Diego, přileť k nám na zahradu

Lidé

Nedá se jednoznačně říct, že by byl cvok, ale normální není. Diagnóza: Fanatik. Pětačtyřicetiletý Miloslav „Čurby“ Urbanec z východočeské vesnice Bukovka je posedlý extrémně tvrdou muzikou, a potom taky fotbalem. Argentinským fotbalem. Klubem Boca Juniors. A nejvíc ze všeho Diegem Maradonou: „Diego je Bůh.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kdo Čurbyho zahradu neviděl na vlastní oči, neuvěří. Na podstavci tu stojí socha Diega Maradony v nadživotní velikosti. Stojí, ale může se i otáčet. Čurby zapne dálkové ovládání a Diego se za moment dívá jeho směrem.

Když Čurby vaří čaj v kuchyni, hledí Diego k rodinnému domu.

Častěji je ovšem čelem k oné zahradě, na které rajčata nerostou. Čurbyho zahrada je zmenšeninou stadionu La Bombonera, na němž hraje zápasy slavný argentinský klub Boca Juniors.

Prvotřídní fotbalový trávník Čurby denně zavlažuje; když padne tma, zapne osvětlení, z repráků pustí argentinskou hymnu. Občas si zatrénuje s míčem, ale jindy jenom tak sedí pod Diegovou sochou, prohlíží si portréty nejslavnějších legend Boca Juniors, které visí po obvodu pozemku, a relaxuje. „Říkám si, jak je život fantastickej. Mohl bych ho mít ještě o něco lepší? Asi ne.“

Na první pohled je zřejmé, že do své lásky k argentinskému fotbalu investoval statisíce korun, možná víc. „Co na to říká tvoje rodina, žena a pět dětí?“

Čurby krčí rameny: „Já doma oznámím, že to tu zdokonalím, oni řeknou, že jsem blázen, ať se na to vykašlu, a já to stejně udělám, protože investice třeba do téhle úžasné sochy je důležitější než koupě nového auta. Každé ráno se na ni podívám – a v tu chvíli mám neuvěřitelnou radost.“

 

Čtyři minuty nenávisti

„Na Diegovi je úžasné,“ povídá, „jak dělá v životě všechno naplno.“

Stejná věta by se ovšem dala říct i o něm samém – Čurby má silně vyvinutou klukovskou schopnost nadchnout se, rozvíjet své vášně, nevychladnout, zůstat jim věrný.

 

Pro fotbal se nadchl roku 1978, kdy mu byly čtyři a konalo se mistrovství světa v Argentině. „Domácí hráči nejenže vyhráli,“ připomíná, „ale často taky vypadali jako rockové hvězdy, nosili dlouhé vlasy, mým idolem se stal útočník Mario Kempes. Vlastně mám pocit, že tohle mistrovství je mojí nejstarší životní vzpomínkou. Sedíme s tátou před černobílou televizí značky Athos, z tribun na hřiště prší konfety, Kempes střílí gól.“

Ve stejné době začal Čurby fotbal hrát – právě v těchto dnech zahajuje svoji čtyřicátou hráčskou sezonu, a to v dresu SK Křičeň. „Miluju tuhle hru,“ chytá se za srdce: „Obě nohy mám dávno rozsekaný, ale fotbal mě tak baví, že ho mydlím furt...“

Odjakživa to byl rebel. První životní vzpomínku známe, a tady je nejstarší vzpomínka na školu: „Už v první třídě jsem měl dlouhé vlasy, a to nejen kvůli Kempesovi; rád jsem měl i indiány. Rodičům to bylo fuk, ale učitelce ne. Několikrát jim psala, ať mě ostříhají, že je můj vzhled nepřijatelnej, naši neodpovídali, a tak mě čapla za ruku, odtáhla do kadeřnictví, nechala vyholit, dokonce to sama zaplatila. Tehdy mi bylo šest, brečel jsem, a proto si dodnes držím dlouhý vlasy – jsou pro mě symbolem toho, že si můžu svobodně dělat, co chci. A Diego Maradona mi povahově připadá stejnej. I když on je samozřejmě větší magor. Ale úžasnej.“

Do Diega se mohl Čurby zamilovat v létě roku 1986, kdy už sice patřil mezi nejlepší světové hráče, ale občané socialistického Československa to věděli pouze z novin – Maradonovy zápasy televize téměř nevysílala. Teď ale začalo mistrovství světa v Mexiku, ze kterého přímé přenosy byly: „A Diego šampionátu dominoval, vedl svůj podceňovaný nároďák k titulu, obránci soupeře vedle něj vypadali až směšně...“

Ve čtvrtfinále proti Anglii dal Maradona gól rukou. „V tu chvíli jsem ho začal nenávidět – pro čistou dětskou duši byl takový podvod nepřijatelný.“

Nenávist Čurbymu vydržela čtyři minuty. Přesně do chvíle, kdy převzal Diego balon na vlastní půli, slalomem obešel šest hráčů soupeře a vstřelil „gól století“.

 

Derby za všechny peníze

Čurby má i pár dalších vášní. Kdysi to byl například alkohol – do třiadvaceti prvoligově chlastal, posledních dvacet dva let si naopak nedal ani kapku.

Vydržela mu vášeň k extrémní muzice – a ta ho taky slušně živí. „Ve dvanácti jsem opustil Míšu Davida a ponořil se do metalu, zpočátku to byla třeba skupina Sodom. Naprosté osvícení přišlo roku 1988, když jsem si poslechl první desku kapely Napalm Death – tehdy jsem omdlel nadšením, dodnes mi naskakuje husina, když si na to vzpomenu.“

Začal vydávat časopis, desky a přesně před dvaceti lety prvně uspořádal festival jménem Obscene Extreme, který se stal kultovním pro metalisty z celého světa. Do Trutnova se na něj pokaždé začátkem července sjíždí kolem šesti tisíc fanoušků, přičemž osmdesát procent z nich jsou cizinci, a to nejen z Evropy, ale například i z Japonska, Austrálie, Mexika... odkudkoli.

Čurby, který jako kluk psával metalovým kapelám dopisy, je dnes v situaci, kdy ho například basák skupiny Napalm Death pozve k sobě do Birminghamu na grilování – a Čurby s rodinou jede.

Může odjet i do kterékoli jiné země, všude se o něj kamarádi muzikanti postarají. Všichni vědí, že je blázen do Maradony, a proto na něj myslí: někdo mu pošle Diegovu vlastnoručně podepsanou kartu z konce osmdesátých let, kdy hrával v Neapoli, další mu dá modrožlutý dres Boca Juniors (kde Maradona zahajoval kariéru) s autogramy všech současných hráčů.

Za spoustu věcí i zážitků si Čurby draze platí: „Loni v listopadu mi kámoši z mexické kapely Molotov sehnali vstupenku, díky níž jsem mohl na finále jihoamerického Poháru osvoboditelů, ve kterém se utkali dva největší rivalové, domácí River Plate a moje Boca.“

Tomuto zápasu dvou týmů z Buenos Aires se říká Superclásico, charakterizuje ho naprostá nenávist, neuvěřitelný hluk na tribunách, a Čurbyho stála kartička opravňující ke vstupu dva a půl tisíce dolarů, což ale není tak hrozné – na stadion se chtěla dostat polovina Argentiny, a kdo dostal tu výjimečnou šanci sehnat lístek, rád prodal například auto.

Tři dny předem bylo na půlhodinovém tréninku Boky spolu s Čurbym padesát tisíc fanoušků. „Zápas se měl konat na stadionu soupeře, slavném Monumentalu, před osmdesáti tisíci fanatiky River Plate. Fanoušci Boky měli vstup zakázaný, nikdo nesměl přijít v modré nebo žluté, já byl v metalovém tričku, ale stejně jsem se cítil ohroženě; spousta známých říkala, že pokud dám najevo, komu fandím, nepřežiju. A já se znám – kdyby dala gól Boca, určitě bych se neudržel...“

Boca gól nevstřelila, ale nevstřelili ho ani domácí. Zápas se neodehrál, protože chuligáni River Plate napadli autobus Boca Juniors dlažebními kostkami a střepy některé hráče poranily.

Čurby je typ, který na všem hledá něco dobrého: „Chvíli jsem zklamanej byl, ale vlastně to byl obrovský zážitek. Evropan tamní atmosféru nechápe – davy lidí bez lístku se snaží přeskočit turnikety, policajti do nich řežou pendreky, je to výjimečný stav. Tři hodiny jsme čekali, jestli se bude hrát, celou tu dobu hořely ohně, lítaly konfety a všichni zpívali chorály... Pak bylo řečeno, že se zápas odkládá na další den, ale to byla jenom taktika, protože kdyby zazněla pravda, fanoušci by stadion zbourali.“

Utkání se nakonec hrálo z bezpečnostních důvodů v Madridu, Čurby tam vzal šestnáctiletého syna. I tentokrát sehnala jakýmsi zázrakem vstupenky kapela Molotov. „Představ si,“ říká Čurby vzrušeně, „že jejich basák viděl Maradonovu ruku naživo – táta ho vzal jako kluka na stadion. Takový štěstí!“

On sám se s Maradonou nikdy nesetkal, ale jednou s ním byl na stejném stadionu: loni v Petrohradě navštívil zápas mistrovství světa mezi Argentinou a Nigérií, během nějž indisponovaný Diego v lóži střídavě podřimoval, modlil se, vrávoral a hrozil prostředníčky.

 

Hloupost budiž odpuštěna

Diego Maradona není vzorem ctností, a přesto ho stovky milionů lidí zbožňují – s Čurbym v čele. „Je to těžké racionálně zdůvodnit, protože Diego je vlastně pošuk. Jenže to je zároveň jediný člověk, kterému to stoprocentně odpouštím. Protože on je sice blbec, ale dobrej. Všechno dělá na tisíc procent, takže je dobrej i v umění být blbcem. Viděl jsi dokument, kterej o něm teď sestříhal režisér Kapadia? Ten to vystihuje: Diego je bezelstně čistej muž. Naplno dělá i věci, o kterých ví, že mu ublíží, nemůže si pomoct. Žije pod obrovským tlakem, který ho změnil; dávno už není vychechtaný kluk, podle mě je mu do pláče, mám o něj obavy. Myslím si, že brzo umře...“

Dokud Diego žije, tak je naděje, že se podívá do vesnice Bukovka.

„Mám telefonní číslo na jeho dceru a chtěl bych k nám Diega pozvat, ať se na svoji sochu podívá,“ říká zcela vážně Čurby. „Brzy ji poprosím, ať mu tenhle nápad podstrčí. Podle mých argentinských kamarádů je Diego takový blázen, že by toho byl schopný, tak v to doufám a čekám na vhodný okamžik.“

Čurbymu by stačilo krátké setkání, všechno už má promyšlené. „Bojím se, že by mě Diego mohl zklamat a že bych na něj pak zanevřel, já to tak mívám. Když nějakou oblíbenou kapelu potkám v šatně a ona se chová idiotsky, přestanu ji poslouchat, i když hraje sebelíp. Proto si představuju, jak vrtulník z Prahy dosedne na poli za zahradou, on se projde sto kroků přes náš stadionek k soše, která se otočí kolem dokola, překvapením si z toho sedne na zadek, trochu se dojme – a za deset minut odletí. Tohle celé klidně beze slov, protože bych opravdu nerad pálil ty desítky maradonovských předmětů, které jsem už získal do sbírky.“

 

Do Barcelony!

Když byla Čurbyho žena naposledy v porodnici, skoro se pohádali. On chtěl pro novorozence jméno Diego Armando, ona se vzepřela – prý to zní jak z telenovely. „Škoda, ale aspoň u prostředního syna mi to vyšlo, to je Lionel po Messim.“

Ano, ze současných fotbalistů miluje Messiho – jen kvůli jeho zápasům se hodlá i s rodinou přestěhovat na jednu sezonu do Barcelony, chodit bude na všechny domácí zápasy. „Messi je fotbalový génius, každý týden mě v tom utvrzuje znova a znova, ale kdybych ho měl srovnat s Diegem, tak u mě prohrává. Je až moc hodnej, vlastně nudnej... Prostě jak říkám,“ pohladí Čurby svalnaté lýtko své sochy: „Bůh je jenom jeden.“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama