Kdo vystřídá starou gardu? Volba prezidenta 2023

Zvítězil by Andrej Babiš v prezidentských volbách? Tato otázka zaměstnává už od říjnových sněmovních voleb novináře i lidi sledující politiku. Porazil by ho generál Petr Pavel? Nebo třeba odborářský boss Josef Středula, který může oslovit levicové voliče a mohl by mít podporu Miloše Zemana, jehož vztahy s Babišem od podzimu ochladly?

Ještě než se na tyto otázky pokusíme odpovědět, je potřeba si říct: Za více než 103 let existence Československa a České republiky se ve funkci prezidenta vystřídalo jedenáct mužů – a za rok touto dobou už budeme znát jméno dvanáctého – anebo první ženy. V každém případě půjde o politickou generační výměnu. Po Václavu Havlovi, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi se o post hlavy státu poprvé utkají lidé, kteří nejsou ve vrcholné politice už od roku 1990.

Prezidentská kampaň ještě zdaleka nezačala, ale první kandidáti se již přihlásili a další se na svou kandidaturu chystají.

O kandidatuře přinejmenším vážně uvažuje expremiér Andrej Babiš. Na prezidentskou kampaň se připravuje armádní generál Petr Pavel, zvažuje ji rektorka Danuše Nerudová a exministr Miroslav Kalousek, hovoří o ní senátor Pavel Fischer. Mluví se například také o předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi, odborářském bossovi Josefu Středulovi nebo dnes již bývalém rektorovi Tomáši Zimovi. Veřejně už svou kandidaturu stihli vyhlásit matematik a podnikatel Karel Janeček či bývalá úřednice Alena Vitásková. Soupiska se do voleb bude dále rozšiřovat o nová jména i zužovat o ty, kdo si nakonec kandidaturu rozmyslí.

Debaty o společném kandidátovi už se pomalu rozbíhají mezi ODS, lidovci a TOP 09. Téma se objevuje téměř na každém společném jednání těchto stran, zatím však nejsou debaty nijak intenzivní. Volbou příštího prezidenta žije i okolí toho stávajícího.

 

Volební příkop

Snad všichni případní kandidáti a kandidátky říkají, že by měl prezident národ především sjednocovat. Ve skutečnosti je ovšem právě volba prezidenta tím faktorem, na kterém se vůbec nejlépe ukazuje rozdělení společnosti. „Všechny výzkumy, které ukazují názorové štěpení společnosti, vždy nejlépe korespondují s tím, koho lidé volili ve druhém kole prvních prezidentských voleb,“ říká statistik a sociolog Jan Tuček, ředitel výzkumné společnosti STEM/MARK. Společnost byla v mnoha ohledech rozdělená již dříve, ale právě přímá prezidentská volba to naplno ukázala a příkopy mezi různými skupinami podle Tučka ještě prohloubila.

Je to způsobeno také tím, že žádné jiné volby nejsou pro voliče ani zdaleka tak osobní a emotivní. „Nikdy jindy také nebyla kampaň tak drsná a vyhrocená jako v případě obou přímých prezidentských voleb,“ dodává Jan Tuček.

Před pěti lety kandidoval Miloš Zeman jako obhájce z prezidentského úřadu, což určilo také charakter volby. Vzhledem k podpoře, jakou měl, i k tomu, že kampaň prováděl samotným výkonem funkce hlavy státu, mohl s klidem vynechat debaty před prvním kolem volby. Snažil se tak vytvořit dojem, že první kolo prezidentské volby je jakýmsi konkurzem na jeho vyzyvatele, což se mu do značné míry podařilo. S druhým postupujícím, Jiřím Drahošem, se pak utkal ve finále, porazil jej a obhájil funkci.

Nadcházející volba se tak bude více podobat té před deseti lety. Kandidátky a kandidáti se opět utkají o uprázdněnou prezidentskou židli. „Nabízejí se i další paralely,“ říká sociolog Jan Herzmann, který se dlouhodobě věnuje předvolebním analýzám v rámci svého projektu Český volič. „Například generál Pavel přichází, podobně jako tehdy Miloš Zeman, v roli relativně silného hráče mimo stranickou strukturu,“ říká Herzmann, podle nějž může mít na volby vliv také napjatá ekonomická situace.

 

Faktor Babiš

Charakter příští prezidentské volby významně ovlivní to, zda se bude o úřad hlavy státu ucházet předseda hnutí ANO a nedávný premiér Andrej Babiš. Ten má poměrně velké a pevné jádro příznivců, kteří by jej v případě kandidatury měli s největší pravděpodobností bezpečně dostat do druhého finálového kola. „Andrej Babiš by za stávající situace mohl počítat se ziskem pětadvaceti či spíše třiceti procent hlasů, což by na postup stačilo,“ říká Jan Herzmann. Klíčovou otázkou prvního kola by tak bylo, kdo se stane jeho soupeřem pro finálový souboj. Ve druhém kole by se pak protikandidát mohl opřít o silnou skupinu těch, kdo naopak Babiše vůbec nemusejí.

Pokud by se expremiér prezidentské volby nezúčastnil, byla by situace jiná a scénáře vývoje by byly mnohem otevřenější.

Babišovi by mohl účast v prezidentské volbě zkomplikovat postup trestních orgánů v některé z jeho kauz. Kdyby byl obžalován, nebo dokonce stál před soudem, mohl by sice stále kandidovat (to je právně vyloučeno pouze tehdy, když člověk pozbude svéprávnosti), nicméně by to nepůsobilo dobře. Pro případné druhé kolo by šlo o značnou komplikaci. Babiš by totiž mohl u podstatné části nerozhodnutých voličů upadnout v podezření, že se chce dostat na Hrad především proto, aby se vyhnul trestu. Prezidenta lze totiž postihnout pouze pro velezradu či závažné porušení ústavy – a to ještě komplikovaným ústavním mechanismem –, jinak nesmí být zadržen, trestně stíhán ani přestupkově trestán. A není nijak těžké dovodit, že to by bylo pro expremiéra se všemi jeho kauzami osobně docela praktické.

Druhým důvodem pro neúčast v prezidentské volbě by mohla být touha po znovuzískání exekutivní moci. Předseda ANO by mohl vsadit na to, že vláda bude v těžké ekonomické situaci pod velkým tlakem. To by mu buď mohlo dát šanci na odloupnutí nějakých poslaneckých hlasů, v případě, že by se začala vládní koalice drolit, nebo šanci na vítězství v příštích sněmovních volbách.

 

Kouzla pro druhé kolo

Andrej Babiš si před koncem roku pořídil obytný vůz, aby s ním, až bude o něco teplejší počasí, mohl vyrážet za voliči. Otázky na kandidaturu označuje za předčasné, proto se k ní pro tento článek nechtěl blíže vyjádřit. Nedávno ale v rozhovoru pro Deník N řekl, že by byl prezidentem velice aktivním. A přestože je podle všech výzkumů politikem, který významně dělí veřejnost na své zastánce a odpůrce, chtěl by prý i on lidi spojovat. „Kdybych se stal prezidentem, dělal bych vše pro to, abych přesvědčil ty, kteří mě nesnáší, že bych byl prezidentem i pro ně,“ řekl Deníku N.

Ani marketingový tým hnutí ANO zatím od šéfa „zadání na prezidentskou volbu nedostal“. Přesto o ní jeho členové preventivně přemýšlejí. „Klíčové je najít správnou přípravu a strategii pro druhé kolo,“ říká jeden z lidí, kteří se podílejí na kampaních Andreje Babiše. Nespecifikuje přesně, jak by ta strategie měla vypadat, z hovoru je ale zřejmé, že Babišovi lidé budou velmi pečlivě zkoumat i silné a slabé stránky případných soupeřů, s nimiž by se mohl utkat.

Členové týmu se prý mezi sebou poprvé začali výrazněji o možné kandidatuře svého předsedy bavit zhruba v dubnu 2020. Tehdy během první vlny pandemie pracovali v uzavřeném kolektivu v Hrzánském paláci, kde prý Babiš při řešení covidové situace působil velmi systematicky a rozhodně. Se šéfem ale kandidaturu na Hrad nijak nerozebírali, prioritou byl úspěch ve volbách do sněmovny. „O tom, co bude pak, jsme nemluvili. My jsme všichni věřili, že sněmovní volby vyhrajeme,“ říká jeden z Babišových poradců.

Že se Babišovi lidé soustředí na druhé kolo, je podle Jana Tučka zcela logické. Právě tam by totiž mohl narazit. „Data z aktuálních výzkumů ukazují, že by ho mohla většina protikandidátů ve druhém kole porazit. Ale to je obrázek aktuální situace, nikoli toho, jak to bude vypadat skoro za rok,“ říká šéf agentury STEM/MARK. Faktorů, které to mohou ovlivnit, je přitom spousta, od ekonomické situace až po průběh kampaně a konkrétní jméno a vystupování protikandidáta.

Finále poslední sněmovní kampaně nezastihlo předsedu ANO v nejlepší formě, v hlavních televizních debatách za největšími soupeři zaostával. Pro druhé kolo prezidentské volby přitom byly až dosud televizní duely obou soupeřů klíčové. Právě v nich před pěti lety Miloš Zeman zlomil hůře připraveného Jiřího Drahoše. Pokud by měl tedy Babiš uspět, nemůže si podobný výpadek dovolit nebo musí vymyslet taktiku, jak vliv diskusí na finální rozhodnutí snížit.

Pokud by se Babiš nakonec rozhodl vyslat za ANO do volby někoho jiného, stále by měl kandidát či kandidátka zřejmě šanci na slušný zisk hlasů v prvním kole. Na druhé straně – tak pevné jádro příznivců jako předseda ale nikdo jiný v hnutí nemá. Vedle jmen, která se logicky nabízejí, jako jsou Alena Schillerová či Karel Havlíček, se v poslední době spekuluje například o ekonomovi Janu Švejnarovi, někdejším protikandidátovi Václava Klause z prezidentské volby 2008: poslední, kdy ještě prezidenta volily obě komory parlamentu.

Samotní představitelé ANO ovšem považují za nejpravděpodobnější va---riantu, že se šéf rozhodne kandidovat. „Spíše očekávám, že se Andrej Babiš rozhodne pro kandidaturu,“ řekla například koncem ledna předsedkyně poslaneckého klubu ANO Alena Schillerová.

 

K Hradu hleď!

Ještě blíže k oznámení kandidatury má armádní generál Petr Pavel, někdejší náčelník generálního štábu a následně předseda Vojenského výboru NATO, což je nejvyšší vojenská funkce v rámci Severoatlantické aliance. Říká, že od účasti v prezidentské volbě už by jej mohlo odradit pouze to, kdyby se u něj či někoho z jeho blízkých objevil nějaký vážný zdravotní problém.

Jako možný kandidát na prezidenta byl Petr Pavel zmiňován už před minulou volbou, funkce v NATO mu však končila až půl roku po volbách, v létě 2018. Od návratu do vlasti neustále veřejně působí, v době covidové pandemie založil iniciativu Spolu silnější, která pomáhala potřebným. Soustředil kolem sebe tým odborníků, s nímž připravil návrhy, jak by se měl stát lépe připravit na zvládání krizových situací. A velmi důsledně se setkává s lidmi v rámci různých akcí a veřejných debat.

Jedna taková se odehrávala koncem ledna v knihovně na náměstí v Příbrami. Malý sál vyčleněný pro debatu byl plný, na židlích mezi policemi knih sedělo zhruba padesát lidí, kteří si museli místo v knihovně předem rezervovat. Petr Pavel svým velitelsky vytrénovaným hlasem bez potíží zvládl obsáhnout celý prostor. Nejprve divákům poutavě odvypráví svůj životní příběh, který by mohl být učebnicovým popisem příkladné vojenské kariéry. Až tak příkladné, že někteří z jeho někdejších armádních kolegů v soukromých hovorech říkají, že „málo myslel na armádu jako celek“, což se ve vojsku, kde se lidé rádi cítí jako jedna velká rodina, považuje za hřích.

Na závěr svého osobního příběhu přidá Petr Pavel také omluvu za někdejší členství v KSČ, kam podal přihlášku ve svých jedenadvaceti během studia na vysoké vojenské škole. „Bude na lidech, aby posoudili, zda oněch třicet let po revoluci předčí těch pět let ve straně,“ říká na závěr.

Debata v útulné příbramské knihovně probíhala v době vrcholného napětí mezi Ruskem a Ukrajinou, na což také mířila většina otázek. V tomto tématu byl řečník očividně doma. Vysvětloval, popisoval příčiny problémů, ukazoval, kde dělá chyby Rusko a kde Západ. Přidal i osobní historky z jednání s nejvyšším velitelem ruské armády. Pro roli vrchního velitele armády, jímž prezident republiky také je, má bezpochyby výbornou kvalifikaci. Věří si i v oblasti diplomacie a mezinárodních jednání. „Jako vedoucí delegace NATO jsem jednal ve více než padesáti zemích světa. Obnášelo to rozhovory s vrchními veliteli vojsk, ministry obrany, premiéry, prezidenty i panovníky,“ vypočítával v rozhovoru po skončení besedy.

Určitý deficit může mít Petr Pavel v oblasti domácí politiky, s níž se setkával mnohem méně. Na jeho výrocích v této oblasti to dříve bývalo výrazně znát. Podle jednoho z jeho blízkých spolupracovníků si je tohoto deficitu vědom, politické dění nyní velmi pečlivě sleduje a chce získat co největší přehled. Právě nezkušenost v reálné tuzemské politice a také jistá odtrženost života špičkového vojenského velitele od starostí běžných občanů mohou být místem, na které budou útočit jeho soupeři, až do kampaně naplno vstoupí. Pak se ukáže, nakolik dokázal při svých cestách po republice poznat pocity a starosti svých potenciálních voličů a jak moc se dovedl ponořit do politického řemesla.

Petr Pavel soudí, že by role českého prezidenta mohla být o něco civilnější než dosud. „Když přijede prezident, nemá to vypadat jako návštěva panovníka s jeho dvořany. Lidé by měli cítit, že s ním mohou mluvit úplně normálně,“ říká. Roli hlavy státu vidí v tom, že může nastolovat veřejnou agendu a otevírat témata, do kterých by se politikům na vládní a parlamentní úrovni nemuselo chtít. „V krizových situacích, jako byla ta covidová, by pak prezident mohl hrát roli prostředníka mezi vládou a opozicí, případně mezi centrem a regiony a vést je k dohodě na nezbytných krocích,“ říká generál Pavel.

Zdůrazňuje, že bude primárně občanským kandidátem a jako takový by chtěl nejprve sesbírat potřebných padesát tisíc podpisů pod svou kandidaturu. „Pokud by mě chtěla podpořit nějaká politická strana, nebudu se tomu bránit, ale vždy budu zdůrazňovat, že nejsem kandidátem nějaké strany nebo koalice. Chci oslovit voliče z širšího politického spektra,“ říká Petr Pavel, i když připouští, že základ jeho elektorátu budou nejspíš tvořit příznivci dnešních vládních stran.

 

Zase spolu

Premiér Petr Fiala se netají tím, že by chtěl takového kandidáta, na jehož podpoře by se mohly shodnout všechny vládní strany, nebo alespoň koalice Spolu, tvořená ODS, lidovci a TOP 09. „Mluví se o tom poměrně často, ale zatím to není urgentní téma. Ještě je dost času a na stole jsou teď naléhavější problémy,“ říká jeden z premiérových spolupracovníků, který je přesvědčen, že širší veřejnost začnou prezidentské volby i osobnosti kandidátů či kandidátek naplno zajímat až za pár měsíců.

Sociolog Jan Herzmann souhlasí s tím, že široká veřejnost zatím není na téma volby prezidenta naladěna. Více mezi lidmi rezonují ceny zboží i energií či covidová situace a související opatření. „Proto bych zatím ani nebral moc vážně čísla, která ukazují současné průzkumy podpory možných kandidátů,“ říká s tím, že teprve až se lidé začnou o volby zajímat a utvoří si názor, bude možné to relevantně měřit a vyhodnocovat.

Pro vládní strany to ovšem neznamená, že by mohly téma společné podpory jednoho kandidáta či kandidátky odsunout na pár měsíců k ledu. Jednak se taková shoda těžko hledá i na méně důležitých a emotivních tématech, než je volba prezidenta. A zároveň musí být dost času na plánování a přípravu kampaně. Oznámením kandidatury by měly přípravné práce vrcholit, nikoli začínat.

Při debatách o možném kandidátovi koalice Spolu zaznívá docela často jméno předsedy Senátu Miloše Vystrčila. Někdejší učitel fyziky a matematiky na gymnáziu se do politického dění vrhnul hned při sametové revoluci. V Telči, kde od narození žije, spoluzakládal Občanské fórum a od té doby se podílí na místní politice, na konci devadesátých let byl ve městě starostou. Čtyři roky byl hejtmanem Kraje Vysočina, v roce 2010 byl zvolen senátorem a o šest let později uspěl ve volbách znovu a svůj post obhájil. Po náhlém úmrtí Jaroslava Kubery, s nímž se osobně přátelil, byl v únoru 2020 zvolen předsedou Senátu. V této funkci dotáhl – navzdory značné nelibosti komunistické Číny i současného osazenstva Pražského hradu – původní Kuberův plán navštívit Tchaj-wan.

„S prezidentskou kandidaturou nyní nepočítám, ale nemohu vyloučit, že bych o ní za určitých okolností uvažovat začal,“ říká. Co se za touto poněkud složitě formulovanou větou skrývá? Miloš Vystrčil považuje svou práci v čele Senátu za smysluplnou a důležitou. Má pocit, že se i díky stávající sestavě senátorek a senátorů podařilo činnost horní komory žádoucím způsobem rozhýbat.

Prezident by podle Miloše Vystrčila měl ztělesňovat slušnost a základní hodnoty euroamerické civilizace. „Když lidé uvidí, že se hlava státu dlouhodobě, po celý život, drží určitých principů, může to pro ně být inspirativní,“ říká s tím, že prezident či prezidentka svým stylem vystupování ovlivňuje jednak širokou veřejnost, jednak styl komunikace na politické scéně. Proto je podle něj důležité, aby veřejnost dobře znala i předchozí život a působení prezidentských kandidátů.

Přestože se předseda Senátu do souboje o prezidentskou funkci nijak nehrne, budou se muset vládní strany asi docela rychle rozhodnout, zda by chtěly jako společného kandidáta právě Miloše Vystrčila.

Svůj šestiletý senátorský mandát má obhajovat letos na podzim ve volbách. Pro muže, který je mezi politickými souputníky i protivníky pověstný až pedantskou pečlivostí a pracovitostí, by asi nebylo přijatelné, aby nevěděl, na jaké volby se má chystat. Pokud by uspěl on sám ve volebním okrsku Jihlava a zároveň by si ODS udržela pozici nejsilnějšího klubu, což se nyní zdá jako docela reálné, mohl by Miloš Vystrčil dál pokračovat jako druhý nejvyšší ústavní činitel.

 

Povzbuzení od minula

Dalším možným kandidátem koalice Spolu by se mohl stát senátor Pavel Fischer. Ten již kandidoval v posledních prezidentských volbách a skončil v prvním kole na třetím místě s 10,23 %. Silnou voličskou podporu měl v Praze, ale také ve většině moravských krajů.

Do kampaně se přitom připojil dost pozdě a s limitovanými finančními prostředky. V debatách prezidentských kandidátů ovšem podával dobré výkony a na svou stranu získal více než půl milionu voličů. „Zjistil jsem, že mi rozumějí i lidé, kteří mají zcela jinou životní zkušenost než já, a že mohu dokonce naplňovat jejich představu o správném kandidátovi, to je pro člověka, který působil spíše v kuloárech jako diplomat či státní úředník, velkým povzbuzením,“ hodnotí svou zkušenost z minulé prezidentské volby v roce 2018. Krátce poté oznámil, že plánuje příště kandidovat znovu, a nyní se podle svých slov na kandidaturu připravuje.

„Prezident je instituce, jako takový by měl kooperovat s vládou i parlamentem. To je role, kterou má naplňovat, aby byl státu a jeho občanům k užitku,“ říká Pavel Fischer, který zná detailně chod prezidentské kanceláře z let, kdy v ní působil, tehdy jako spolupracovník Václava Havla.

Přímo volený prezident má podle něj zároveň legitimitu k tomu, aby některé problémy mohl pojmenovat odvážněji a uvažovat v delší perspektivě než vláda při každodenním řízení státu. „Kandidát na prezidenta má nabídnout nejen svůj obličej, ale také řešení a kompetenci, která je v té dané době potřeba. A to je moje ambice,“ říká.

Pavel Fischer, který v Senátu předsedá Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, patří dlouhodobě k velkým kritikům prezidenta Miloše Zemana. V reakci na prezidentovo vystupování v kauze Vrbětice jej dokonce Fischerem vedený výbor označil za neschopného vykonávat funkci. Mluvčí prezidenta pak zase osočil senátory z rozvracení republiky.

Pozitivní stránku současného prezidenta Zemana vidí Pavel Fischer v jeho schopnosti komunikovat s voliči. A také v tom, že se dokázal držet svých názorů, jakkoli s nimi třeba senátor Fischer osobně nesouhlasil. „Prezident má být pevný, a ne měnit názory sem a tam, jak to dělá třeba nedávný premiér,“ říká v narážce na jednoho z možných soupeřů.

 

Kalouskovo dilema

Velmi výrazným politikem z tábora současných vládních stran vždy býval Miroslav Kalousek, někdejší ministr financí a zároveň muž, který byl postupně předsedou hned dvou parlamentních stran, nejprve lidovců a později i TOP 09.

Loni v lednu se Kalousek vzdal poslaneckého mandátu s tím, že chce uvolnit prostor pro veřejné vystupování kolegům, kteří budou kandidovat ve sněmovních volbách. Už tehdy se nabízela otázka, zda Miroslav Kalousek nezvolil tento postup i s ohledem na blížící se prezidentské volby. Navzdory skutečnosti, že mu žebříčky popularity politiků zrovna moc nepřejí, což je ještě jemný výraz. Kalousek se ovšem během své dlouhé politické kariéry pustil už do mnoha „prohraných bitev“ a občas si z nich odnášel nečekaně dobré zisky.

„V současné době to s kandidaturou na prezidenta vidím přesně padesát na padesát,“ říkal Miroslav Kalousek koncem ledna. „Definitivní rozhodnutí musí padnout maximálně ve druhé polovině března. Sběr padesáti tisíc ověřených podpisů vyžaduje čas na přípravu i realizaci,“ vysvětloval. (Nakonec Kalousek oznámil už v sobotu 4. února, po uzávěrce únorového vydání Reportéra, že kandidovat nebude. V rozhovoru pro deník Právo řekl, že nechce "marnit čas, energii, a především pozornost veřejnosti nákladným zápasem o druhé až osmé místo“.)

Kalouskově kandidatuře nenahrávaly ani předpoklady ekonomického vývoje pro nejbližší období. Jeho jméno je dodnes v očích řady voličů spjato s negativními dopady krize mezi lety 2009 a 2012. Zda právem, či nikoli, je pro výsledky voleb irelevantní.

Jméno Miroslava Kalouska se už jednou objevilo i na volebních billboardech, přestože dosud na Hrad nikdy nekandidoval. V roce 2013 totiž před druhým kolem oblepil volební štáb Miloše Zemana republiku heslem: Stop Kalouskovi na Hradě!

 

Zastání pro slabší

Ze skupiny zkušených politických matadorů ve věku 55+ by se mohla v kampani významně vydělovat dosavadní rektorka brněnské Mendelovy univerzity Danuše Nerudová, která v nedávné době vedla také Komisi pro spravedlivé důchody. Ta je o více než generaci mladší než poslední prezidenti. V době pádu socialismu byla ještě na základní škole; na jaře 2003, když začala hradní éra Klause a Zemana, dvou generačních souputníků, kteří se znali z předlistopadových ekonomických seminářů, jí bylo teprve čtyřiadvacet.

Na to, že bývá mezi ostatními nejmladší, je celkem zvyklá: když byla v roce 2018 jmenována do čela univerzity, stala se historicky nejmladší rektorkou v zemi. „Myslím, že nižší věk může být i při kandidatuře do prezidentského úřadu výhodou. Máte ještě dost energie něco měnit a dost velkou chuť to udělat pro své děti,“ říká Danuše Nerudová.

Podle ní si část společnosti v posledních letech zvykla prezidentskou funkci podceňovat a bagatelizovat, protože ji nedokázala oddělit od člověka, který tu funkci vykonává. Nemělo by se přitom zapomínat, že prezident má velký vliv na soudní soustavu, bankovní radu, vedení vysokých škol a další oblasti.

„Prezident ale především může být hlasem těch, kdo nejsou slyšet. Měl by se například zastávat lidí na venkově, kteří doplatili na covid ještě více než ti ve městech. Mnohde zmizel sociální život, řada lidí přišla o příjmy,“ říká nyní již bývalá rektorka. Hlava státu by podle ní měla upozorňovat, že jsou v naší zemi lidé ve složité situaci – matky samoživitelky, lidé v exekucích a podobně. „Naše společnost není dostatečně prostupná. Dítě rodičů se základním vzděláním velmi pravděpodobně dosáhne jen základního vzdělání. Taková determinace je pro mě znepokojující a potvrzuje, že u nás neplatí rovné šance pro všechny,“ naznačuje Danuše Nerudová, jaká by byla její „prezidentská“ témata.

Líbí se jí, jak prezidentskou funkci pojímá v Rakousku Alexander Van der Bellen. „Prezident, který je lidský, má zájem o život a problémy běžných lidí, neuzavírá se někam do paláců, jezdí do práce metrem,“ chválí hlavu sousedního státu. A v tomto směru má pochvalu i pro Miloše Zemana za jeho výjezdy za lidmi po celé zemi, dokud mu to zdraví umožňovalo. Mimochodem – podobně kladně hodnotí Zemanovy výjezdy za občany i další, například předseda Senátu Vystrčil.

Danuše Nerudová zatím kandidaturu oficiálně neoznámila, nejprve je podle ní třeba „udělat si domácí úkoly“, tedy zabývat se například programem, který chce lidem nabídnout, poselstvím kampaně, ale také organizací či financemi. „Pokud si člověk tyto úkoly splní a je přesvědčen, že může přispět ke zlepšení života v zemi, může svou vizi nabídnout voličům,“ říká. Případného neúspěchu se nebojí, dlouhodobě je totiž přesvědčena, že cesta k velkým úspěchům může mít také své karamboly.

„Ženy patří do společnosti a její reprezentace. Je nás jedenapadesát procent, tak proč bychom nemohly mít výrazného ženského kandidáta,“ popisuje svou další motivaci k případné kandidatuře Danuše Nerudová.

 

Konkurence na levici

Z významné společenské, ale ne přímo politické funkce by mohl do souboje o post prezidenta zamířit také Josef Středula. Muže, který už osmým rokem stojí v čele Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), vyzvala ke kandidatuře ČSSD.

Navíc se proslýchá, že by čtyřiapadesátiletému odborovému bossovi držel palce i současný prezident Miloš Zeman. Ten už kdysi o Středulovi mluvil jako o dobrém kandidátovi, vzápětí však přidal ke „svým“ kandidátům i Andreje Babiše. Zemanovy vztahy k Babišovi však ochladly po loňském podzimu. Vadilo mu, že bývalý premiér zaútočil v době jeho hospitalizace na prezidentovy nejbližší spolupracovníky a vyzval kancléře Vratislava Mynáře k odchodu, když se ukázalo, že Mynář zatajoval informace o prezidentově zdravotním stavu. Stejně tak se prý prezidenta dotklo, že jej předseda ANO ve svých výrocích již tak trochu „pohřbíval“. Dlouhodobě napjaté vztahy pak panují mezi Andrejem Babišem a dvěma nejbližšími prezidentovými muži, Martinem Nejedlým a Vratislavem Mynářem, což tu a tam probublá i na veřejnost. Lze se domnívat, že pro Zemanovo okolí je představa „prezidenta Středuly“ mnohem lákavější, než by tomu bylo třeba u Babiše nebo kandidáta z opačné strany politického spektra.

Z těchto důvodů by prý prezident nyní nejraději viděl jako svého nástupce Josefa Středulu. „Pokud by to byla pravda, tak by mě taková důvěra jistě těšila. Nicméně musím říct, že jsem se osobně s panem prezidentem viděl naposledy v září ještě před jeho hospitalizací,“ říká Josef Středula.

Vliv Miloše Zemana už podle sociologa Jana Herzmanna není takový, jako býval, nicméně u jeho voličů může mít stále případné prezidentovo doporučení určitý zvuk. „Pro kandidáta, který by mířil na levicovější spektrum voličů, by to určitě nebylo na škodu,“ soudí Jan Herzmann. Angažmá Josefa Středuly by podle něj mohlo expremiéru Babišovi zkomplikovat stahování levicových hlasů.

Středula o své případné kandidatuře nechce zatím vůbec hovořit. Obecně jen konstatuje, že pro úspěch musí kandidát přesvědčit voliče z více částí politického spektra. Za důležité téma považuje další zvyšování mezd, což je vzhledem k jeho dosavadnímu působení logické. S Danuší Nerudovou se shodují na požadavku, aby se postupně začala měnit daňová soustava. Středula hovoří o tom, že největšími daňovými soumary jsou zaměstnanci, Nerudová mluví o znevýhodnění střední třídy. Oba proto horují pro revizi stávajícího daňového systému.

Jedny volby Josefa Středulu letos určitě čekají. Už v dubnu bude obhajovat mandát předsedy na sjezdu ČMKOS. Pokud by se pak chtěl pustit do volebního klání, s čerstvě vyslovenou odborářskou podporou v zádech by se startovalo určitě lépe.

 

Větší než fí

Kandidaturu už ve druhé polovině ledna ohlásil matematik a podnikatel Karel Janeček. Říká, že jeho cílem je přemostit příkopy ve společnosti, protože považuje za velmi nespravedlivé, jak jsou ve společnosti diskriminováni neočkovaní, ještě více mu prý vadí, že jsou k očkování tlačeny i děti. Ve všech vyjádřeních opakuje, že jsme obětovali děti na úkor svých vlastních strachů.

Ještě větším cílem pro něj ovšem je přinést nový politický styl. „Chtěl bych postavit politiku na pravdě a maximální otevřenosti,“ říká s tím, že tak se bude i on sám chovat v kampani: „Nebudu říkat žádné zavádějící, nebo dokonce nepravdivé věci, které by byly taktické, abych získal nějaké voliče. Věřím, že lidi nakonec můj styl opravdovosti a otevřenosti osloví.“

Ke kandidatuře se prý rozhodl v listopadu 2020 a šlo, jak říká, o okamžité rozhodnutí jít do toho „na maximum“. Zároveň dodává, že mu nejde o moc ani funkci, ale právě o proměnu politiky a společnosti.

Počítá s tím, že na jaře začne objíždět zemi a bude se setkávat s co největším množstvím lidí. Chce je prý inspirovat k větší laskavosti, vzájemnému respektu a životu v pravdě. „Při covidu jsme se ocitli ve strašném chaosu a z toho bláta se můžeme odrazit k proměně společnosti,“ tvrdí. V rozhovoru pro server Seznam Zprávy po ohlášení kandidatury řekl, že se může opřít o síť vlivných lidí. Na dotaz, zda tím myslel byznysmeny, řekl, že ty také, ale že měl na mysli především kouče a lidi, kteří se věnují osobnostnímu rozvoji. „Ti mají řadu následovníků, kteří pak zase mohou pomoci šířit myšlenky, které nabízím,“ plánuje Karel Janeček. Své podporovatele vidí také v řadách umělců, sportovců a trenérů. Právě pohyb a zdravý životní styl jsou pro Janečka dalším tématem, ke kterému chce přitáhnout pozornost.

O svých šancích prý nepochybuje. Jsou prý větší než φ (fí udává poměr tzv. zlatého řezu, tedy přibližně 1,26 : 1). Pokud bychom to převedli na procenta, vidí Karel Janeček své naděje na to, že v prezidentské volbě uspěje, na více než šedesát procent.

 

Mezi Fischerem a Fischerem

Jak správně načasovat oznámení kandidatury a vstup do prezidentského souboje? Je výhodnější naskočit už rok před volbou, nebo naopak počkat?

Kandidáti musejí uvažovat o tom, aby v průběhu času nezevšedněli a veřejnost neomrzeli. To se stalo například někdejšímu premiérovi Janu Fischerovi, který ohlásil kandidaturu více než rok před samotnou volbou. Dlouho byl považován za jasného favorita, pak ale jeho kampaň ztratila náboj, voliči už byli zřejmě expremiéra poněkud přejedení a Jan Fischer skončil v prvním kole volby třetí s velkou ztrátou za postupujícími Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem.

Opačný postup zvolil o pět let později Pavel Fischer, který svou kandidaturu oznámil 5. října 2017, v den výročí narození Václava Havla, pro kterého pracoval. Měl tak přibližně tři měsíce na to, aby se zvládl představit těm voličům, kteří jej neznali. Ještě v průběhu prosince jich však bylo podle dat agentury CVVM více než třicet procent. Ještě později tehdy vstoupil do hry bývalý premiér Mirek Topolánek, ten ovšem narážel u voličů na jiné překážky než to, že by byl neznámý.

„Případy Jana Fischera a Pavla Fischera ukazují, kdy je to moc brzy a kdy už moc pozdě. Takže je potřeba se trefit někam mezi,“ říká Jan Tuček, ředitel agentury STEM/MARK.

Výhodu mají ti kandidáti, kteří jsou široce známí, ti nemusejí nikam spěchat. „Obecně platí, že se lidé ve všech volbách stále více rozhodují na poslední chvíli,“ říká Jan Herzmann. Aby ovšem kandidáta či kandidátku brali vůbec v potaz, musejí je znát.

Ti, kteří se nebudou moci anebo nebudou chtít opřít o podpisy deseti senátorů nebo dvaceti poslanců, musejí také počítat s časem na sběr padesáti tisíc podpisů od občanů. Ve skutečnosti jich přitom musejí raději sebrat více, aby se jim nestalo, že pak budou vyřazeni, pokud některé podpisy neprojdou při ověřování na ministerstvu vnitra. Nedostatek platných podpisů vyřadil před deseti lety z prezidentských voleb Tomia Okamuru a někdejšího ministra z devadesátých let Vladimíra Dlouhého.

Před pěti lety měl zase problém s nasbíráním dostatečného množství podpisů Marek Hilšer. Sbíral je za pomoci kamarádů a podporovatelů, ale před termínem mu jich ještě přes šest tisíc chybělo, ve hře jej udržely až podpisy jedenácti senátorů. Prý i on chce kandidovat znovu.

 

Kdo to zaplatí

Kandidatura na prezidenta je věc nejen náročná, ale i nákladná. Podle platných pravidel si musejí kandidáti zřídit transparentní volební účet, z nějž mají být hrazeny veškeré náklady na kampaň.

Maximální limit výdajů na kampaň je pro první kolo stanoven na čtyřicet milionů. Kandidáti, kteří postoupí do druhého kola, mohou přidat ještě dalších deset milionů na kampaň pro druhé kolo volby, které následuje dva týdny po kole prvním.

Mezi těmi, kteří kandidaturu oznámili nebo zvažují, jsou dva, již by si mohli veškeré náklady uhradit ze svého, podobně jako to před pěti lety udělal textař a podnikatel Michal Horáček. Karel Janeček plánuje obdobný postup, veškeré náklady uhradí z vlastních prostředků, a pokud dostane nějaké příspěvky od svých příznivců, chce je použít na filantropické účely. Kampaň by si mohl zaplatit také Andrej Babiš, tomu ale může na volby zčásti nebo úplně přispět i jeho strana. O stranické peníze by se mohl teoreticky opřít i případný společný kandidát několika vládních stran, ty mají po úspěchu v letošních sněmovních volbách zajištěn solidní příspěvek od státu.

Další budou muset spoléhat na peníze od větších či menších dárců. Generál Petr Pavel říká, že jeho snahou bude, aby v době ohlášení kandidatury existoval příslib minimálně na polovinu potřebné částky. Mezi jeho sponzory figurují například podnikatelé Libor Winkler, Martin Vohánka, Martin Hájek a další. První příslib sponzorského daru, v zatím nezveřejněné výši, má i Danuše Nerudová, kterou hodlá podpořit podnikatel Jiří Hlavenka.

Peníze vložené do prezidentské kampaně se přitom nijak nekompenzují. Na rozdíl od voleb do Poslanecké sněmovny nebo do Evropského parlamentu se u prezidentské volby (stejně jako třeba u voleb do Senátu) žádný státní příspěvek na vynaložené volební náklady nevyplácí.

Správné vykazování nákladů na kampaň má od roku 2017 kontrolovat instituce, jejíž plný název zní Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. Ten například konstatoval, že kampaň současného prezidenta překročila před pěti lety několikrát zákonná pravidla. Vzhledem k tomu, že má prezident imunitu, a nemůže být pokutován ve správním řízení, zůstalo jen u konstatování.

 

Otevřené šance

Odhadovat téměř rok před volbou, jaké jsou šance jednotlivých kandidátů, je prakticky nemožné. Nejen proto, že si podstatná část veřejnosti bude svůj názor teprve tvořit. Podle sociologů bude mít vliv také to, kdo další se do kampaně zapojí. Příležitost k další prezentaci může lákat například Tomia Okamuru, o svém postoji k prezidentské volbě ještě nic veřejně neřeklo ani hnutí STAN nebo třeba Piráti.

Podstatné pak bude, v jaké atmosféře se budou volby odehrávat. Pokud například budou výraznou část obyvatel Česka sužovat ekonomické problémy, rostoucí ceny a podobně, ovlivní to nepochybně i kampaň. Kdyby se společnost stále ještě potýkala s covidovou situací, mělo by to nepochybně také vliv. A do ledna, na kdy budou volby vypsány, se může stát ještě řada věcí, které si dnes ani neumíme představit. Je na kandidátech a kandidátkách, jak dokážou na situaci reagovat.

V Česku zatím vyhrával v přímé volbě všeobecně známý politik, který byl minimálně ve volbě 2018 zároveň jasným favoritem. Příklady z blízkého zahraničí (Polsko s Andrzejem Dudou nebo Slovensko s Andrejem Kiskou i Zuzanou Čaputovou) ukazují, že ani zdánlivě jasný souboj nemusí dopadnout podle očekávání a že volbu může vyhrát i někdo, kdo na to rok před hlasováním opravdu nevypadal.

 

Oproti tištěnému vydání Reportéra je tento článek aktualizován o informaci, že se Miroslav Kalousek rozhodl nekandidovat.