Pánbůh mě asi ještě nechtěl

Report

„Na ubytovně nás mohlo být tak sto dvacet děvčat. Všechna, která se mnou byla ve sklepě, zemřela. Já jediná přežila. Běžela jsem, nohy spálené do krve, ale to jsem nevnímala. Domy už hořely odshora až po přízemí, a jak byly ulice úzké, plameny se uprostřed křížily. Nevím, jak je možné, že jsem neumřela.“ Únor 1945, spojenecký nálet na Drážďany: Veronice je dvacet let.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Tři holky, co spolu bydlely na pokoji, se držely za ruce. Veronika, Elsa Schneiderová, ta byla z Wittenbergu, a ještě Gerstenbergerová z Chemnitzu, které se z legrace říkalo jen příjmením. Pracovaly každá jinde, ale po večerech spolu chodívaly do kina, na operetu nebo do restaurace Winzerstuben na Seestrasse 7, kde hrávala muzika, i když tancovat se nesmělo.

Dávno si už taky vyměnily adresy, pro případ, že by je válka rozdělila. Aby se zas našly.

Teď spolu stály namačkané vzadu ve sklepě, venku duněly výbuchy, všechno se otřásalo, ze zdí padala omítka a kyslíku ubývalo, člověk zbytečně lapal po dechu, což je strašný pocit, okamžitě začnete panikařit. Naštěstí tenhle sklep patřil k restauraci, a tak tu u zdi stály vyrovnané bedny s minerálkami. Když si člověk nalije vodu do dlaní, může se z ní trochu nadýchat.

Veronika a Elsa, katoličky, věděly, že Gerstenbergerová je protestantka, a tak ji tou minerálkou rychle pokřtily. Až tu všechny umřou, sejdou se nahoře.

Jenže pak se něco stalo, Veronika dodnes neví co, i když si tu situaci v hlavě přehrávala snad tisíckrát: všechny tři dívky najednou stály na druhé straně sklepa, vpředu u schodů. Nějak se sem musely protlačit.

Jak výbuchy ustaly, Veronika vyrazila nahoru, holky za ní. Doběhly do vestibulu, okna vymlácená, plameny z ulice šlehaly dovnitř. Křídlo, na které Veronika často hrávala, už taky hořelo. Holky ještě stačily vyběhnout ven, do toho pekla, na ulici všude sklo a sutiny, hned vedle vchodu žhavý kráter po bombě.

Jedna z holek, asi Gerstenbergerová, do něj skoro sklouzla, ale Veronika ji na poslední chvíli chytila. Pak sama upadla, o něco zakopla. A než se zvedla, holky už letěly doprava směrem k Prager Strasse. Zastavte! Tam ne! Veronika křičela, jak nejvíc mohla, ale ohnivý orkán její hlas lehce spolkl. Najednou byla sama. V mysli měla jediné slovo: voda.

 

Klavír a housle

Dědeček Veroniky Kümpfelové byl krejčovským mistrem v klášteře Marienstern v saské Horní Lužici. V roce 1900 měl první auto a taky kolo, takové to obrovské s malým sedlem. Veroničin tatínek byl pekařem tamtéž, rodina bydlela přímo v klášteře, kde se také Veronika 1. června roku 1924 narodila. „Maminka zemřela při porodu a tatínek zůstal sám s pěti dcerami. Do dvou let mě vychovávala teta Marie, ale pak se tatínek znovu oženil, vzal si Anežku, Lužičanku, naši druhou maminku. A já se vrátila domů,“ vypráví Veronika.

Do školy chodila nejdřív v Marien­sternu a pak v klášteře Marienthal u Zittau, Žitavy. „Tam jsem měla partu kamarádek, učily jsme se hrát na klavír a na housle a zpívat velké mše, třeba Josepha Rheinbergera nebo vánoční mši od Franze Xavera Grubera. A taky jsme se ohlížely za klukama samozřejmě!“

V roce osmatřicet Veronika odjela do Wrocławi, tehdy německého Breslau, do rodinné školy. Představovala si, že půjde na medicínu jako jedna wrocławská kamarádka, jenže začala válka, 1. září 1939 Hitler napadl Polsko. Veronika si vybavuje brzkou ranní hodinu, kdy s ostatními dívkami uklízela společnou ložnici a nad hlavami jim hučela letadla. Medicínu jí pak tatínek zakázal, řekl, že jako doktorka by musela na frontu, a to že neexistuje. Tečka.  

Povinnou zemědělskou službu, kterou Hitler zavedl pro studentky, strávila Veronika v městečku Georgswalde v Sudetech. Dnes se jmenuje Jiříkov a leží ve Šluknovském výběžku. Sloužila u selky, jejíž muž byl na frontě, na statku byl jen děda a dvě malé děti. „Přišla jsem k nim v roce 1941, tou dobou už byla v Jiříkově shodou okolností vdaná moje sestra Hilde.“ Na statku se všechno dělalo ručně, Veronika se naučila dojit krávy i vyrábět máslo. A pak místo medicíny odešla na obchodní školu v Drážďanech, kam se dostala, protože už z Marienthalu uměla těsnopis.

 

Cesta žalu

V biografu vysílali zpravodajské týdeníky, hitlerovskou propagandu, stejnou, jaká byla v novinách. Ale že se blíží fronta, se pochopitelně vědělo, stejně jako se vědělo, že už spojenci bombardovali Hamburk nebo Berlín.

Onoho večera, 13. února 1945, chtěla jet Veronika domů, do Mariensternu. Rodina už nebydlela v klášteře, tatínek v roce šestatřicet postavil domek a od kláštera k němu dostal i kousek pole. Pekařství pak nacisti stejně zavřeli a tatínka poslali pracovat do ocelárny někam k Lipsku, takže doma zůstala jen maminka.

Na drážďanském hlavním nádraží panoval šílený zmatek. „Na každé koleji stál vlak plný lidí, utečenců z východu. Prchali před frontou,“ vzpomíná Veronika. „Všiml si mě výpravčí, ptal se, kam chci jet. Já na to, že do Lužice, přece tím vlakem v osm. ,Copak nevidíte ten chaos? Ale brzy to tu budeme mít vyklizené, ubytujeme lidi ve výstavních halách. Přijďte ve čtyři ráno, první vlak určitě pojede,‘ říkal. A tak začala moje cesta žalu.“

Veronika se vrátila na ubytovnu, holky ještě nespaly. Pustila rádio, aby zjistila, kolik je přesně hodin, a mohla si nařídit budík. „Pozor! Pozor! Pozor!“ ozvalo se v éteru a v tu chvíli taky začaly houkat sirény. Bylo tři čtvrtě na deset.

Veronika a její kamarádky popadly kabáty a utíkaly do krytu, který byl ve sklepě tiskárny vedle ubytovny. „Měly jsme hrozný strach, nic podobného jsme nikdy nezažily. Venku to duní, vy sedíte a nevíte, co se děje.“ Nálet trval asi dvacet minut, ubytovna zůstala stát, ale všechna okna byla vybitá. Dívky si pak v pokoji sbalily věci do kufrů a rychle je odnesly do krytu. „Nějak jsme tušily, že už tu nebudeme moci zůstat.“

Druhý nálet, před půl druhou ráno, je ale stejně překvapil. Sirény už nehoukaly, nebyl proud. Dívky slyšely, jak se blíží letadla. Utíkaly se zas schovat, ale do tiskárny už to nestihly, vmáčkly se do sklepa ubytovny, který sloužil jako sklad restaurace.

Ocitly se až úplně vzadu, u beden s minerálkami.

 

Nádech

Voda. Jediné, na co Veronika dokázala myslet. Voda ji zachrání.

Holky utekly na Prager Strasse, Veronika se vydala opačným směrem, chtěla se dostat přes vnitřní staré město až k Labi. „Utíkala jsem ulicí Seestrasse, která ústí na náměstí Altmarkt. Na Seestrasse byla ta naše restaurace Winzerstuben, kam jsme chodívaly poslouchat hudbu. Vstupovalo se do ní velkými skleněnými otáčivými dveřmi, a jak jsem teď utíkala a kolem všechno hořelo, vběhla jsem do nich, abych se mohla aspoň jednou nadechnout. Protože venku už se dýchat nedalo, hořící město sežere všechen kyslík. A tak jsem tam vběhla, nadechla se – a vtom se sklo rozletělo na tisíc kousků.“

Veroniku zase začaly olizovat plameny. Lýtka už měla do krve spálená, tělo od krku ke kolenům jí chránil černý kabát z tlusté vlněné látky, která nehoří, jen se škvaří. „Nechala mi ho ušít maminka. Jen díky němu jsem nechytla,“ říká Veronika.   

Doběhla na Altmarkt, budovy kolem dokola byly v jednom ohni. Zase upadla, nejspíš omdlela. Když se probrala, uviděla uprostřed náměstí požární nádrž. „K té jsem se dostala úplně vysílená. Někdo mě polil vodou. V tom žáru jsem ještě rozlišila, že kolem sedí nějakých deset patnáct lidí, víc jich nebylo. Nabírali jsme vodu do dlaní a snažili se z ní dýchat. Někdy do nádrže skočil hořící člověk, tahali jsme ho pak ven, protože tohle nebylo žádné koupaliště, nebyly tu schůdky ani zábradlí a stěny byly hrozně kluzké.“

Veronika měla spálené i ruce a obličej, obočí pryč, oči jí napuchly tak, že skoro přestala vidět. „A tak jsem tam zůstala sedět. Úplně vyčerpaná, neschopná se hnout.“

Ráno, když se začalo rozednívat, Veroniku chytil za loket starý pán. „Měl brýle, které mu ochránily oči, takže na rozdíl ode mě viděl. Říkal, že jde do čtvrti Neustadt. Tam já jsem měla nejlepší kamarádku, jmenovala se Lisbeth. Vzal mě za ruku. Šli jsme městem, všude žhavé kamení a mrtvoly, lidé napůl nebo úplně spálení. Pořád jsem si říkala, co je asi s Marií, mou sestrou. Ona žila na druhé straně města, moc daleko na to, abych se k ní dostala.“

 

Domů

Mohlo být devět, možná deset hodin, když se Veronika konečně dostala k Lisbeth. „Byla doma jen s maminkou, tatínka už neměly. Spousta domů v ulici hořela, ten jejich ještě ne. Svlékly mě, namazaly olejem, ošetřily mi rány a v čisté noční košili uložily do postele. Myslela jsem, že jsem v nebi.“

Jenže vtom začal další nálet. Třetí. Čtrnáctého února krátce po poledni.

Veronika a Lisbeth s matkou musely zase do sklepa. A když bombardování skončilo, naložily na dřevěný vozík pár věcí a utekly pryč, protože po schodech se valil fosfor z bomb. „Nedalo se to uhasit. Bylo jasné, že všechno shoří.“

Veronika se držela vozíku, pořád ještě skoro neviděla. „Šly jsme pěšky podél Labe, nikde nikdo. V jednu chvíli blízko nás vybuchla časovaná bomba. Schoulily jsme se za vozíkem, nad hlavami nám létalo kamení, to si nikdo neumí představit, jaké to je.“

Tři ženy se nakonec dostaly až na předměstí Laubegast, kde měla Lisbethina rodina příbuznou. Tam je zastihl další nálet, vypráví Veronika, a odtud se pak také dostala z Drážďan pryč.

„Pokud si to dobře pamatuju, v Laubegastu jsem nebyla dlouho. Přijelo tam nějaké auto, nejspíš od Červeného kříže, nakládali raněné. Pomohli mi vylézt na korbu, ale kam přesně mě odvezli, si už nevzpomínám. Vím jen, že jsem za každou cenu chtěla domů a že jsem pak musela jít strašně dlouho pěšky.“

Do Mariensternu, do domu rodičů, Veronika dorazila 16., možná 17. února. „Byla noc, dlouho jsem se nemohla dobouchat. Maminka slyšela hluk, otevřela okno. ,Je tam někdo?‘ Jenže já nemohla mluvit, byla jsem nastydlá a celá opuchlá. Maminka mi pak vypravovala, že pořád slyšela to bouchání, věděla, že má dvě dcery v Drážďanech, Marii a mě, že jsme určitě někde zasypané a voláme o pomoc. Myslela, že se jí to bušení zdá. Trvalo dlouho, než jí došlo, že venku opravdu někdo je.“

Následující dva měsíce ležela Veronika doma, pravidelně za ní docházel lékař, pan Hänke. Rány jí hnisaly, dodnes má na nohou jizvy, v létě prý vždycky nosí dlouhé kalhoty.

Jednoho odpoledne do Mariensternu zatelefonovala matka Elsy Schneiderové. „Moje maminka jí řekla, co věděla ode mě. Že jsme my tři holky spolu byly ve sklepě, ze kterého jsme utekly. A že Elsa běžela na opačnou stranu než já.“

Po dlouhé době pak paní Schneiderová volala znovu. Elsa se domů nevrátila. Stejně jako třetí z kamarádek, Gerstenbergerová.  

 

Marie

Marie, prostřední z pěti sester Kümpfelových, se v roce dvaačtyřicet provdala za jistého Jana Vondráčka. Vondráčkovi pocházeli ze středních Čech, měli krejčovský podnik se třinácti švadlenami, který kolem roku 1900 celý přesunuli do Drážďan. „Ke královskému dvoru, přímo na zámek,“ říká Veronika. „Paní Vondráčková uměla šít šaty pro dámy, nepotřebovala ani výkresy, ony jí jen řekly, jak to má vypadat. Šila i hraběnce Chotkové, té, co pak v Sarajevu zemřela s Františkem Ferdinandem. Šaty, které měla Žofie Chotková v rakvi, byly od paní Vondráčkové. A naše Marie si vzala Vondráčkovic syna.“

Jan měl v Drážďanech zubní laboratoř, v prvním patře, nad obchodem s nábytkem. Dům ale dostal při náletu zásah a z laboratoře zbyly jen doutnající trosky, na nichž Jan našel sedět svého mladého učně. A tak jej vzal s sebou a spolu s těhotnou Marií a malou dcerou se dostali jako uprchlíci do Krušných hor, kde Marie 1. dubna 1945 porodila chlapečka. „Na nějakém statku, nad konírnou. Dolů pak přišla Rudá armáda, ale Marie říkala, že na ně byli vojáci hodní, dokonce jim dali koninu.“

Po válce se Jan s Marií a dětmi do Drážďan vrátili, Jan zase vybudoval laboratoř, Marie mu dělala účetnictví.

„Já ne, já už se vrátit nemohla,“ říká Veronika.

 

František

Sedmnáctého dubna 1945 odvedla maminka Veroniku na nádraží a posadila na vlak k sestře do Jiříkova.

Začátky nebyly lehké, sestra Hilde čerstvě ovdověla, zůstala sama se dvěma malými dětmi a manželovými stařičkými rodiči. Válka sice skončila, ale všeho bylo málo, potraviny jen na lístky. Následoval odsun sudetských Němců. (Veronika vysvětluje, že jí se netýkal. Byla sice Němka, ale nikoliv sudetská. Navíc ji vychovávala Lužická Srbka.) V únoru 1948 přišel komunistický puč.

Téhož roku se Veronika vdala. „Jednou, to bylo ještě v pětačtyřicátém, jsem na ulici potkala kamarádku. Byla sudetská Němka, na rukávu měla bílou pásku. Daly jsme se do řeči, načež k nám přišel nějaký pomocný policajt a česky mi vynadal, že mluvím s Němkou. V tom momentě nás míjel četník na kole. Viděl, že se něco děje, zastavil. Pomocného policajta i mou kamarádku poslal pryč, vytáhl bloček a začal psát. ,Ne že mi dáte pokutu! Já nic nemám!‘ povídám mu. Ale on psal dál a pak ten papírek vytrhl a podal mi ho: ,František Račanský. Zítra, v úterý, v 19 hodin zde.‘ To jsem pochopila – to je rande!“

Veronika Kümpfelová a František Račanský se vzali v bazilice Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Filipově, šaty měla Veronika půjčené od Hilde. V roce 1952 se narodil syn František, o pět let později dcera Veronika.

Z Jiříkova už Veronika Račanská nikdy neodešla. Česky se naučila rychle, i díky lužické srbštině, jíž od dětství rozuměla. Pracovala nejdřív jako účetní v místní továrně na lustry, později, po mateřské, na radnici, v odboru bytového hospodářství. František, vyučený zámečník, hned po únorovém převratu svlékl uniformu, ženil se už v civilu. Veronika říká, že Češi na ni byli vždycky hodní, s žádnou nevraživostí kvůli německé národnosti se prý nesetkala.

Válku jako zázrakem přežily všechny sestry i maminka s tatínkem, který se do Mariensternu vrátil na jaře 1945. Celou cestu z továrny u Lipska, kam ho poslali nacisté, šel pěšky. „Vypravoval, jak šel přes Drážďany a viděl, že tam, kde stávala moje ubytovna, bylo všechno zřícené. Vojáci s cepíny tahali mrtvé ze sklepů. Na náměstí Altmarkt byl rošt, na kterém se ty mrtvoly spalovaly, aby se nešířily infekce. Ti vojáci byli všichni silně opilí.“

Veroničin tatínek žil do 74 let, zemřel v roce 1958. Maminka Anežka se v domově důchodců dožila 102 let. František Račanský zemřel na mrtvici v roce 1973. Veronika, které bude v červnu pětadevadesát, je poslední žijící z pěti sester.

 

Hrůza

„Když člověk vidí v životě takovou hrůzu, nejspíš se s tím nikdy nemůže úplně vyrovnat. Já měla dlouho noční můry a dodnes se mi rozbuší srdce, když slyším sirény nebo bouřku. Mluvila jsem o tom i s lékařem a ten mi potvrdil, že podvědomí si tyhle věci uchová, i kdyby se člověk dožil sta let. A ještě s jednou věcí se nikdy nevyrovnáte. Že váš národ napáchal tak strašné věci. Bylo mi devět, když se Hitler dostal k moci. Pak jsem byla puberťačka a politika mě vůbec nezajímala. Je hrozné to říct, ale je to tak. Chodila jsem do klášterních škol, nikdy jsem nebyla v žádné mládežnické organizaci, hlavní věcí pro mě a mé kamarádky byla hudba, o politiku jsme se nestaraly. A o válku taky ne, což je šílené, když si vezmete, jak nás pak dostihla. Celou tu hrůzu jsem si rozkrývala až později – a postupně. Pamatuju si například, že když jsem ležela doma v Mariensternu se spálenýma nohama, navštívil mě místní pan učitel Kowal. Vyprávěl, že když šel den předtím domů ze školy, na silnici před sebou viděl trestance z koncentračního tábora. Vedle nich vojáci s bajonetem, s flintou. Jemu to trhalo srdce a jediné, co mohl udělat, bylo, že těm chudákům potají strčil svačinu. To bylo poprvé, kdy jsem slyšela výraz koncentrační tábor. Dneska už jsem starý člověk, o všem jsem už tolikrát přemýšlela. I o tom, proč zrovna já jsem to peklo přežila. Myslím, že mě pánbůh tehdy ještě nechtěl. Ještě jsem měla v životě něco udělat.“ •

Bylo to nutné?

O tom, zda lze spojenecké bombardování Drážďan ospravedlnit, se diskutuje dodnes.

Peklo na zemi rozpoutaly americké a britské bombardéry, když ani ne tři měsíce před koncem druhé světové války, mezi 13. a 15. únorem 1945, zničily značnou část Drážďan. Spojenecká kombinace zápalných a vysoce explozivních bomb vytvořila ve městě ohnivou bouři – plamenům, výbuchům a padajícím domům padlo za oběť až 25 tisíc lidí. Hitlerovská propaganda už tehdy počet obětí nafoukla na dvě stě tisíc, což jako kdyby předznamenalo debaty, které propukly krátce po válce a trvají dodnes.

Bylo takové bombardování nutné? Opravdu bylo potřeba zničit centrum starobylého města, když válka se blížila ke konci? – ptají se mnozí. A historici říkají, že bomby mnohé vojenské cíle nezasáhly; též nelze doložit, že by útok nějak zhoršil situaci nacistického Německa na frontách.

Pravdou ovšem je i to, že s bezohledným bombardováním civilních cílů začal jako první Hitler na počátku války. V únoru 1945 spojenecké velení navíc nevědělo to, co víme dnes, že třetí říše už v květnu padne; naopak v živé paměti ještě byla německá protiofenziva v Ardenách na sklonku roku 1944.

Většina diskutujících se ale na jedné věci přece jen shodne: Bombardování Drážďan je exemplární ukázkou toho, jak strašná a nemilosrdná může válka být.

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement