Spisovatel Zábranský: Našel jsem klášter uprostřed revoluce

Máme rádi Řecko, ale málokdy navštívíme Athény. Kdo se v nich pár dnů zdrží, většinou bývá rozpačitý: Zajímavé město, hlásí pak v tom lepším případě. Jsou ale výjimky. Kousek pod Akropolí si dávám sraz s dvaačtyřicetiletým spisovatelem Davidem Zábranským, kterému Athény učarovaly natolik, že si v nich pořídil byt a spokojeně tu tráví zhruba pět měsíců z roku. Vyrážíme na dlouhou procházku městem, po které nás budou bolet lýtka i hlasivky.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Celý den jsme se courali městem, kde bývá přes tři sta dnů v roce slunečno; i teď je dvacet stupňů, oba máme spálené nosy. „To budiž daní za náš rozhovor,“ žertuje David Zábranský, pak ale zmlkne. Nechává mě, ať se rozkoukám. „Naše čtvrť,“ varoval dopředu, „je specifická. Však uvidíš.“

Vidím.

Davidova čtvrť leží v centru Athén, dva kilometry od Akropole, a jmenuje se Exarchia.

Právě teď jsme na okraji stejnojmenného náměstí – půl minuty odsud David bydlí. „Ty bláho,“ hlesnu.

On pokrčí rameny: „My dva se ženou to tady máme upřímně rádi...“

Kdyby mě někdo přivezl s pytlem přes hlavu a tady ho sundal, neřekl bych, že jsem v Evropě.

„Víš, Davide, co mi to tu připomíná?“

Uprostřed náměstí hoří táboráky, u nich postává snad stovka lidí, bělocha nevidím.

„Připomíná mi to Ramalláh.“

David Zábranský chápavě kývne.

Všude kolem jsou domy pomalované graffiti, je to jak nekonečná výstava, a mezi obrazy spousta nápisů s vykřičníky: Zabij policajta! Zničme banky! Zastavme deportace! Uprchlíci, vítejte! Sláva anarchii!

„Co to maj ti lidi uprostřed náměstí za transparent?“

David vysvětluje, že obyvatelé Exarchie dlouhodobě bojují proti plánu vybudovat na tomto místě stanici metra.

Chci si aktivisty vyfotit, ale on, jinak naprostý dobrák, mě razantně zastaví: „Nechoď tam. Nefoť je, očumování má svý meze. Exarchia je citlivá na jakékoli zasahování zvenčí...“

Přečtu si další výkřik na zdi: Zkurvení turisti!

„Myslej tu nenávist vážně?“

Prý ano: „Odpor k turistům je tady velkej, a já se ani nedivím. Vždyť si vezmi,“ šklebí se David, „jak ti dnešní cestující lidi vypadaj – je to smrtící koktejl idiocie a peněženky. Bloudí, nejsou si schopní zjistit, co je vlevo a co vpravo, působí retardovaně, zabíjejí navštívená místa svojí ignorancí. Doufají v bezpracný zážitek, ale pletou se, všechno vyžaduje práci. Vůbec na sebe ta místa nenechají promluvit...“

Na mě promlouvá v rychlém sledu přibližně šestnáctý prodavač drog (u deseti tipuju kořeny severoafrické, u osmi albánské): „Chceš něco?“ Nechci. Nechci ani, aby na mě takhle syčeli.

„Tak to dodržuj základní pravidlo,“ dostává se mi dobré rady od Davida, „vyhýbej se očnímu kontaktu. Sleduj spíš ty mladý studentky – vesměs to jsou anarchistky nebo marxistky, ale pěkný, ne?“

Má pravdu, spisovatel.

A vůbec – tahle čtvrť není strašidelná, ale mladá, dynamická, kvasící. Fascinující... „A dá se tady sehnat pivo za euro – pojď.“

 

Cvičení na Akropoli

Sešli jsme se už v poledne, a to nedaleko odsud, na známém náměstí Omonia.

„Jsi připravený na chůzi?“

Na chůzi bývám připravený vždy, ale kdybych věděl, co je David Zábranský zač, obul bych namísto polobotek tenisky: on je totiž skutečně Chodec. „Už patnáct let každé ráno vyrážím na procházku. Například tady v Athénách vstanu obvykle v sedm a za jakéhokoli počasí obejdu nejhezčí kopec Lycabettus. Je to 5,2 kilometru, a i když průchod městem plným křižovatek připomíná akrobacii, domů se vracím za dvaapadesát minut.“

Lycabettus měří tři sta metrů, na vrcholu stojí bílý kostelík.

„Prostě jdu, a není to nic jiného než jiný způsob modlitby. Každý ten krok je děkováním za to, že mě tohle město přijímá... Jo, a jestli tě zajímá, kam teď jdeme, tak přes Akropoli k moři – je to desetikilometrová cesta, kterou znám poslepu, navíc po většinu trasy nás čeká cyklostezka, což je tady zázrak, a ty napoprvé nepřijdeš o nervy z těch tisíců aut...“

Pochodem v chod, krok sun krok, hluk motorů, lehký smog.

I tady na Omonii zevlují desítky migrantů. „Nerad bych se hned pouštěl do tak těžkého tématu,“ všimne si David mého pohledu. „Snad jenom tolik, že ta spousta uprchlíků pro místní obyvatele zase tak ohromným tématem není. Athény jsou po tisíciletí nárazníkovou zónou a schopnost absorpce nových vlivů je tu výraznější než kdekoli jinde v Evropě...“

O kus dál míjíme obchod Marks & Spencer s nápisem Smrt kapitalismu na fasádě; před obchodem tři toulaví psi, vedle nich sedí žebrák, který pohybuje trupem zepředu dozadu a v náručí má zhruba pětiletá dvojčata.

„Pěkný obchody jako tenhle Marks & Spencer tu vyrostly před patnácti lety, v době kolem olympiády, dávno před krizí – dnes v nich nakupuje z běžných Řeků málokdo,“ říká mi David. „No a ta chudoba, ta je reálná. Bylo by velkou chybou romantizovat si zdejší ekonomický krach, neměli bychom sklouzávat k řečem o tom, že krize přece vždycky bývá příležitost. Tady je v posledních letech spousta lidí opravdu chudých.“

Na druhou stranu jsou to ale pořád antické Athény, svítí první jarní slunce, většina okolojdoucích se směje. Turistů šplhá do kopečka na Akropoli jen málo: „Davide,“ ptám se, „vnímáš ještě tu krásu?“

Pohladí kočku, která k němu ze zídky natáhla krk: „Kdybych byl k takovým místům slepej, musel bych se vnitřně postavit do kouta. Naopak – já jsem vděčnej za to, že žiju ve stínu Akropole, vnímám to až pateticky. V posledních dvou letech jsem se oddal studiu řecké minulosti a připadá mi neuvěřitelné, že na těchhle procházkách můžu s dávno nežijícími hrdiny té četby hovořit, vždyť podívej, teď jdeme kolem Areopágu – na téhle skále kázal Athéňanům Pavel z Tarsu, a podobnou školu dostáváš na každém kroku. Chodím a spoustu věcí procvičím. Cvičení a Athény v mém životě silně souvisí...“

Pod Akropolí se dostaneme na slíbenou cyklostezku, a tak, myslím, nadešel čas pro základní otázku: „Jak ses tady vlastně ocitl?“

 

Ze Švýcar na Balkán

Začalo to před třemi lety. „Roku 2016 mi krachoval vztah,“ vypráví David, „já cítil, že potřebuju nějak osvěžit, dejme tomu cestou. V Paříži, Berlíně nebo Londýně jsem už byl, ale v Athénách nikdy, tak jsem si koupil levnou letenku na listopad. Z letiště jsem pak jel do města autobusem X96 podél moře, protože tady je na pobřeží frekventovaná dálnice. Kodrcal jsem se tím černě dýmajícím dopravním prostředkem, který mi připomínal karosu z roku 1970, a po chvíli dorazil k nádherně modrému moři – černá s modrou se podivně mísily, takhle to tady funguje... Bylo teplo, koupat se dalo – moře je pro mě od dětství něčím milovaným, těžko dosažitelným...“

Následovala tragikomická scéna: „To už jsem si psal zprávy se ženou, kterou si později vezmu, ale jak jsem se nadšeně svlékal na molu do plavek, telefon mi upadl a utopil se... Když jsem pak chtěl poznávat střed města, koupil jsem si budík, abych věděl, kolik je hodin, a papírovou mapu... Sedl jsem do tramvaje, nechal se popovézt do míst, která už vypadala jako centrum, tam vystoupil, podíval se do mapy, po levé straně byl zakreslený kopec a já kopce miluju. Tenhle pahorek, na který jsem vylezl, se jmenuje Filopappos. Seshora jsem se podíval na Akropoli i k moři – kdybych měl telefon, možná fotím, já ale nemohl, a z překrásného výhledu jsem byl v šoku: Seš doma, napadlo mě.“

Nic podobného nikdy nezažil. Nemívá sklony k patosu, v cizině žít nechtěl. „Ale najednou jsem měl intenzivní pocit, že právě tady dokážu dobře naplnit svůj čas – že se tady cítím být naplněný já sám.“

Rád bych si to nechal vysvětlit podrobněji, David se pokouší: „Zkoumal jsem postupně centrum, hledal trasy, každý další den se posunul Athénami dál, a ty posuny mě utvrzovaly v pocitu, že se nepohybuju městem, ale krajinou – což se mi líbilo. Tohle je opravdu mocná krajina posypaná civilizací. Zatímco v Praze cítím chodníky, baráky a uzavřenost, tady tomu říkám Světlina, protože je tu daleko víc světla. Trochu smradlavá světlina – vzduch by čistší být mohl, to jo. Ale není to zas tragédie, nebo jsem si brzy zvykl. Rozumíš mi?“

Čím dál víc, ale pokračuj.

„Různé kopce ční nad Athénami jako sfingy; dohlížejí na to, aby město krajinu nepřerostlo. A podívej se za sebe, vidíš hory za městem? Tak jsou úplný Krkonoše, kam dojedeš městským autobusem za půl hodiny, čistokrevný pohoří, na vrcholcích je pořád ještě sníh...“

Davidovi Zábranskému tedy imponovala krajina, život povětšinou v exteriéru, světlo a otevřenost; jak doslovná, tak i metafyzická (slovo metafyzika používá pečlivý čtenář Heideggera, Nietzscheho a Sloterdijka na každém druhém kilometru procházky).

„Potom mi taky došlo, že Athény jsou sice Balkánem, ale Balkánem s přidanou hodnotou. Já nikdy neměl moc rád klasický Balkán, který symbolizuje chaos s příměsí špíny; do svých čtyřiceti jsem obdivoval Švýcarsko – vlaky jedoucí na vteřinu přesně, jistotu. A najednou jsem narazil na Balkán, kde se cítím jistě. Chodím tady po vrstvě, která mi necukne pod nohama, protože leží na starořecké filozofii a kultuře. Balkán tu dostávám v překrásném balení s antickými sochami...“

V tuto chvíli ho přeruším, dostávám hlad. „Tak pojďme tady do bistra,“ neváhá, „mají výborný bagety plněný spoustou oliv a sýra.“ Bageta stojí stejně jako v Praze, dvě eura padesát. „To jo,“ vytahuje David peněženku, „ceny jsou tu podobný, ale kvalita potravin neporovnatelná, o třídu lepší...“

Soudě dle bagety nepřehání – další plus pro Athény. A mého spolustrávníka napadají nad svačinou další plusy: „V tomhle městě se nemusíš kdovíjak hezky oblíkat – já z domu obvykle vyběhnu nastrojenej jak na túru, v roztrhaných teniskách. Třeba v Barceloně jsou bulváry nebo čtvrti, kde bych si připadal nepatřičně, ale Athény taková místa nemají – a tím pádem se tady cítím svobodně...“

Smutně kouknu na své polobotky, ale nedá se nic dělat, vyrážíme dál, přes nádherný olivový park okolo ještě hezčího moderního komplexu (opery s knihovnou) Stavros Niarchos se přehoupneme k moři. Modrá vlajka vlaje, voda i pláže jsou opravdu čisté jako na ostrovech – jen tu je o dost víc holubů než racků a v jednoduchých přístřešcích se zabydlelo pár praktických bezdomovců.

 

Jak se shání byt

David Zábranský byl z první návštěvy nadšen. Brzy po návratu začal žít s grafickou designérkou Pavlou, která je sice astmatička, ale pro Athény se nechala strhnout: zdejší smog se asi opravdu udýchat dá.

„Věděl jsem,“ říká David, „že se k tomu městu musím přibližovat s respektem, pomalými kroky, ale i tak jsem jednou otevřel webovou stránku s nabídkou bytů v řečtině, jen abych se zasnil, jaké by to bylo. Skoro ničemu jsem nerozuměl, ale jedno pochopil – že byt se tu dá koupit levně.“

Athény jsou, co se týče bydlení, naddimenzované město, prázdných domů a bytů je dost. „I v centru byla cena kolem tisíce eur za metr čtvereční, čili zhruba třetinová oproti Praze.“

David měl naspořeno. Každý rok prodá tisíce knížek, nějaké peníze zdědil po otci, od přírody je skromný: „Hodně platím jen za boty a za brýle. Dál k životu potřebuju čtečku Kindle a plavky, jinak nic...“

Rozhodli se tedy s Pavlou, že kdyby se našlo příjemné bydlení za zhruba jeden milion korun, zainvestují.

„Při naší další řecké cestě jsme vyrazili do realitní kanceláře, která se chlubila, že je největší v zemi, ale luxusně vypadala jen zvenku. Oni se snaží zapůsobit na první pohled, aby vypadali západně, je to až dojemný – takže my jsme předstírali movité klienty ze Západu, a oni že jsou největší realitní agenturou na světě, ale taky měli kulový...“

Hledání bytu probíhalo dost nesystémově a amatérsky, ale na druhou stranu bylo zvláštně lidské. „Realitní makléř měl dobrou povahu, jen to prostě neuměl, a není divu, protože tady v Řecku jste jeden den manažerem a druhý den prodáváte noviny; když dopracuje jeden segment, všichni se přesunou do jiného. Každopádně jsme se aspoň spřátelili a nakonec v Exarchii dvojpokojový byt za něco málo přes milion korun našli.“

Obchod se odehrával loni na podzim. David tehdy dopsal další román, který pod názvem Logoz vyjde v květnu. „Zase jednou jsme s Pavlou seděli na kopci Lycabettus, já si připadal, že mám život pevně v rukou, že jsem dodělal něco smysluplného, a k dokonalosti schází, aby nás Athény přijaly... Tehdy jsem řekl nahlas: A koho jinýho by měly přijmout než mě, člověka, který to město promýšlí do důsledků a v nové knížce mu vyznal upřímnou lásku?“

David s Pavlou se nenechali otrávit žalostným stavem bytu. „Před náma tam byly v podnájmu dvě studentky se psem a spoustou kamarádů. Když jsme přišli poprvé do svého, vylezly tisíce švábů, všechno na nás padalo, totální deprese. Tehdy jsme museli jít potupně přespat do hotelu, ale Pavla je zlatá holka a bojovnice – druhý den jsme koupili lednici, dvě matrace, barvy na stěny, které byly do té doby jenom rudé a černé...“

A dnes už mají klícku s balkonem do zahrady, kde rostou pomeranče, stačí jen natáhnout ruku. Anebo raději ne. Jsou sice správně oranžové, bohužel však příliš kyselé.

David tu působí jako přirozený pan domácí, Athény jej tedy přijaly. Anebo ne?

„K tomu, abych mohl odpovědět jednoznačně kladně, mi zatím chybí jedno,“ nadává sám sobě. „Řečtina. Chodil jsem na kurz, ale po pár týdnech selhal. Našel jsem si výmluvu, že pokud mám energii na otázky jazyka, chci ji věnovat spíš češtině. Řekové mluví docela dobře anglicky, a tak na ně zatím mluvím takhle...“

 

Co neovlivníš, pusť

Od moře se kousek svezeme tramvají, ale na kolejích najednou leží panel, řidič se omlouvá za předčasnou konečnou, takže zas šlapeme, a David pronese zajímavou myšlenku. „Pobyt v Athénách mi pomáhá i proto, že si odsud dovolím říct cokoli o Česku – to je pro autora základní věc. Největším nepřítelem spisovatele je totiž autocenzura, a na tomhle místě, kde se spojuje filozofická minulost s přítomností krize, si brzy přestaneš dělat starosti s tím, co tvýmu psaní říká Josef na Letný...“

Teď mi to teprve dochází – David se přesunul do Athén v době, kdy mu vyšel podle mnohých (včetně mě) vynikající román Za Alpami, který ale našel i přísné kritiky:

„První otevřeně fašistický český román,“ napsal dokonce Jan Čulík, „jehož přečtení ve vás vyvolá pocit špíny a studu.“

Což nedává smysl. Anebo dává: některým lidem nejspíš vadí, že David Zábranský, rezident hipsterské Letné, má na některé otázky jiný názor než většina jeho kolegů a sousedů.

Že například nepokládá Miloše Zemana za stvůru. Že se mu úplně nelíbilo, když Evropa otevřela hranici migrační vlně; že tehdy uprchlíky nevítal. Snad i to, že se považuje za pravičáka, nevím...

„Davide,“ ptám se tedy, „nemá s tím tvoje stěhování souvislost?“

Chvíli přemýšlí. „Přímou určitě ne, já jsem si Athény opravdu zamiloval. Ale občas se mě to nepochopení lidsky dotýkalo, znejisťovalo. Ani ne tak v recenzích, jako spíš na Facebooku, kde může kydat špínu každý, a tobě až po čase dojde, že ti lidi vesměs čtou jen titulky. Možná jsem se podvědomě bál, abych se nenechal ovlivnit strachem z takových samozvaných soudců; jo – bál jsem se vlastního strachu... Dnes už bych to vnímal jako pěnu dní, i tohle nás učí řecká filozofie. Co se nedá ovlivnit, to se má pustit, a co se ovlivnit dá, tomu věnujme veškerou péči. Já můžu ovlivnit to, aby knížka byla dobrá – reakce čtenářů ne...“

Zatímco domov na Letné opustil jen částečně, z Facebooku loni zmizel úplně. „Bál jsem se, jak to budu zvládat,“ přiznává, „protože jsem závislostní typ, ale ubylo mi nervů a přibylo času. Vždyť já ho opravdu neměl rád!“

V athénském bytě nenechal zapojit internet. „Za prvé abychom neměli zbytečně vysoké náklady, za druhé je svět internetu prokletím a my jednou budeme s hrůzou vzpomínat, jak jsme se toho mohli tak aktivně účastnit, a za třetí jsem věděl, že potřebuju cosi jako chalupu, kde budu nejvíc ze všeho číst a psát. Což se naplňuje. Nechci se cítit jako doma ve smyslu, že bych tady měl desítky známých, nechci, aby mi každý večer psali, že půjdeme na pivo – pro mě je athénský byt do jisté míry klášterem.“

 

Slzný plyn v kuchyni

Kolem botanické zahrady a parlamentní budovy na náměstí Syntagma se blížíme ke čtvrti Exarchia.

Už o ní byla řeč – tady jsou na zdech ty nápisy proti nám, turistům. „Musím říct,“ okomentuje je ještě jednou David, „že já jsem pořízením athénského bytu s cestováním skončil, nechci poznávat dvacet nových míst ročně, nezajímá mě to. Život je potřeba věnovat spíš kvalitě než kvantitě. Já si ve svých čtyřiceti dopřál místo, kam se můžu rozkročit z Česka – a tím jsem vlastně docestoval...“

V ulicích Exarchie se střídají prodejny s gramofonovými deskami, antikvariáty, knihtiskařské dílny, malé samoobsluhy, squaty a bary. Není tu jediný podnik patřící pod nadnárodní řetězce, nikde známá světová značka. „Výloha by nevydržela do příštího rána,“ konstatuje David, „tady je opravdu silný protikapitalistický odboj.“

Ač spíše pravičák, rychle se přizpůsobil: „Když jdu do večerky, tak si koupím místo kokakoly řeckej džus, protože nechci jít proti čtvrti, kterou jsem si vybral. Moje čtvrť říká ,zatím jsem se vyvíjela takto‘ a já se podřídím...“

Zajímá mě, jestli se občas v noci nebojí na ulici.

Prý málokdy. Když jsou demonstrace, raději s Pavlou z domu zbytečně nevycházejí, ale i tak jako by se jich účastnili – ač mají okna do zahrady, stejně je v bytě slzný plyn z ulice.

Dnes voní v ulicích jen marihuana. Mezi stoletými domy je plno stolů a židlí, židle plné studentů a studentek. David si mladé lidi prohlíží: „Všimni si,“ dloubne do mě, „že v sobě mají zdravý ostych, nepovažují se za mistry světa, jako to dělá spousta jejich otravných vrstevníků v západní Evropě. Tihle jsou mnohem pokornější, občas dokonce mluví tiše...“

Namítnu, že to je pěkné, ale polovina z nich chce házet zápalné lahve na policajty.

„Což není v rozporu,“ myslí si David. „Ta jejich revolučnost je obranou lidí ponížených, uražených a slabých – není to namyšlená přehlíživost, kterou známe z Berlína anebo z Letné...“

Pak se vrací k otázce, která zazněla před chvílí: když nejsou nepokoje, strach prý nemá. V Exarchii se sice všude prodávají pašované cigarety a drogy, ale téměř vůbec nedochází k násilné trestné činnosti (pokud teda nejste bankéř, neonacista nebo policajt, ale tito lidé se čtvrti vyhýbají).

„Levicoví strážci Exarchie dbají na to, aby se místní lidé cítili bezpečně,“ povídá David, „dokonce i s drogovými dealery se nějak snesou, což ovšem přestane platit právě ve chvíli, kdy dealer obtěžuje místní. Jeden to přeháněl, byl na lidi hnusnej, zdejší anarchistická buňka si odhlasovala, že ho zastřelí, a tu popravu pak skutečně vykonala...“

Abych situaci pochopil ještě lépe, bere mě David do areálu Technické univerzity, odkud kdysi studenti vedli boj proti pravicové vojenské diktatuře a kam od roku 1974 nesmí policie vstoupit – zato například uprchlíci tu jsou vítáni a my dva s Davidem tolerováni.

Obrovská univerzita je zjevně chudá, vypadá jako squat, všude na zdech jsou nastříkány srpy a kladiva, marxisté teď večer schůzují, balí cigarety a podle všeho vymýšlejí další díl své války proti systému.

„Nevědí,“ polknu, „co činí.“

A David překvapí: „Náhodou, když třeba protestují proti bankám, tak se ani nezlobím, banky z řeckého hlediska naprosto selhaly... Občas překvapeně zjišťuju, že tady do sebe začínám nasávat ty místní nálady.“

 

Odbíjí athénská půlnoc

Ochraptěle dopíjíme a David se ještě prořekne, že s Pavlou v létě čekají potomka. „Jsem rád. Zvědavej...“

Do Athén budou jezdit i ve třech, s tím budoucí otec počítá: „Trochu doufám v to, že se potomek stane naším příručním česko-řeckým slovníkem.“

Že by ho město přestalo bavit? „Není mi dvacet, abych se za rok nadchl třeba pro Marseille, život v Athénách beru vážně jako svazek manželskej. A tipl bych si,“ říká dokonce, „že tu v padesáti budu trávit ještě víc času než dnes.“

Pak se lekne, jestli nezvolil přehnaná slova, ale nakonec trvá na svém. „Jsem teď ve stadiu, které hraničí se štěstím. Pavla je zlatá, čekáme dítě, máme Athény. Za dvacet let možná najdu tohle naše povídání a řeknu si, jak jsem byl naivní, jenže takhle bychom se na život dívat neměli. Člověk samozřejmě třeba jednou narazí, až se tady globálně oteplí k nesnesení, nebo až k nesnesení – znovu – zvýší daně, ale přesto a právě proto říkám: Teď je všechno tak, jak jsem si přál.“

 

Článek o dalším českém spisovateli žijícím a tvořícím v cizině, o Jaroslavu Rudišovi čtěte zde.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama