Vladimír Mišík: Kafe, pivo, rum... a žiju!

Kultura

Sraz ve tři v jeho oblíbené hospodě Vegtral, má ji hned pod bytem na pražské Letné. Ve tři nula pět mu volám; nezapomněl? Ztěžka dýchá, není mu dobře: „Ale vydržte, já se tam za pět minut dobelhám.“ Ve svých čtyřiasedmdesáti letech píše Vladimír Mišík další obdivuhodnou kapitolu české muziky. Ukončil koncertní kariéru, je nemocný, a přesto vydává druhou fantastickou desku v řadě.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Zvládneme vůbec ten rozhovor?

Když si dám svoji trojku, tak snad jo.

 

Co je trojka?

Už mi ji nesou: malé pivo na žízeň a k tomu pro povzbuzení kafe a rum.

 

Tuzemák?

Ne, je z Karibiku. Mám radost, že jsem se dožil doby, kdy mají hospody takový výběr rumů... No a tahle trojkombinace pro mě znamená začátek každého dne.

 

Už je čtvrt na čtyři.

Jo, ale já jsem muzikant, takže jako leckteří další usínám ve dvě nad ránem a vstávám klidně až v jedenáct.

 

Co děláte kolem půlnoci?

Dřív jsem byl často ještě na pódiu, v šatně nebo na baru v hudebním klubu, ale to už není a nebude pravda, takže o půlnoci buď ještě dávají nějakou solidní detektivku, nebo ležím v posteli a čtu si. Ale posledních pár týdnů jsem nějak z formy, mám vysokej tlak, občas z toho úplně koktám.

 

Nekoktáte.

Protože jsem se napil toho rumu. Už jste slyšel novou desku?

 

 

Několikrát. Úžasná. Třeba při poslední písni jménem Děkuji se vždycky dojmu.

No jo, to je text Davida Stypky, takový povzdech:

Přišel mi účet. Dlužím prý Bohu –

za nádech, za lásku, za báseň.

Prý že mi počká, když dostojím slovu,

když budu splácet úsměvem.

Hned zrána přišpendlím na oblohu

obrovskou plachtu s nápisem:

děkuji ti, že ještě mohu,

děkuji ti, že ještě jsem.

Před pár lety jsem Davida Stypku objevil a líbilo se mi, že to není žádný zbytečný cirkus – muzikanti spolehlivě hrajou, David senzačně zpívá... Mrzelo mě, že v lednu zemřel, a pak přišel můj kamarád a producent Petr Ostrouchov s tím, jestli nenazpívat nějaký jeho text – prý už mluvil s rodinou a ta by byla ráda. Já byl taky moc rád.

 

Tu krátkou báseň jste si vybral sám?

Nechal jsem to na Petru Ostrouchovovi, který znal Davida Stypku líp a kterému já věřím. Jen jsem si přál co nejméně patosu a nakonec nám to, myslím, vyšlo. Hrají jen dvě kytary, Petr Ostrouchov tu píseň skvěle nazpíval...

 

Moment, Vláďo – tu píseň zpíváte vy!

Na desce jo, ale my dnes už pracujeme tak, že píseň nejdřív nazpívá Petr a já potom mám snadnou práci – vlastně ho kopíruju. Nicméně s textem Davida Stypky naprosto souzním, protože dnes vzhledem ke svému komplikovanějšímu stavu prožívám totéž. Taky denně děkuju za to, že ještě můžu.

 

David Stypka v básni slibuje, že už se nebude poddávat smutkům. Vy jste podle mě jiný typ člověka – od přírody usměvavý.

Úplně ne. Kdybyste mě viděl doma... Taky jsem občas trpěl depresemi, a to hlavně před koncerty. Musel jsem už brát spoustu léků, hlavně kortikoidů, abych vůbec dokázal vylézt na pódium a zazpívat; v posledních letech jsem si pořád připadal jak nadopovanej.

 

Kytaru do futrálu

Kde je prapůvod vašich potíží?

Od osmnácti let mám astma, ale krizové chvíle začaly až po sedmdesátce. Dlouhodobé užívání kortikoidů způsobuje vedlejší účinky, přestaly už mi třeba fungovat nadledviny a tak dále, ale já o tom nad pivem nechci mluvit; jenom nastiňuju, proč jsem musel skončit s koncerty. Už mě zmáhaly.

 

Po skoro šedesáti letech to muselo být nepředstavitelně těžké rozhodnutí.

Jsem prostě stárnoucí chlap, tomu se člověk nevyhne. Několikrát jsem po koncertech skončil v nemocnici, jednu dobu kvůli odvápnění dolních končetin jezdil na vozíku a lékaři mi už dlouho doporučovali přinejmenším zbrzdit. Čemuž jsem naslouchal, už před covidem jsme hráli jenom čtyři nebo pět koncertů měsíčně, a letos na jaře padlo definitivní rozhodnutí.

 

Skutečně definitivní?

No jo. Ne že bych nezvládal bolest, ale už by to nemělo úroveň. Koňská dávka kortikoidů člověka nakopne jako droga, jenže to se pak druhý den po koncertě obrátí proti vám; býváte v nevalném stavu.

 

Kde jste odehrál svůj úplně poslední koncert?

Ani nevím. Určitě to bylo loni mezi první a druhou vlnou covidu, když nám hraní načas povolili. Zpočátku to dokonce paradoxně šlo, byl jsem odpočinutý a nemusel brát těch drog tolik, ale pak přišel na podzim další zákaz, ukázalo se, že dlouhý, já o tom hodně přemýšlel a dospěl k názoru, že kdybych se na pódium vrátil, mohl bych tam být už doopravdy za chudáka, který se motá a něco podivného brumlá do mikrofonu. Došlo mi, že když stejně nekoncertujeme, bude pro všechny strany nejlepší oznámit konec.

 

Jak jste to řekl spoluhráčům z kapely?

Napsal jsem jim dlouhý mail, i když oni museli tušit, že to hrozí – sami už léta zblízka pozorovali, jak sedím v šatně před koncertem zhroucenej... Ale k vaší otázce, který koncert byl tím posledním: vlastně nevím. Tehdy mi ještě nedocházelo, že je poslední. A když navíc hrajete od sedmnácti, tak se vám ta města a sály nakonec trochu slévají.

 

Ale uznejte, že ještě aspoň jeden velký koncert by to chtělo.

Já vím, ale mě ke všemu postihla artróza v levé ruce, takže nemůžu hrát na kytaru. Snažím se ruce cvičit, aby se to nezhoršovalo, ale podívejte, jak třeba piju panáka – pravou rukou ho uchopím, ale levou to je riskantní, protože se mi klepe. Nedá se nic dělat, svého akustického gibsona jsem šoupnul symbolicky do futrálu, strčil do rohu a byl rád, že můžu aspoň ve studiu nazpívat tu desku. Musím říct, že Petra Ostrouchova mi seslalo nebe, protože nebýt jeho a dvou našich společných alb, asi bych se potácel v letargii – zvlášť za covidu.

 

Nikdy už jste futrál neotevřel a kytaru z něj nevyndal?

Jednou mi to ještě přece jen nedalo a vyndal, ale artróza je svině a já tou levou rukou neudržím akordy. Což je o to horší, že jsem byl celý život zvyklý brnkat si harmonie, k tomu zpívat nějaké blbiny, a při troše štěstí se najednou vynořil nápad – čili tenhle rok zatím moc nápadů nepřišlo.

 

Nevěnujete tu kytaru třeba synu Adamovi?

Zaprvé: Adam už ode mě jednoho staršího gibsona má. A zadruhé: Občas v duchu doufám, že se najde třeba nějaká podpůrná injekce, po které akordy udržím. I když těžko.

 

Minulá deska vyhrála všechny ceny, které vyhrát mohla, a ta nová není o nic horší – taky uspěje. Což je docela silný lék, ne?

Sice jsem v takzvaném šoubyznysu příliš dlouho na to, aby to se mnou cloumalo, ale prachobyčejnou radost mám, to jo. Když loni přistálo šest sošek Andělů, říkal jsem si: Ty brďo, co se to na stará kolena děje? Dřív jsem ceny nikdy moc nedostával, takže to teď trochu satisfakce je. A taky sranda.

 

Šest Andělů jste dostal za desku Jednou tě potkám – a teď se k něčemu přiznám: myslel jsem, že je vaší rozlučkou.

Upřímně řečeno, já taky. Ale loni jsme v téhle hospodě popíjeli na oslavu těch cen se všemi zúčastněnými nějaké panáky, Petr Ostrouchov se v jednu chvíli uchechtnul a řekl: „Tak co, Vláďo, kdy natočíme další?“ Řekl jsem, že to by nám fakt Pánbůh něco musel poslat shůry, a už za měsíc mi od Petra přišlo prvních sedm demáčů. Mě napadly nějaké texty, tak jsme začali pracovat, ale s tím, že netlačíme na pilu: v klidu si zkusíme natočit jednu nebo dvě písničky měsíčně. Nebyla to žádná dlouhá, vysilující práce – po většinu času jsem si mohl tábořit v téhle hospodě.

 

Pokud nebyla kvůli covidu zavřená.

Tehdy jsem chodil aspoň k okýnku, kvůli mně před ním nechali lavičku. Dnes už to snad můžu přiznat – plzeň mi čepovali do hrníčku na cappuccino, abych zbytečně neprovokoval kolemjdoucí.

 

Hašišové stavy

Zdá se vám občas o koncertech?

Člověče, naštěstí nezdá.

 

Proč naštěstí?

Míval jsem opakované strašidelné sny. Patřím k méně sebejistým muzikantům, kteří si berou na pódium texty; dával jsem si je na notový pultík kvůli případnému oknu, protože si pořád ještě dobře pamatuju třeba na Petra Kalandru, který výpadky míval. Ty texty jsem obvykle ani nečetl, jen když dejme tomu někdo v sále nečekaně zařval, ve mně hrklo a v hlavě nastal blackout, to býval tahák první pomoci. No: a moje sny vypadaly převážně tak, že ostatní kluci už byli na pódiu, ale já pořád v šatně a nemohl za nimi najít cestu. Šílený! Kudy, sakra, na to jeviště?! Když jsem se nakonec přece jen zorientoval, všechny papíry s texty byly rozházené po podlaze, takže jsem nohou v rychlosti nějaký vyhmátl, na kapelu zařval název písně, a takhle zběsile snové koncerty začínaly.

 

Stalo se něco takového ve skutečnosti?

Ani ne. V reálu jsem si jednou texty zapomněl doma, musel hrát bez nich a zjistil, že bych je nejspíš ani nepotřeboval... A další moje opakující se sny vypadaly tak, že jsem sice na pódiu stál, ale byla tam buď tma, nebo naopak oslňující světlo, a já nemohl najít mikrofon.

 

To se někdy stalo?

Jednou, už před čtyřiceti lety. Hráli jsme s Flamengem někde v Dukovanech a bubeník Ernouš Šedivý se zrovna rozešel s děvčetem, tak strašlivě chlastal. Nechtěl jsem ho v tom nechat, tak jsem si taky koupil půllitr rumu, a když jsme ty dvě flašky vypili, vyšli jsme na pódium před reflektory. To jsem se opravdu motal a neviděl nic – naštěstí slyším basáka Gumu Kulhánka, jak říká: „Jdi dopředu, debile, víc dopředu, tam ten mikrofon máš!“

 

V jednom z textů na nové desce vám satanáš nabízí jointa. Dáte si občas?

Kvůli astmatu mi kouření nedělá dobře, ale párkrát jsem si někde potáhnul – a byly i veselý historky. Hodně se hulilo koncem šedesátých let, kdy hlavně spoluhráči Ernouš Šedivý a Ivan Khunt brouzdali po Praze, sháněli hašiš a občas pak něco přinesli třeba do New Clubu ve Vršovicích. Tam byla černobílá televize, na které jednou večer běžela detektivka, mě nějak nebavila, takže jsem se zkouřenej a s panákem rumu ploužil podél stěny a pozoroval blikající odrazy z televize ve tvářích lidí na židličkách. Postupně jsem se dosunul až za televizi, na které chyběl zadní dekl, tak jsem užasle hleděl na všechny ty elektronky v jejích útrobách, které dohromady vypadaly jako město; fantazie se rozjela. Po nějakém čase přišel Ernouš, zeptal se, co blbnu, já na to „vždyť koukej“, a oba jsme pak ještě další hodinu čuměli na televizi zezadu... Ale jak říkám, u mě tohle byla výjimka. Spíš než huliči jsme byli takoví veselí alkoholici.

 

Švábi a Keith Richards

To jste mi připomněl, že máte na nové desce píseň jménem Šedesátá léta a v ní zpíváte o muzikantech, kteří vás tehdy nejvíc zasáhli.

Samozřejmě Beatles, Ray Charles, Louis Armstrong...

 

... a Rolling Stones. V srpnu zemřel bubeník Charlie Watts – máte na něj nějakou osobní vzpomínku?

My sice Stounům roku 1990 v Praze předskakovali, ale tehdy jsme se, s jednou výjimkou, vlastně nepotkali.

 

A ta výjimka?

V předvečer koncertu uspořádala tehdejší paní prezidentová Olga Havlová večírek v restauraci Na Rybárně kousek od Havlovic činžáku na nábřeží. Byl tam ale velký oválný stůl, takže si člověk popovídal hlavně s tím, koho měl vedle sebe.

 

Ve vašem případě to byl kdo?

Zleva hudební kritik Jiří Černý a zprava taková svižná pětatřicátnice, které jsem se svojí lámanou angličtinou zeptal, jakou má funkci, a ona že prý je osobní asistentkou kytaristy Keitha Richardse. Samozřejmě mě zajímalo, jestli Keith opravdu pije ono tradované obrovské množství Jacka Danielse, a dodnes vzpomínám, jak řekla: „Odtud z hospody se vrátí na hotelový pokoj, kde má gramofon a zhruba stovku oblíbených elpíček. Pár si jich pustí, u hudby bude popíjet tu whisky, protože na pokoji má ještě půlku lahve, a zcela určitě si v noci zazvoní o další.“

 

Věřil jste tomu?

Věřil. Opravdu mám pocit, že až vypukne třetí světová válka, tak ji přežijí jen švábi a Keith Richards... Jinak všechny ty muzikanty ze Stounů jsem tehdy na Rybárně jenom pozdravil a připili jsme si – celkem brzy jsem musel jít domů hlídat syna Maťa.

 

V té vaší nové písni Šedesátá léta zpívají vokály jiní slavní umělci, američtí gospeloví mistři Blind Boys of Alabama. Jak se vám je podařilo přesvědčit?

Za to může zase Petr Ostrouchov – nejen hudebník, ale taky výborný právník, který zjevně dovede zhmotnit spoustu svých vizí. Prostě těm černošským chlapcům poslal mailem naši písničku s tím, že kdyby se jim líbila, ať k ní podle svého vkusu doaranžují vokály, a oni to udělali.

 

Předpokládám, že ne zadarmo.

Upřímně řečeno to byla nejdražší položka na desce, za tři minuty zpěvu dost peněz, ale máme radost, protože Blind Boys of Alabama jsou opravdu značka.

 

Zajímal je obsah textu?

Ptali se, jestli je aspoň trošku nábožensky laděný, a Petr jim napsal, že je: „Zpívá se tam o tom, že když hráli Beatles, tak i Pánbůh tancoval.“

 

Hlasivky v dezolátním stavu

Máte teď v kapse placatku?

Vždyť si panáka můžeme objednat, proč se ptáte?

 

Nová deska Noční obraz začíná těmito vašimi verši: V tašce jen léky a placatku rumu / půlku chleba a jednu zralou blumu / jsem důchodce, sotva se domů sunu...

S placatkou rumu jsem chodíval hlavně na srazy s kapelou, když jsme vyráželi na koncerty – tehdy byla součástí mé osobnosti mnohem víc než dnes.

 

Dostáváte pořád nabídky, abyste někde aspoň na chvilku zazpíval?

To víte, že jo, ale popravdě odpovídám, že jsem rok v podstatě nezpíval a moje hlasivky jsou v dezolátním stavu.

 

Ani doma ve vaně?

Ne. Jenom párkrát do polštáře, ale bylo jasné, že nejsou v kondici. Někdy koncem listopadu by se snad měl konat malinký křest desky hlavně pro pozvané hosty a existuje teoretická možnost, že si tam čtyři věci zazpívám, ale s velkým otazníkem; a už teď z toho mám trochu nervy.

 

Třeba pomůže kombinace kafe–panák–pivo.

Vy vidíte, jak mě to probudilo, že jo?

 

Omládl jste za hodinu o deset let.

Tak tady vydržte a sledujte mě, až v podvečer pozvednu berli a zase se sotva doplazím těch pár metrů domů.

 

Jak často tu vlastně takhle vysedáváte?

Většinou sedm odpolední v týdnu, protože sem chodí fajn lidi: kamarádi historik, architekt, výtvarník... Jak všichni stárneme, stalo se pravidlem, že před sebou na stole míváme položené mobily, a když paměť při některém tématu selhává, raději googlujeme.

 

A domů odcházíte kdy?

Piju pomalu, takže tak po čtyřech sice malých, ale dlouhých pivech. Už dávno nesnáším pocit vlastní opilosti a mizím okamžitě s prvními příznaky.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama