Sekačka se vypařila

Post Image

Sekačka se vypařila

Play icon
4 minuty

ilustrační foto Profimedia.cz

Ve chvílích, kdy jsem dlouho mezi lidmi a vjemů už je to tolik, že se ztrácím sama sobě, vyrazím obvykle na chalupu, která vždycky spolehlivě poslouží jako azyl.

Ve vsi jsem za exota, což má různé projevy, od „paní Evo, to sama nedáte, vždyť se strháte“ přes „jestli nemáte chlapa, já se hlásím, ono je to dobré na prostatu“ až po „paní spisovatelka, ale vrátka má rozpadlý“.

Když jsem byla před časem na Novém Zélandu, čerství sousedé přelezli plot a rozřezali mi strom, který jim nijak nestínil. Prostě jen tak. „Štval nás,“ prozradil mi soused s úsměvem.

Nedaleko od naší vesnice má chalupu Jan Kraus, moderátor pořadu Uvolněte se, prosím…, který všechno vnímá pragmaticky. Tvrdí, že jsou dva tábory lidí: tábor nadřízených a tábor podřízených.

„Jakmile má ženská nálepku solitéra, ostatní zkouší, kam až je pustíš. Musíš se prostě dostat do party nadřízenejch,“ tvrdí.

Jenomže já nechci, aby se můj život stal každodenním bojem o dominanci. A tak se snažím rozpínavým agresorům spíš vyhýbat. Proto jsem zajásala, když mě známý pražský kavárník požádal, jestli by mi nemohl dělat na chalupě správce.

„Budu platit nájem, elektřinu, a ještě to tam zvelebím. Chci mít prostě na přechodnou dobu místo na kontemplování.“

Super, nejsem na tom finančně úplně nejlíp, navíc Kobra má docela originální nápady.

„O. k., tady jsou klíče a adresa. Ale žádný zásadní zásahy.“

„Jasně, pověsím si na zeď jen pár fotek indiánů.“

Za měsíc přišla zpráva: „Pořezal bych tu túji na dvoře a pak bych v konírně proboural a zvětšil okna.“

„Nech to, jak je. Jen posekej trávu, ve stodole je nová sekačka a klíče od stodoly hned za dveřma a bacha, jiný nemám,“ píšu odpověď.

„Jasně. A můžu aspoň s pár lidma uklidit? Je tu hodně prachu.“

„O. k., ale nedělej z toho Café v lese.“ Druhý den vidím na jeho fb profilu post: „Kdo jste právě poblíž Kutné Hory, dorazte na hromadné setkání, budeme se bavit o tom, kam ještě po Praze umístit piana.“

Vidím, že na akci už se přihlásilo dost lidí. Představa, že po mé azylové svatyni bude šukat parta snaživců a předstírat, že zametá, mě otrávila. Píšu Kobrovi: „Vzala bych si zpátky ty klíče.“

Dostanu je až po měsíci. Na chalupě je tráva po pás, ve stodole chybí sekačka.

„Já na ni ani nešáh,“ píše Kobra.

„Tak se asi vypařila, měl jsi jedinej klíče.“

„Můžem se kvůli tomu sejít.“

Fajn. Snad to vysvětlí nebo nabídne kompenzaci, je to velkorysej kluk. Jenomže setkání je takové déjà vu:

„Já na ni ani nešáh.“

„Tak se asi vypařila, měl jsi jedinej klíče.“

A tak mých osm tisíc vyletělo komínem. Za měsíc potkávám Kobru u nedalekého rybníka.

„Já jsem si to tady díky tvý chalupě šíleně oblíbil, a tak jsem si poblíž pronajal takovej menší hrad.“

„Tak já někdy zajdu,“ prohodím, aby se neřeklo.

„Dám vědět, teď jsem strašně zasekanej…“

Podpořte Reportér sdílením článku