Diamantová svatba architekta Meiera. Vyzkoušejte audioverzi!

Články už nemusíte číst, můžete je poslouchat. Pokud si koupíte v našem e-shopu předplatné Komplet nebo Digi Plus, získáte mimo jiné přístup k audioverzím článků z magazínu. Texty každý měsíc načítá David Viktora z Národního divadla moravskoslezského.

Máte-li již předplatné magazínu bez audioverzí, můžete si audio dokoupit zde - zvolte produkt audio.

Abyste si nový zážitek mohli vyzkoušet, zpřístupnili jsme pro vás audioverzi prosincové povídky zdarma.

– Musíme dolů, lásko, víš, jak moc Dolfi prosil o přesnost!

– Kolik je…?

– Bude půl osmé.

Vzpomněl, že bilo čtvrt, když si ve smokingu sedl na lehátko terasy, neboť jeho Ami dosud krotila svou hřívu, nepoddajnou jako před šedesáti lety. Slunce, které se předtím skrylo za Monte Solaro, vyšlo jen, aby ho vzbudilo a zapadlo. Architekt mladistvě vstal a složil choti kompliment.

– Jak to děláš, Ami, že jsi pořád stejně krásná?

– Miluju tě víc než ty mě. Tak pojď honem.

– Je teprv za pět minut.

– K čemu je potřebuješ?

– Budu tě líbat.

A už to činil.

– Willy! Budeš od rouge…

– To je víc než všecky Dolfíkovy medaile!

Prošli rozlehlým apartmánem na chodbu a výtah grandhotelu Quisisana, zdobený lepty na sklech, je vznešeně snesl k lobby. Když se rozevřely dveře, zjevil se jim zástup dětí, vnuků, pravnuků i „náplavy“, jak architekt žertem nazýval zetě, snachy a další členy „velkorodiny Meier“. Tři dcery a tři synové stáli špalír, v čele čtvrtý a nejstarší syn Adolf, penzionovaný plukovník bundeswehru a od mlada náruživý hudebník, ladičkou udal tón a rodina čtyřhlasně zazpívala secvičenou zdravici.

– Hoch soll er leben, hoch soll soll er leben, hoch, hoch, hooooch!

Ke slavné restauraci Grotta pod skalní branou Arco Naturale stoupala jen úzká betonová cesta, lemovaná z jedné strany domy, vilami a strmou stěnou hory, z druhé vinicemi klesajícími až k moři. Veselí budila elektrická ještěrka na dopravu kufrů, kterou nejmladší dcera, jevištní výtvarnice Reingard – po Dolfim dávali dětem jména starogermánských Nibelungů –, přestrojila na jedoucí trůn. V propůjčené livreji a pěší rychlostí ji řídil šéf městských závozníků, jehož propůjčila radnice ostrova Capri, neboť jméno Meier stálo přes sto let v seznamu slavných návštěvníků jen o tři místa za Kruppem.

Před průvodem kráčel v slavnostní uniformě Adolf; časté pobyty na ostrově a hudební sluch ho vybavily výtečnou italštinou i zdejším nářečím, což mu přinášelo vřelé sympatie. Teď oznamoval lidem před domy i v oknech tlampačem, že dottore, professore architetto Willy – tak mu tu všichni říkali – slaví s chotí, dottoressou Ami, šedesát let ode dne, kdy jim byla právě zde v kostele Santo Stefano udělena svátost manželství. Všude vyvolával potlesk, a když oslovené míjel trůn, zvedalo se blahopřejné volání Auguri!

Pak se muselo vozítko přitisknout k domu a zastavit, aby jej mohla minout dolů jedoucí ještěrka se zavazadly. Architekt se ocitl těsně vedle okna patrové stavby a mimoděk do něj nahlédl. Vedlo do koupelny s obstarožní sprchou, která řídce zkrápěla ženu v jeho věku. Nahou…! Než stačil odtrhnout oči, vystavila mu své vychrtlé tělo, vyplázla na něho jazyk a zůstala v té oplzlé póze, než se čtyřkolka pohnula.

Architekt ucítil podruhé, jak se mu sevřelo srdce. Byl rád, že jeho ženu zaměstnávalo pravnouče, které sem stačilo přicupat, ale nejmladší snacha nejstarší vnučky je dostihla včas. Vnímal zvuk hlasů tří pokolení žen, ale obsah mu unikal, zhluboka dýchal, aby se dřív uklidnil, ale ošklivý obraz vytěsnit neuměl. Předchozí sen a výsměšný škleb Nahé se mu jevily jako výstraha. Před čím??

Bylo mu osmaosmdesát, ale cítil se jako na vrcholu sil, dosud nepředal ateliér synům Gunteru a Gernotovi. Mnohé stavby dostávaly stále ceny a vstupovaly do učebnic, zejména mamutí železobetonové obaly elektráren a stěny přehrad. Ani po sedmdesátce ho s tím spojená hektika nepřestala bavit, zato jeho drahé Ami šla čím dál víc na nervy. Protože ji miloval, skoncoval s náročnými monstry a stavěl po Evropě soukromé vily; dvě na Capri se už těšily zájmu turistů stejně jako příbytky Axela Muntheho a Curzia Malaparta.

•••

Už v půli devatenáctého století tu zapustil kořeny rodu děd Willibald Meier, jehož letní domek s rozlehlým pozemkem přestavěl koncem století v malé palazzo syn téhož jména. Vnuk pouze zkrátil své křestní do moderní fazony, ale otcovu stavbu zachoval beze změny i proto, že tu v křídle pro hosty poznal půvabnou dceru matčiny přítelkyně, studentku medicíny Ami von Hahnhof. Jako on žila v Berlíně, kde prázdninový flirt dozrál v celoživotní lásku. Ačkoli puritánství odvála vichřice velké války, byl její první milec a ona zůstala jeho poslední milenkou. Tradičně se k radosti obou rodin rozhodli odložit svatbu, až také ona dostuduje. A ty dva roky spřízněnosti jen duchovní je stmelily v jednu bytost, jež si zůstala věrna třiašedesát let od chvíle, kdy se prvně potkali při smíšené čtyřhře, když z nich dvojici sestavil los. Že spolu vysoko vyhráli, stalo se základem pocitu sounáležitosti.

Než ji spatřil, byl Willy členem Burschen-vereinu Technické univerzity, za kterou i sportoval. Bílý šermířský úbor dával vyniknout jeho vysoké atletické postavě, pro kterou mu přezdívali Preáriec. Bouřlivou dobu, v níž upevňoval svou moc nový kancléř Hitler, téměř nevnímal. Velcí podnikatelé zaujali postavení zchudlé šlechty, po přestálé krizi pili z rohu hojnosti a do svého světa politiku nevpouštěli. Dívky střídal někdy dřív, než si zapamatoval jejich příjmení. Po prázdninách, kdy poznal Ami, získal v Berlíně novou přezdívku Mnich. Až na schůzky s ní, většinou v Cafe Kranzler na Kudammu, studoval jako divý, chtěl si pak odbýt i vojenskou službu, než bude hotová ona.

Sám odpromoval mezi dvěma událostmi, které změnily život všech Němců: mírovým připojením Rakouska a nekrvavým záborem pohraničních oblastí Československa, jehož zbytek byl po ztrátě pevností jistou budoucí kořistí vítěze. A ten byl národem slaven tak nadšeně, že se i zcela nepolitický pár Ami a Willy rozhodl dát prvnímu synovi jméno Adolf. Při odvodu k armádě zažil překvapení. Byl poslán do jiné kanceláře, kde mu oznámili, že bude bez výcviku přidělen k tajnému útvaru, jemuž přímo velí Albert Speer, architekt někdejšího kancléře a současného Vůdce velkoněmecké říše. Když se pochlubil svým štěstím doma, otec se pousmál.

– Berti vždycky držel slovo.

Chtěl se za přímluvu odvděčit tím, že ji tvrdě odpracuje, k čemuž dostal příležitost hned. Přidělili ho k sekci zajišťující projektovou přípravu i konečnou kontrolu těžkých vojenských staveb. Byla mu propůjčena hodnost poručíka, ale kvůli utajení nenosil uniformu a směl dál spát nedaleko zoo, kde mu k dovršení zletilosti koupil otec malé apartmá. V něm se dál scházel s budoucí ženou k „čajovým dýchánkům“, jak říkali hodinám, kdy si předčítali z oblíbených knih nebo hráli pasiáns. Vzali se, jakmile Ami odpromovala s vyznamenáním, na podzim roku, kdy se Říše rozpínala od břehů Atlantiku až ke Kavkazu. Jako svatební dar dostali od obou rodin rozlehlý pozemek v Dahlemu, čtvrti nejbohatších Berlíňanů, a k němu dva miliony marek jako příspěvek na vilu, kterou si měl Willy navrhnout sám. K obřadu se dostavil i říšský ministr Speer; nevěstě přinesl řetěz černých perel z Polynésie s radou, aby je občas potřela olejem a tím udržovala naživu. Ženichovi přinesl rozkaz, jenž ho povýšil na kapitána. Brzy nato dostalo jeho oddělení přísně tajný rozkaz označený šifrou šéfa gestapa Himmlera.

Projekt, jehož skici byly přiloženy, sváděl k domněnce, že je určen k výrobě součástek pro Vůdcem slibovanou zbraň všech zbraní. Neměl být v podzemí, což vyžadovalo ochranný štít schopný odolat nejtěžším bombám, a měl být vypočítán a nakreslen v pěti variantách do čtrnácti dnů! Willy zastavil jiné práce, zavedl dvanáctihodinové směny i stálý provoz kantýny a poslal ordonanci domů pro náhradní prádlo a spací pytel. Úkol splnil o den dřív a pro dokumentaci si hned přijel Himm-lerův sekretář, doprovázen komandem mužů SS se samopaly. Kancelář se vrátila k obvyklému chodu a o záhadném projektu už nepadla zmínka. Willymu jej připomněla až děsivá porážka celé německé armády u Stalingradu. Kde je Vůdcova tajná zbraň…? kladl si v duchu tutéž otázku jako miliony Němců.

Přijel mu ji zodpovědět týž Himmlerův muž, který se časně ráno znovu objevil s rozkazem, aby šéf kanceláře provedl osobně kolaudaci první z projektovaných staveb. Willy sáhl po diáři.

– Kdy a kde?

– Dnes a v bývalém Polsku, pročež z časových důvodů zůstaňte v civilu! řekl obersturmbannführer komisním tónem, ale hned se zasmál – u nás to fofrem chodí pořád, ale zato budete už v noci u manželky nebo milenky!

Na vojenské straně letiště Tempelhof čekal malý štorch s vířící vrtulí, který s nimi zamířil proti vycházejícímu slunci. Willy dokázal nepoložit další otázky, což esesman přijal se zjevným uspokojením. Pak se tři hodiny při koňaku, který se tu asi tankoval s benzinem, bavil, neboť průvodce, někdejší pojišťovák, znal spoustu peprných historek, pročež nemuseli mluvit o situaci na frontách. Zbytek letu zaspali, takže ani po přistání nebyl moudřejší. Čekal na ně elegantní horch, v němž zanedlouho projeli v řídkém sněžení silně střeženou bránu v dvojitém drátěném plotě. Budova, u níž zastavili, byla o patro vyšší než obě sousedící, takže jasné velitelství.

– Heil Hitler! vystřihl před ním svou jedinou ruku šedivák s hodností odpovídající v armádě generálu, a pokynul mu ke stolu, kde leželo pero, kalamář a dva papíry – tohle přečíst a podepsat!!

První strojopisný list obsahoval obvyklý text, že kdo informaci vyzradí, bude potrestán; nezvyklý byl dodatek, že okamžitým zastřelením. Druhý potvrzoval, že náčelník projekční kanceláře major Willy Meier shledal vzorovou stavbu za plně vyhovující účelu.

– Jsem jen kapitán, řekl.

– Byl jste včera povýšen! Gratuluji!

– Děkuji, ale… kolaudaci jsem ještě neprovedl…

– Až ji provedete, můžete ihned k letadlu!

Věděl, že mlčení je nejlepší způsob komunikace s těmihle nafoukanci, a podepsal. Nastoupili znovu do horcha, v němž esesák zaujal místo vedle řidiče, a za pár minut dojeli k pahorku navršenému z odpadu stavebního materiálu. Nebyl vysoký, ale poskytl rozhled na obrovskou plochu zaplněnou dřevěnými baráky, stál téměř na jejím okraji a na druhé straně ležela pláň s několika téměř dostavěnými objekty odpovídajícími projektům Willyho kanceláře. V provozu se zdál být jen nejbližší, před jehož železnými vraty čekalo množství dvoukolových kár. Mozek mu našeptával, že takhle nemůže vypadat odvoz součástek nejmocnější zbraně v lidských dějinách, což mu vzápětí potvrdil výjev jako z filmu. Vrata se rozletěla a z budovy se vyřítily dvě desítky mužů v trestaneckých mundúrech, kteří nosili na káry veliké loutky tělové barvy. Tělové…? Byly to mrtvé ženy. Nahé!

Káry byly ihned plné a mundúry je poklusem kamsi odvážely. Další desítky však pokračovaly ve vynášení těl, z nichž některá se držela v objeví tak pevném, že k rozdělení musely pomáhat železné tyče. Pak byly pokládány těsně vedle sebe na zasněžený beton, kde očekávaly návrat kár… jako srny po honu, napadlo Willyho. Ozval se generál.

– Váš projekt je, jak vidíte, plně funkční. Chcete kolaudovat dál?

– Ne….

– Tak vám smím gratulovat podruhé.

Pokynul řidiči, aby oba hosty odvezl. Zpáteční let štorcha promlčeli a snažili se propít do spánku. Několikrát ho však probudil obraz Nahých, který zkusil zaplašit dalším lokem. Přes noc se v něm uhnízdil jako sen, který se pomalu vytrácel až do šedesátky. Jistě i proto, že se s ním nemohl svěřit ani své ženě, natož lékařům… A dnes se k němu už dvakrát vrátil. Proboha, proč??

•••

– Willy, je ti něco?

– Ne, proč?

– Máš vytřeštěné oči.

Okamžitě se zorientoval a vytáhl kapesník.

– Mám v levém oku mušku, podíváš se?

– Ukaž.

Vytáhla hedvábný kapesníček a oko mu jemně vytírala.

– Ještě?

– Ne… jsi šikulka!

– Jsem tvá osobní lékařka!

Znovu ji políbil. Její milá povaha a schopnost vžít se do strastí nejprostších pacientů fungovaly i v penzi, kdykoli dleli na ostrově, neodmítla žádnou prosbu o pomoc nejen v Capri, ale i v horské vesnici Anacapri a v přístavech Marina Grande a Marina Piccolo… Opět se soustředil na teď a tady. Něco tu nesouhlasilo. Nad schůdky do Grotty se ve větru vlnily italská i německá vlajka a jubilanty vítal nápis EVIVA W&A 60 ANNI INSIEME, ale jídelní terasa byla v bezměsíčném večeru tmavá a prázdná. Žasla i Ami.

– Kam všichni zmizeli? Předběhli nás, když jsi spal.

– Já nespal!

– To se ti teď stává, lásko!…

– Dottoressa má pravdu, signore Willy, ozval se řidič ještěrky, a já vás mám dole usadit, prej vás čeká překvapení.

Architektu se potřetí rozbušilo srdce. Už si byl jist, že ho Nahé začaly týrat jen, aby se mu pomstily ve vrcholné chvíli života. Ale za co?? I soudci v Norimberku udělili Speerovi nejlehčí trest, čímž potvrdili, že mnozí podřízení netušili, co projektují. Ani když už jsem byl uznáván, nenašel se závistník, jenž by mně těch pár bunkrů vyčetl! A já sám mám svědomí čisté, Bože, kdy ty kruté srny pochopí, že jsem o tom plynu neměl tušení? Co na mě zchystaly??

Ještěrkář pomohl oběma z trůnu a svítil na schody až k restauraci, kde vládla tma. Zato nabral na síle koncert cikád, až to uši bolelo. Místo milovali už Willyho prarodiče, kdy tu byla jen La Grotta, jeskyňka, kde ženské pekly pizzy s plody moře a šenkýř z otvíraných lahví odchrstával olej chránící víno místo zátky. Tenkrát jako dneska se nad hosty tyčil oblouk Arca a o tři sta metrů níž pěnila voda za rybářskými čluny, i když vesla nahradil motor. Tehdy jako dnes se naproti vlevo bělala i v noci skalní stěna Sorrento, kterou končila pevnina, a vpravo líně protahovalo moře sahající až k Africe. Jenže dnes tu vnímal Willy jen svůj strach, který rostl, když ve svitu hvězd poznal, že terasu zbavenou nábytku uzavírá jakási opona.

Vsugeroval si ochromující jistotu, že až se rozevře, objeví se na kinoplátně za ní – jak celý život v různé podobě očekával – jeho podpis projektanta pod hlavičkou, která tam, to přísahám na smrt celé své rodiny!, být nikdy nemohla, neboť nesměla – Plynové komory I–XII… Duch se vzpíral, šílím?? jsem tu mezi lidmi, kteří mě milují, nebo aspoň potřebují, žádný z nich by mi tu nenastražil past! Ale co když přece!! zmocňovala se ho panika a on okamžitě věděl: pak pustí Aminu ruku, udělá pár kroků, snadno zdolá zábradlí a stane se jedním z nespočetných předchůdců, které tu císaři Augustus a Tiberius odsoudili k ptačímu letu bez křídel… Představu přetrhlo ostré světlo.

Tentokrát ho neoslnilo slunce, nýbrž reflektory přivěšené na okolní pinie. Hrozivá opona se rozevřela a odhalila improvizovanou scénu. Před obrovskou zvětšeninou staré fotografie, na níž mladý Willy ve fraku a s cylindrem objímal kolem pasu mladičkou Ami ve svatebních šatech, stála ve dvou řadách za ruce se držící vnoučata a pravnoučata, za nimi se svými manžely či manželkami děti, Adolf, Kriemhilda, Brunhilda, Siegfried, Gunter, Gernot i Reingard a na stolech za nimi všichni ostatní členové „Grossfamilie Meier“! Ladička opět udala tón, Dolfi vysoko
zvedl obě paže a udal takt. Sbor začal čtyřhlasně zpívat státní hymnu.

Willy i Ami naráz povstali, chtěli zpívat s sebou, ale přestali, když se neshodli se zpěváky v textu. Willy první pochopil, že na Haydnovu melodii nezpívají třetí sloku, zavedenou až při vzniku Spolkové republiky, nýbrž první, po válce přísně zakázanou.

– Deutschland, Deutschland über alles…

Willymu vyhrkly slzy. Nikdy se necítil být nacistou, ale vždy Němcem, a stará hymna ho povzbuzovala v dobách, kdy se německý národ ocitl na prahu největší porážky v dějinách. Navíc pohled na desítky bytostí spřízněných krví, které spatřily světlo světa jenom dík Ami a jemu, hojil jeho duši, která téměř podlehla teroru Nahých. Uvědomil si, že ta úžasná rodina vznikala pouhých šedesát let a poroste geometrickou řadou dál.

– Deutschland, Deutschland über alles, über alles in der Welt!

Závěr, který mu znovu dodával odvahu, zpíval s nimi. Vyvrcholil takovým fortissimem, že vyplašilo spící racky ve skalách; v divokém reji s křikem kroužili nad terasou. A Willyho náhle napadlo, že i každá, ano každá z Nahých byla s to založit podobně plodný rod. Ale pak jsem vlastně přispěl k tomu, že jejich tragický osud nemusely sdílet tisíce nenarozených žiďáků…!