Odešel Luboš Dobrovský. Ryzí člověk a skutečný Evropan

Byl pro mne autoritou, která mne a mé kolegy naprosto elegantním a noblesním způsobem přijala jako partnery k vášnivé a nikdy nekončící diskusi. Ta pokračovala i poté, kdy už v diplomacii nepracoval. Jeho hlas však v české diplomacii nezaniknul ani potom.

Luboš mně i dalším kolegům, kteří jsme byli mnohdy mnohem juniornější věkem a hlavně zkušenostmi, nabídnul přátelství, kterého jsme si nesmírně vážili. Věřím, že budu mluvit za celý zástup kolegů z Černínského paláce i širší bezpečnostní komunity, kteří s ním měli tu čest zblízka spolupracovat, když řeknu, že v jeho osobě pro nás odešel nejen skvělý člověk, intelektuál a kamarád, ale také učitel a vzor.

Jeho životní příběh byl vpleten do novodobé historie Česka. Okupace, holokaust nebo komunistický útlak pro něj nebyly jen vzdálenou ozvěnou, která doléhá na jiné, ani abstraktními příběhy z knih. Jak sám v jednom rozhovoru řekl, život se mu spíše stával – nevyhledával jeho vypjaté polohy.

Na druhou stranu, jestli někdo nedokázal být pouhým divákem přihlížejícím dějinám, tak to byl právě Luboš Dobrovský. Patřil totiž mezi těch několik vzácných lidí, jejichž vnitřní kompas vždycky ukazoval správný směr, a který v otázkách principů a mravních zásad nepotřeboval hledat složité kompromisy. Nebál se střetů a my jsme byli často blízkými svědky jeho zápasů o principy. Mnohokrát jsme obdivovali, jak mu nešlo o sebe, ale o správnost věcí.