Pánbůh mě asi ještě nechtěl

Post Image

Pánbůh mě asi ještě nechtěl

Play icon
21 minut
Drážďany 1945.

foto Profimedia.cz

„Na ubytovně nás mohlo být tak sto dvacet děvčat. Všechna, která se mnou byla ve sklepě, zemřela. Já jediná přežila. Běžela jsem, nohy spálené do krve, ale to jsem nevnímala. Domy už hořely odshora až po přízemí, a jak byly ulice úzké, plameny se uprostřed křížily. Nevím, jak je možné, že jsem neumřela.“ Únor 1945, spojenecký nálet na Drážďany: Veronice je dvacet let.

Tři holky, co spolu bydlely na pokoji, se držely za ruce. Veronika, Elsa Schneiderová, ta byla z Wittenbergu, a ještě Gerstenbergerová z Chemnitzu, které se z legrace říkalo jen příjmením. Pracovaly každá jinde, ale po večerech spolu chodívaly do kina, na operetu nebo do restaurace Winzerstuben na Seestrasse 7, kde hrávala muzika, i když tancovat se nesmělo.

Dávno si už taky vyměnily adresy, pro případ, že by je válka rozdělila. Aby se zas našly.

Teď spolu stály namačkané vzadu ve sklepě, venku duněly výbuchy, všechno se otřásalo, ze zdí padala omítka a kyslíku ubývalo, člověk zbytečně lapal po dechu, což je strašný pocit, okamžitě začnete panikařit. Naštěstí tenhle sklep patřil k restauraci, a tak tu u zdi stály vyrovnané bedny s minerálkami. Když si člověk nalije vodu do dlaní, může se z ní trochu nadýchat.

Veronika a Elsa, katoličky, věděly, že Gerstenbergerová je protestantka, a tak ji tou minerálkou rychle pokřtily. Až tu všechny umřou, sejdou se nahoře.

Jenže pak se něco stalo, Veronika dodnes neví co, i když si tu situaci v hlavě přehrávala snad tisíckrát: všechny tři dívky najednou stály na druhé straně sklepa, vpředu u schodů. Nějak se sem musely protlačit.

Podpořte Reportér sdílením článku