stovek korun za kus stejného respirátoru.

Ceny nejběžnějšího respirátoru FFP2 mnohdy převýšily hodnotu respirátorů nejvyšší třídy. Vedle nechvalně známého nákupu menšího množství respirátorů za 777 korun jich stát mnohem víc nakoupil za stále velmi luxusních čtyři sta korun za kus. A co je možná ještě horší, nakupovaly se velmi nekvalitní ochranné pomůcky, které chránily málo nebo ani to ne.

Na otázku, zda kontrola státních nákupů roušek a respirátorů vyústila v nějaká oznámení policii, což bývá u podobně kritických zpráv standardem, odpověděla mluvčí NKÚ Jana Gabrielová lakonicky: „Ne, protože už v průběhu kontroly jsme začali spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. A dávat trestní oznámení, to by už bylo nadbytečné.“

Předjímat, jak tato šetření dopadnou, by bylo předčasné. Již nyní je však zřejmé, že takové velké přesuny peněz a majetku, k jakým došlo během krizových nákupů, v Česku už dlouho nebyly.

 

Projekt Byznys v zákulisí covidu vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (www.nfnz.cz).

 

 

Projekt COMM/SUBV/2020/M/0224 – Raising Regional Awerness of European Parliament‘s Response to COVID-19 Crisis je spolufinancován Evropským parlamentem.