Fialova velká výzva

Nový kabinet pod vedením pravděpodobného premiéra Petra Fialy to zcela jistě nebude mít lehké. Bude muset řešit rozvrácené státní finance, inflaci nebo se snažit dostat pod kontrolu hrozbu koronaviru.

Velká výzva před šéfem ODS leží ale i jinde. Opoziční koalice sice získaly dohromady podstatně více hlasů voličů, než kolik jich měly před čtyřmi lety, když pět stran kandidovalo samostatně. Z jiného hlediska to však bylo těsné. Dvěma kandidujícím uskupením – sociálním demokratům i Šlachtově Přísaze – scházelo každému něco kolem třiceti tisíc hlasů, aby dosáhla pětiprocentní hranice a měla ve sněmovně poslance, což by výsledkem výrazně zamíchalo.

I proto, že se dostalo do sněmovny jen Babišovo ANO a Okamurova SPD, mají koalice Spolu a Piráti a Starostové dohromady 108 mandátů – což je na české poměry stabilní většina. Jejich vláda, jejímž předsedou by měl být Petr Fiala, by v tomto směru mohla mít v Poslanecké sněmovně solidní pozici, a to dokonce i kdyby ji nepodpořili čtyři poslanci Pirátů.

Jenže je tu problém. Co dělat s více než milionem voličů, jejichž hlas nebude v poslaneckých lavicích vůbec zastoupen, protože jejich strany nepřekročily pětiprocentní hranici? Letos totiž propadlo rekordní množství hlasů, a to zhruba dvacet procent.

Podobný problém propadlých stran řešili při loňských volbách na Slovensku, kdy do složení parlamentu nepromluvila celá čtvrtina (!) všech odevzdaných hlasů. Dnes v tamních průzkumech vede bezpečně strana Hlas – sociální demokracie bývalého premiéra Petra Pellegriniho a špatně si nestojí ani Směr dalšího expremiéra Róberta Fica. I když jde určitě i o důsledek pandemie a chaotického vládnutí Igora Matoviče.

Vrátíme-li se zpátky do Česka, je jasné, že koalice budou muset v první řadě začít plnit sliby, které daly svým voličům. Právě proto ostatně dostala pětice opozičních uskupení dohromady o 400 tisíc hlasů více než před čtyřmi lety. Na druhé straně by však dosud opoziční politici neměli zapomínat, že – pomineme-li značně specifický případ Pirátů – skuteční levicoví voliči nemají ve sněmovně žádné pořádné zastoupení. Až dosud vládnoucí ANO bylo levicové, jen když se mu to hodilo.

Nový premiér by tak měl na levicové voliče, a obecně na voliče těch normálnějších stran, které se nedostaly do sněmovny, určitě brát ohled a nepraktikovat stejně jako Andrej Babiš taktiku spálené země. Nebylo by moudré myslet si, že mu jeho kroky všichni voliči odpustí jen kvůli tomu, že není šéfem Agrofertu.

Jinak totiž vládě bude hrozit, že do dalších voleb se česká levice, opoziční strany, případně uskupení, které se do sněmovny nedostaly, zkonsolidují tak jako letos koalice. A letošní vítězové budou mít problém.

Nikdo samozřejmě neříká, že Fiala a jeho budoucí kabinet nemůže tuto překážku zvládnout. Šéfa ODS není radno podceňovat, tak jak to mnozí komentátoři a politologové dělali posledních sedm let. Bývalý rektor brněnské Masarykovy univerzity letos dokázal, že je schopným politickým hráčem; odepisovanou českou pravici dotáhl k vítězství ve sněmovních volbách.

Poukazování na nedostatky premiéra, v tomto případě Andreje Babiše, je však jedna věc, a vládnutí druhá. Petr Fiala hned po volbách na tiskové konferenci ve štábu Spolu říkal, že chce být premiérem všech. Jenže podobná slova říkala po volbách spousta politiků v různých zemích, aby se velice krátce poté rozplynula.

Na druhé straně má Petr Fiala se spoluprací se zastánci jiných názorů přinejmenším určitou zkušenost, bez toho by koalice Spolu nemohla vzniknout. A je to poněkud vzdálená a možná předčasná úvaha – ale kdyby zůstal i po příštích volbách premiérem, povedlo by se mu to, co se v dějinách samostatné České republiky podařilo jen jednomu člověku. Zakladateli ODS Václavu Klausovi staršímu.