Já na to (ne)mám

Kultura

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Začalo to v pátek večer. Výjimečně jsme nikde nehráli. Co tedy začalo a proč? Bylo mi blbě. Mohl za to salát z nejmenovaného fast foodu, který odmítla zkonzumovat má dcera. Její šestý smysl ji zachránil a mě naprosto odrovnal, protože jsem to evidentně infikované jídlo dojedl.

Bolení břicha přešlo rychle a nekompromisně v to, že žaludek a střeva začaly evakuovat veškerý obsah vrchem i spodem do záchodu. Dělo se to střídavě i dohromady šíleným tempem sem a tam celou noc až do brzkých ranních hodin. A dělo se to, i když už nebylo co evakuovat. Bylo to fakt tvrdý. Probíhalo to pořád, nekončilo to a nedalo se to nikterak zastavit. Myslím, že každej, kdo tohle čte, tím už někdy prošel.

Sobota vtrhla do oken. Přemýšlel jsem o tom, že budu muset zcela určitě vzdát koncert v Plané u Ma-riánských Lázní, protože na to absolutně nemám.

Cejtil jsem se jako dvacetkrát vylouhovanej sáček čaje. Energie a síla nula. Nakonec jsem se nějak zmátořil, objevil jsem léky, který trochu zabraly, a v tomhle stavu jsem se úplně průsvitnej a úplně vyřízenej svalil do dodávky.

Z tváří mých spoluhráčů bylo patrné, že moc nevěří tomu, že by koncert měl proběhnout.

 

 

„Zavolej manažerce, ať to zruší, tohle asi nemá cenu.“

Rozhodl jsem se, že to dám, ale nevěděl jsem jak. Nakonec rozhodly tři věci. Volný zadní sedadlo, kde jsem mohl celou cestu spát. Léta tam nikdo neležel, a tak dlouho nikdo nezjistil, že v bedně s heverem se nachází něco, co mi pomůže. Zapadlá placatice rumu, o které ještě bude řeč. To byla věc číslo dvě. A pak tu máme bod číslo tři a ten je nejdůležitější. Jedna nemocná vlaštovka koncert neruší. Kvůli nemocem jsme koncert opravdu nikdy nezabalili. Těžký chřipky, zlomená ruka, spálená noha, moudrák, urvaný záda nebo teď tohle. Koncert se prostě musí odehrát. Takhle to u nás chodí. Každej z nás už prožil něco, kvůli čemu by normální jedinec do normální práce určitě nešel. Samozřejmě jsou hranice, za který jít nejde, ale tady to šlo. Přijeli jsme a před námi hrála kapela Natural svůj největší hit „Já na to mám“.

Dodávka se otřásla cynickým smíchem. Z rumu a koly jsem namíchal směs, kterou jsem se rozhodl vypít těsně před koncertem.

Sázím všechno na jednu kartu.

Kamarádi z kapely vynosili aparát, nazvučili a šli jsme na to.

Nalil jsem koktejl do sebe a cejtil jsem, že v mým těle vybuchla jaderná puma. Pak se hřib rozptýlil. Místo atomový bomby a trosek tam stál fungující Temelín, kterej dodával do mého těla alespoň náznak toho, čemu se říká energie. Celou dobu jsem se bál, že se z Temelína stane Černobyl, ale paradoxně díky tomu jsem vyráběl adrenalin. Ten přispíval k tomu, že jsme koncert odehráli a nikdo nic nepoznal.

Cestou domů jsem v mobilu smazal ranní rozepsanou zprávu, že dneska na to nemám, a zapískal jsem do tmy melodii. Určitě je vám jasný, co to bylo.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama