Po přeslici: Váha podpisu

Už víc než dvacet let pořádá Kamila Bendová, matematička, bývalá disidentka a žena předčasně zesnulého filozofa, kybernetika, katolického aktivisty a signatáře Charty 77 Václava Bendy, ve svém bytě na Karlově náměstí Salón. Setkávají se tu a povídají si lidé spojení svým dávným angažmá v Chartě.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

U Bendů byly návštěvní dny, co pamatuju, i když se nejmenovaly Salón. Chodili jsme k nim v době, kdy arogance (komunistické) moci nabrala po zveřejnění Charty 77 na obrátkách. Tehdy byly pronásledování a tlak StB na její signatáře enormní. Ke Kamile jsme chodili dokonce, i když její muž seděl za své „protistátní“ aktivity čtyři roky v kriminále. A pozor! Kamila měla v té době už pět dětí, převážně malých. (Šesté se narodilo po manželově propuštění.)

Info pro neznalé: Charta 77 vznikla jako protest proti nedodržování základních lidských práv a svobod v totalitním Československu. Její autoři i lidé, kteří prohlášení podepsali, byli různé víry a různých profesí. Tvořili neformální opoziční skupinu, jež stála v čele protirežimního odporu. Lidí, kteří se nebáli zapojit do protikomunistického odporu, bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století málo. Podepsat Chartu znamenalo pro signatáře i jejich rodiny vystavení se otevřené i skryté šikaně státní moci. Zastrašování, vyhazovy ze zaměstnání, výslechy, sledování, domovní prohlídky, nátlak k vystěhování do ciziny, věznění. Vydírání přes děti, které se pro postoje svých rodičů nesměly vzdělávat podle svého talentu. 

Chartisté ztratili vnější svobodu, profesi a mnohé přátele, kteří měli strach ze styků s nimi. Ztratili v kriminálech a při těžkých dělnických pracích zdraví. Vydržet v odporu bylo těžké. Když tlak přesáhl mez únosnosti, někteří signatáři odešli do ciziny. Mnozí zůstali navzdory všemu; k nim patřili i Bendovi. Jen jeden svůj podpis odvolal.

 

V letošním zářijovém Salónu vyprávěl o své cestě životem docent PhDr. Zdeněk Pinc, pedagog, filozof, publicista, chovatel exotického ptactva a signatář Charty 77. Jeho podpis Charty byl odvážnější o fakt, že tento muž chodí jen velmi ztěžka o berlích; následky dětské obrny, kterou jako chlapec onemocněl. Nemyslete si, že byli k takto fyzicky hendikepovanému člověku fízlové, mající na práci lámání charakterů, ohleduplnější. Nebyli. Panu Pincovi umožnili pracovat (v podřadném) zaměstnání pouze v místě, které bylo od veřejné dopravy vzdálené dva a půl kilometru. A tak se tento muž musel každý všední den bolestivě plahočit o berlích tam a zpátky. Takové nenápadné mučeníčko…

Když nám hodně zeširoka vyprávěl svou story, řekl, myslím, velmi zajímavý názor. Dnešní mladé generaci chybí jakýsi společný iniciační moment. Vzájemný prožitek zásadního významu, který by je spojil v hluboké zkušenosti. Jemu se tyto momenty staly v životě hned dvakrát. Jako třiadvacetiletý, ve studentském hnutí aktivní student zažil okupaci naší země v roce 1968. Okupace cizími vojsky nejdřív národ vypjala ke statečnosti a sjednotila, ale později, právě za dlouhé doby normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech, ho až na výjimky těžce morálně rozložila. Pak přišla sametová revoluce v roce 1989 – a ta byla dalším zásadním společným prožitkem. 

Třicet let svobody, kdy se všechno může a nic nemusí, svět je otevřený a možnosti seberealizace jsou téměř neomezené, je pro mladého člověka bez prožitku nesvobody a následné iniciace těžká věc. Kde hledat vyšší smysl své existence? Proti čemu se má vymezit? Kde dělat chyby, které ho posunou dál? Jak si ujasnit, jak tříbit a zocelit své postoje? Vždyť právě o postojích k životu a světu je hledání a nacházení sebe sama.

 

***

„Planeta se zahřívá, některé lesy schnou, jiné hoří. Dochází voda, vymírá hmyz, degraduje půda a to je jen začátek. Tohle je klimatická nouze a my požadujeme, aby to vláda přestala přehlížet a stav klimatické nouze otevřeně vyhlásila a aby média přestala diskutovat o ,možném vlivu člověka na globální oteplování‘ a přešla ke konstruktivní debatě o krocích, které musíme podniknout pro řešení současné situace.“

To jsem si přečetla v letáku celosvětového hnutí Extinction Rebellion, tedy Rebelie proti vyhynutí, které se mimo mnohé jiné také zúčastnilo v pátek 20. září na Staroměstském náměstí celosvětové studentské stávky za klima.

Stávky za to, abychom pro ochranu klimatu dělali víc, začala před rokem praktikovat dnes šestnáctiletá švédská aktivistka Greta Thunbergová. To, co se nepodařilo starým aktivistickým harcovníkům, se nějakým zázrakem – a taky díky fenoménu sociálních sítí – podařilo jedné holce. (Přiznávám upřímně, že jí život aktivistky ze srdce nepřeju.) Greta zburcovala svět k zamyšlení nad tím, kam směřuje. Nebo spíš, kam se řítí. 

Stávky za klima, jehož změny se nejen podle studentů, organizátorů protestů, ale i podle většiny vědců mohou velmi brzy stát nevratnými, jsou možná právě tím iniciačním momentem dnešní mladé generace. Ta má (ve vyspělých zemích) všechno. Ale za jakou cenu? Kdo jiný než studenti a mladí lidé má začít nutit politiky, aby se nad svými činy zamýšleli v jiném než volebním horizontu? Kdo jiný má probouzet vědomí o příčinách a následcích našeho konání a chtít změnu? Ano, některé požadavky jsou naivní, některé bohužel i příliš levicové. Ale kdo jiný než my, jejich rodiče a prarodiče, má za nimi stát? 

Gretin projev na závěr zářijového klimatického summitu Organizace spojených národů v New Yorku teď komentují mnozí. Zvlášť politici ho často odsuzují jako (ochotnické) divadlo nebo PR akci někoho v pozadí, pokládají ho za zajímavý, ale příliš agresivní a hysterický. To, co Greta řekla, prý nemůže být autentický projev šestnáctileté dívky.

„… Neměla bych tady být. Měla bych být ve škole na druhé straně oceánu. Vy si k nám, mladým, chodíte pro naději. Jak se opovažujete? Vaše prázdná slova mi ukradla mé sny a mé dětství… Lidé trpí, umírají, jejich ekosystémy se hroutí. Jsme na začátku hromadného vyhynutí, a vy mluvíte jen o penězích, říkáte pohádky o věčném hospodářském růstu. Jak se opovažujete?…“

Já její slova podepisuju!

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama