Tady je skutečně líp...

Report

Jak nepropadnout chmurám, že získání svobody po listopadu 1989 přichází v posledních letech nazmar? Jedním z receptů je návštěva měst, vesnic a čtvrtí, v nichž se za uplynulých třicet let odehrála viditelná proměna k lepšímu. Kdo za tímto vývojem stojí, jak probíhal a kde na něj radnice vzaly peníze? Vzali jsme to od hranic s Německem až ke Slovensku. Začínáme ve městě obklopeném doly, elektrárnami a vojenským cvičištěm – v osmnáctitisícové Kadani.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Po čtyřech dekádách totality připomínalo někdejší královské město Kadaň území, kterým prošla válečná fronta. Domy v historickém centru včetně náměstí byly těsně před zřícením, starobylé Špitálské předměstí prošlo „asanací“, jak komunističtí aparátčíci označovali plošnou demolici. Vzduch se téměř nedal dýchat, při podzimních inverzích halila kraj žlutohnědá mlha plná síry z blízkých elektráren. Když napadl sníh, popílek jej během několika hodin zbarvil do černa.

Kadaňský rodák Petr Hlaváček, dnes historik a filozof působící na Univerzitě Karlově, se narodil v roce 1974 a dějinami českého severozápadu se zabývá od útlého mládí. Jeho dědeček a pražský rodák František Narcis Hlaváček byl řezník a hostinský, do Kadaně se přistěhoval na podzim 1945: „Pochopil, že tenhle kraj bude pro jeho byznys požehnáním. Začala se sem stěhovat spousta lidí a bylo tady na tehdejší poměry dost peněz. Jenže pak přišel komunistický puč.“

 

Uč se rusky!

Kadaň svého dětství přibližuje Petr Hlaváček jako město, které vynikalo pestrým národnostním i sociálním složením. Zůstala zde malá německá komunita, přišli volyňští i vídeňští Češi, Slováci, Romové, Maďaři, Rusíni, na sídlištích dostávali byty lidé z okolních vesnic zbouraných kvůli těžbě uhlí, přidaly se dva tisíce Poláků, kteří pracovali na šachtách, a desítky studentů z Blízkého východu a severní Afriky – děti tamních prominentů. Autor více než třiceti knih o svém rodném městě přidává historku: „Jdu starým městem, proti mně kráčí opilej černoch a česky mi říká: ,Kluku, uč se rusky, to je jazyk budoucnosti!‘“

Zhroucení železné opony přineslo do Kadaně mnoho změn, pro tento příběh stojí za zmínku ta následující: „Historické jádro bylo od roku 1978 městskou památkovou rezervací, ale vypadalo to tady příšerně. V barácích bydleli Romové, kteří vyřezávali krovy, aby měli čím topit, odpadky házeli do sklepů. Naštěstí můj předchůdce Venca Vaňas dostal spásný nápad: pojďme ty baráky nabídnout lidem k odkoupení za polovičku odhadní ceny. A tím v podstatě zachránil celé staré město,“ vzpomíná současný starosta Jiří Kulhánek. 

Domy na kadaňském náměstí se daly po roce 1990 koupit za sto tisíc korun, některé ještě levněji. Město navíc přispívalo na rekonstrukce. „Památkáři hlídají každý detail, což opravy prodražuje. A my jsme sem potřebovali co nejrychleji vrátit život a udržet tady zdejší lidi. Nechtěli jsme armádu veksláků, kteří by to skupovali a rejžovali na tom,“ líčí Jiří Kulhánek, vyučený chemik-operátor a vystudovaný pedagog, který se do Kadaně přiženil v roce 1986 a začal učit na druhém stupni základní školy, co bylo potřeba, hlavně chemii. Když byl za Občanské fórum zvolen zastupitelem a stal se i radním, bylo mu osmadvacet let. 

 


Hrdé náplavy

Neobyčejně příjemné a spokojené město. Tak by se daly shrnout dojmy, které na návštěvníka dnešní Kadaň udělá. Obzvlášť milé překvapení je to pro ty, kteří si tento kraj spojují s průmyslovou devastací, bídou a exekucemi, vzestupem extrémních politických stran a hnutí. A nejde jen o opečovávané domy, upravená veřejná prostranství, udržovanou zeleň. „My Kadaňáci jsme velcí patrioti a nedáme na svoje město dopustit, i když jsme vlastně všichni náplavy,“ říká Pavel Beran, který od roku 1992 na pěší zóně provozuje firmu Color 3P, nabízející tiskařské a reklamní práce. „A navíc jsme jediná pravicová bašta v tomhle rudohnědém kraji,“ dodává živnostník.

Kandidátka ODS tady získala v loňských volbách neuvěřitelných padesát dva procent hlasů, její lídr Jiří Kulhánek byl zvolen starostou popáté za sebou – je jím tedy nepřetržitě od roku 2002, čili sedmnáct let. Nepřitížilo mu ani to, že z Kadaně pochází letitý člen a sponzor ODS Ahmad Raad – podnikatel libanonského původu a majitel několika zdejších nemovitostí, který byl letos v květnu odsouzen za dotační podvody se solárními elektrárnami k sedmiletému vězení. „Náš starosta je férovej chlap, vážím si ho, nikdy nebyl darebák. A dal kolem sebe na radnici dohromady partu, která dokáže sehnat peníze z dotací a fondů a neprošustrovat je za blbosti,“ říká Pavel Beran. 

Nejviditelnějším novodobým počinem je nábřeží Maxipsa Fíka: téměř kilometrová promenáda podél řeky Ohře s mnoha lavičkami, skateboardovým hřištěm, lesním amfiteátrem, občerstvením s toaletami, přívozem a půjčovnou lodiček. Po celé délce je lemovaná herními prvky, jsou tu například dvě šlapací kola, která pohánějí vodní čerpadlo, takže můžete soutěžit, kdo dál dostříkne. A proč je nový bulvár pojmenovaný po Maxipsu Fíkovi? Jeho autor Rudolf Čechura pracoval jako ředitel malotřídky v nedalekém Ahníkově (jedna z vesnic, jež padly za oběť těžbě uhlí) a do Kadaně jezdil prodávat ovoce. Herec Josef Dvořák, který večerníčkovou postavu namluvil, vyrůstal přímo v Kadani.

V létě se tady konají soutěže pro děti, koncerty, divadelní představení. Na konci října už se stmívá dříve, přesto tady v podvečer korzují pejskaři, občas projede cyklista, posedávají tu rybáři. „To víte, že těm firmám něco zůstalo za nehty, ale aspoň vzniklo něco užitečného,“ komentuje jeden z nich stavbu za 200 milionů korun. Nové nábřeží vede územím, kde stávaly hojně navštěvované městské lázně; po jejich zbourání šlo o nevábné místo, jemuž se místní lidé spíše vyhýbali. Dnes je to i pohodlná a oblíbená spojnice mezi podhradím, honosnou vilovou čtvrtí a zahradami františkánského kláštera, který by Kadaňští po dokončení restaurátorských prací rádi viděli mezi památkami UNESCO. 

Kadaň není chudé město, shodují se místní lidé. Základem prosperity jsou jak podnikavý duch místních lidí, tak nadprůměrné platy v dolech a elektrárnách, obstojné mzdy nabízejí i některé firmy v průmyslových zónách. V devadesátých letech navíc inkasovala Kadaň desítky milionů ročně za ukládání popílku v odkalištích na pozemcích města, pak byl popílek přeřazen z kategorie nebezpečných odpadů, za jehož uložení je nutné platit, mezi stavební materiály a popílkový ráj skončil. Co se týče obecních příjmů, důležité jsou i zisky dvou podniků zřizovaných městem: kabelové televize (současně poskytovatel internetu) a tepelného hospodářství (nakupuje teplo z elektráren a prodává jej domácnostem).

Přibývá rovněž turistů, kteří do Kadaně přijíždějí za památkami, mnozí využívají také houstnoucí síť cyklostezek. Ve všech má prsty starosta Kulhánek, sám vášnivý cyklista: „Musím se hýbat, jinak bych byl tlustej jako prase. Navíc když jezdím na kole, celkem snadno zjistím, co je kde potřeba opravit a zlepšit,“ připomíná sedmapadesátiletý muž, který je obzvlášť hrdý na novou cyklostezku mezi Kadaní a Chomutovem mezi elektrárnou Prunéřov a doly Nástup. „Vede i dobývacím prostorem, instalovali jsme tam připomínky zbouraných vesnic, projekční práce zaplatil ČEZ, respektive Severočeské doly. Jsem rád, že tudy šlapou lidi i do práce.“

 

Poklesky pravičáků

Není starosta Kadaně se svou podporou cyklostezek v ODS za černou, respektive zelenou ovci? „Zatím mi to žádný spolustraník nevyčetl,“ směje se a dodává: „A to si představte, že společenskou sezonu v Kadani zahajujeme plesem místních neziskovek.“ K cyklostezkám a neziskovkám lze připočíst ještě jeden prohřešek proti přísným mravům českých konzervativců, a to jsou dotace drobným podnikatelům. „Vyčlenili jsme na to milion, podmínkou je působení v památkové rezervaci. Využilo to zatím dvanáct živnostníků. Kavárna na náměstí si pořídila markýzu, vinotéka má nové venkovní sudy se židličkami, dvě maminky rozjely po rodičovské dovolené úplně novou službu.“

Míříme za zmíněnými dvěma ženami, v přízemí měšťanského domu kousek od náměstí mačkáme zvonek s cedulkou Dovez sváču – tak se jmenuje firma, kterou letos na jaře založily Veronika Rabštejnková a Štěpánka Hanzlíčková. „Škoda že jste nepřišli ráno, teď máme všechno zboží rozvezené,“ říká Veronika a ukazuje aktuální sortiment alespoň na webu: misky s ovocem, obložené bagety, zapečené toasty, wrapy a tortilly, pudingy... „Největší šrumec byste viděli brzo ráno: od pěti tady stojíme a mažeme, v půl osmé začíná Štěpánka rozvážet,“ přibližuje Veronika. „Rodiče nás znají z Facebooku, stačí se zaregistrovat, dobít kredit a zakliknout vybranou svačinu. Objednávky rozvážíme dětem podle jmenného seznamu přímo do škol.“ Největší překážkou pro další rozšíření této služby je prý předsudek, že „když ženská neudělá dítěti svačinu, je špatná máma“. „Není to tak – a my maminkám rády pomůžeme,“ upozorňuje Štěpánka.

Hlavní investicí bylo vybavení provozovny. „Podpořil nás Ústecký kraj, město Kadaň nám pomohlo s vybavením, jako je chladicí vitrína, rozpékací pec  či nářezový stroj,“ pochvalují si začínající podnikatelky a přibližují další plány: „Chceme se zaměřit i na catering pro různé oslavy nebo firemní jednání, kde se můžeme víc rozšoupnout.“ Aby Štěpánka s Veronikou vykryly mrtvou sezonu v době školních prázdnin, pronajaly si v létě bar u půjčovny pramic, během vánočních trhů se chystají otevřít okénko v Krmelci – dřevěném kiosku přímo na náměstí. „Domluva s městem je skvělá: na každý podnět reagují, dají do kopie odpovědného úředníka, ten odpoví.“ 

 

Nepolevit po neúspěchu

Jedním z pilířů popularity kadaňského starosty je také dlouhodobý zájem o sídliště na okrajích města. „Máme jich tady pět, bydlí v nich více než polovina obyvatel. Domy jsme privatizovali, zůstala nám jen tisícovka bytů pro sociální případy. Peníze, které město utržilo, jsme do sídlišť zase vrátili. Vzali jsme to od nejhoršího: opravy komunikací, regenerace zeleně, údržba hřišť a osvětlení, zateplení fasád,“ vysvětluje Jiří Kulhánek, který pořádá dvakrát ročně na každém sídlišti setkání s obyvateli.

„Chodí se mnou vedoucí odboru sociálních věcí, životního prostředí a dopravy, ředitel městské policie, děvčata ze sociálky a místostarosta. Na úvod zrekapituluju, co se říkalo před půl rokem, co z toho se splnilo a co ještě zbývá. Pak lidi dostanou prostor k dalším podnětům, načež se opékají buřty nakoupené z reprefondu. My mezitím sepisujeme nové úkoly a úplně na závěr se ještě jednou sesedneme a jedeme bod po bodu. Někdy jsou to blbosti, většinou z neznalosti – lidi třeba nevědí, že dotyčný pozemek nepatří městu, že územní plán něco neumožňuje. Většina těch návrhů ale má hlavu a patu.“

Na tato setkání přicházejí spíš lidé starší generace, pro mladé pořádá vedení města podobnou akci v jiných kulisách. „Říkáme tomu Se starostou na pivo a jde o to, aby se trochu uvolnila atmosféra a odboural stud,“ říká místostarosta Jan Losenický (rovněž ODS), který se těchto posezení rovněž účastní. „Mladé nejvíc zajímá kultura,“ dodává pětačtyřicátník s náušnicí v levém uchu, který je i principálem divadelního spolku Navenek. 

Nejmasovějšími kadaňskými událostmi jsou Císařský den (na počest návštěv Karla IV.) a festival Vysmáté léto, nouze není ani o menšinové žánry. Nejodvážnější z nich je Kirwitzerův den: série vědeckých přednášek na počest zdejšího rodáka a jezuitského misionáře Václava Pantaleona Kirwitzera. „Když jsme s tím začínali, přišlo třeba sedm lidí. Dneska vím, že se zaplní všech šedesát sedadel. Důležité je nepolevit po prvním neúspěchu, jinak do toho spadnete a budete zvát jenom Izery a Donutily,“ říká místostarosta.

Je tady krásně

Je půlnoc, z podzimní mlhy vykukuje gotická věž kadaňské radnice s unikátní střechou – je celá bílá a z kamene. Po jinak pustém náměstí kráčí muž, dáváme se do řeči. „Tohle město bych za žádný jiný nevyměnil. Je tady krásně a lidi jsou tu na mě hodný,“ říká.

Když o svém zážitku mluvím další den s Veronikou a Štěpánkou z firmy Dovez sváču, zasmějí se: „To je náš bezdomovec! Vůbec nevíme, kde se tady vzal, ale je vždycky čistý, elegantně oblečený, slušný. Už zdálky na nás mává, občas mu připravíme něco k jídlu.“

 

 

ĎÁBLICKÝ SEN O NÁMĚSTÍ

Pod názvem Ďáblice si mnozí představí spíš panelové sídliště na území Prahy 8. O dvě autobusové zastávky dál ale začínají staré Ďáblice, původně vesnice u Prahy, která je nyní její součástí – jako samostatná městská část s 3 600 obyvateli. 

Někdejší výletní místo, kam Pražané jezdili za čerstvým vzduchem a dalekými výhledy, zažívá v poslední době rozporuplný vývoj. Téměř odevšud je vidět obří halda komunálního odpadu, jejíž část zůstává dál v provozu. Z opačné strany svírá Ďáblice dálnice D8, kudy projíždí až sto tisíc aut denně. Další hrozbu představuje chystaný úsek Pražského okruhu a budování skladovacích hal podél jeho trasy. 

„Stala se z nás periferie se vším neblahým, co k tomu patří. A stojí nás spoustu energie tomu odolávat,“ říká starosta Miloš Růžička (STAN), který je v čele radnice od roku 2010, čili třetí volební období. „Do komunální politiky jsem vstupoval jako hodně rozzlobený občan,“ říká šestapadesátiletý produkční, jehož prvním počinem bylo zrušení prodeje pozemků v podivné soutěži vypsané předchozím vedením obce, do které se přihlásil jediný zájemce. I díky tomu mohl znovu ožít sen mnoha generací Ďáblických o vlastním náměstí.

Jádro obce tvoří památková rezervace s někdejšími statky a stodolami (dnes mají různé využití od skladů přes autoprovozy po bydlení) a dva silniční průtahy. Po roce 1990 se podařilo vystěhovat panelárnu státního podniku Prefa, která trůnila ve středu Ďáblic (opodál stojí první experimentální panelový dům v Československu z roku 1955). A právě zde začalo v éře starosty Růžičky vznikat nové společenské centrum.

Na jedné straně obdélníku se objevilo komunitní centrum Vlna, pojmenované podle tvaru pobytové střechy, na kterou navazuje zahrada s cvičebními prvky, hřištěm a piknikovištěm včetně ohniště a kavárnou. Vedle vyrostl Obecní dům s lékárnou a několika ordinacemi, probíhají tady kroužky a cvičení, sídlí tu knihovna, diakonie, kadeřnictví. Na delší straně rodícího se náměstí byla loni dokončena ambiciózní bílá stavba, která sem už přilákala i propagátora a kritika architektury Adama Gebriana: bezbariérový areál s několika atrii a vyhřívanou prosklenou chodbou, která připomíná kolonádu. Je tady pošta, společenský sál s bufetem, dá se odtud vejít do kanceláří radnice. „Chceme, aby to fungovalo i jako výstavní a koncertní prostor, nápadů na oživení přibývá,“ říká Miloš Růžička.

Nejasnou budoucnost má zatím protilehlá strana plánovaného náměstí. Koncem devadesátých let Ďáblice prodaly zdejší pozemky pražské UMPRUM na výstavbu kampusu, ke které ale nakonec nedošlo. Spletitá kauza s mnoha peripetiemi by nicméně mohla mít dobré vyústění: „Majitelé se měnili, s tím současným si rozumíme, tak uvidíme,“ říká starosta Růžička, za jehož působení došlo rovněž k rozšíření a modernizaci základní školy či vzniku rekreační louky pod místní hvězdárnou. 

On sám však za svůj největší úspěch považuje, že se v Ďáblicích podařilo zklidnit vášně, které tu panovaly za předchozího vedení: „Všechno jsme otevřeli, snažíme se být maximálně transparentní, komukoliv jsem ochoten vysvětlovat každý svůj krok.“ Zatím se to osvědčuje, v ďáblických volbách vždy získal větší mandát než minule.

 

 

KLENOT JMÉNEM LITOMYŠL 

Narodil se zde Bedřich Smetana, na gymnáziu učil Alois Jirásek. Už z toho se dá vytušit, že Litomyšl začínala v roce 1989 na jiné startovní čáře než Kadaň. Tradičně české město zažívá poklidnější a plynulejší vývoj, a to nejen co se týče složení obyvatelstva.

„V Litomyšli máme tolik cenných věcí, že jsem si dal jediné předsevzetí: nepokazit to,“ říká první porevoluční starosta Miroslav Brýdl, který město vedl dvanáct let – do roku 2002. Vzděláním ekonom, který do převratu pracoval v podniku Potravinoprojekt, však dokázal mnohem víc než „to nepokazit“.

Z Litomyšle se za uplynulých třicet let stala mimo jiné šperkovnice špičkové současné architektury. Kdybychom měli vyjmenovat renomované české architekty, kteří zde zanechali stopu, byl by rozhodně kratší výčet těch, kteří tak zatím neučinili.

K vidění je bazén se střechou zapuštěnou do trávy, kostel ze skla a betonu, laminátový mobiliář v zámeckém areálu, který je na seznamu UNESCO, a spousta dalších více či méně nápadných, ale odvážných rekonstrukcí, úprav a revitalizací roztroušených po celém městě. Důvodů, proč se tady dobře žije, je ale víc.

 

Něco za něco

„Objednal jsem autobus, naložil do něj zastupitele a jeli jsme se podívat, jak to dělaj venku,“ líčí bývalý starosta a klíčová postava polistopadového rozvoje města Miroslav Brýdl. „Chtěli jsme se inspirovat a potřeboval jsem navíc argumenty, kdyby mi někdo chtěl tvrdit, proč něco nejde nebo že by to mělo vypadat jinak,“ říká muž, který hned v roce 1990 vytvořil pracovní pozici pro městského architekta a za jehož působení se v Litomyšli investovala miliarda korun z veřejných peněz.

Přístup, jaký se ujal v plánování města, je možné ukázat na proměně autobusového nádraží. Městská architektka Zdeňka Vydrová narýsovala odjezdovou halu, veřejný park, parkovací stání a supermarket. A investor musel konzultovat s městem každý krok. „Řekli jsme jasně: prodáme vám kus pozemku, který potřebujete, ale vypíšeme soutěž na návrh. A takhle se to snažíme dělat vždycky, někdy stavebníkovi dodáme i seznam architektů, z nichž si má vybrat,“ objasňuje bývalý starosta. 

 

Bez ANO i SPD

Zásadním místem pro pochopení děje, který se v Litomyšli po revoluci odehrával, je hostinec U Černého orla. „Říkali jsme tomu občanský panel. Když jsem přesvědčil tamní štamgasty o tom, co chystáme, zvětšila se šance, že to vezmou i další lidi ve městě,“ vzpomíná Miroslav Brýdl. Jeho tehdejší pravá ruka Michaela Severová, dnes vedoucí odboru kultury a cestovního ruchu, k tomu dodává: „Další ráno tady vždycky ležely lístky s čárkami, kolik kdo vypil piv, a na druhé straně byly úkoly, co kdo má udělat – která lampa nesvítí, kde opadává omítka, co je potřeba opravit.“

První větší seznámení s „Brýdlovou metodou“ představovala demolice zchátralého domu na náměstí a vypsání architektonické soutěže na novostavbu. „Bohdan Kopecký mi tehdy řekl, že jestli tu ruinu začneme bourat, lehne si před buldozer,“ připomíná tehdejší starosta legendární postavu zdejší bohémské scény – malíře, který byl v padesátých letech kvůli politickým názorům vyhozen z Akademie múzických umění a musel nastoupit na vojnu k Pomocným technickým praporům do severočeského Záluží jako horník. „Dost jsme se tehdy s Bohdanem rafli. Lidi za ním ale stáli, tak jsem pozval na guláš ty, kteří se projevovali nejhlasitěji, dotáhl jsem tam i architekty, aby přiblížili svůj pohled,“ vypráví Miroslav Brýdl a dokončuje příběh: „Barák se zboural, vznikla zajímavá stavba a Bohdan to vzal, čímž se otočila důležitá část veřejného mínění.“

Kde se vlastně zrodil vztah ekonoma z okresního projekčního podniku k moderní architektuře? „Studoval jsem v šedesátých letech v Praze a strašně rád jsem chodil na výstavy. Taky jsme založili uměleckou partu, říkali jsme si Osmislab, vedl to můj spolužák a básník Petr Kabeš,“ vzpomíná Miroslav Brýdl, z něhož se v devadesátých letech stal jeden z nejslavnějších starostů v republice – i díky tomu, že starostou sousedních Svitav byl jeho mladší bratr Jiří: „Oba jsme rychle pochopili, že klíčová rozhodnutí se dělají v Praze, a začali jsme tam jezdit skoro každý týden.“

Starosta nesmí být „přizdisráč“, zní rada, kterou Miroslav Brýdl předává svým nástupcům, přičemž současným starostou je jeho syn Daniel, zvolený za uskupení Generace 89. „Teď je jiná doba. Tehdy se porcoval medvěd, leštily se kliky. Dneska jsou na všechno komise a granty,“ říká další člen dynastie rodiny Brýdlů, který se ale s některými věcmi taky nepáře: letos v květnu doporučil Andreji Babišovi, že bude lepší, když zruší svoji návštěvu Litomyšle, naplánovanou týden před volbami do Evropského parlamentu. „Ten víkend se ve městě konal gastronomický festival a zaznamenal jsem, že pořadatelé mají v této souvislosti obavy z reakce návštěvníků i sponzorů. Proto jsem se štábem pana premiéra domluvil, aby cestu raději zrušil,“ líčí starosta města, v němž hnutí ANO (stejně jako Okamurova SPD) ani nepostavilo kandidátku do obecních voleb.

„Jsme konzervativní město. A nic vážného se tady za těch třicet let nepokazilo, takže lidi nemají důvod volit radikálně odlišně,“ vysvětluje si Daniel Brýdl politickou náladu Litomyšle. Zájem médií kvůli odřeknuté návštěvě premiéra ho spíše mrzí: „Nepovažuji to za nějaký husarský kousek. Jen jsme mu vzkázali, že se tady lidi chystají házet vajíčka. Raději budu, když si nás novináři všimnou, až budeme mít nejlepší školy nebo budeme nejlepší v zadržování vody.“ Brýdl senior svého syna poslouchá trochu netrpělivě, až to nevydrží: „A to já na to jsem stejně pyšnej!“

 

Jako ve Švýcarsku

Litomyšl má deset tisíc obyvatel a zhruba stejný počet pracovních míst, za obživou sem pendlují i lidé z okolních větších měst. „Naše infrastruktura odpovídá dvacetitisícovému městu, což je dvojnásobek současného stavu,“ říká starosta Daniel Brýdl. Má na mysli občanskou vybavenost (školy, sportoviště, nemocnice, úřady), pestrou skladbu průmyslu a služeb, a samozřejmě turistické atrakce (včetně kongresového centra a ubytovacích kapacit).

V devadesátých letech se Litomyšl radovala i z privatizačních výnosů státního podniku Vertex. „Měli jsme tam akcie, takže když to koupil francouzský výrobce skleněných vláken Adfors, dostali jsme 240 milionů korun. Díky tomu jsme mohli začít s první fází rekonstrukce historického jádra,“ vzpomíná tehdejší starosta Miroslav Brýdl a jeho syn dodává: „Města naší velikosti se obvykle potýkají s odlivem lidí, zejména mladších a kvalifikovaných. Do Litomyšle naopak přicházejí a chtějí se tady usadit.“

Jednou z rodin, která se rozhodla přesídlit do Litomyšle, jsou Havránkovi. „Díky naší práci jsme s manželkou procestovali skoro celý svět. Přednášeli jsme na všech kontinentech, nějakou dobu jsme žili ve Finsku a Kalifornii,“ říká Tomáš Havránek – ekonom, který vyučuje na Fakultě sociálních věd UK. Po deseti letech v Praze si oba řekli, že nejlepší místo pro život se čtyřmi dětmi je Litomyšl. „A udělali jsme dobře, i když to znamenalo výrazný propad příjmů, neboť jsem se musel vzdát funkce poradce bankovní rady ČNB,“ dodává muž, který je v necelých pětatřiceti letech podle citačního indexu druhým nejúspěšnějším českým ekonomem po Janu Švejnarovi.

Pokračuje jeho žena Zuzana, loňská laureátka ceny České společnosti ekonomické: „Čistotou a kvalitou služeb se Litomyšl téměř vyrovná nejlepším městům ve Švýcarsku, je ale půvabnější a méně turistická. Líbí se nám také, jak funguje místní komunita, se sousedy si například navzájem vyzvedáváme děti z kroužků.“ Pro Tomáše Havránka znamenalo stěhování návrat do města, v němž se narodil a odmaturoval, jeho žena pochází z východního Slovenska. „Jediné, co nám v Litomyšli vadí, je špatná dopravní situace. Čekáme na obchvat v podobě dálnice D35 a přivaděče na Českou Třebovou, ale ani jedno nevypadá příliš nadějně,“ říká ekonom, který do Prahy dojíždí zhruba dvakrát týdně.

Hana Švehelková dnes v podloubí litomyšlského náměstí se svým mužem provozuje knihkupectví. „Poprvé jsme sem přijeli v roce 1991 za Láďou Horáčkem (dnes již zesnulý majitel nakladatelství Paseka, které vydalo mimo jiné kompletní dílo Josefa Váchala – pozn. red.) a hned to na nás dýchlo. Začali jsme se vracet, prožili jsme tady spoustu skvělých mejdanů, našli si přátele. Až jsem si jednoho dne posteskla, že už odtud nechci odjíždět, že se tady chci probouzet i usínat, chodit přes město do práce.“ 

O pár měsíců později manželé Švehelkovi prodali dům v pražské Hostivaři a usadili se v Litomyšli natrvalo. „Chtěli jsme, aby tady naše dcera už šla do první třídy a syn do školky,“ vzpomíná Hana Švehelková, která se v Litomyšli uplatnila i jako nadšená divadelnice: „Založili jsme ochotnický soubor, hráli jsme třeba Prodanou nevěstu, ovšem ne jako operu, ale jako činohru – árie jsme převedli do dialogů. Naopak Váchalův Krvavý román jsme nacvičili jako operu,“ směje se.

 

Vlajková loď

Náměstí v Litomyšli je třetí nejdelší v Česku a měří bez sedmi metrů půl kilometru. Ve všední den připomíná obří parkoviště, auta tady parkují po celé délce, někde i ve třech řadách. „Nechceme tuhle možnost zrušit, náměstí by umřelo,“ shodují se otec a syn Brýdlové a dodávají: „Místní podnikatelé by nám neodpustili, kdybychom jejich živnosti nechali padnout.“

Jeden z obchůdků pod podloubím nese na vývěsním štítě nápis: Irena Šimková – šití oděvů. Majitelka firmy říká: „Splnil se nám sen, mít obchod s vlastní tvorbou právě na litomyšlském náměstí, je to naše vlajková loď. Kromě místních zákaznic máme i takové, které se k nám vracejí z celé republiky, velký podíl nakupujících je z řad turistů. A vždycky Litomyšl chválí.“

 

 

NAŠLÁPNUTÉ TROJANOVICE

Málo vesnic v Česku je roztahanějších než Trojanovice, a to i na beskydské poměry, kde tvar osídlení definovala pastva ovčích stád. Kraj mezi Rožnovem a Frenštátem pod Radhoštěm ovšem díky této obci s 2 700 obyvateli získal výjimečnou dávku moderní architektury.

Ještě před třemi lety to byly tři obyčejné garáže, které centrální území Trojanovic spíš hyzdily než co jiného. Dnes je ve stejných zdech, ovšem pod novou střechou a za novými skleněnými výlohami kavárna, řeznictví a outdoorová prodejna, přibyla předzahrádka. Tímto způsobem systematicky postupují v Trojanovicích už několik let i na dalších místech rozlehlého katastru: nevyhovující, vysloužilé a omšelé budovy proměňují v drobné perly současné architektury tak, aby sloužily ke spokojenosti místních obyvatel. A ještě unikátnější je, že za tímto úspěchem stojí spolupráce nikoliv s architektem z Prahy, Brna nebo Olomouce: autorem všech návrhů je Kamil Mrva z nedaleké Kopřivnice, pro jehož práce je typická střídmost, zároveň se ale nebojí do valašské vesnice pustit víc skla a betonu, než bývá zvykem.

„Potkali jsme se v roce 2008 při úvahách, co udělat se středem obce, který se nám zdál dost neutěšený,“ říká starosta Jiří Novotný, jenž je v čele radnice od roku 2006, čili čtvrté volební období. Hned zkraje starostování zašel za majitelkou domu, ve kterém byl obchod. „Tušil jsem, že by to mohla prodat, a nechtěl jsem si to nechat utéct,“ vzpomíná třiačtyřicetiletý vystudovaný učitel, který se do čela radnice dostal jako zástupce spolku Naše Beskydy, usilujícího o odvrácení hrozby těžby černého uhlí (povedlo se). Dnes je z výše zmíněné budovy polyfunkční dům, v jehož podkroví sídlí fyzioterapie, krejčovství, pojišťovna, kadeřnictví a zubař. 

„Nedrtíme je na nájmech, důležitější je, aby to lidi využívali a byla tam nějaká stabilita,“ přibližuje starosta svůj přístup. Větší sumu obec inkasuje od firmy Hruška, která v přízemí provozuje koloniál: „Máme procenta z obratu, dělá to desítky tisíc měsíčně,“ pochvaluje si. Naopak prozatím ve ztrátě je podobný počin na opačné straně Trojanovic: „Chtěli jsme oživit kdysi vyhlášenou turistickou oblast Horečky, koupili jsme tam starý prázdný hotel a kompletně ho přestavěli. Nesehnali jsme ale nájemce, provozujeme to sami, a když tam neuděláme denní tržbu aspoň třicet tisíc, jde to do minusu.“

Právě na Horečkách je k vidění první plod spolupráce s Kamilem Mrvou a jeho ateliérem: půvabná dřevěná kaplička se zvonicí a výhledem do krajiny. U skokanského můstku, kde vyrůstal olympijský vítěz Jiří Raška, se podařilo obnovit amfiteátr. Fotbalisté získali nové dřevěné šatny, které už inspirovaly několik sousedních vesnic. Velkolepá stavba, která jako kdyby sem přistála z Alp, vyrostla na horní stanici lanovky na Pustevny. „A to všechno bez dotací,“ říká hrdě Jiří Novotný, který dokázal obec uchránit od půjček i dluhů, přestože na zmíněné projekty vynaložila již zhruba čtyřicet milionů korun. „Nezastírám, že by se nám hodila vyšší daň z nemovitostí. Třeba v nedaleké Čeladné si odhlasovali částku, která je šestkrát vyšší než u nás, takže ročně vyberou osm milionů. Ale i tak to zatím zvládáme.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama