Můj život může skončit v kterémkoli okamžiku

Náhle jsem na straně uslyšel ostrý zvuk, asi jako od petardy. Vteřina překvapení.

„Zpátky!“ vykřikl Kompas.

Podařilo se nám udělat pár kroků, když zazněl výbuch, a mě to odmrštilo o čtyři metry dál.

Otevřel jsem oči, ale pořád byla tma. Hučení v uších, před očima se ve tmě mihotají hvězdičky. Začíná se mi vracet zrak, potom sluch. Slyším sténání. Vedle mě leží Kompas, celou pravou ruku a nohu má od krve. Ale je při vědomí, jen tvář se mu trochu křiví bolestí. Voják, který šel první, už vstal a přiblížil se k ležícímu kolegovi, který šel v řadě za mnou. Podrážku boty měl utrženou a měkká tkáň na patě byla rozdrcená na kaši, na ruce mu chybělo několik prstů.

Postupně jsem začal přicházet k sobě. Kompas stále ležel a jednou rukou se hrabal ve své lékárničce. Kluk, který dostal největší zásah, se třásl nebo sebou škubal bolestí, to jsem nedokázal rozeznat. Nepřestával sténat. Voják, který si k němu přidřepl, mu píchl butorfanol proti bolesti. Ozvala se vysílačka. Ztěžka jsem vstal, přešel ke Kompasovi, padl na kolena, vzal jeho vysílačku a hlásil: „Výbuch granátu. Dva zranění. Nutná evakuace.“

… tak popisuje ukrajinský voják Valerij Markus ve své knize boje na Donbasu po roce 2014.

 

Poslední ponožky

Píše se rok 1993 a mladé ukrajinské mamince se narodil syn. Otec s nimi nežil, rozešli se v těhotenství, když matka zjistila, že je závislý na tvrdých drogách. Malý Valerij tak vyrůstal navíc s babičkou, dědou a strýcem. S dědou svářečem, který hrozně pil. A s babičkou: devadesátá léta přežili jen díky její obrovské pracovitosti. Na těle měla neustále modřiny. Od dědy.

„Kvůli jeho věčně ožralé držce bylo prolito mnoho slz: mých, babiččiných, máminých, jen strýc neplakal. I když možná jsem to jen neviděl.“ Pásek děda často vytahoval také na malého Valerije. Jak Valerij napsal o pár let později v mnohém autobiografické knize Stopy na cestě, dědy se až do třinácti let strašně bál. Pak se to změnilo. Zjistil, že ho dokáže přeprat.

Otec s nimi sice nežil, ale snažil se svého syna pravidelně vídat. Kdykoli přijel do města, bral ho na procházky, kupoval mu hračky. Jeho závislost na drogách ale pokračovala.

 

Změna v Markusově životě nastala se začátkem školy, strýc totiž odešel za prací do Moskvy, máma do Kyjeva. Zůstal tedy sám s babičkou a dědou. Když se máma vrátila z Kyjeva, bylo mu čtrnáct let. Začala ale bydlet na druhém konci města s novým partnerem a jeho malým bratrem.

Již během školních let se Valerij zamiloval do sportu, moc přátel tehdy mezi spolužáky neměl. Posmívali se mu mimo jiné kvůli malému vzrůstu. Hádat se s ostatními, poprat se aspoň jednou za týden. Takový byl jeho tehdejší život. Pravidelným cvičením mu ale narostly svaly. „Právem silnějšího jsem si vydobyl určitou autoritu, a tak mě začali brát vážně. Ne proto, že bych byl bůhvíjak chytrý, ale proto, že se báli se mnou nesouhlasit,“ komentuje to ve své knize.

Učit se ho nebavilo, stejně tak dělat úkoly, hrozně rád si ale četl. A zamiloval se i do hudby. „V budoucnu sehrála významnou roli v tom, jak jsem se choval ve válce. Uklidňovala mě a dávala mi sílu udržet ruce na uzdě, ve chvílích, kdy jsem jimi mohl napáchat spoustu hrozivých věcí.“

Učitelé ve škole jim tehdy říkali, že kdo se špatně učí, půjde do armády, což je mělo přimět ke studiu. Na něj to ale mělo opačný účinek. Svou budoucnost viděl v armádě. A už tehdy věděl, že chce k výsadkářům, neboť to podle něj byli nejdrsnější chlapi na světě. Začal se proto připravovat, vstával v pět ráno, ráno uběhl devět kilometrů, denně cvičil, dělal box.

„Do armády mě přivedly moje komplexy. Chtěl jsem být statečný, silný, aby se mě všichni báli, abych měl úctu a respekt, šel jsem k výsadkářům,“ říká nyní s odstupem let.

15. červenec 2011. Hned den po osmnáctých narozeninách seděl Valerij v náborové kanceláři s tím, že chce sloužit na smlouvu u výsadkových vojsk. Nejdřív ho sice chtěli odmítnout s odkazem na jeho výšku (1,72 metru), nicméně když splnil normy pro fyzickou přípravu, pochybnosti zmizely.

Tři měsíce ale musel strávit v takzvaném výcvikáči, který byl peklem na zemi. „V umývárně bylo jen deset umyvadel a sedm děr na konání potřeby, přičemž nás bylo víc než dvě stovky,“ popisoval.

Ponižování od velitelů i mazáků, plnění nesmyslných úkolů, sprcha jednou týdně, zákazy a tresty za cokoli. Takhle si armádu nepředstavoval. Dost mladých kluků to po pár dnech vzdalo. On byl ale paličatý, a jak říká: „Měl jsem sen.“

Doufal, že se naučí vojenským dovednostem, už na začátku si zvolil, že by chtěl být řidičem a mechanikem bojového výsadkového vozidla, ve skutečnosti ale vojáci jen řezali klády, tahali dřevo či kopali. „Přijeli jsme se sem vycvičit, ale místo toho z nás udělali otroky na levnou práci,“ komentoval to. Do malého zápisníčku si psal, jak moc chce domů, jak za celý den neprohodí téměř ani slovo, protože se nemá s kým bavit, a jak každý den jen přežívá.

„Dneska jsem brečel. Pokud tedy lze nazvat pláčem to, že máte lehce zvlhlé oči. Každopádně jsem rád. Protože jak se ukazuje, nejsem až tak bezohledný a bezcitný, jak jsem si o sobě dřív myslel. Ve skříňce mi zbyly poslední dva páry ponožek. Jestli mi je ukradnou, tak to bude průšvih,“ zapsal si například.

Výcvik zhodnotil následovně: „Tři měsíce jsem strávil v otroctví. Málo jsem jedl, málo spal, vysloužil jsem si chronický zánět dutin a krčních mandlí, hodně jsem pracoval a v podstatě nic z oboru jsem se nenaučil. Zato jsem se naučil spát vestoje, rychle jíst a lehce se vyzvracet.“

Po výcviku zamířil do posádkového městečka, kde se měl stát výsadkářem. Situace v armádě byla ale neutěšená i tam, na korupci a šikanu narážel téměř na každém kroku. Postupem času se nicméně ukrajinská armáda začala měnit, zvýšili mu plat, zlepšili podmínky služby a absolvoval i několik seskoků padákem.

„Uplynul řádný přípravný rok… rok přípravy na válku. Snil jsem o tom, že se dostanu do války, a to se mi také podařilo. Jenže to bohužel nebylo v cizině.“

 

Stopy odhodlání

Konec února roku 2014. Nástup. Velitel pronáší krátký projev, který si Valerij bude pamatovat celý život. „Vojáci, na území Autonomní republiky Krym vtrhly ruské jednotky. Naše základny na Krymu jsou zablokovány. Na území 35. brigády pobřežní stráže je blokována i naše průzkumná rota, která se účastnila cvičení na Krymu.“ Bylo mu jednadvacet a čekal ho první bojový úkol. „Nemohl jsem si to v hlavě poskládat. Rusové? Ruské jednotky zaútočily na Ukrajinu? To není možné. Tomu nemůžu uvěřit,“ popsal své pocity.

Brzy nato byl Valerij poslán na Donbas, kde se účastnil bitev o města Slovjansk, Debalceve, Kramatorsk a Šachťarsk. V bojích s Ruskem vybavenými a podporovanými ozbrojenci přišel o mnoho přátel. Začal publikovat videoblog, ve kterém se snažil ukázat ukrajinskou armádu takovou, jaká je. A rovněž začal psát knihu Stopy na cestě. V ukrajinštině vyšla v roce 2018, brzy se stala bestsellerem a o rok později jednou z nejpopulárnějších knih na Ukrajině. Letos v říjnu ji vydalo v češtině nakladatelství Familium, v minulosti již vyšla v Litvě a nyní se překládá do švédštiny.

Kniha je unikátní i tím, že obsahuje 60 QR kódů, které vedou k digitálnímu archivu fotek a videí přibližujících atmosféru válečné fronty a životy skutečných lidí. A takto v ní mimo jiné Valerij popsal tehdejší boje na Donbasu: „Neustále se tu střílelo. Prakticky denně. Nebo docházelo k různým provokacím. Několikrát přišel ke kontrolnímu stanovišti dav místních, tak čtyřiceti lidí, kteří křičeli, ať jdeme pryč, ,fašisti prokletí‘. Nikdo si jich moc nevšímal a za nějakou dobu se stáhli. Po každé takové návštěvě nás začali zasypávat z osmdesátkových minometů. A ozbrojenci mířili stále lépe a lépe.“

Po skončení smlouvy zůstal v armádě ještě dva roky, pak už ale smlouvu neprodloužil a odešel. Dlouhé roky v bojích se podepsaly nejen na jeho zdravotním stavu, ale i psychice. Když nebojoval ani nepůsobil v armádě, snažil se co nejvíce „vypnout“, mimo jiné cestoval po Evropě, kde pěšky nachodil tisíce kilometrů jen s batohem na zádech.

Proč se vlastně rozhodl knihu napsat? „Měl jsem vnitřní potřebu strukturovat zkušenost, kterou jsem získal mimo jiné i ve válce, a zkušenost, která mě k té válce přivedla. A jako platforma mi posloužila právě kniha. Když jsem ji napsal, začal jsem lépe chápat, co se se mnou děje,“ vypráví dnes devětadvacetiletý Valerij ve videohovoru.

 

Možná jsem masochista

Patrně nepřekvapí, že se – tak jako spousta jiných ukrajinských mužů – v posledních měsících do armády opět vrátil. Přiměla ho k tomu ruská invaze z 24. února 2022.

„Možná jsem masochista. Budu se nad tím muset zamyslet. Prostě se to tak sešlo, že jsem znovu v armádě. Je možné, že bych se vrátil i za jiné situace. A možná že ne. Nevím. Volodymyr Volodymyrovyč Chujlo (urážlivá přezdívka Putina – pozn. red.) to rozhodl za mne,“ dodává.

Situace v ukrajinské armádě se oproti roku 2014 změnila. A Valerij Markus je dnes mezi vojenskými blogery na Ukrajině lídrem v celkovém počtu odběratelů, v říjnu letošního roku byl zařazen do žebříčku pětadvaceti nejvlivnějších mužů v ukrajinské armádě.

Dohnat ho na rozhovor není vůbec jednoduché. Každý jeho den je náročný. Řeší zejména potřeby své jednotky. Někdy stráví celý den komunikací s velením – ráno jednání na generálním štábu ukrajinské armády, v poledne schůzka s náčelníkem generálního štábu Valerijem Zalužným, večer s velením pozemních sil. I tak může vypadat jeho den. Jindy zase „nevyleze“ z pracovny. Někdy je třeba jet do jiných oblastí, jindy celý den stráví výcvikem mužstva.

„Spíme hrozně málo. Není v tom žádná pravidelnost, občas nespíme vůbec. Někdy se podaří vyspat se normálně, někdy jen pár hodin. To záleží na okolnostech. Například na dnešek jsem nespal téměř vůbec,“ říká viditelně unaveným hlasem v rozhovoru na konci října. Nebezpečí, ve kterém se nyní nachází, si přitom snaží nepřipouštět. „Prostě dělám svou práci s tím, že život může skončit v kterémkoli okamžiku.“

Jeho rodina je prý v bezpečí, žádné podrobnosti ale kvůli obavám o jejich bezpečnost sdělovat nechtěl. I on sám několikrát čelil výhrůžkám. Již v roce 2014 se například dozvěděl, že je na jeho hlavu vypsána odměna – vypsal ji jeden z vůdců ruských separatistů, kteří operovali na východě Ukrajiny.

Ukrajinci nyní nejvíce potřebují zbraně a peníze. Peníze na podporu ekonomiky a zbraně na podporu nezávislosti. Všechno ostatní podle Valerije mají.

Z prodeje knížky se mu podařilo vybrat již kolem 4,5 milionu hřiven (téměř tři miliony korun). Dárci nejen z Ukrajiny posílají i další peníze, které směřují na výzbroj a výstroj brigády, na jejímž budování se výrazně podílel. Podporu se mu daří získávat i díky svým aktivitám na sociálních sítích, kde má více než půl milionu fanoušků.

 

Válka, která neskončí

Válka trvá už několik měsíců, blíží se zima... Valerij dotaz přerušuje: „Ta válka netrvá osm měsíců, ale devátý rok. Je to jen jedna z fází dlouhé války, které budou přicházet jedna za druhou až donekonečna,“ říká.

Optimistický výhled příliš nemá. „Tahle válka neskončí nikdy. Nezačala za nás a ani za nás neskončí. Příčina téhle války není v materiálním světě, příčina téhle války je existenciální, tkví v kultuře Rusů. Dokud po téhle zemi bude chodit alespoň jeden ze zástupců našich národů, kteří se hlásí k ruské nebo ukrajinské národnosti, tahle válka bude trvat.“

 

Poděkování za pomoc s překladem rozhovorů s Valerijem patří Evě Reutové.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.