PODCAST: Krize nás naučila, jak se kamarádit mezi žánry

Lidé

Dva muži. K tomu prvnímu chodí diváci v obleku a divačky v lodičkách, ke druhému všichni spíš v džínách a tričku. Přesto mají ředitel Národního divadla Jan Burian a hudební promotér David Gaydečka spoustu společných témat. Přečtěte si, jak oba vidí současný stav i blízkou budoucnost české kultury.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

 

Je celá situace kolem kultury a pandemie spíš komedie, nebo drama?

Jan Burian: Víte, já myslím, že dnes v dramatickém umění převládá žánrová synkreze, takže to, co zažíváme, jak v umění, tak v životě, je hlavně tragikomedie. Člověk se může těm vnějším projevům smát, ale podstata často legrační nebývá.

David Gaydečka: V seriálovém názvosloví se uchytil výraz dramedy, který kombinuje anglické drama a comedy. A já mám pocit, že to tomu nejvíce odpovídá.

 

Celý rozhovor ze série Reportér Radiopodcast si můžete poslechnout zde.

 

Kultura je velmi široký pojem a vy zastupujete dva docela odlišné segmenty. Kulturu pod dohledem státu a kulturu velice soukromou. Koho pandemie zasáhla víc?

Burian: Pandemie trefila všechny. Pozitivní je, že nás to donutilo se víc kamarádit napříč různými žánry. S Davidem jsme spoluorganizovali obří koncert v Národním divadle, kdy se nezávislá scéna a populární hudba objevila ve společném projektu. Díky tomu jsme veřejnosti ukázali, že když je krize, tak je dobré, pokud loď zachraňují všichni námořníci a nehádají se, která paluba je důležitější. Protože když je v lodi díra, nakonec se potopí všechny paluby, byť je pravda, že ta nejnižší ke dnu jako první.

Gaydečka: Myslím, že to trefilo celou společnost a jsou části společnosti, které to odnášejí ještě mnohem více než my. Pokud se zaměřím na kulturu, tak pro nás všechny je důležitý divák. Děláme to hlavně pro něj. A divák byl trefen pandemií výrazně, jelikož přišel o možnost něco zažívat, a místo toho přešel do úkrytu, kde všechno sledoval online. To nemůže nahradit živý zážitek – ať už v případě divadla, nebo hudby.

Burian: David říká důležitou věc. Zažili jsme něco naprosto nečekaného, kdy skoro na rok museli všichni lidé zalézt do krytu. A nejlepší, co mohli dělat, bylo zrušit sociální kontakt – přestat se objímat, chodit spolu za ruce, setkávat se. Celý úspěch civilizace je ovšem založený na pravém opaku – na kooperaci, dělbě práce. A kdybychom se nevodili za ruku, ani bychom se nerodili. Uvidíme, jak nám půjde se po pandemii tohle zase naučit, ale já věřím, že v tomto směru bude hrát kultura významnější místo, než si teď myslíme. Třeba si také budeme vážit víc jeden druhého, protože si budeme vážit setkávání se s druhými lidmi.

 

Situace přiměla umělce k pořádání různých online vystoupení. Vnímáte to jako z nouze ctnost, nebo je v tom i nějaká přidaná hodnota do budoucna a příležitost?

Burian: Něco bude určitě užitečné i do budoucna. Třeba vzdělávací programy, které jsme převedli do online podoby, v těch budeme takto pokračovat, protože se k obsahu dostane více lidí. Některé schůze, byť ne všechny, budeme určitě také pořádat online, místo toho, abychom třeba letěli na hodinu do Berlína. Ale hlavně se pojďme vrátit jeden k druhému, k setkávání a osobnímu kontaktu.

 

Může se stát, že se určitá část lidí, kteří si teď zvykli z domova koukat na Netflix a používat další online služby, nevrátí na živá představení? Nebojíte se toho?

Burian: Protože trochu vyučuji na divadelní fakultě, tak s radostí odpovím. Za posledních sto let – při vzniku rozhlasu, a pak při masovém rozšíření televize a filmu – jsme zažili už několikrát paniku a strach z toho, že živé divadlo zanikne. Je přece mnohem jednodušší a pohodlnější se jít podívat na známé herce do kina nebo si je pustit v televizi. Ale když se podíváte na historii, tak vždycky, v řádu měsíců nebo jednotek let po nástupu těchto fenoménů, se zvýšil zájem o divadlo. Takže efekt byl vždy opačný, masmédia přivedla víc lidí a širší vrstvy do divadla. V hudbě je to podle mě podobné.

Gaydečka: Když jsme pořádali různé koncerty, vždy jsme řešili, co zvýší nebo sníží návštěvnost. Jestli lidé přijdou na interpreta, kterého mohli vidět před nedávnem v televizi. Zda už jim to nebude stačit. Naučili jsme se, že pokud Česká televize nebo nějaká jiná platforma odvysílá koncert třeba měsíc předtím, než sem ten daný interpret přijede, přijde víc diváků na živé vystoupení, než kdyby něco takového neproběhlo. Jednoduše kvůli tomu, že lidé pak chtějí daného umělce vidět na vlastní oči. Takový zážitek nic nedokáže nahradit.

 

Co vlastně znamenala covidová přestávka pro Národní divadlo? Kolik vás to celé stálo?

Burian: Národní divadlo si na svůj provoz musí vydělat alespoň čtyřicet procent z celkového rozpočtu. Vlastních příjmů tak musíme mít každý rok něco kolem 400 milionů korun. Propad v loňském a letošním roce byl podobný. Loni šlo o 240 milionů, letos to bude v případě nevzniklých příjmů a po odečtení úspor někde kolem 260 milionů korun. Možná se to zdá jako vysoká částka, ale je to dáno tím, že je k nám už poměrně drahé vstupné. Jsme státní divadlo, jsme dotováni ze státního rozpočtu a nutno podotknout, že zatím se nenašly prostředky na úhradu letošní ztráty. Majitel to ale bude muset nějak vyřešit, protože Národní divadlo by hrálo, kdyby mohlo.

 

Jak to vypadá s nejbližším výhledem?

Burian: Do následujících zhruba tří let se díváme s obavami, protože velkou část našeho publika tvořili zahraniční turisté a významnou část občané z celé České republiky – k nám skutečně jezdí lidé od Chebu po Ostravu. A lidé teď po Česku cestují méně, nemluvě o cizincích.

 

Jaké náklady zůstanou pořadateli festivalu, který se dva roky nekoná? Co musíte platit?

Gaydečka: Naše dvě největší akce – festivaly Metronom a United Islands – mají obě zhruba stamilionový rozpočet. Ty peníze se utrácejí průběžně. To není tak, že se všechno utratí až v den konání toho festivalu. Jelikož se to celý rok chystá, tak se platí zálohy umělcům a dodavatelům, platí se štáb festivalu, propagace, aby se prodaly vstupenky. Kdybychom jako pořadatelé tušili, že bude nějaká pandemie, asi bychom se chovali jinak. Jenže my měli všechny důvody být optimističtí, jelikož za poslední čtyři roky počty diváků na živých akcích rostly. Takže jsme bez obav investovali, a ve chvíli, kdy loni v březnu udeřila pandemie, jsme byli v minusu zhruba pětadvacet milionů korun. Tolik už jsme do té doby utratili.

 

Jak to bylo se zálohami pro hvězdy, které nakonec neměly kde hrát?

Gaydečka: Hudební branže se zachovala dost solidárně. Takže mnohé zahraniční hvězdy vracely zálohy do druhého dne na požádání. I proto, že nechtěly být spojovány s příběhy, že kvůli nim zkrachovala nějaká akce, hlídaly si vlastní renomé. To bylo ještě celkem snadné. Jenže dodavatel, který vám chystá areál a také má svoje náklady, samozřejmě zálohu vrátit nechce. Sám přišel o všechny příjmy, jelikož celý eventový byznys, kam můžete počítat třeba i firemní akce, byl bitý možná ještě víc než kultura. Tam všechno zmizelo ze dne na den.

 

Jak bude těžké dostat na vaše akce znovu zahraniční umělce, jimž jste teď museli zrušit vystoupení?

Burian: Tohle můžeme znovu rozjet až ve chvíli, kdy bude pandemie celosvětově zvládnutá. Nestačí, když to zvládnou některé země, a nebude to stačit ani v turistickém ruchu nebo v byznysu. Dnes je celý svět založen na obrovské spolupráci, která žádné hranice nezná.

Gaydečka: Myslím, že bude trvat dva až tři roky, než se to srovná. Rozhodně to nebude stejný stav jako před pandemií, určitě se situace nějak změní a posune. Zároveň bude potřeba, aby si jakákoli budoucí vláda pozvala zástupce z určitých odvětví ekonomiky a poslechla si, co se reálně děje. Pandemie odhalila, že hodně lidí z vyšších míst absolutně netuší, jak určité segmenty společnosti i ekonomiky fungují. Spousta lidí si třeba myslela, že to divadla mají stejně jako restaurace, že stačí ze dne na den povolit provoz a za tři dny začne normálně hrát. Což je úplně mimo.

Burian: To je naivní představa řady politiků, že divadlo funguje tak, že herci večer přijdou a hrají. Vždycky, když nastoupí nový ministr kultury, pozvu ho do divadla a ukážu mu zákulisí. Pokaždé se od něj dozvím něco ve stylu: „Ježiši, to je taková fabrika, já vůbec neměl tušení!“ Protože to, co vidí divák, je asi jedna třicetina celého provozu. Z hlediště nevidíte dílny, dopravu, přípravné fáze. Už teď pracujeme na věcech, které se dostanou na jeviště za rok či dva.

 

 

Bude kultura po covidu pro běžné návštěvníky dražší?

Gaydečka: Znám příklady třeba z New Yorku. A tam poté, co se všechno otevřelo a začalo fungovat, jdou ceny nahoru. Jestli to je oborová záležitost, nebo obecná inflace, kdy zdraží jak vstupenka na kulturu, tak třeba káva v bistru, neumím odhadnout. Myslím, že některé ceny nahoru půjdou. Mluvil jsem teď s kamarádem zvukařem, který mi říkal, že má na víkend šest zakázek najednou, jelikož je o zvukaře nouze, protože ti lidé mezitím odešli do jiného oboru. On si tedy může říct o vyšší honorář, a některý z těch šesti zájemců ho zaplatí. Náklady na pořádání akcí téměř jistě porostou. Otázkou je, zda to bude reflektovat také výše grantů u těch akcí a subjektů, kterým stát přiznal podporu. Pokud ne, pak asi bude tlak na růst cen vstupného vyšší.

Burian: Zkusím trochu rozvinout, co říká David. Myslím, že se potřebujeme dozvědět, zda ve skutečné politické strategii našeho státu zaujímá významné místo jeho kulturnost. Budeme kulturu podporovat i za cenu ještě větších ekonomických potíží státu? A k tomu se modlit, aby se toho za další tři roky co nejméně zlikvidovalo a zároveň se zcela oživila poptávka po kultuře? Nebo nám opravdu docházejí peníze a začneme dělat velké úspory ve všech sektorech veřejných služeb, ale zároveň na sebe vezmeme politickou zodpovědnost, že tyhle úspory tu budou cítit ještě za dvacet let? Obě cesty mohou být zcela legitimní. Bylo by ale fér, kdyby strany před volbami řekly, jaká je jejich strategie, abychom věděli, s čím lze počítat. Nechci slyšet ujištění, že se všechno zachová, ale že ušetříme x procent výdajů z rozpočtu. To je přece nesmysl.

 

První rozjezdy​​​​​​​

Na co se mohou čeští diváci těšit v dohledné době? Co pro ně chystáte?

Gaydečka: Metronome festival sice letos odpadl, ale bude za něj náhrada. Chystáme akci s názvem Metronome Prague Warmup, která se odehraje 10. až 12. září na Výstavišti v Praze. Přijede i jedna zajímavá zahraniční kapela, která by měla být pro návštěvníky příjemným překvapením. Zároveň se chystáme na to, že 12. září poctíme Ivana Krále, jednoho z vůbec nejúspěšnějších Čechů ve světovém hudebním šoubyznysu, s nímž jsme měli velice pozitivní vztah. Zemřel v únoru 2020 před nástupem pandemie a my museli onu poctu několikrát odkládat. Věříme, že v září už na ni skutečně dojde.

 

Už máte potvrzena významná jména na festival v příštím roce?

Gaydečka: Při letošní pietě za Ivana Krále se budeme těšit na příjezd Nicka Cavea a při té zahraniční kapele zase na Becka, kteří by se tu oba měli za rok objevit. Tím by měl být zářijový „warm up“ propojen i se skutečným velkým festivalem v příštím roce.

 

Jak to bude s vaší druhou velkou akcí, United Islands of Prague? Prý se zde opět na chvíli propojí světy odvázaného festivalu a seriózní první scény…

Gaydečka: Proběhne teď v pátek a sobotu 25. a 26. června a po několika letech se opět vrací do centra Prahy. Zároveň jsme opět oživili spolupráci s Národním divadlem, které mělo naplánováno, že orchestry Národního divadla i Státní opery vyrazí na loď a budou hrát při zastaveních na obou březích Vltavy. Jedna z těch zastávek se v sobotu odehraje u břehu Střeleckého ostrova a diváci United Islands tak dostanou mezi jednou rockovou a druhou popovou kapelou i tenhle zcela neobvyklý hudební zážitek. Těšíme se na to.

Burian: Pro nás to bude zajímavý závěr téhle zvláštní sezony, s níž se chceme rozloučit, a rovnou také pozvat diváky do sezony příští. To už budeme, jak doufám, hrát několik představení každý den naživo. Měli bychom mít pětadvacet premiér, včetně těch, které jsme nemohli zahrát kvůli epidemiologickým omezením. V činohře začneme Vassou Železnovovu a Idiotem, mezi několika operními premiérami je i nová podoba Carmen a uvedeme například Spící krasavici, jedno z nejpopulárnějších baletních představení na světě.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama