Tak hrajeme jinak. No a co? – píše fotbalistka

Hrát jako holka fotbal je frustrující v první řadě kvůli tomu, jak se na vás dívá spousta jiných lidí. Kluci si to často ani neuvědomují, oni totiž musí hlavně dokazovat, zda a jak jsou dobří. Jenže my stále dokola dokazujeme, že vlastně vůbec můžeme fotbal hrát. Všimněte si, jak se o ženském fotbale píše v médiích. Často jen v souvislosti s minelou, kiksem či další směšnou chybou některé z fotbalistek. A u každého podobného příspěvku si můžeme přečíst smršť komentářů ve stylu: „Holky by neměly hrát fotbal.“

Slyšeli jste o „kauze“ s Příbramí? Fotbalisté druholigového mančaftu odpovídali na otázku, co říkají na ženský fotbal. A někteří z nich se nevyjadřovali úplně hezky. Slušně řečeno, v duchu zmíněných stereotypů. Čest výjimkám. Víte, kolikrát už jsem podobné kecy slyšela? Když jsem se o té kauze bavila s kamarády, nejčastější odpověď od kluků, často sportovců, byla, že jsem se neměla veřejně vyjadřovat.

Jim přitom stačí dělat pouze sport samotný a mají šanci být úspěšní. My se bohužel stále musíme denně rvát jenom za to, abychom vůbec mohly hrát. A jak jinak se chcete občas dostat do povědomí veřejnosti než ráznou odpovědí? Nebo upozorněním na sebe? Ostatně dnes ve veřejném prostoru všechny zajímají jen kontroverze.

Vůbec mi pije krev to věčné srovnávání mužského a ženského fotbalu. Nedává to smysl. Vyčítá někdo Báře Špotákové, že hází oštěpem míň než její mužští kolegové? Proč by to kdo dělal? I ženský a mužský fotbal jsou úplně jiné sporty. Tak proč tedy neustále srovnáváme, že fotbalistky jsou pomalejší, mají jinou technickou vybavenost, myšlení na hřišti a tak dále?

Sama mám zkušenosti ze zápasů proti klukům. Pro nás osobně to byly vždycky skvělé zápasy. Ale ve finále nám to jako příprava na naše klíčová utkání nedalo vůbec nic. A proč? Protože to vždycky byl a pořád zkrátka je jiný sport. Je to jako srovnávat florbal a hokej a divit se, že florbalisté na ledě kloužou. A to říkám paradoxně i přesto, že se mi proti klukům hraje lépe. Protože jsem v klučičím fotbale vyrůstala a troufám si říct, že i díky tomu mám spíše klučičí fotbalové myšlení.

Pouze a jen chyby

Frustrace začíná už, když se chcete stát fotbalistkou. Už odmalička nám připomínají pouze a jen chyby. Málokterý trenér vás chválí za maličkosti. Přitom to je něco, co je podle mě nejen pro děti hrozně důležité. Jenže když v rámci přípravy koukáte kupříkladu na video, jen ve vzácných případech vám trenér pustí povedené týmové a individuální akce. Místo toho vám jen připomínají, kdo a jak špatně stojí, komu se nepovedla přihrávka a tak dále. Podobné brífinky jsou sice svým způsobem užitečné, ale trvají i několik hodin a na konci se takřka slavnostně pustí góly. Ty zaberou v součtu zhruba minutu. Zbytek času si pořád dokolečka připomínáme své chyby.

Není pak divu, že nám v paměti hlavně utkví naše chyby. Já osobně to mám tak, že si bohužel dokážu jednu a tu samou chybu připomínat i několik let pořád dokola. Pouštím si ji neustále v hlavě a říkám si, co jsem tehdy mohla a měla udělat lépe. Po nepovedeném zápase jdu druhý den na trénink jako spráskaný pes. Tenhle pocit se mě pak drží ještě pěkně dlouho.

Když jsem začala pracovat, najednou jsem se ocitla v úplně jiném světě. I v průměrném zaměstnání totiž stačí řekněme jen to, že tam jste a odvádíte svou práci. Nic navíc není potřeba. Ale já jsem místo toho pořád myslela jen na to, jak jsem na něco zapomněla. Nebo dokonce jak jsem něco pokazila nebo udělala pomalu či špatně.

Ano, chodím do práce. Překvapilo vás to? Plat prvoligové fotbalistky mi stačí tak akorát na nájem. Nedokážu z něj vyžít. To není stížnost, ale fakt. Můj standardní den proto vypadá tak, že osm hodin jsem v práci, pak sednu do auta, rychle se přemístím na trénink, který máme každý den, a jde se na to. Občas není ani čas na pořádné rozcvičení se v posilovně.

Chovají se k nám přitom jako k profíkům. Vždy se po vás chce sto procent. Ale jinak to nejde a já to beru a respektuji. Takový přístup patří k vrcholovému sportu. Fotbal mám ráda z celého srdce a jinak bych to ani nechtěla. Zároveň nám v klubu každý měsíc hlídají váhu, například máme pravidelné kondiční testy. Ale na reprezentaci si musíme brát dovolenou, takže někdy ani nezbude prostor na tu skutečnou, odpočinkovou.

Třeba na podzim už jsem si kvůli reprezentačním povinnostem musela dokonce brát neplacené volno. Pro hodně fotbalistek je tak důležité mít tolerantního zaměstnavatele. Takové štěstí samozřejmě nemá každý.

To všechno mnohé z nás podstupují v situaci, kdy už kolem sebe máme i některé profesionální fotbalistky, které se živí jen sportem. Ale ani u nich není výdělek tak hvězdný jako u kluků. To je z mnoha důvodů pochopitelné, jenže když už nejste nejmladší, stojí před vámi otázka, jestli je lepší si budovat civilní kariéru bokem, která vám určitě vydrží déle a může vás zabezpečit do konce života. To se vám bohužel s ženským fotbalem nepovede. S naším výdělkem, na rozdíl od kluků, nejsme schopny vytvořit si finanční polštář na roky po kariéře.

Moje vášeň

Fotbal je ale opravdu moje celoživotní vášeň, dokonce i v tom trochu volna, které mi zbývá, se koukám na zápasy. Takže fotbalem fakticky žiju. I doma to tak máme, protože táta je bývalý ligový fotbalista a i můj mladší bratr hraje fotbal. Takže doma vlastně neřešíme nic jiného.

Vlastně se musím přiznat, že když jsem byla malá, táta byl na mě doslova jako pes. Hrála jsem s klukama a můj táta byl u toho na lajně nejvíce slyšet. Doteď, když se o tom bavíme a já mu to vyčítám, mi odvětí, že bych bez něj nebyla nikdy tam, kde jsem teď. A určitě má v něčem pravdu. Za to mu zpětně děkuji, protože bez něj bych spoustu překážek v kariéře nezvládla.

A tak přes všechno, co jsem řekla, si nedokážu představit, že bych dělala něco jiného než fotbal. Jen až o fotbalistkách uslyšíte v televizi nebo si o nich přečtete, vzpomeňte si na to, čím vším si musí projít. Nezavírejte před námi dveře a přijďte se na nás raději občas i podívat. Stojí to za to. Věřte mi. Zároveň vám budeme hrozně vděčné, když nás přijdete podpořit. Celé to snažení pak najednou začne dávat smysl.