Do srdce iráckých bažin, které chtěl Saddám vysušit

Vesnice Čabáiš je skoro celá pryč a s ní i její obyvatelé. Vyhnala je politika bývalého husajnovského režimu i špinavá, mizející voda. Na plakáty lákající sem turisty se však tato informace ještě nedostala.

 

Tady vznikla civilizace

S okrajem iráckých bažin jsou spojeny počátky civilizace, neboť oblast nedaleko soutoku Eufratu a Tigridu bývala díky častým záplavám nebývale úrodná. Právě proto se zde usadili Sumerové a vystavěli tu své městské státy. 

Slavný zikkurat v Uru leží několik hodin jízdy od Čabáiše. Navzdory všem nedávným válkám a konfliktům je možné stále obdivovat jeho první patro, jenž prošlo mnoha rekonstrukcemi. Nedaleko leží také Uruk či Eridu, které spolu s bažinami tvoří památkovou oblast s názvem Jihoirácký Ahwár – útočiště biologické rozmanitosti, která je od roku 2016 zapsaná na seznamu UNESCO.

Unikátní ekosystém, který vznikl před zhruba pěti tisíci lety na soutoku řek Eufrat a Tigris, je nezvykle bohatý na ptáky, ryby i rostliny. S přibývajícím počtem obyvatel zde byly vytvořeny vyspělé správní i hospodářské systémy. 

Islám se do Iráku dostal v 7. století. V regionu ale stále žijí původní Mandejci, kteří věří, že jsou následníky Jana Křtitele, a také příslušníci asyrské či chaldejské církve. Jako v celém Iráku, i zde hrají velkou roli kmenové a klanové tradice. Mezi místními ší´itskými muslimy přežilo také mnoho ze sumerských zvyků; mezopotámské pověry se projevují hlavně v příbězích a pohádkách.

 

 

Saddámovo vysoušení

Na začátku devadesátých let začal režim Saddáma Husajna s vysušováním mokřadů. Mezi močály Hammár, které měly rozlohu více než 4 500 kilometrů čtverečních, byly postaveny bariéry, které omezily přítok vody z Eufratu i Tigridu. V roce 2000 zbylo z bažin sotva patnáct procent původní rozlohy, stejný osud potkal i další jihoirácké mokřiny. Proč? 

Saddám Husajn byl sunnita a celý režim byl vystavěný na vyznavačích sunnitského náboženství. Tato oblast je obývána ší´itskými muslimy. Saddám byl přesvědčen, že místní lidé ukrývají a podporují odbojáře, chtěl proto zničit jejich zázemí.

Vlivem této politiky mnozí obyvatelé mokřadů odešli do měst, ale také do sousedního Íránu. Ačkoliv se po pádu Saddámova režimu začali vracet, dnes čítá tato komunita, která existuje jak v Iráku, tak v Íránu, sotva 200 tisíc lidí – i to je ale patrně nadsazené číslo.
„Odešel jsem do Bagdádu,“ vypráví Abú Hajdar, který kormidluje naši loď. Je to starý muž, ale oči mu září jako dítěti. „Nemohl jsem to bez vody vydržet. Jakmile padl režim, vrátil jsem se, a spolu s dalšími začal bourat hráze. Voda se vrátila.“

Abú Hajdar je tu známá tvář, skoro všichni na něj už z dálky mávají. Pomáhá sem vracet život. Ani odborníci nečekali, že se mokřady obnoví po zrušení říčních bariér tak rychle a v takovém rozsahu, vrátilo se sem i mnoho původních druhů zvířat a rostlin. Bohužel, některé druhy ale zmizely nenávratně, mimo jiné v důsledku lásky Iráčanů k lovu. 

 

V bažinách u čaje

Sabáh sedí na zemi s nohama křížem v rozlehlém obydlí z rákosí, kterému se říká mudhíf – dům pro hosty. Na malém ostrůvku žije se svou ženou a rodinou svého bratra. Kolem nás si hraje osm dětí různého věku. Ženy připravují přeslazený čaj, který nám poté jeden ze starších chlapců servíruje. 

„Mnoho lidí v posledních letech odešlo, i já o tom uvažuji,“ říká Sabáh. „To, co vydělám nestačí na slušný život. Ryby mizí, voda je špinavá, nedá se vůbec pít.“ Aby nám ukázal, o čem je řeč, zaveze nás Abú Hajdar do hlubin bažiny. Z hlíny trčí mohutná trubka, ze které prýští zapáchající černá tekutina – stoka vedoucí z nedalekého města. Vodní hladina navíc kvůli nedostatku srážek klesla o téměř šedesát centimetrů, špína je tak ještě koncentrovanější.

V další vesnici v okolí Čabáiše nás v dalším velkolepém domě pro hosty vítá starý muž. Nejdřív přišel sám, za chvíli další, až se sešla celá vesnice – aby okoukla exotické cizince, kterých sem, kde končí asfaltka, moc nepřijede. I my jsme se tu ocitli náhodou poté, co jsem klepla prstem na mapu a prohlásila: „Tady to bude pěkný.“ Nespletla jsem se. Příroda je zde mnohem čistší než ve střední části mokřadů. Nikde totiž není žádné větší sídlo, jen na obzoru další vesnice.

„Co voda, je dobrá?“ ptám se místního stařešiny. Než stihne odpovědět, vloží se do řeči třicátník po mé pravici. „Jo, docela ujde…“ - „Ty mlč, co ty o tom v tvým věku můžeš vědět?“ okřikne jej stařešina, podívá se na mě a zdůrazní: „Není dobrá. Je hořká.“ Poslední slovo přitom skoro vyplivl.

 

 

Bez vody není Irák

Třetina obyvatel provincie Dhí Qár, do které mokřady patří, žije dnes pod hranicí chudoby. Ve velkých městech, jako je Basra a zejména Násiríja, se protestuje na ulicích. Jedním z důvodů jsou problémy s vodou. 

V průběhu roku 2018 bylo v Basře hospitalizováno více než 118 tisíc lidí, kteří se otrávili znečištěnou vodou. Do měst přichází z venkova stále víc lidí, vznikají celé čtvrti bez kanalizace. V roce 2019 bylo denně do Tigridu vypuštěno přes pět milionů metrů čtverečních odpadních vod. K tomu musíme připočítat klesající množství srážek a neefektivní zemědělství, stejně jako politiku sousedních států.

Přes sedmdesát procent vody do Iráku přitéká z Turecka, asi deset procent z Íránu. Obě tyto země v posledních letech postavily množství přehrad a vodních elektráren, které omezují průtok vody až o 60 procent. A to navzdory dohodám mezi zeměmi Blízkého východu. Dole po proudu neleží jen Irák, ale také Sýrie, která nedostatkem vody trpí stejně.

Nižší množství vody v řekách vtékajících nedaleko Basry do Perského zálivu způsobuje, že se výše proti proudu dostává mořská voda. Pole jsou tak lemována solnou krustou, plodiny usychají, k vidění jsou i mrtvé palmové háje, trpí také zvířata. Zejména vodní buvoli ve slané vodě nedokáží přežít. Zemědělství tak v místech, kde před tisícovkami let zažívalo nebývalý rozkvět, postupně zaniká.

Za kvalitu vody bojuje v Iráku řada organizací, jednou z nich je Humat Didžla (Ochrana Tigridu). „Jsme národ dvou řek,“ říká její ředitelka Ezra´ Falláh, a dodává: „Bez vody budeme jako Saúdská Arábie. Bez vody není Irák.“

 

Další snímky si můžete prohlédnout v galerii.

 

Text vznikl s finanční podporou Evropské unie. Za jeho obsah nese odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.