Nebojte se, mrtvý nejsem. Ruští zajatci na Ukrajině

Report

V táboře na západě Ukrajiny čeká téměř tisícovka ruských vojáků na výměnu zajatců – navštívit je mohla malá skupina reportérů. Někteří zajatí přemýšlejí, zda měla ruská invaze smysl, další nadále věří ruské oficiální verzi. „Nemyslím si, že mě budou po návratu domů vítat jako hrdinu,“ říká jeden ze zajatců a dodává, že mu nepřijde, že by Ukrajinci potřebovali zachraňovat před fašisty. „Západ využívá Ukrajinu pro své vlastní cíle, bez ohledu na oběti,“ říká ale jiný.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Varování, které nám dává ukrajinský strážný, je jasné. „Buďte opatrní, jde o válečné zajatce, ti chlapi vtrhli do naší země se zbraní v ruce.“ Při tom otevírá vrata a my vcházíme do zařízení na západě Ukrajiny, v němž jsou zadržováni ruští vojáci – název a polohu tábora nesmíme z bezpečnostních důvodů uvést. V této více než sto let staré budově obehnané ostnatým drátem už za druhé světové války pobývali němečtí váleční zajatci. Dnes se zde nachází téměř tisícovka vojáků, kteří patřili k různým ruským jednotkám.

Hned jak vstoupíme dovnitř, jako bychom se vrátili v čase. Z tlustých hnědošedých zdí dýchá historie – procházíme kolem řady malovaných portrétů, to na nás hledí přísně zpod svých kožešinových čepic legendární ukrajinští vojevůdci minulosti.

Nejdřív nás bachař zavede do liduprázdné noclehárny. Čelo každé z šestnácti postelí je označené cedulkou s fotografií a jménem válečného zajatce. Pak jsou zde sprchy, kuchyně a společenská místnost s řadou dřevěných křesílek, jak ve starém vesnickém kině. Před nimi televizní obrazovka. Vše sovětsky strohé, ponuré a bezduché. I když na zajatecký tábor v zemi, která se brání před agresí svého většího souseda, vlastně až překvapivě pohodlné.

Najednou jsou tady. Dva ruští váleční zajatci. Objeví se tak náhle, až se jich lekneme. Opírají se zády o zeď, jako by se chtěli stát neviditelnými. Je to zvláštní pocit, stát najednou tváří v tvář těm, kdo na Ukrajince i na nás západní novináře střílí, posílají rakety a bomby. Není těžké v nich vidět démony, teď se jim ale díváme přímo do očí. V hnědých mundúrech vypadají dost bídně. Z velkých silných Rusů se vyklubali drobní chlapi v ošoupaných obnošených botách.

Oba muži jsou stejně nesví jako my. Ruce drží poslušně za zády, jak to musí dělat všichni zdejší vězni. Dva prckové s nakratičko ostříhanými vlasy. Rozpačitě postávají s očima upřenýma k zemi. Je na ně žalostný pohled.

 

 

„Když mě mobilizovali, byl jsem doma,“ odpovídá Sergej, ten víc vpravo, na naši otázku, jak se sem dostal. „V civilu jsem býval bagrista, než si pro mě přišli. Stalo se to ještě před začátkem války, koncem roku 2021. Všichni věděli, co se chystá, zvěsti o nadcházející válce se šířily po celém městě.“ Sergej žil ve městě Novoazovsk v samozvané Doněcké lidové republice, části Ukrajiny okupované od roku 2014 ozbrojenci kontrolovanými Ruskem. „Přišli si pro mě domů. Jiné sbírali v práci, na ulici, všude. Všichni, kdo na to měli věk, dostali povolávací rozkaz.“

Sergej má pohled upřený k podlaze a odpovídá stručně. Podle vedení tábora, které nám návštěvu zařízení povolilo, smíme mluvit s kýmkoli, dotyčný s tím ovšem musí souhlasit.

Na pobyt v armádě si bojovník z takzvané Doněcké republiky nestěžuje. „Teplé jídlo z polní kuchyně jsme dostávali třikrát denně a ani o zbraně nebyla nouze.“

Do zajetí prý padl Sergej 10. září roku 2022. „Stalo se to v Izjumu, byl jsem ve společnosti jedné dámy, když Ukrajinci zaklepali na dveře, aby zkontrolovali naše doklady. Mám občanku Doněcké lidové republiky, takže mě hned sebrali.“ Izjum byl osvobozen ukrajinskými silami v první půlce září. Stejně jako ve spoustě dalších Ukrajinci osvobozených oblastí, i zde zůstali ruští vojáci v civilu. Sergej byl jedním z nich. „Okamžitě jsem se vzdal a pak mě přivezli sem. Zavolal jsem dceři a matce. Moc jsme si toho neřekli. Požádal jsem je, aby mi poslaly cigarety a sušenky, máme povoleno přijímat balíčky. Zatím jsem ale nic nedostal.“

Ptáme se, zda se chce vrátit domů. „Ano. Ale zároveň mám z výměny za ukrajinské zajatce obavy, mohlo by to také znamenat, že bych se potom musel zase vrátit do armády a bojovat. A to já nechci. Už nikdy více,“ řekne. A pak už mlčí.

Když se ptáme na jeho věk, ukáže se, že má dnes narozeniny. Je mu šestatřicet let. „Až se vrátím domů, oslavíme to šampaňským,“ říká.

 

Fašistu jsem neviděl

Na ošetřovně hlouběji ve vězeňské budově se setkáváme s dalšími třemi válečnými zajatci. Všichni jsou zranění. Dva muži na posteli vlevo mají roztříštěné ruce zafixované v kovových konstrukcích. S nimi hovořit nemůžeme, ti jsou vyšetřováni pro trestné činy, o kterých i dozorci odmítají mluvit. Třetí muž klečí na zemi, to kvůli zranění, i on má ruce za zády. Pohled na něj je skoro nesnesitelně bolavý. Chodidla má zafačovaná, bílé obvazy se plní šedými fleky. Když mu strážný řekne, že si může sednout na postel, ti dva vlevo mu pomohou vstát. Jmenuje se Dmitrij a je mu třiačtyřicet. Během rozhovoru nás požádá, abychom otázku zopakovali, protože špatně slyší, exploze mu poškodily sluch. Ale jinak si s námi docela ochotně povídá. „Pocházím od Bajkalu, z Irkutsku a v armádě jsem krátce. Nebyl jsem mobilizován, 17. září jsem podepsal smlouvu s armádou. O pár dní později, 22. září, už jsem byl na Ukrajině. Byl jsem zdravotník, a když jsem 25. září vezl zraněného vojáka z fronty do polní nemocnice, najela naše sanitka na protitankovou minu a já se probral z bezvědomí až v ukrajinské nemocnici. Byl jsem zajat a od té doby jsem tady,“ tvrdí.

Ptáme se, proč vstoupil do ruského vojska. „Chtěl jsem ukrajinskému lidu takříkajíc pomoci. Chtěl jsem je chránit před fašismem a před fašistickými vůdci, kteří okupují a ovládají Ukrajinu.“

Dmitrij ještě vysvětluje, jak podepsal čtyřměsíční kontrakt s armádou. Vydělával 120 000 rublů měsíčně, což začátkem ledna 2023 odpovídalo asi 38 000 českých korun. „Před válkou jsem pracoval jako strážný,“ říká. Jak je tedy možné, že byl přijat do armády jako zdravotník? chceme vědět. „Jsem vystudovaný veterinární technik a živil jsem se tak deset let. Prováděl jsem drobné operace, umím zašívat rány a zastavovat krvácení. Takže v armádě mě dali rovnou k lapiduchům. Člověk nebo zvíře, v tom není žádný velký rozdíl. Ani jsem neabsolvoval pořádný vojenský výcvik. Dostal jsem flintu a šel… Kdyby mě poslali k pěchotě, mohlo to být jinak.“

Dmitrij přiznává, že se jeho pohled na Ukrajinu a Ukrajince během zajetí změnil. „Za celou tu dobu, co jsem zde, jsem žádného fašistu neviděl. Ukrajinci jsou normální lidé, kteří vedou svoje normální životy. Nevypadá to, že by potřebovali zachraňovat. Je to pro mě zklamání a zároveň úleva.“

Ptám se, co pro něj znamená slovo vlastenectví. Přemýšlí. Chvíli to trvá. „Vlastenectví je láska k vlasti. Ne láska k něčemu nebo někomu v té vlasti, ale čistě k zemi samotné.“

O svém návratu si ruský voják nedělá žádné iluze. „Nemyslím si, že mě budou doma vítat jako hrdinu. Určitě ne moje žena. S dětmi to snad bude jiné, pro ty je táta vždycky tak trochu hrdina, ať už dělá cokoli. Mladšímu je osm, staršímu třináct. Několikrát jsem jim volal, dost se o mě bojí.“

 

Nechali mě žít

V dílnách konečně narazíme na první větší skupinu válečných zajatců. Devět mužů v modrých pracovních mundúrech s černými kulichy na hlavách sedí za stolem, na němž leží fůra pestrobarevných provázků. Zajatci z nich splétají držadla k papírovým taškám, ty vznikají ve vedlejší hale. „Všichni jsme byli mobilizovaní,“ tvrdí jeden z nich. Ostatní jen souhlasně zabručí a přikývnou. Kromě jednoho. „Já ne, já jsem podepsal smlouvu,“ říká Ruslan, jenž se představí jako třiadvacetiletý muzikant z jihoruského Krasnodarského kraje. Hrával na kytaru, na klavír i na bicí, než se dal dobrovolně k armádě. „Podepsal jsem smlouvu na šest měsíců a stal se ze mě ostřelovač. Během bojů v Luhanské oblasti to šlo od desíti k pěti. V jednu chvíli jsem zůstal na pozici sám, spolubojovníci mě měli vyzvednout, jenže jejich auto pro mě nikdy nepřijelo. Tak jsem se rozhodl, že se odtamtud dostanu na vlastní pěst. To bylo 25. září. Najednou jsem byl obklíčen ukrajinskými vojáky a raději jsem se vzdal. Nakonec to nebylo tak zlé, ani mě nepotloukli,“ vzpomíná na dramatické chvíle Ruslan.

Ostatní u stolu byli do armády povoláni proti vlastní vůli, vysvětluje čtyřiapadesátiletý Oleg, nejstarší ze skupiny. Býval prý drobným živnostníkem z Luhansku na severovýchodě Ukrajiny, kterou od roku 2014 ovládá Rusko. „Prostě mě čapli na ulici, neměl jsem co říct. Pokud odmítnete, půjdete do vězení, vyhrožovali. Naložili nás do autobusů a odvezli na vojenskou správu. Pak nás poslali 23. února, den předtím, než to všechno začalo, autobusem na frontu. Spousta z nás se vzdala během zářijových bojů v okolí Charkova. I já. Stalo se to 11. září 2022, byl jsem zrovna na kontrolním stanovišti a měl hlídat most, čerpadlo a pekárnu. Když se objevila ukrajinská armáda, vzdal jsem se jim. Bál jsem se, aby mě nezastřelili, znal jsem historky o ukrajinské armádě. Ale nechali mě žít.“

Oleg si povzdechne. Říká, že se tu každý den dívají na televizi a sledují zprávy o válce. Svůj názor na ruskou invazi nezměnil: „Od začátku jsem byl proti válce. I když žiji v Luhansku, jsem stále ukrajinský občan. Ideální by bylo přestěhovat se do Charkova, ale oba moji rodiče zůstávají v Luhansku. Jsou staří a už se o sebe nedokážou postarat. To kvůli nim jsem tam zůstával. Tedy, dokud mě nepovolali do armády...“ Jenže, jak dodává, na Ukrajinu se vrátit nemůže, tam by mu hrozilo patnáct let vězení za vlastizradu.

„Nikdo z nás neví, co přinese budoucnost. Možná tu budeme ještě roky, možná napíšu dopis prezidentovi do Kyjeva a požádám ho o amnestii.“

 

Všichni šíříte lži

Ve vedlejší místnosti sedí u dlouhých dřevěných stolů parta třiceti mužů. Z blýskavých listů laminovaného papíru skládají tašky. Je to naprosto fascinující výjev, napůl komický, napůl cynický. Všechny tašky totiž mají na sobě ten samý motiv v barvách ukrajinské státní vlajky – zářivě žluté slunečnicové pole a nad ním blankytně modré nebe a nápis Rodná Ukrajina. Sami ruští muklové si asi absurditu situace dobře uvědomují, po skupince novinářů pokukují s neskrývanou nedůvěrou. „Západní média tu nemají co dělat, všichni jen šíříte lži!“ houkne na nás jeden z nich.

Nakonec se s námi dá do hovoru Dima. Je mu sice třicet, ale se svou dětskou tváří a nevinnýma modrýma očima vypadá o deset let mladší. 29. září 2022 byl zajat v bitvě kolem Lysyčansku. „Nejdřív dostalo zásah naše bojové vozidlo pěchoty. Vyletěli jsme z vozidla a ne všichni přežili. Do toho další transportér vedle nás najel na protitankovou minu. Tam umřeli další z našich.“

Dima přiznává, že do armády se přihlásil kvůli penězům. „Ve smlouvě stálo, že si vydělám 150 000 rublů měsíčně (asi 47 000 Kč), ale výplaty se zpožďovaly, někdy o celé týdny.“ Na Rusko však ani přesto nezanevřel a sám se zařekl, že o své vlasti nebude mluvit ošklivě. „Nikdy jsem se nedíval na zprávy. Tady sledujeme ty ukrajinské. Začíná mi docházet, že lidem lžou všude. I v Rusku, i zde.“

Musíme jít dál, pobízí nás strážný. Vedení věznice nám toho chce ještě hodně ukázat. Jídelnu, truhlářskou dílnu, telefonní místnost. Venku na táborovém dvoře si představuji sebe samu ve filmu o druhé světové válce. Vězně posílají z jednoho místa na druhé ve vojenském drilu, jsou oblečeni do modrých a khaki mundúrů. Mrzne a v chladném vzduchu sem tam poletuje vločka sněhu. Předtím, než váleční zajatci vejdou kovovými vraty do jídelny na oběd, bachaři je prošacují a vězni pak dlouho stojí v čtyřstupech s rukama za zády. Strážný je pak na věži nad zdí lemovanou ostnatým drátem vyzve, aby jeden po druhém šli. Jeho nosový hlas, zesílený tlampačem, se rozléhá po celém nádvoří.

V jídelně není o moc tepleji než venku. Mužům stoupá od úst pára. „Sami nám rozbombardovali elektrárny a teplárny, tak je holt na Ukrajině chladněji,“ poznamená strážný. Vězni si vezmou jídlo o třech chodech – polévku, kuřecí s brambory a salát – a posadí se ke stolu, kde mlčky jedí. Až tady vynikne, kolik je mezi nimi starších, ne šedivějících, ale přímo šedivých mužů. Pozorujeme je, oni nás však ne. Většina klopí zrak. „Je to studem?“ ptám se strážného. „A neochotou,“ zní jeho odpověď. Nakonec se ale i zde najde pár chlapů, kteří rozhovor s námi neodmítnou. U stolu se setkáváme s jednatřicetiletým vysokým kostnatým Konstantinem. Jako jeden z mála nemá tak prázdný a nepřítomný výraz, velmi pozorně nás sleduje. Konstantin pochází z nejvýchodnějšího cípu Ruska, až z Kamčatky. Armáda ho od začátku odmítala, kdysi se totiž při transfuzi krve nakazil žloutenkou. „S tím jsem se odmítal smířit, nesmírně mě zajímalo, co se na Ukrajině děje,“ tvrdí.

„Putin hovořil o speciální operaci a o tom, že bychom neměli dopustit, aby se opakovala tragédie z 22. června 1941 (den, kdy Němci napadli Sovětský svaz – pozn. red.). Chtěl jsem zachránit Luhanskou a Doněckou republiku před ukrajinským útokem, chtěl jsem jednat. Oficiální armáda o mě nestála, a tak jsem se přihlásil do Wagnerovy skupiny, tam se na oficiality tolik nedbá.“ Po dvou týdnech výcviku v této soukromé armádě vybudované Jevgenijem Prigožinem – ruským oligarchou blízkým ruskému vládci Putinovi – se Konstantin dostal na frontu. „Byl jsem v útočné brigádě, naším úkolem bylo probíjet se k nepřátelským zákopům. V jednu chvíli jsem dostal od velitele rozkaz postupovat zleva, on že mě bude krýt. Schytal jsem to v běhu. První střela mi trefila plíci, druhá pronikla do boku. Nemohl jsem dýchat a spadl jsem. Tak jsem se 21. října 2022 dostal u Bachmutu do zajetí.“

Konstantinův názor na Západ se nezměnil. „Západ využívá Ukrajinu pro své vlastní cíle, bez ohledu na oběti. Zájmy Západu jsou diametrálně odlišné od našich a Ukrajina tím trpí. USA a Evropě na lidských životech záleží jen velmi málo.“

Jakmile vězni doobědvají, na povel současně vyskočí z lavic a vestoje sborově zvolají: „Děkujeme za oběd!“, načež jeden po druhém opustí jídelnu.

 

Neplač

Teď můžeme navštívit telefonní místnost. Teoreticky mohou zajatci volat rodině nebo přátelům, jak často chtějí, ale před jediným vězeňským telefonem v táboře obvykle stojí dlouhá fronta, takže se v praxi stává, že volají jednou za měsíc. Každý vězeň má patnáct minut s upozorněním, že nesmí prozradit žádné podrobnosti o strážcích, poloze, vybavení tábora ani žádné jiné detaily. Pokud tak učiní, hovor okamžitě skončí. Na telefonát vždy dohlíží vězeňská stráž.

Když Alexejovi zvedne mobil v Luhansku jeho žena Světlana, rozpláče se, jakmile uslyší jeho hlas. Vězeňský telefon má zapnutý na hlasitý odposlech, žádné soukromí. Alexej svou Světlanu konejší, ať prý hlavně nevěří historkám o mučení ruských válečných zajatců. Pak se rozhovor stočí k zubní pastě a teplým ponožkám, které manžel v zajetí nutně potřebuje. Instruuje svou ženu, jak a kam poslat balíček poštou. Kvůli utajení přicházejí poštovní zásilky na jinou adresu a až poté jsou převezeny do tábora.

„Neplač,“ opakuje Alexej své ženě. „Nezapomeň na to, že mám na sobě náš snubní prsten. A přece víš, co udělali (Rusové – pozn. red.): naložili nás do autobusu a odvezli na frontu. Pokud mě někdy vymění, musíme se přestěhovat. Někam do malé vesnice, někam, kde mě nenajdou. Protože jinak se budu muset vrátit do armády.“

„Miluju tě,“ naříká Světlana. „Taky tě miluju,“ odpoví Alexej. „Nebojte se. Nejsem mrtvý. Jednoho dne se vrátím. Dej dětem ode mě pusu.“

Strážný, major s červenými lampasy na uniformě, sedí vedle nich, poslouchá a nečervená se. Po patnácti minutách přichází další vězeň, který touží po pár slovech od manželky, matky nebo dětí. Nedovolá se.

 

Hrozní, nebo trochu jiní?

Ve tři hodiny odpoledne naše návštěva končí. „Ti chlapi vůbec nic nepochopili,“ povídá na adresu zajatců jedna členka naší malé novinářské skupiny, ruská opoziční fotografka, která na Ukrajinu uprchla před Putinem. „Já jsem v jejich očích neviděla žádnou lítost, nikdo se neomluvil a nikdo se nekál. Jim vůbec nedochází, co v Ukrajině spáchali,“ říká.

Můj ukrajinský tlumočník (jehož rodným jazykem je ruština) s ní ale nesouhlasí. I on měl chvílemi problém vyslechnout dnešní vyprávění zajatých Rusů a párkrát se musel přemáhat, aby neodešel anebo vězně nezfackoval. „Někteří se ale cítili provinile. Třeba ten zdravotník s polámanýma nohama. Viděl jsem mu to v očích. A i když od února Rusy nesnáším, dnes jsem potkal několik z nich, kteří jsou jiní. Lidi… I když stále jsou to vousatí ďáblové. Až na pár výjimek. Což jsem nečekal.“

 

Plná jména zajatců jsou redakci známa. Z bezpečnostních důvodů jsme ovšem vynechali jejich příjmení. Konstantin je pseudonym. Jeho pravé jméno redakce zná.

 

Text byl poprvé publikován v belgickém deníku De Morgen, Reportér ho přetiskuje pouze s drobnými úpravami.

 

Joanie de Rijke je belgická novinářka, pracuje pro různá média.

 

Stanislav Krupař je fotoreportér, pravidelný spolupracovník Reportéra.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama