PODCAST: Krrrev prrrosím ne!, aneb záchvat sentimentu s Romanem Holým

Lidé

Z rodné Šumavy přijel k mikrofonům podcastu HoRe! jeden z nejšikovnějších, nejrespektovanějších, a hlavně nejmilejších mužů české hudby. S výborně naladěným Romanem Holým jsme mimo jiné podrobně rozebrali podivuhodný obsah veršů, které osobně vypráví v písni skupiny J.A.R. jménem Sentimentu záchvat.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vidím to jako dneska každý léto stejnej dárek / Luděk Hrzal, Martin Šírek, já a Vašek Málek

Táta půjčil fichtla, na nás nikdo neměl chance / Ve walkmanu Ultravoxí We came to dance…

Luděk, Martin a Vašek byli v dětství mí úhlavní kamarádi, spoluhráči z prvních kapel Sencroovna band a Ďáblovi soustružníci – dodnes se vídáme, chodíme na pivo, jsou to největší miláčci.

Dospívali jsme na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v socialistické Sušici, pohraničním městě, kde žila spousta udavačů a estébáků, jenže my si stvořili vlastní svět, díky čemuž nás neměli šanci dostat.

Dostal jsem tehdy prvního walkmana od svého táty námořníka a obyvatelé Sušice na to koukali jak na předmět z vesmíru – fascinující byla už jen ta oranžová sluchátka. Když se nám povedlo sehnat tužkové baterky, nejčastěji jsme si pouštěli britskou novoromantickou kapelu Ultrawox, a speciálně milovali smutnou písničku We came to dance. Asi vystihovala naše nálady, protože jsme ještě nesouložili, ale byli jsme už rozervaní kluci, kteří si uvědomují, v jakých poměrech žijou.

Když jsme nasadili ta sluchátka a sedli na motorku, mívali jsme najednou pocit, že nám patří svět.

Pruhovaný kalhoty a v uchu sichrhajc / Vodbarvený patice a nikde žádnej AIDS

Dvě desítky stačily nám cejtit se jak v ráji / Praděd byla ta hrůza, co vrhali jsme v máji

Pruhovaný kalhoty se v Československu sehnat nedaly, takže nám je šila moje babička, dechovková zpěvačka, která měla pro čtrnáctileté pankáče pochopení.

Každou sobotu jsme s klukama jezdívali po bigbítových tancovačkách v celém okrese, tam jsme vždycky do rumu namočili sichrhajcku a lupli ji do ucha. O tři dny později tam natekla boule, tak jsme vymačkali hnis – a další sobotu zase…

Zatímco dnes jsme schopní vypít deset dvanáctek, tehdy úplně stačily dvě desítky, abychom se motali jak jelita a dostali se do euforie, to bylo krásný.

Moje první láska se nás takhle jednou rozhodla zasvětit do tajů, které jsme si zatím mohli jen představovat, a protože jí odjeli rodiče, pozvala nás do jejich krásné vily. Protože jsme byli poměrně pozadu, stydliví, a na tvrďáky si jen hráli, dodali jsme si tehdy kuráž odporným likérem Praděd, a až pak vyrazili do akce.

Přivítala nás v nádherném oranžovém župánku, pod ním nic, ale my, jak byli nadraní, tak jsme se nedokopali k čemukoli smysluplnějšímu, jen Luděk zvracel na záchodě a u toho křičel sieg heil. Martin nakonec přeci jen odešel do ložnice, že na to vlítne on, jenomže bohužel trpěl nízkou srážlivostí krve, a ta se mu spustila z nosu na čistě povlečenou postel. Slečna roztomile ráčkovala, a tak jsme ve vedlejší místnosti slyšeli: Krrrev ne, Marrrtine, krrrev ne! – asi nejkrásnější větu mého života.

Zmizeli jsme májovou nocí k nám domů a do rána střídavě blinkali do okapu z okna pokojíčku – naprosto zdecimovaní Pradědem.

Vo politice jsme neměli zatím žádnej šajn / Nevěděli jsme, kdo je Dušan ani Calvin Klein

Jediný, co nás zajímalo, jestli je Výběr lepší, nebo Abraxas / Bravíčka vozil nám Eberhard, byl to Sas

Byli jsme fascinováni tehdejšími sušickými disidenty, kteří nás měli rádi a půjčovali nám třeba Kafku, Kunderu, Škvoreckého nebo Souostroví gulag. Zajímal nás díky nim Frank Zappa, ale o politice jsme zatím neměli šajn.

Skutečně jsme nevěděli, kdo je Dušan Klein ani Calvin Klein, ale tenhle verš se do písně dostal upřímně řečeno hlavně proto, že si můj kamarád Jirka Burian alias Kapitán Demo jednou vyrobil slipy, které měly na horním rantlu nápis Dušan Klein, za což ho budu vždycky uctívat.

Nejčastější téma diskusí bylo počátkem osmdesátých let skutečně to, jestli je lepší Pražský výběr, nebo Abraxas. Za oběma kapelami jsme jezdívali vlakem po celé zemi, ale vlastně to je otázka, která nás pronásleduje dodnes; zatím jsme na ni nenašli odpověď.

No a časopis Bravo nám opravdu vozil Eberhard ze Západního Německa, kterému se šíleně líbily naše holky, což není divu, protože my se kamarádili třeba s Danou Vávrovou čili krásnou Leontýnkou, do které byl Eberhard zblázněnej, jako ostatně my všichni. Občas jsme ho vzali na diskotéku do Klatov, kde na ty naše baby čuměl, a na oplátku nám vozil Brava, což byl poklad: rubrika Láska, sex, něžnosti, hitparády, plágoše…

… Hodinový rozhovor s Romanem Holým si pusťte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích. Poslední pasáž je uzamčena pro naše patrony, z nichž jeden se rozhovoru osobně zúčastnil a položil několik otázek. Všem, kteří přispívají na chod HoRe! přes Patreon, srdečně děkujeme.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama