Vědec Pavel Hobza: Trnitá a vzrušující cesta k léku

Lidé

Svět napjatě sleduje, zda a kdy se podaří otestovat a přivést k životu lék na koronavirus. Právě ve vynalézání a testování léků mají čeští vědci silnou pozici. Slavný profesor Holý stál za lékem na HIV, jeden z jeho následovníků dnes hraje důležitou roli u léku na koronavir. Profesor Pavel Hobza patří k těm, kteří mají o výzkumu léků a byznysu kolem něj velmi dobrý přehled. Zároveň je známý jako rozený vypravěč, kterého nepohorší ani sebepovrchnější otázka. To se potvrdilo i tentokrát.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Chemika si my laici představujeme u kahanu v bílém plášti. Vzpomenete si, kdy jste měl na sobě naposledy bílý plášť?

Nevzpomenu. Vůbec. Někdy hodně dávno. Kolegové v laboratoři ho musejí nosit, ale my sedíme u počítače. A obávám se, že kdyby mě v bílém plášti spatřili vnuci, lekli by se.

 

Kolik máte vnoučat?

Čtyři. Samé kluky. Dva jsou v Praze, ti jsou od dcery, a dva v Olomouci, ti jsou od syna. Nejstaršímu bude letos dvanáct. A z důvodů, které úplně nechápu, má takový zájem o vědu, až se někdy musím smát. Denně si povídáme, volá mi z Olomouce, bývají to půlhodinové hovory. Třeba se mě zeptá: „Dědo, jak je to s tou replikací DNA?“ Jenomže já nejsem genetik, jsem výpočetní chemik. Nechci ho ale zklamat. Tak se vymluvím, že zrovna nemám času nazbyt, ať zavolá večer. A mezitím obvolávám kamarády molekulární genetiky po celém světě. Nebo černé díry: „Dědo, tys mi říkal, že černá díra sežere všechny paprsky. Jak je teda možné, že kolem černé díry jsou paprsky?“ Tak jsem volal dalšímu známému, tentokrát fyzikovi, který mě chtěl odbýt s tím, že studuje povrchy. Musel jsem mu říct: „Nevymlouvej se, potřebuju odpověď!“

 

Říkáte, že netušíte, kde se vnukův zájem o vědu vzal. Mně to nepřijde tak složité: vy jste vědec, váš syn je filozof.

Jenom tím to nebude, protože ze všech čtyř vnoučat se takhle projevuje jenom Pavel. Myslím, že má především skvělou školu. V Olomouci udělali pro nadané kluky a holky jednu třídu, kde jich je patnáct a mají dvě učitelky, které jsou mladé, nekonečně milé a věnují se dětem na sto procent. Pavel tam má partu pěti kluků, a když byl den otevřených dveří na olomoucké univerzitě, zeptal se mě: Dědo, můžeme přijít? No tak přišli, a když jsem slyšel, jak si tihle páťáci povídají o jaderné fúzi, nestačil jsem se divit.

 

Musíte mít radost.

Je to moc příjemné. Manželka mi někdy říká: „Proboha, už toho nechej, ať jde hrát fotbal.“ On ale nehraje fotbal. Chodí na judo.

 

Co dáváte takovému dítěti pod stromeček nebo k narozeninám?

K desátým narozeninám dostal laptop. A víte, co na něm dělá? Powerpointové prezentace o DNA.

 

Riziko za miliardy

Vždycky, když přijdu k vám do ústavu, připadám si jako v seriálu Teorie velkého třesku. Vládne tu uvolněná atmosféra, v laboratořích se pohybují mladí lidé mnoha národností, někteří v šortkách, často se sluchátky na uších.

Za to patří velký dík našemu řediteli Zdeňku Hostomskému, který žil dlouho v Americe a má mimořádně lidský přístup. Zavedl například takzvané happy hours: v letních měsících se pravidelně scházíme na střešní terase naší nové budovy se sklenicí vína nebo piva v ruce, kocháme se výhledy na večerní Prahu a povídáme si o všem možném. Přijít může kdokoliv ze zaměstnanců.

 

Váš ústav se od průměru liší ve více ohledech. Z patentů za antivirotika Antonína Holého do něj přiteklo už přes patnáct miliard korun.

Ano, je to zázrak. A v kontextu světové vědy naprostá jedinečnost. Těžko se podaří něco takového zopakovat.

 

Připomenu vám jednu vaši citaci z roku 2015: „Nemám rád řeči o týmech. Za bolševika se říkalo kolektiv, teď zase tým. Jenomže špičková věda není žádná týmová práce. Na začátku potřebujete hlavně génia.“ Jak se takový talent dá včas poznat?

Je samostatný, tvůrčí a jde si za svým. Musím se znovu vrátit k profesoru Holému. Třicet let se věnoval nukleovým kyselinám. Několikrát za kariéru, když se dělalo nějaké hodnocení, za ním přišli a řekli mu: „Soudruhu profesore, tohle téma už je vyčerpané, nechte toho, dělejte něco nového.“ A on jim pokaždé odpověděl: „Ani náhodou.“ Věděl svoje a vydržel. Zkrátka byl geniální.

 

Velké vědecké úspěchy dnes nicméně vznikají převážně ve větších týmech.

Jistě, ale třeba takový Einstein by i dnes pracoval sám. Matematici pracují výlučně sami, filozofové jakbysmet. Ale je pravda, že k biomedicinální nebo materiálové vědě potřebujete množství přístrojů, a tedy i velké týmy.

 

Jaké složení má váš současný tým?

Máme osmnáct plných úvazků. Tři kolegové jsou z Indie, dva z Turecka, máme jednu Chorvatku, Řeka, Ukrajince, příští měsíc dorazí Argentinka. Polovina týmu je ze zahraničí.

 

Jste na stopě nějakého objevu?

Jedna z oblastí, které se věnujeme, se nazývá drug design, navrhování nových léků. Pomocí superpočítačů hledáme látky, které by mohly být biologicky aktivní neboli by z nich mohly být potenciální léky. A skutečně, po téměř deseti letech máme velmi zajímavé výsledky, o které je ve světě zájem. Vzhledem k charakteru probíhajících jednání ovšem nemohu být příliš konkrétní.

 

Řekněte, co můžete.

Už dva roky jednáme s jedním globálním farmaceutickým gigantem. A jsme velmi pyšní, že oni přišli za námi, a ne my za nimi. Chtějí naši práci využít pro svůj rozsáhlý onkologický program. A víte, co je zajímavé? My vědci jsme se domluvili během pěti minut. Další rok trvalo, než se domluvili právníci. Nyní už se naštěstí podepisuje definitivní verze smlouvy.

 

Jak taková spolupráce bude probíhat?

Nejprve budeme na počítači testovat řady látek, pro které oni mají biologická data, která my ale nebudeme znát a musíme ukázat, že je dokážeme správně určit. Pokud uspějeme, přikročí se ve druhé etapě k testování neznámých látek a naším cílem bude ukázat, které z nich jsou nejnadějnější. A právě na ty se pak bude soustředit další výzkum. Jde tedy o to, vybrat například ze souboru tisícovky potenciálních léků dvacet nebo třicet těch nejslibnějších. Výrazně tím omezíme počet látek, které bude třeba syntetizovat a experimentálně otestovat, což představuje ohromné urychlení a zlevnění.

 

Usnadnily by dnes počítačové simulace práci Antonínu Holému?

Když jsem v roce 2004 přišel do ústavu, byl Antonín na vrcholu slávy. Už nebyl ředitelem, ale prvním nositelem prestižní pozice Distinguished Chair (nyní ji zastává Pavel Hobza, pozn. red.) a sedávali jsme vedle sebe na vedení. Jak jsem ho poznal, měl k počítačovému modelování spíš negativní vztah, navíc v jeho době tato oblast ještě nedosahovala dostatečné spolehlivosti. I proto raději používal různé mechanické stavebnice. Ale kdyby předčasně nezemřel, dali bychom se myslím dohromady, ostatně byla by to nejspíše již nutnost.

 

 

Jak a kde vlastně práce na hledání nového léku začíná?

Objeví se nemoc. Farmaceutický průmysl musí nejdříve zjistit, co ji způsobuje. Virus? Bakterie? Který orgán je zasažený? Pak je třeba najít cílovou bílkovinu. A bílkovin máme v těle tisíce. Takže zjistit, že například za rakovinu tlustého střeva je odpovědná bílkovina A, stojí spoustu úsilí. Ale právě tato znalost patří mezi rodinné stříbro farmaceutických firem.

 

Co následuje?

Musíte vypátrat, jak dotyčnou bílkovinu ovlivnit. Na tom se podílejí biologové, molekulární biologové, lékaři...

 

Teď je aktuální nový druh koronaviru, pojďme tedy mluvit o virech.

Vir se nějakým způsobem dostane do buňky a tam začne proces, kde bílkoviny vyhledávají jiné bílkoviny nebo nukleové kyseliny... A tyto procesy nastartované virem je potřeba utlumit.

 

Jak?

To je právě klíčový moment pro výzkum léčiva: musíme poskytnout bílkovině partnera, který pro ni bude zajímavější, čili bude vázán pevněji. A zkoušet se to dá dvojím způsobem: experimentálně nebo teoreticky.

 

O počítačovém modelování jsme už mluvili. Jak probíhá experimentální zkoumání?

Příslušnou bílkovinu máme ve zkumavkách v nějakém roztoku. Chceme zkoumat biologickou aktivitu tisíců látek. Roboti do každé zkumavky vkládají jinou látku – A, B, C... Pak necháme směs reagovat a po pár hodinách změříme biologický účinek: tím zjistíme, jak se která z těch látek váže na onu bílkovinu. Čím pevněji, tím lépe. Sto tisíc látek takhle změříme za dva až tři dny. Nalezením takové látky však vše teprve začíná. Nejdřív se látka testuje na buňkách, pak přijdou na řadu preklinické testy, takže klasicky: myš, potkan, králík, prase... a skončíte u opice. To už něco stojí, ale pořád je to legrace oproti tomu, co přijde potom. A to jsou klinické testy.

 

Kolik fází má klinické testování?

Začínáte na desítkách lidí. Podáváte jim příslušnou látku a začínáte mizivou koncentrací, úplně opatrně, od nuly. A zjišťujete nikoliv léčivé účinky, ale jestli látka není toxická čili škodlivá. Pak přijde druhá fáze: ve větším měřítku zjišťujete, zda je daná látka účinná. Ve třetí fázi už víte, jak ta látka působí, ale musíte podat přesvědčivý důkaz, že je lepší než současné medikamenty. A můžete to dokázat jedině tak, že máte dvě skupiny pacientů, přičemž první dostává placebo a druhá skutečný lék. A aby to bylo přesvědčivé, těch pacientů musejí být tisíce a musíte geneticky pokrýt celý svět, abyste otestoval lidi všech národů a ras. A protože největší část této práce probíhá v Americe, kde jsou absolutně nejvyšší platy, právě tahle fáze katapultuje cenu nového léku do neskutečných rozměrů. Navíc v poslední době přibyla ještě čtvrtá fáze, kdy pacienty sledujete ex post – jeden, dva, tři, čtyři roky po nasazení léčiva. Jde o to zjistit, jestli se náhodou něco neděje, což může být třeba interakce s jinými léky. A zase u toho musí být skvěle placený doktor, který analyzuje odběry a podobně.

 

Z  čeho se to platí?

Farmaceutický průmysl je kompletně v rukou soukromých firem, neexistuje stát, který by do toho investoval přímo. Z veřejných peněz je dobré podporovat základní výzkum. Ale jakmile se vše posune k aplikacím, ocitají se ve hře tak astronomické sumy, že státy s takovou investicí váhají. Návratnost navíc dramaticky klesá. Průměrné náklady na uvedení nového produktu na trh se od roku 2010 zvýšily o dvě třetiny. Celé to má zásadní důsledek: před dvaceti lety byly ročně uvedeny na trh desítky léků, dnes sotva tucet.

 

Co způsobuje nárůst nákladů?

Především snaha eliminovat vedlejší účinky nových léků, které mohou mít katastrofální důsledky. Připomenout můžeme urychlené uvedení léku proti těhotenské nevolnosti, jmenoval se Thalidomid. Začal se užívat v šedesátých letech minulého století a byla to hrozná zkušenost. Rodily se tělesně postižené, bezruké děti. Stovky případů. V Americe a v Evropě.

 

Jak dlouho v průměru trvá, než se prvotní myšlenka zhmotní v reálně vyráběné léčivo?

Řekněme, že deset až patnáct let. Antonín Holý nalezl první aktivní molekuly v sedmdesátých letech, ale první léky z těchto látek se začaly objevovat na trhu až po roce 1990. K tomu, abyste ze sebenádhernější molekuly udělal lék, potřebujete nejen všechno to testování, ale i spoustu kompetencí, které jdou nad rámec vědeckého objevu. Vyrobit léčivo, které správně metabolizuje, čili se rozpustí, vstřebá, vyloučí, na to už nestačí jeden chemik. Potřebujete stovky lidí a miliardy dolarů.

 

Kolik miliard dolarů?

Dvě, tři, někdy i víc. Přitom šance na úspěch je mizivá. Z pěti až deseti tisíců látek, které procházejí testováním, jich většina vypadne kvůli nedostatečné účinnosti nebo vedlejším účinkům. Ale jejich výzkum je třeba samozřejmě zaplatit. Nakonec získáte jeden lék, když máte štěstí. Nebo žádný a zkrachujete. Přitom jak už jsme řekli, investovaná částka se pořád zvyšuje.

 

Jak se farmaceutické firmy rozhodují, co pro ně má prioritu?

Velmi pragmaticky. U ochoty investovat do závěrečných fází testování hodně záleží mimo jiné na tom, jakých pacientů se příslušná diagnóza týká. Jinými slovy, kdyby HIV zůstalo v Africe a nedostalo se mezi bohaté homosexuály v Kalifornii, lék proti AIDS by pravděpodobně nevznikl.

 

Jak časté je, že vývoj léků reaguje na aktuální problém, jako je ten současný s novým koronavirem?

Záleží na více okolnostech. Obecně platí, že výzkum a vývoj je tak časově a finančně náročný, že na nástup nové nemoci nedokáže okamžitě reagovat. Nyní se ale hodí, že je k dispozici několik léčiv, která byla vyvíjena v souvislosti s epidemiemi HIV, Eboly a SARS, přičemž některá již byla dokonce schválena americkou vládní agenturou FDA. A zajímavě se rýsuje i možnost kombinovat je s dalšími léky, které už jsou na trhu. Není divu, všechny vyjmenované viry včetně nového typu koronaviru SARS-CoV-2 jsou si hodně podobné.

 

Kdy tedy můžeme očekávat účinnou pilulku nebo vakcínu?

Klinické testování ve Wu-chanu by mělo skončit během několika měsíců.

 

Jedním z nadějných preparátů je remdesivir, který vyvíjí tým okolo českého chemika Tomáše Cihláře, což je viceprezident firmy Gilead Sciences pro vědu a výzkum a současně jeden z žáků Antonína Holého.

V amerických firmách je zvykem, že každý dostane nějakou funkci, jejíž název skvěle zní. Nicméně Tomáš Cihlář tam má fantastické jméno, je v té hierarchii hodně, ale opravdu hodně vysoko.

 

Jde v případě remdesiviru o nějakou odvozeninu struktury, kterou vybádal Antonín Holý?

Z chemického hlediska patří remdesivir do skupiny nukleotidových analogů, a je tak opravdu vzdáleně podobný antivirálním látkám z dílny Antonína Holého. Je však nutno zdůraznit a zopakovat, že jde o dekádu trvající originální výzkum firmy Gilead, původně zaměřený na Ebolu a SARS.

 

Troufl byste si přiblížit, co se kolem týmu Tomáše Cihláře v těchto dnech děje? (Rozhovor jsme spolu vedli v pátek 28. února)

Kromě testování přímo v Číně se urychleně staví nová výrobní hala přímo v Kalifornii. Moc bych Gileadu tenhle úspěch přál. Jednak si ho zaslouží, a také by jim přišel velmi vhod – i když tentokrát z jiných než finančních důvodů.

 

Jak to myslíte?

V případě remdesiviru by cílem nebyl finanční, ale spíše morální úspěch. Gilead si to může dovolit, co si budeme říkat. A byla by to pro ně velká satisfakce, protože v minulosti čelili právě v této souvislosti dost velkému nátlaku.

 

Myslíte kritiku ze strany Kongresu, že se nemravně obohatili na léčbě HIV a žloutenky?

Přesně tak, mají trochu pošramocenou pověst. Kongresmani je nařkli, že to finančně přepálili. A Johnu Martinovi (tehdejší šéf společnosti Gilead Sciences, klíčový muž pro úspěch antivirotik Antonína Holého, pozn. red.) tehdy hodně umyli hlavu.

 

Bylo to podle vás oprávněné?

Jejich obrovský úspěch představovaly Holého látky, ale ještě to překonala hepatitida C. Koupili předtím malou americkou firmu, která měla jednu účinnou látku ve třetí fázi klinického testování. Z této fáze projde dál zhruba jedno procento látek, čili devadesát devět ze sta jich skončí v koši. A oni za tu jednu jedinou látku dali jedenáct miliard dolarů! Umíte si to představit? Risk jako blázen! Šel byste do obchodu, kde máte jednoprocentní šanci na úspěch? A přesně tohle John Martin udělal.

 

Gilead Sciences byla při únorovém burzovním výplachu jednou z mála firem na světě, jejíž akcie stouply.

Ano, právě proto, že mají náskok s již zmíněným remdesivirem.

 

Deset let jste pracoval v Institutu hygieny a epidemiologie. Věnoval jste se počítačovému modelování, ale stejně: jak hodnotíte naše reakce na koronavirus?

Myslím si, že zprávy z Číny byly dlouho přinejmenším zkreslené, a moc bych jim nevěřil ani teď. Relevantní informace, které jsem bral vážně, přišly z Itálie. Tam to dělají od začátku poctivě a profesionálně. A bohužel se přinejmenším v prvních dnech zdálo, že mortalita je vyšší, než původně hlásila Čína.

 

Co si myslíte o přísných opatřeních, jako je rušení hromadných akcí – od sportovních a kulturních událostí po různé veletrhy a konference?

Jsem přesvědčen, že je to absolutně namístě. Například biatlonové závody v Novém Městě na Moravě: vážně chceme, aby se někde sešlo třicet tisíc lidí namačkaných vedle sebe? Tím si přece koledujeme o problém.

 

Co omezování letecké a železniční dopravy?

Naprosto s tím souhlasím. Těšili jsme se s manželkou na Sicílii, na jaře je obzvlášť nádherná. Ale copak teď můžeme vlézt do letadla? Stačí, aby tam byl jeden nakažený člověk, a ventilační systém to pečlivě roznese po celé palubě, takže to vdechnou úplně všichni. Nemáte šanci se tomu ubránit, pokud tedy nemáte na obličeji plynovou masku, což nemá nikdo.

 

A vlaky?

Samozřejmě taky omezit. Překvapuje mě, že ta opatření někdo zpochybňuje. Čím víc případů se podaří zachytit a dát ty lidi do karantény, tím líp. Je to i v jejich zájmu. Ta opatření jsou naprostý základ. No bože, tak nepůjdu měsíc do kina nebo na koncert. A budu si umývat ruce a nekašlat na lidi.

 

Které země kromě Itálie podle vás reagují správně?

Tak rozhodně ne Čína, to už jsme zmínili. Když slyšíte o tom nebohém doktorovi, který to ohlásil první a mezitím už umřel, a režim ho ještě obvinil z šíření paniky, je vám zle. Copak můžou čínští komunisté připustit, že kdyby zareagovali o dva tři týdny dřív a netutlali to, mohlo být všechno jinak? Ten začátek prostě prošvihli.

 

Počítač v továrně

Ve vašem životopise mě zaujalo, že vám na vysoké škole přednášel František Běhounek. Muž, který se zúčastnil části Amundsenovy expedice a pak jako první Čech přeletěl ve vzducholodi severní pól. Jak na něj vzpomínáte?

Naprostá legenda! Přednášel dozimetrii, bylo to zajímavé, ale nás pochopitelně nejvíc zajímalo, jak to bylo při ztroskotání expedice s tím Švédem. Jestli ho snědli, nebo nesnědli.

 

A?

No, nějak zaobaleně jsme se ho jednou zeptali, ale on nám nic neřekl. Ale samozřejmě, že ho snědli, byli by blázni, kdyby to neudělali.

 

V osmdesátých letech jste jezdil na noční směny do kladenské Poldovky, kde měli tehdy možná nejvýkonnější sálový počítač v republice. Jak se to přihodilo?

Dodnes vůbec nechápu, jak se ten stroj na Kladně mohl objevit. Vždyť na vývoz takových technologií za železnou oponu Západ uvalil embargo! Šlo o IBM 370 a my jsme zjistili, že ho v deset večer vypínají a do šesti do rána zůstává nevyužitý. Tak jsme za nimi přišli, ať nám tenhle čas prodají. Řekli si o deset tisíc korun na hodinu, na tu dobu šlo o bláznivé peníze – měsíční plat byl tehdy kolem tří tisíc. My jsme je ale naštěstí měli.

 

Jak je to možné?

V Institutu hygieny a epidemiologie, dneska se to jmenuje Zdravotní ústav, byla jedna rozpočtová položka, která se jmenovala Kooperace. Nikdo nevěděl, jak se to tam vzalo a co přesně se z toho může platit, každopádně za to nešlo koupit ani laboratorní krysu. A úplně nejhorší bylo, když tam ty peníze 31. prosince zůstaly. Spotřebovali jsme je všechny.

 

Věděli jste si s tím počítačem rady?

Byli tam operátoři, kteří nám zkraje něco ukázali, ale pak už jsme si to dělali sami. Rozkřiklo se to po celém východním bloku a začali k nám jezdit zajímaví kolegové. Například kvantový chemik Joachim Sauer z NDR, který nás seznámil se svou kolegyní, pozdější manželkou a budoucí kancléřkou Angelou Merkelovou.

 

Jak dlouho jste na Kladno jezdili?

Trávili jsme tam asi sedm let jednu noc týdně. Museli jsme jezdit autem, protože jsme tahali ohromné krabice s děrnými štítky. A když jsme se vraceli v šest ráno domů nevyspalí, vypadali jsme podle toho. Takže si pamatuju, jak nás párkrát zastavili policajti a byli přesvědčeni, že jedeme z flámu. My zmuchlaní, sotva jsme stáli na nohou. A když jsme dýchli do balonku a nic, stejně nám nevěřili, že jedeme z práce, a ne z hospody.

 

O vědě umíte vyprávět jako málokdo. Rád také zmiňujete, že by si český výzkum zasloužil lepší marketing. Zlepšuje se to?

Moc ne, pořád neumíme prodávat velké vzory. Ono není lehké popsat jednou větou, co vědci dělají, najít nějaký chytlavý slogan. Často slýchám při výběru nominací na nějakou cenu: On je takový zapálený, má hodně publikací. No jo, ale dokážeme jednoduše říct, co udělal, aby tomu každý rozuměl?

 

Vám se nicméně povedla jedinečná věc: propojit chemiky z týmu Antonína Holého s Dejvickým divadlem a Petrem Zelenkou, který díky tomu napsal a zrežíroval inscenaci Elegance molekuly.

Petr Zelenka to napsal fantasticky a rád bych, aby vzniklo něco podobného o vynálezci kontaktních čoček Ottovi Wichterlem. Úžasné totiž je, že jde – stejně jako v případě Holého antivirotik – o výsledek základního výzkumu. Čili žádný aplikovaný výzkum pro průmysl. A na konci je megaúspěch, který se dá popsat několika slovy. Měli jsme ještě jeden plán: obrátil se na nás přední komiksový autor, že by o Holém rád udělal knížku. Umíte si to představit? Taková věc by se prodávala po celém světě! Bohužel paní Holá o něčem takovém nechtěla ani slyšet.

 

V minulém Reportéru vyšel článek o manželech Dvořákových, kteří založili Nadaci Experientia na podporu mladých vědců. Rozhodli se do ní investovat 200 milionů a využili k tomu své soukromé příjmy právě za patenty na Holého antivirotika. Dvořákovi jsou oba chemici a Hana Dvořáková kdysi pracovala v Holého týmu.

Ano, jsou to frajeři. Přitom z těch patentů měli jen část oproti ústavu a Antonínovi. Jsou naprosto obdivuhodní.

 

Mluvil jste někdy s Antonínem Holým o nějaké podobné možnosti?

Ano. Před lety jsme Antonína spolu s tehdejším ředitelem ústavu Zdeňkem Havlasem doprovázeli do Manchesteru, kde přebíral čestnou profesuru. Mluvili jsme o tom, že by mohlo vzniknout něco na způsob Nobelovy ceny, a to nepřeháním. Antonínovi se to docela zamlouvalo. Říkali jsme mu, že bychom se o všechno postarali, šlo by se spojit s nějakou bankou, cena by samozřejmě nesla Antonínovo jméno. Ale přišla do toho jeho nemoc a pak už šlo všechno příliš rychle, takže jsme to nestihli.

 

Víno a rybaření

Váš tatínek byl lékárník v Přerově, maminka mu dělala laborantku. Na konci gymnázia jste uvažoval o studiu farmacie, pak jste to zavrhl. Proč?

V tatínkově lékárně jsem to miloval. Připravoval masti, vyráběly se tam i tablety. Jenomže bolševici farmacii odsunuli na vedlejší kolej, studovala se jenom v Bratislavě, degradovalo to. Chtěl jsem dělat obor, který by byl atraktivnější.

 

To se vám povedlo. Jste druhým nejcitovanějším českým vědcem po Jiřím Bártkovi, který působí v Dánsku, věnuje se nádorovým buňkám a jeho jméno padá při úvahách o Nobelově ceně. Kromě pražského ústavu máte částečný úvazek i na Univerzitě Palackého v Olomouci, řadu let jste působil v Nadačním fondu Neuron. Zbude vám čas na něco jiného než na vědu?

Mám velkého koníčka, a to je dobré víno. V naší domácí vinné lednici byste momentálně našel šedesát lahví. Jedno patro tvoří velmi vzácná vína, ale ta jsou stará šest sedm let čili měla by ještě vydržet. Teď piju díky kolegovi Michalu Hockovi, což je velký odborník, hlavně Côtes du Rhône. Vždycky něco objedná, do ústavu přivezou celou paletu, což je tři sta lahví, a my si to rozebereme. Kvalitní víno je moje radost.

 

O vinici neuvažujete?

Máme nějakou révu na chalupě, ale protože je to Vysočina, víno z toho neuděláte. Ale rád se o to starám, takže chodím a stříhám.

 

Kromě vína máte ještě nějakou zálibu?

Rybaření.

 

Bobkaříte, nebo muškaříte?

Sedět na břehu by mě nebavilo. Brodím a vláčím. A je to nádhera.

 

Kde chytáte?

Hlavně na Vysočině, jmenuje se to Hejnický potok. Je tam i menší stará přehrada, ze které vytéká Želivka, takže zatímco nahoře v těch říčkách tahám pstruhy a lipany, v přehradě lovím štiky.

 

Chodíte na ryby sám?

Sám. A ptáte se příhodně, mám s tím teď trošku problémy. Ten terén, to není žádný asfaltový chodník, jsou tam kameny. Já už nejsem nejmladší, takže manželka na mě přece jen už trošku naléhá, abych takhle neriskoval. On tam totiž většinou není mobilní signál. A té vody bývá sice jen po kolena, ale někdy narazíte na takový proud, že vás to strhne a vy se pak skoro nepostavíte. Některé ty příhody doma radši ani nevyprávím.

 

Už jenom dostat se na taková místa musí být náročné.

Koupil jsem si kvůli tomu SUV. Díky tomu se dostanu relativně blízko.

 

Vozíte ryby domů, nebo je pouštíte?

Nepouštím. Miluju ryby na talíři. Na podzim jsem dal nějaké štiky do mrazáku a vytáhli jsme je na Vánoce. A věřte, smažená štika na Štědrý den, to je něco tak delikátního, že se to s kaprem vůbec nedá srovnat. Ještě lepší je samozřejmě candát, ale i štika je fantastická.

 

Dopřál jste si někdy exotičtější rybolov?

Myslím, že jsem byl jeden z prvních Čechů, kteří začali jezdit na Alandy, což jsou ostrovy mezi Švédskem a Finskem. Je to už moře, ale protože tam ústí spousta řek, zůstává voda spíš sladká. Stojíte na lodi a vytáhnete třeba třicet štik za den. Navíc je tam nádherná krajina. Byl jsem tam několikrát, ale ta cesta je namáhavá – šestatřicet hodin v autě, dva trajekty.

 

Kdo vás k rybaření přivedl?

Tatínek. On byl vášnivý a skvělý rybář. Poprvé mě vzal s sebou jako prvňáka a od té doby mě to drží. Nejhezčí to bylo na gymnáziu. Tatínek se mohl jako šéf lékárny uvolnit, takže mi vždycky do omluvného listu napsal: „Nachlazení.“ Jednou mě vychytal pan ředitel, já v ruce udici, na sobě vysoké gumáky. Takže to bylo: „Kampak, studente?“ – „Na ryby, pane řediteli.“ Vzpomínám na ty výpravy strašně rád. Jezdili jsme vlakem, rozešli jsme se a pak zase potkávali na různých úsecích. Nádherné chvíle.

 

Na vašeho syna tahle vášeň taky přeskočila?

Ani na syna, ani na vnuky. Snažil jsem se jim to ukazovat, ale nic. To vás musí chytit hned. A mně se to stalo. Stejně jako s molekulami a s počítači.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement