Cit slečny Báry pro vodu

Lidé

Prvních pár vteřin po probuzení člověk neví, jestli ještě sní, nebo je svět opravdu jiný než před měsícem. „Ty kráso,“ povzdychla si prvního dubna plavkyně Bára Seemanová, „tak ona je to realita, do bazénu pořád nemůžu. Žádnou pořádnou oslavu mít nebudu, i když ode dneška nejsem náctiletá. Všechny plány se rozplynuly a vůbec si nejsem jistá, co bude dál – na tyhle narozeniny nezapomenu.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Před čtyřmi lety byla šestnáctiletá Bára Seemanová nejmladší českou účastnicí olympiády v brazilském Riu.

„Ale na to, co jsem tam předvedla, radši moc nevzpomínám.“

Tehdy začala myslet na Tokio 2020, kde bude určitě lepší.

„V Riu jsem zvolila chybný přístup, to jsem pochopila hned...“

Takže makala.

Vylepšovala národní rekordy hlavně v kraulu, své nejsilnější disciplíně.

A do Tokia se bez větších nervů kvalifikovala; plavala by tam stovku, dvoustovku i štafetu.

Když loni odmaturovala, okamžitě mohla odjet studovat i trénovat do Ameriky, ale řekla si, že rok počká, a přihlásila se na pražskou jazykovou školu.

„Nerada bych měnila styl tréninku a vlastně celého života rok před olympiádou.“

Měsíc před dvacátými narozeninami jí došlo, že možná bude všechno jinak.

Tři týdny před narozeninami skočila naposledy do bazénu, pak začala nosit roušku.

Deset dnů před narozeninami si vyslechla zprávu, kterou už čekala: Tokio bude o rok později.

Bára Seemanová má dobrou povahu, nehroutí se, čeká, co bude dál.

Už by si ale zas zaplavala – první čtyři dny karantény vnímala jako dar, protože kdy jindy si může uprostřed sezony takhle odpočinout? Odpověď zní: nikdy. V průměru plave čtyři hodiny a dvanáct kilometrů denně...

Teď se jí o plavání každou noc zdá.

 

„Těším se. Jenže na druhou stranu vím, že až se bazény otevřou, budou mě tréninky strašně bolet. Znám to. Když víc než tři dny neplavu, ztrácím cit pro vodu.“

Nandáš mi čepičku?

Předloni chtěla pořádně oslavit osmnáctiny, ale nemohla – začátkem roku 2018 ji sestřelila mononukleóza.

Slíbila si, že to blízkým vynahradí, až jí bude dvacet, ale teď je celý narozeninový den kvůli pandemii sama, jen s přítelem Matyášem. Ten má, mimochodem, taky nečekané volno: hraje fotbal za druholigové Ústí nad Labem.

Všechno nejlepší!

Celý den si můžou povídat; a Bára vzpomínat. Kam až ve vzpomínkách dojde?

K tomu dni, kdy se naučila plavat?

Tak daleko ne: „Prý jsem dřív plavala, než chodila,“ směje se. „Máma mě brala na plavání pro kojence a už tam jsem měla vodu vyloženě ráda.“

Bářina máma bývala házenkářka, táta vynikající plavec.

„Jednu z prvních jasných vzpomínek mám na to, jak je mi pět a táta s dědou si mě posílají po proudu Berounky, abych se naučila splývat – to mi dalo do života slušnou techniku. Vzpomínám, jak jsem občas prskala, že už nemůžu, a táta volal: Ono to ještě pojede, nedělej zbrklý pohyby, všechno hezky v klidu!“

Rodiče jsou dodnes závislí na pohybu. Táta denně plave a ve volném čase trénuje v bazénu děti, máma si jde po práci automaticky zacvičit. „Tohle je moje další stará vzpomínka: neexistoval víkend, abychom nevyráželi na kola, na běžky nebo na brusle a abychom si nezahráli třeba badminton. Chodila jsem na atletiku a na rokenrol, ale taky vzhlížela k staršímu bráchovi, který plaval – chodila jsem se na něj dívat do bazénu pražského Motorletu a jako devítiletou mě tam přijali. Viděli, že kromě té pěkné techniky pilované v Berounce mám i dispozice – vysoká holka, dlouhé ruce, dlouhé nohy...“

Brzy začala vyhrávat. Vozila medaile ze žákovských, brzy i juniorských závodů. „Vidíš,“ povzbuzoval ji táta, „jestli budeš dál makat, mohla by ses jednou vyrovnat Báře Závadové!“

Barbora Závadová, to byl idol. Roku 2012 získala bronz na mistrovství Evropy a někdy o rok později se potkala při závodech v Ostravě s Barborou naší, tedy Seemanovou: „Fakt jsem k ní vzhlížela, a to taky proto, že se krásně chovala k nám mladším. Vzpomínám, jak jsem tam před závodem na dvě stě metrů kraul neviděla nikoho známého, kdo by mi pomohl nandat čepičku, tak jsem si dodala odvahu: Ahoj Báro, pomohla bys mi? Ona: Jasně, pojď sem; jako bychom byly kamarádky. A já byla v sedmém nebi.“

 

Nesnáším raňáky

Mezi znalci plavání se začalo mluvit o tom, že tu je větší talent než například Závadová – právě mladičká Bára Seemanová by se mohla dostat do světové špičky.

Ano, pokud byla zdravá, neměla v kraulu mezi juniorkami konkurenci.

Bára ovšem úplně zdravá nebyla.

„Dvakrát v životě jsem se bála,“ říká, „že budu muset s plaváním skončit, a pokaždé to bylo kvůli mono-nukleóze. Poprvé ve třinácti, to jsem probrečela několik dnů – dařilo se mi, domů jsem vozila spoustu zlatých medailí, ale najednou mi nebylo dobře, jaterní testy dopadly katastrofálně a doktor řekl, že půl roku nemám nic dělat. Měsíc jsem vůbec nechodila do školy, a pak trvalo ještě tři další, než jsem si dovolila aspoň jednou týdně zaplavat. Hrůza – vždyť já jsem typ, který nikdy nevynechal trénink! Mononukleóza se vrátila ještě předloni, a proto přesně vím, co mě čeká teď, až skončí koronavirová pauza. Zase budu hledat ztracený cit pro vodu, jako v těch třinácti a sedmnácti. Ruce mi budou projíždět vodou jakoby naprázdno, nedokážu ji správně zachytit a zabrat... Asi jako když se po pěti letech postavíte na sjezdovku a vůbec si nejste jistý svými obloučky...“

Ještě těžší boj než s nemocemi sváděla až do maturity s budíkem: „Jestli mám v životě něco opravdu ráda,“ přiznává, „jsou to dvě věci, jídlo a spánek. A od třinácti mi bohužel začaly takzvané raňáky – v patnácti už jsem musela být čtyřikrát týdně v šest ráno převlečená do plavek na Motorletu.“

Budík v pět hodin ignorovala, ve čtvrt na šest taky, ale v 5:25 ji z postele vyhnal táta.

„Vyčistila jsem si zuby a o půl byla bez snídaně v autě. Nikdo si nedovede představit, jak jsem vstávání proklínala! Poslední rok plavu na Strahově – vstávám v sedm, a když někdy nemám náladu, tak si vzpomenu: Není to tak dlouho, co už bych hodinu plavala – brr...“

Její život se změnil začátkem léta roku 2016, když jednoho dne zavolala trenérka Petra Škábová.

– Ahoj, jedeš na olympiádu.

– Cože? Jak to?!

S olympiádou nepočítala, nesplnila potřebný limit. Anebo splnila, ale až po uzávěrce: na mistrovství Evropy juniorů, kde získala dvě stříbrné medaile a měla dobrý pocit, že uspěla při vrcholu své sezony.

– Dostala jsi divokou kartu!

– Oukej... Tak asi super, ty kráso, já jedu na olympiádu – v šestnácti!

Radost se brzy začala míchat s nejistotou: „Že se něco děje, to jsem poznala skoro hned – díky Instagramu. Do té doby jsem ho měla pro sebe, pro kamarády a lidi z plavecké komunity, ale najednou mě tam sledovaly tři tisíce lidí a já nevěděla, jak se k tomu postavit. Jaké fotky postovat, aby to nebylo nevhodné? Koho zajímá, že jsem šla na kafe? A koho budou bavit fotky jenom z plavání? V tomhle jsem vlastně špatná dodnes,“ uznává Bára, „profesionální influencerka ze mě nebude – proto jsem taky vždycky chtěla a chci pořádně studovat.“

Rozsekat bazén

Když česká výprava odjela do Ria, vyšlo pár článků i o jejím benjamínkovi: „Půvabná šestnáctiletá Bára...“ (Slovo „půvabná“ se od té doby v médiích opakuje často, nikoli bezdůvodně.)

V olympijské vesnici potkala sprintera Usaina Bolta, při čekání na autobus k bazénu nejlepšího plavce planety Michaela Phelpse: „Dost se mračil, oslovit jsem si ho netroufla, ale ráda jsem pak sledovala, když se rozplavával – připadala jsem si, že mám na očích brýle s virtuální realitou.“

Jenomže českým plavcům se v Brazílii nedařilo a nevyladěné Báře, která měla vědomý vrchol sezony za sebou, taky ne.

„Když už stojíte v plavkách za blokem,“ podotýká, „tak nikoho nezajímá, že jste benjamínek, nikdo to nepozná. A já neuspěla. Při své nejsilnější disciplíně, dvoustovce, jsem udělala chybu – uvěřila lidem, kteří mi říkali, ať nejsem nervózní a hlavně si olympiádu užiju.“

V té době měla osobák 1:58:14 a fanoušci doufali, že ho vylepší.

Jenže Bára byla v příliš velkém klidu: zatímco jindy mívá na konci velkých závodů černo před očima, necítí nohy ani ruce a dochází jí kyslík, tentokrát se tři čtvrtiny trati ani nezadýchala. Pořádně plavat začala až na posledních padesáti metrech: „To jsem cítila sílu a najednou se ve vodě posouvala...“

Pozdě.

Plavala o dvě vteřiny hůř než při osobáku, to je moc.

Dlouho brečela.

Ani štafeta jí náladu nezvedla, při té byly české plavkyně diskvalifikovány, takže vlastně ostuda.

„Od té doby už vím, že si žádný závod nechci užít. Naopak. Chci se na bazén naštvat, chci ho rozsekat.“

 

Vybírám Kentucky

Neúspěch v Riu ji poznamenal – dva další roky se pak před závody nedokázala uvolnit, vždycky dostala strach, že zase poplave špatně, že se při dvoustovce nedostane pod dvě minuty, a to ji brzdilo.

Přibrzdila ji i druhá mononukleóza, ale od podzimu 2018 jde všechno zase dobře – tehdy doktoři kývli na to, že může odjet na svou poslední juniorskou akci, olympijské hry mládeže v Buenos Aires, a ona tam získala dvě zlaté a bronzovou medaili.

Dnem, na který nezapomene, byl 19. květen 2019; to měla zrovna svatý týden. „Myšlenky jsem věnovala spíš škole a na závodě v Pardubicích se mi plavalo výjimečně snadno. Dvoustovku jsem dala za 1:57:40 – což byla obrovská radost, nepřestávala jsem se smát, a vzpomínám, jak jsem šla toho dne na večeři, kde jsem se totálně zprasila: dala jsem si smažák, spoustu hranolků, tatarku...“ (Bára dobře ví, že se nestravuje příkladně, ale zatím s tím nic dělat nehodlá. „Kdybych například nesměla jíst sladké, tak už mě v bazénu nikdo neuvidí – zůstanu v depresi zavřená doma.“)

Pořád ještě v euforii bez potíží odmaturovala, a pak bylo třeba rozhodnout, co teď.

O špičkové sportovce v jejím věku se perou americké univerzity – jen Báře se jich ozvalo deset – a všechny nabízejí možnost skloubit školu s tréninkem ve výrazně lepších podmínkách, než jaké mají plavci u nás.

„Zjednodušeně řečeno, my v Česku se vždycky trochu přizpůsobujeme plavecké veřejnosti, zatímco na univerzitách ve Spojených státech bazény slouží sportovcům.“

Vybrala si univerzitu v Kentucky – tamní trenér prokázal svůj velký zájem tím, že za Bárou přiletěl do Prahy.

Dohodli se, že ještě rok počkají, a velké stěhování naplánovali na září 2020, tedy na dobu, kdy z Báry bude (proč ne, při její formě se to stát mohlo) nedávná olympijská finalistka.

Přihlásila se na jazykovku a začala přemýšlet o tom, co by tak v Kentucky mohla studovat: „Prvák a druhák jsou tam všeobecné, ale pak by mě zajímaly dva obory,“ říká.

Tím prvním jsou média: „Možná proto, že mě občas novináři štvali. Když o mně psali jako o sexy nebo o vyzývavé plavkyni jen proto, že postuju své fotky v plavkách, trochu se mě to dotýkalo – bylo mi sedmnáct, bála jsem se, co tomu řeknou třeba prarodiče, a napadlo mě, že bych to jednou mohla zkusit se sportovní novinařinou taky, ale ohleduplněji.“

Ještě víc by ji ovšem lákalo studium sportovní psychologie: „O tomhle oboru, mám pocit, už dokonce něco vím.“

 

Třeba to je dobře

Jinak ale v den svých dvacátých narozenin neví skoro nic. Doma cvičí, v parku běhá s rouškou, čeká.

Netuší, jestli letos budou nějaké závody, jestli se otevřou hranice, jestli do Kentucky odjede: „I kdyby to šlo, musíme si s trenérkou pořádně rozmyslet, jestli mi to před olympiádou neuškodí.“

Už je jí ale dvacet, dospělá ženská, a tak situaci přijala takovou, jaká je. „Rozhodně lepší letět do Tokia za rok než se tam letos v létě bát nákazy a plavat před prázdnými tribunami. Mně už účast nikdo nevezme. A kdo ví – za rok budu zkušenější, a možná lepší. Třeba mi to odložení nakonec pomůže...“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama