New York na prahu dospělosti

Marie Tomanová neholduje alkoholu (což je zvláštní, protože vyrůstala na rodinném vinohradě v Mikulově a v babiččině valtickém sklípku), a tak si letos na jaře k desátému výročí nepřipije – i když určitě má co slavit.

Právě na jaře roku 2012 se jí totiž naprosto přetočil život.

Vystudovala sice malbu na brněnské fakultě výtvarného umění, ale nebylo to ono, výjimečnou malířku v sobě neobjevila; hned po škole na obrazy rezignovala. Učit děti výtvarku se jí nechtělo, a tak nevěděla, co sama se sebou. Pro její divokou a zvídavou povahu byla jižní Morava až příliš klidná, takže se v šestadvaceti letech sebrala a odletěla poprvé v životě do Spojených států; do Severní Karolíny, kde začala v rodinách hlídat děti.

Pořád sice nemalovala, ostatně nedělá to dodnes, ale o výtvarném umění si snažila udržovat přehled a jednoho dne se osudově zamilovala do známé černobílé fotky Ryana McGinleyho (což je Newyorčan, ročník 1977): „Je na ní nahá dívka, která má přes ramena živého vlka.“

Sloveso „zamilovala“ není nijak zvlášť přehnané, protože se začala chovat poněkud nestandardně – rozhodla se přesídlit ze Severní Karolíny do New Yorku, což taky onoho roku 2012 provedla, a nejdřív sice i tam dělala au pair, ale zároveň měla svůj plán: „Byla jsem rozhodnutá, že se Ryana McGinleyho pokusím potkat. Že jednoho dne zajdu na nějakou jeho vernisáž, kde se klidně vysvleču, a on mě pak bude chtít fotit jako modelku…“

Což byla teoretická úvaha, v praxi ještě Marie nebyla moc sebevědomá – to až později se otrkala.

Svůj idol nakonec skutečně oslovila roku 2018, ale to už z nich byli vlastně kolegové, takže Ryan McGinley ochotně přišel na její výstavu do Českého centra, spřátelili se, dokonce napsal předmluvu do Mariiny první knihy.

Ani svlékat se tím pádem nemusela!

„Respektive nakonec mě nahou a tančící fotil, ale nebylo to už tak důležité.“

 

Zaklepat, anebo utéct?

Vraťme se do jara roku 2012, kdy se jakožto au pair rozkoukávala v New Yorku.

„Rozhodla jsem se, že budu každý víkend chodit do Metropolitního muzea, kde bylo vstupné za dolar, a hned při druhé návštěvě mě tam oslovil kunsthistorik Thomas Beachdel, univerzitní profesor dějin umění.“

Marie se mu líbila – však si ji o pár let později vzal, žijí spolu dodnes.

„Zato já mu v první chvíli nevěnovala pozornost, ale protože Thomas prováděl muzeem skupinku lidí, nakonec jsem se přidala a užasla, jak umí propojovat zdánlivě nepropojitelné obrazy do strhujících příběhů – prostě nakonec jsme si vyměnili telefonní čísla.“

Schůzky pak mívali na výstavách a brzy zašli i do Guggenheimova muzea na fotografku Francescu Woodman (1958–1981). Ta fotila sebe samu i jiné ženy, nebála se nahoty – a i když v New Yorku spáchala sebevraždu ve dvaadvaceti letech, nechala za sebou mimořádné dílo.

„Byla jsem nadšená; a navíc mě zaujalo, že jsou tam vystavené vedle fotek taky její deníky. I já si od příletu do Ameriky psala deníkové záznamy – teď jsem si najednou řekla, že bych kromě toho mohla i fotit, a zapsala se do fotografické školy.“

První rok si jako model posloužila sama, věnovala se autoportrétům. Chvíli byla před kamerou, chvíli za ní, osahala si celý proces. S Thomasem vybírali smysluplné snímky, oddělovali je od většiny zbytečných, Marie focení propadla.

Na podzim roku 2013 si konečně troufla taky na portrét někoho jiného – a rovnou šlo o výjimečnou osobnost.

„Ono to na mě tenkrát spíš spadlo – kamarádka měla vyfotit pro magazín Posture velmi výstřední feministickou raperku vystupující pod jménem Cunt Mafia, ale z nějakého důvodu nemohla. Docela odvážně doporučila mě a povedlo se, takže jsem vyrazila na svůj křest ohněm. Dodnes vzpomínám, jak jsem dlouze stála před dost punkovým brooklynským bytem a váhala, jestli zaklepat, nebo utéct. Pak jsem zaklepala a otevřela sice ženská hodně od rány, underground se vším všudy, od nás z Mikulova jsem takový typ lidí neznala, ale vyšlo z toho krásné focení, po kterém jsem se vlastně už nikdy nezastavila.“

Marie Tomanová má jakousi zvláštní superschopnost – se svou vyholenou hlavou sice v prvních vteřinách některé usedlejší lidi zarazí, ale je tak milá, extrovertní a zároveň vnímavá, že si ji po chvíli snad každý oblíbí.

Věříte jí.

Chcete s ní kamarádit...

Fotila pak například i Kim Gordon, zpěvačku a baskytaristku skupiny Sonic Youth – ta ji pozvala nejen na koncert, ale i přímo do šatny.

Taky herce Joea Keeryho z netflixovského seriálu Stranger Things nebo Franku Potente, původem německou představitelku hlavní role ve filmu Lola běží o život: „Se všemi jsme zašli na kafe, se všemi si dlouze povídali – a všichni na mě působili jako normální, skvělí lidé, kterým můžu kdykoli zase zavolat.“

V New Yorku loni fotila taky modelku Pavlínu Pořízkovou: „S tou jsme pokecaly ještě o to líp, že jsme krajanky – a Pavlína mě vzápětí začlenila do své české komunity, takže když od té doby pořádají s Martinou Formanovou mejdany, tak mě pozvou, za což jsem ráda.“

 

Díky za Instagram

Úplně stejným stylem jako s celebritami pracuje celá ta léta taky s obyčejnými mladými Newyorčany - ačkoli skutečně obyčejnými?

Těžko říct.

Na většině snímků mají ti lidé dekadentní výraz; v jednom oku tvrdou drogu a ve druhém smrt.

„Myslíte?“ diví se Marie: „Já z těch tváří cítím spíš velkou citlivost a zranitelnost. Kdyby se všichni nadšeně usmívali, nepřipadalo by mi to opravdové – což je asi tím, že žijeme v době, kdy jsme na Instagramu všichni skoro povinně vysmátí, skvělí a tak trochu falešní. Mně ti mí lidé naopak připadají normální. Trochu naivní a hodně otevření, což je ta magie mládí. Pamatuju, že když mi bylo osmnáct, hrozně jsem si přála být konečně opravdu dospělá, dělat si všechno jen podle sebe, ale když jsem se do toho stadia později dopracovala, došlo mi, jak bylo tehdejší mládí krásné...“

V New Yorku není kdovíjak těžké sehnat modely; Marie si spoustu lidí našla přes Instagram, „což je mocný nástroj, pro fotografy ideální databáze“.

Navíc platí, že pokud si současný mladý Newyorčan myslí, že vypadá zajímavě, velmi často se přihlásí do nějaké agentury a fotografům se aktivně nabízí. „Doba supermodelek typu té naší Pavlíny Pořízkové je pryč, s modelingovými agenturami se tady roztrhl pytel, pojetí ideální krásy se rozvolnilo – což je podle mě super,“ vysvětluje Marie: „No ale často fotím i kamarády nebo cizí fotogenické lidi, které oslovím dejme tomu v parku...“

Což je jasný důkaz pro to, že jí už sebevědomí nechybí.

 

Ve vaně

Své modely často fotí od pasu nahoru nahé. „Baví mě na tom, že teprve nahý je člověk sám za sebe; otevřený a zvláštně bezbranný.“

Marie na to samozřejmě musí jít takticky – když někoho vidí poprvé, nesvléká ho hned na začátku.

Nejdřív je třeba otevřít se jeden druhému, povídat si, budovat vztah: „Pokud se nepletu,“ vzpomíná, „jako první jsem takhle polonahé fotila roku 2017 čerstvě zamilované Kate a Odie, což jsou už dávno mí přátelé a často je fotím dodnes.“

Jde o zajímavý příběh.

Kate je původem česká, velmi extravagantní modelka Kateřina Vítová, která si na svém solidně sledovaném Instagramu říká Kate Vitamin, a právě tam ji kdysi Marie oslovila. „Přišla jsem k ní na návštěvu do Brooklynu, seznámila se i s Odie a původně jsem si chtěla vyfotit hlavně jejich kotě, protože si pořídily sphynx, plemeno bez srsti. Ale nakonec jsem samozřejmě fotila i ty dva, protože jejich začínající vztah měl úžasnou energii. Kate je šílená, krásná a silná osobnost a Odie je pozoruhodný případ – tehdy ještě byla ona, ale dnes už o sobě dávno nemluví ani jako o ženě, ani jako o muži: je to moc milá nebinární osobnost.“

V průběhu večera se spřátelily natolik, že Marie sebrala odvahu a navrhla jim polonahé focení ve vaně: „Původně jsem tam s nimi chtěla mít i kočku,“ směje se. „Ta samozřejmě utekla a já vlastně úplně reportážně nacvakala jedinou roličku filmu, sedmatřicet snímků. Nakonec se ukázalo, že snad deset z nich je senzačních – vyšly pak v mnoha amerických časopisech. Byl to první moment, kdy se mi při focení povedlo tak hluboce na někoho napojit, domů jsem odjížděla v naprosté euforii.“

Ano, Marie Tomanová skutečně fotí na filmy, což je v tuto chvíli menší problém, protože její Kodak Gold 200 není začátkem roku 2022 v celém New Yorku k sehnání: „Zdražovali, tak ho lidi na poslední chvíli vykoupili – a já zatím vůbec nevím, na co budu fotit čtyři zakázky příští týden.“

O hipsterskou pózu nejde, film Marii dává řád: „Dávno jsem zjistila, že mi vyhovuje pomalejší proces, při kterém výsledek nevidím hned, o každém cvaknutí musím dopředu trochu přemýšlet, a navíc mi někdo neustále nekouká přes rameno na malou obrazovku.“

 

Návrat k sobě samé

Marii se daří v New Yorku, ale čím dál častěji vystavuje fotky taky v rodné vlasti, České republice – teď v únoru například v Humpolci, v červnu to bude Brno.

Od začátku letošního roku se vědomě vrátila k autoportrétům, kterými kdysi začínala, takže sama sebe fotí na polaroid: „Dennodenně.“

A důvod?

„Jsem sice šťastná,“ říká, „že se mi poslední tři roky tolik daří, ale zároveň mi došlo, že se začínám trochu ztrácet v takové té produkční části své kariéry – najednou vysedávám častěji nad maily než nad fotkami. Dostala jsem strach, že by se mohla začít vytrácet tvůrčí jiskra, a tak se chci introspektivně zaměřit na sebe samu. Trochu se uzemnit. Zjistit, kdo teď jsem, a správně rozhodnout, kudy dál. Všechno je sice dobré, ale mohlo by to být ještě lepší. Ještě kreativnější. A ještě svobodnější.“