Demonstrace v Moskvě? Reflexní vesta a v batohu teplé ponožky

Lidé

Zpravodajka Českého rozhlasu Ivana Milenkovičová se vrátila z Moskvy 7. března. V zemi strávila s přestávkami dva a půl roku. „Obrovská část veřejnosti souhlasí s politikou Vladimira Putina a nemá zájem na tom, aby se něco měnilo,“ popisuje své zkušenosti ze země, která v posledních letech několikrát zpřísnila postihy pro ty, kteří smýšlejí jinak.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V Rusku jste strávila dva a půl roku, jak se za tu dobu změnila atmosféra v zemi? Bylo znát, že přituhuje?

Ty změny byly znát, dokonce i pro člověka, který se tam ocitl takto zvnějšku. Já jsem přijela do Ruska v srpnu 2019, v době, kdy vypukly jedny z největších protivládních protestů za několik let. Konaly se zrovna volby, mimo jiné i regionální v Moskvě, a ústřední volební komise odmítla zaregistrovat několik kandidátů spojených s nesystémovou opozicí, především s Alexejem Navalným a jeho spolupracovníky. V reakci na tehdejší protesty přišla velká vlna represivních zákonů, které osekaly práva a svobody a také například zpřísnily zákony o takzvaných zahraničních agentech.

 

To je kdo?

Tak jsou označována média, nevládní organizace, ale i jednotlivci, kteří nějakým způsobem čerpají finance ze zahraničí. Může to být ale i například prostřednictvím grantů, takže do této kategorie mohou spadat i vědci. Druhou podmínkou pro to, abyste byl takto označen a popotahován, je, že provádíte takzvanou politickou činnost. Je to však formulováno tak vágně, že zcela záleží na interpretaci úřadu. Navíc v době mého příjezdu začala pandemie nemoci covid-19 a pod zástěrkou kontroly infikovaných se začal masivně šířit systém monitorování prostřednictvím kamer s automatickým rozpoznáváním obličejů. Oficiálně to bylo zdůvodněno tím, že musí být monitorovaní lidé, kteří mají být v karanténě. Samozřejmě to ale mělo svůj účel i v době protivládních protestů, kdy díky nim ruské úřady zpětně dohledávaly jejich účastníky.

 

Ví se, kolik takových kamer je například v Moskvě?

Je jich enormní množství. Přesná čísla ruské úřady nezveřejňují, ale už zhruba někdy před dvěma lety jich v Moskvě bylo něco kolem dvou set tisíc a neustále jich přibývá. Když loni na začátku roku propukla další vlna protivládních protestů po návratu Alexe Navalného, byly tyto kamery prakticky na každé lampě veřejného osvětlení v centru města. A například na místech, kde se lidé shromažďují, připomínaly některé lampy jakousi chobotnici, protože byly kolem dokola obsypané rameny kamer.

 

 

Putinova podpora stoupá

Nyní, po ruské invazi na Ukrajinu, přišel další balík restriktivních opatření. Je šance, že by došlo k nějakým výraznějším projevům občanské nespokojenosti? Je možné čekat takzvaně změnu zespodu?

Situace je taková, že drtivá většina lidí vnitropolitické i zahraničněpolitické kroky Vladimira Putina dlouhodobě podporuje. To ukazují sociologické průzkumy, a to nejen ty, které provádí státní sociologická centra nebo různé think tanky s vazbami na Kreml, ale také například průzkumy nezávislého sociologického ústavu Levada. Podpora Vladimira Putina se v těchto průzkumech stabilně pohybuje nad 60 procent s tím, že o několik procentních bodů osciluje v závislosti především na vnitropolitických procesech. Určitý propad nastal například v době pandemie, nicméně z posledních výsledků státního sociologického centra, které je však třeba brát s určitou rezervou, podpora ruského prezidenta opět stoupá. Obrovská část veřejnosti tak souhlasí s jeho politikou a nemá zájem na tom, aby se něco měnilo. A tito lidé se také velmi negativně staví k těm částem společnosti, které se pokoušejí o nějakou změnu.

 

Kdo jsou ti druzí? Ti, kteří chtějí změnu?

V tomto ohledu bych vypíchla dva proudy. Ten první se snaží o jakousi evoluci a zkulturnění současného režimu smírnou cestou. Patří mezi ně i řada známých lidskoprávních aktivistů, kteří jsou stále ještě součástí různých vládních struktur. Vycházejí z toho, že pokud jsou její součástí, mají aspoň nějakou, byť malou šanci ovlivnit, co se děje v jejich zemi. Pak je druhá skupina, to jsou například lidé kolem Navalného, kteří neusilují o evoluci, ale o revoluci. Kteří chtějí systém změnit, zlomit ho silou, a které režim vnímá jako velikou hrozbu.

 

Pokud má Vladimir Putin stále stejnou podporu, znamená to, že lidé podporují i rozhodnutí napadnout Ukrajinu? Po začátku invaze přece ještě byla možnost, jak se dozvědět pravdu bez ohledu na propagandu…

Je to tak. Na řadě videí jsou zachycené situace, které svědčí o určité generační názorové výměně. Děti ukazují svým rodičům a prarodičům záběry z Ukrajiny a oni přesto odmítají uvěřit, že by mohly být pravdivé. Tím spíš, že jde třeba o útoky na města s převážně ruskojazyčným obyvatelstvem, která Rusové považovali v uvozovkách za svá. Možná je to nějaká základní obranná reakce. Pak je tu samozřejmě část společnosti, která konzumuje informace ze státem kontrolovaných médií bez jakékoli snahy o kritické myšlení. Berou to za absolutní pravdu, navzdory tomu, že mají v tomto ohledu určitou historickou zkušenost se Sovětským svazem.

 

Znamená to, že Rusové neumějí číst mezi řádky?

Část určitě ano. Ale zároveň je tu značná část společnosti, která toto buď neumí, nebo z určité pohodlnosti nechce dělat. Faktem je, že lidé, kteří nějakým způsobem nesouhlasili s režimem, soustavně odjíždějí. A to ne jen poslední týdny a měsíce, kdy je to asi nejvíce vidět, ale děje se to celé poslední roky. Vlastně celých deset let – od návratu Vladimira Putina do Kremlu, kdy začalo ono utahování šroubů. Tím prořídly řady těch, co smýšlejí jinak, a to už dávno před začátkem invaze na Ukrajinu.

 

Zinscenovaná videa

Jak dobrá je ruská propaganda? Sledovala jste například na sobě, že by na vás nějakým způsobem působila?

Propaganda v podání ruské státní televize dosahuje někdy absurdních rozměrů. Zahrnuje také na první pohled jasně inscenovaná videa, která televize vydává za autentické zpravodajství. Když například referovali o kauze Vrbětice, potřebovali Čecha, který by měl „ten správný názor“ a vymezil se proti české vládě a zkritizoval česká média, že rozpoutávají protiruskou hysterii. A tím „běžným“ Čechem byl v tomto pořadu zaměstnanec ruského státního mediálního holdingu Rossija Segodňa, kam patří agentura Ria Novosti nebo i například Sputnik. Na druhou stranu, a to jsem pozorovala i sama na sobě, ať je sebevíc absurdní, když jste tomu vystaveni dnes a denně, do určité míry se to zarývá. Vybavuji si například, že když jsem jednou mluvila o anexi Krymu, měla jsem užuž na jazyku pojem „sjednocení Ruska s Krymem“. Tedy obrat, který Rusové v souvislosti s nelegální anexí Krymu používají. Takže i když víte, že je to zmanipulované, i když se tomu bráníte, jste si vědomi toho, za jakým účelem a jakým způsobem je propaganda vytvářená, stejně vás to nějakým způsobem ovlivní.

 

 

Stokrát opakovaná lež se stává pravdou?

Je to tak. Minimálně z pohledu mnohých Rusů. Když jsem se v posledních týdnech před odjezdem z Ruska procházela po ulicích Moskvy, slyšela jsem, jak se lidé baví o válce. Byla to otevřeně válka, žádná speciální operace, nicméně opakovali narativy, které znějí z ruské státní televize. Že Rusko údajně nemělo na výběr, že na Ukrajině jsou údajně fašisté, je potřeba Ukrajinu osvobodit, že se Ukrajina snažila obstarat si jaderný arzenál. A to se bavíme o Moskvě, kosmopolitním městu, kde jsou socioekonomické ukazatele úplně jinde než ve zbytku Ruska. Kde žijí lidé podstatně vzdělanější, kteří přišli zpravidla do kontaktu i s neruským prostředím, cestují a jsou zběhlí na západních sociálních sítích. A navzdory tomu všemu ruské propagandě věří.

 

Jak v takové zemi funguje novinář? Nebála jste se například, že mohou mít vaše zdroje problémy, že s vámi mluvily?

Někdy ano, jednou jsem mluvila s člověkem z organizace, která se zabývá monitorováním voleb a dlouhodobě zachycuje podvody. Sice jsem jeho jméno nakonec v reportáži nepoužila, on se ale krátce nato ocitl na onom nechvalně známém seznamu údajných zahraničních agentů. Nevím, jestli k tomu nepřispělo i to, že se mnou mluvil.

 

Měla jste někdy strach sama o sebe?

Byly situace, které byly nepříjemné. Ale přímo o své bezpečí jsem se nebála. Zahraniční zpravodajové dosud nikdy nebyli terčem fyzických útoků, nedejbože likvidací tak, jako je tomu u ruských novinářů. Nepříjemný byl ale takový všudypřítomný, vytrvalý tlak, pod kterým zpravodajové pracují. Jednak to, že vše, co publikujete, je sledováno a zkoumáno. Pokud je člověk zpravodajem v Rusku, je také dříve nebo později vystavený snaze o diskreditaci, určitým koordinovaným internetovým útokům. A v neposlední řadě je třeba se vyrovnat i s tím, že se nemůže spoléhat na jakékoli soukromí.

 

Plošná kontrola novinářů

Znamená to, že jste automaticky předpokládala, že jste stále odposlouchávána nebo sledována?

Ano a netýká se to konkrétně zpravodajů z Česka, je to do značné míry automatizovaný proces. Sovětský svaz byl známý tím, že na posty zpravodajů často nasazoval špiony, jsou koneckonců i nedávné případy vyhoštění Rusů-špionů, kteří se v evropských zemích vydávali za novináře. A protože podle sebe soudím tebe, kontroluje Rusko plošně, i když možná ne setrvale, zahraniční zpravodaje ostatních zemí.

 

A k tomu ještě hrozba toho, že když napíšete něco, co se jim nebude líbit, nemusí vám prodloužit vízum...

Je to tak, ale řekla bych, že otázku prodloužení akreditace, potažmo víza, ovlivňují především bilaterální vztahy mezi domovskou zemí a Ruskem. Nevybavím si případ, kdy by někoho vyhostili ryze za to, co napsal, aniž by bilaterální rovina mezi zeměmi neprožívala zrovna turbulentní časy.

 

Existují nepsaná pravidla, jak se chovat jako novinář v Rusku? Jak na sebe například zbytečně neupozorňovat?

V době, kdy jsem tam byla já, bylo naopak žádoucí být nápadný. Na demonstracích bylo nejlepší na sobě mít reflexní vestu s velkým nápisem PRESS, aby bylo při rozhánění policií jasné, kdo jste. Mávání akreditací nestačilo. V případě ruských novinářů bohužel ani to nebylo zárukou toho, že neskončí v policejním antonu. Já měla navíc na papíře napsané číslo na nouzovou linku pro případ, že by mi sebrali telefon. A univerzální rada nejen pro novináře, ale každého v Rusku je deaktivovat si na telefonu odemykání s pomocí otisků prstů nebo rozpoznávání tváře. Pro případ, že budete zadrženi, aby se do vašeho telefonu nikdo nedostal. A na demonstrace v zimě jsem si vždy brala do batohu teplé ponožky, kdybych skončila v antonu. Když se Navalný vracel do Moskvy, bylo venku zhruba -20 °C. A antony vozí obvykle demonstranty celé hodiny po Moskvě, protože jich je tolik, že nestačí běžné zadržovací kapacity.

 

Je šance získat od ruských orgánů informace či rozhovory?

Obvykle jen tehdy, když oni sami něco chtějí říct. Jinak pro ně české publikum není natolik zajímavé, aby jim žádosti o rozhovor stály za odpověď. Někdy se mi stalo, že si v několika e-mailech vyžádali dodatečné informace, jako přesné znění otázek, charakteristiku média, stopáž, kontext i třeba informace o dalších odbornících, kteří v příspěvku budou mluvit, a pak to zamítli. Státní instituce si navíc musejí vyžádat schválení z vyšších míst.

 

Co jste cítila, když jste odjížděla?

Mísily se ve mně všechny možné emoce. Zklamání z toho, že minimálně v nejbližší době nebudu mít možnost realizovat některé nápady na materiály, které jsem chtěla točit. Cítila jsem velkou nejistotu, co se bude dít dál. Jestli se mi podaří bezpečně a hladce Rusko opustit, protože se v té době objevovaly informace, že si FSB, která vykonává i funkci pohraniční služby, bere bokem lidi, kteří opouštějí Rusko, a vyslýchá je.

 

Myslíte, že se do Ruska vrátíte?

To je otázka, nad kterou sama teď dost přemýšlím. Je to mimořádně zajímavá doba, kdy být v Rusku. Vidět, co se děje s tamní ekonomikou i společností. Na druhou stranu jsou tu nemalá bezpečnostní rizika. Zatím není jasné, jak bude aplikována nová legislativa, která se může vztahovat i na zahraniční korespondenty. V případě jejího porušení hrozí maximální trest patnácti let vězení. Rusko teď prožívá určitou špionážní horečku, hledá nepřátele uvnitř sebe. Pro podezření z vlastizrady či špionáže jsou zatýkáni vědci, představitelé byznysu, zástupci místních administrativ nebo i z vládních resortů. Takže nevím. Je hodně o čem přemýšlet.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement