Historie

Jeden večer v listopadu ‚68

11 / 11 / 2018

Celé roky jsem si myslela, bůhví jak nebyl obrovský. Plakát, který jsme s holkama vyrobily jednou večer na pokoji: Rusáci, ruce pryč od Československa! Vylepily jsme ho u vchodu do klukovské koleje, visel tam nanejvýš deset minut, přičemž za každou jsem dostala měsíc vězení. Znovu jsem ten plakát viděla před pár lety, a představte si, byl jen o něco větší než á čtyřka! A jestli bych to všechno udělala znovu? No samozřejmě!

Celé roky jsem si myslela, bůhví jak nebyl obrovský. Plakát, který jsme s holkama vyrobily jednou večer na pokoji: Rusáci, ruce pryč od Československa! Vylepily jsme ho u vchodu do klukovské koleje, visel tam nanejvýš deset minut, přičemž za každou jsem dostala měsíc vězení. Znovu jsem ten plakát viděla před pár lety, a představte si, byl jen o něco větší než á čtyřka! A jestli bych to všechno udělala znovu? No samozřejmě!

Joannina babička, německojazyčná židovka, se měla provdat za polského katolíka, a tak ještě před svatbou přestoupila na jeho víru. Za války jí to ale stejně nepomohlo, dostala žlutou Davidovu hvězdu a rozkaz přišít si ji na kabát. Nepřišila. Pořídila si psa, dala mu jméno Hitler a na ulici v Rudě Ślaské na něj syčela „Hitlere, k noze!“. Válku ale přežila, jako zázrakem.

Její syn Gerard, Joannin otec, měl na hlavní třídě koloniál, a když přišli nacisté, místní Poláci začali na SS posílat dopisy, jak je možné, že žid provozuje obchod, a jestli by radši neměl být odvezen někam, kde bude dělat pořádnou práci. Gerard zfalšoval papíry, ale nedopadlo to: povolávací rozkaz do transportu přišel v říjnu čtyřiačtyřicet. Gerard jel na nádraží do Katovic, ale když viděl ten chaos a davy, otočil se a utekl. Konce války se dočkal v úkrytu, a když pak začala obnova města, byl pověřen řízením zásobování. Načež začaly na velitelství Rudé armády chodit dopisy od místních Poláků, jak je možné, že tak důležitou funkci zastává Němec. Joanna po letech napsala o otci knihu, v níž mimo jiné dospěla k závěru, že nejhorším nepřítelem člověka je soused.

Na jaře osmašedesát, během polských studentských protestů, Joanna v Krakově spoluzakládala jeden ze stávkových výborů. Všichni jeho členové se hned na začátku dohodli, že v případě zatčení nikdo o nikom nic neví, nikdo o nikom nic neřekne. Zazpívali všichni – až na Joannu a jedinou spolužačku. Na podzim téhož roku pak Joanna, studentka posledního ročníku krakovské romanistiky, vystříhala ze starých novin písmena a nalepila je na čistý arch papíru: „Rusáci, ruce pryč od Československa!“

Vzdor je asi dědičná záležitost.

 

Štěstí

Když se reportér nebo dokumentarista náhodou stane svědkem něčeho hrozného, ba otřesného, musí to – byť s krajním odporem – nazvat štěstím. Sune Jonsson, švédský dokumentární fotograf, měl to štěstí, že byl zrovna v Praze, když do ní 21. srpna 1968 vjely tanky. Snímky, které pořídil, vydal knižně, a to hned po návratu do Švédska. Kvalita tisku nebyla valná a texty mohly být propracovanější, ale i tak šestaosmdesátistránková kniha leckomu změnila život.

Dvacetiletá Joanna Koszyková byla 21. srpna 1968 doma ve Slezské Rudě (Ruda Sląska. Přijeli zrovna kamarádi ze Švédska, které potkala v pětašedesátém na prázdninách u Baltu. „Bylo to osudové setkání, oni mi otevřeli oči. Vezměte si, jak my jsme tehdy žili. Věděli jsme, že režim v Polsku není kdovíco, ale nijak hlouběji nás to nezajímalo. V zahraničí jsme nebyli, tedy já jednou byla v NDR, stopem, a pravda je, že mi to tam přišlo lepší než v Polsku. Třeba se tam dala koupit lednička, i když se na ni čekalo půl roku. V Polsku ledničky nebyly vůbec. Nicméně srovnání se Západem jsme neměli žádné,“ vzpomíná Joanna, dnes Helanderová, fotografka, dokumentaristka a producentka.

Švédští přátelé, studenti, rozebírali politiku. A válku. „Hodně si povídali s matkou a já se při těch rozhovorech dozvídala věci, o kterých jsem do té doby neměla ponětí. Třeba jak se v Polsku dostali k moci komunisti.“

O invazi do Československa informovala Svobodná Evropa. Joanna, její sestra Gabriela a švédští kamarádi hned nasedli do auta a uháněli blíž k hranicím, aby chytili československé rádio. „Brečeli jsme, bylo to hrozné zklamání, úplná bezmoc. Obrovské naděje a najednou konec šmytec,“ vzpomíná Joanna.

O pár týdnů později se s Gabrielou vrátily do Krakova, aby stihly začátek semestru. Jeden ze švédských přátel je záhy znovu navštívil – a přivezl jim knihu Sune Jonssona. Joanna zůstala jako opařená. „Dodnes ji mám. A myslím, že i kvůli ní jsem se později stala fotografkou.“

 

Svoboda

Doma, v kuchyni a obýváku, bylo samozřejmě jasné, že systém v Polsku je špatný. Ale jakmile člověk vyšel ze dveří, raději mlčel. Gerard Koszyk se za války naučil být krajně opatrný, o politice mluvil málo a o židovských kořenech své rodiny vůbec. Většinu pravd si tak Joanna hledala sama, třeba i díky knížkám od Švédů.

Slezská Ruda jí byla malá a dost protivná, od chvíle, kdy začala pobírat rozum, chtěla Joanna pryč. Když v pětašedesátém přišla na kolej v Krakově, nastěhovala se do malého zatuchlého pokojíku, kde se tísnilo šest holek, a ve vydýchaných posluchárnách čelila profesorům, kteří ze všeho nejvíc nesnášeli samostatné myšlení. Ale i tak se jí to líbilo – protože to nebyla Ruda!

V březnu osmašedesát, to byla Joanna v předposledním ročníku, propukly v Polsku studentské protesty. Joanna se hned zapojila, spoluzakládala jeden z krakovských stávkových výborů. „Neměli jsme žádné komplikované politické požadavky, chtěli jsme jen elementární svobodu. Bylo to hodně emocionální,“ vzpomíná dnes s tím, že tehdejší události rozhodně nebyly izolovanou polskou rebelií. Byly inspirované pražským jarem. A taky sovětskými disidenty, třeba Vladimirem Bukovským.

Většinu členů Joannina stávkového výboru zatkli už v březnu. Joannu až v dubnu – a jako jedinou ji taky po výslechu pustili, ostatní šli sedět. „Mohla to být náhoda. Anebo se už prostě vědělo, že bude amnestie, a tak mi dali pokoj. Nevím.“ Joanna byla každopádně spokojená, že neporušila slib, který si ve výboru dali: nikoho neprásknout.

 

Vtip

„My jsme to vůbec neplánovaly, bylo to dost spontánní. A celé se to stalo během jediného večera.“

Šestadvacátého listopadu 1968. Joanna byla v pokoji na krakovské koleji, s ní sestra Gabriela a kamarádka Grazyna Kotlarzová. „Bydlely jsme spolu. Koho to přesně napadlo, už si nepamatuju, ale rozhodly jsme se, že něco podnikneme. Vzaly jsme staré noviny, vystřihly z nich písmena a vyrobily ten plakát.“

Načež se dívky vykradly z pokoje a vydaly se na klukovskou kolej Ziaczek. „Byla vhodnější, měla takový dlouhý, tmavý vchod. Bylo už pozdě, třeba jedenáct večer, nikde nikdo. A tak jsme tam ten plakát vylepily a pod něj daly ještě takovou kasičku s nápisem ,Vybíráme na Čechoslováky‘. Což byl samozřejmě vtip, věděly jsme, že do ní nikdo nic nehodí!“

Načež se dívky vrátily na pokoj, pobavené a spokojené, že něco podnikly. Jejich přesvědčení, že plakát zůstane na místě celou noc a třeba i celý příští den, vzalo za své po deseti minutách: „Kamarádka se tam šla podívat – a byl pryč.“

Pak byl pár dní klid.

 

Pečovatel

„Podívejte, já jsem dost paličatá. A tehdy jsem navíc byla hrozně naivní. A arogantní.“ Joanna, ač v posledním ročníku vysoké, neměla tušení, že na kolejích fungují „pečovatelé“, angažovaní studenti, kteří mají dohlížet na pořádek a hlásit „nepravosti“. „Samozřejmě spolupracovali se státní bezpečností.“

Jeden takový pečovatel (dnes profesor práva) dívky onoho inkriminovaného večera viděl – a poznal, což nebylo zas tak těžké, protože (naivní) Joanna měla na sobě ostře růžové kalhoty, podle kterých ji bylo možné vcelku bezpečně identifikovat. „No a tenhle kluk za mnou za pár dní přišel a řekl: ,Vím, že jste to byly vy. Nikomu to neřeknu, ale polepšete se a už nikdy nic takového nedělejte.‘ Vysmála jsem se mu a řekla, ať odprejskne, že spěchám do kina. To byla ta moje arogance. Myslím, že se urazil – a proto nás udal.“

Následujícího pondělí v šest hodin ráno nasedly Joanna s Gabrielou ve Slezské Rudě, kam přijely na víkend za rodiči, do vlaku směr Krakov. V tom okamžiku vtrhla policie jak do jejich pokoje na vysoké, tak do bytu rodičů udělat prohlídku. Vrátný na koleji pak dívky varoval, že by možná ani neměly do svého pokoje chodit, ale ony stejně šly, ještě si neuvědomovaly, v jaké kaši se ocitly. A navíc – kam by asi tak utekly? Místnost byla vzhůru nohama, noviny, z nichž dívky vystřihly písmena na plakát, byly samozřejmě pryč. „Vzali i leccos dalšího, ale tu knížku Sune Jonssona s fotkami z Prahy tam nechali. Vůbec jim nedošlo, o co jde. Takhle oni byli pitomí!“ směje se Joanna.

Když pak přišlo předvolání na milici, šla. Vzala si kartáček na zuby, pro případ, že by si ji tam nechali přes noc, a při výslechu všechno přiznala, protože byla přesvědčená, že jednala oprávněně. Ano, vyrobila jsem ten plakát. Ano, vylepila jsem ho. Ano, udělala bych to znovu. Gabrielu a Grazynu taky vyslýchali, mluvily stejně jako Joanna. Hned je pustili. Joannu odvezli do vazební věznice. Asi proto, že byla „recidivistka“.

 

Matka

„Dva měsíce mě vyslýchali. Pořád dokola jsem jim opakovala, co jsem řekla už na začátku – že jsem to udělala a že jsem to udělala oprávněně. Oni byli přesvědčení, že jsem součástí nějaké velké konspirace, pravděpodobně řízené ze zahraničí, byli šíleně paranoidní.“

Vazební věznice nebyla nic moc, cela strašně studená, místo postele beton a na něm slamník, v rohu místnosti kýbl jako záchod. Ale vydržet se to dalo, vzpomíná Joanna, horší byly výslechy. „Nikdy mě nemučili ani nebili, ale psychologický nátlak byl obrovský. ,Podívej, co způsobuješ svým rodičům, přijdou kvůli tobě o práci. Budoucnost tvého bratra? Ztracená! Tvoje studia? Konec!‘ Otec tehdy pracoval manuálně, takže i kdyby ho bývali vyhodili, nebylo by to zase tak strašné. Ale matka dělala vedoucí v jedné fabrice na konzervy, na jejím platu byla závislá celá rodina.“

Po dvou měsících vyšetřovatelům nejspíš došlo, že z Joanny nic dalšího nedostanou – a nechali ji být. Dostala první dopisy, pustili k ní matku. „Přišla vyfintěná, od kadeřníka, namalovaná. Najednou byla středem pozornosti, v práci ji litovali, že má dceru ve vězení, a ona se do toho rychle položila, úplně rozkvetla,“ směje se Joanna. „Otec byl na Vánoce vždycky namol, ale tehdy, když jsem byla ve vazbě, byl prý celé svátky střízlivý. Takže jsem rodině vlastně pomohla!“

Krátce nato byla Joanna převezena z vazby do ženské věznice. Nejdřív přišel šok: ženské s oholenými hlavami kvůli epidemii vší, vězeňské mundúry. „Úplně jsem se sesypala. Ale pak jsem zjistila, že v celách je o dost tepleji než ve vazbě, jídlo je lepší a záchod je opravdu záchod, ne kýbl v koutě. Skamarádila jsem se některými spoluvězenkyněmi, třeba s Jugoslávkou, která tvrdila, že je Titova špionka. A hodně jsem četla, měly jsme tam paradoxně výbornou knihovnu. Některé ženské celé dny brečely, ale já se uměla zkoncentrovat a přečetla jsem toho opravdu spoustu. Někde jsem narazila na Castra. Líbilo se mi, co řekl u soudu: ,Neprosím se vás o spravedlivý rozsudek, protože vy mi takový nemůžete dát.‘ Rozhodla jsem se, že to řeknu taky!“

 

Statečný chlap

„Soud se konal kolem Velikonoc, kdy v Krakově není tolik lidí. A v malé soudní síni, kam se nikdo nevešel.“ Joanna měla skvělého právníka, toho samého, který na jaře obhajoval její studentské kolegy ze stávkového výboru. „Byl statečný, při procesu otevřeně řekl: ,My všichni jsme proti invazi do Československa. Proč chcete trestat tuhle holku?‘“ Ale nezmohl nic, Joanna dostala deset měsíců natvrdo. Měsíc za každou minutu, kdy á čtyřka se sloganem „Rusáci, ruce pryč od Československa“ visela v temném průchodu chlapecké koleje Ziaczek v Krakově. „Byla jsem v šoku. Myslela jsem, že mě pustí!“

Při zpětném pohledu je Joanně divné, že se o procesu vůbec nepsalo. „Dovedu pochopit, že korespondenti západních novin v Polsku byli soustředěni ve Varšavě. Ale v Krakově vycházel historicky poměrně významný týdeník, jmenoval se Tygodnik Powszechny. Katolický časopis, jediný, který se nikdy neohnul před stalinistickým režimem. Šéfredaktorem byl Jerzy Turowicz, známý intelektuál, nejen v Krakově, ale v celém Polsku. Statečný chlap a výborný novinář, osobní přítel Karola Wojtyly. A dokonce ani on se o můj proces nezajímal, přestože o něm musel vědět, protože jeho dcera byla moje kamarádka ze školy. Tím ho nekritizuju, jen chci ukázat, že krakovská společnost tehdy ještě nebyla na nic podobného připravená. Kdybych byla ve Varšavě, asi by všechno probíhalo jinak.“

Joanna putovala zpátky do věznice v Myślenicích, zklamaná, že léto stráví ve vězení.

V červnu ji ale pustili za dobré chování.

Ten castrovský výrok o spravedlivém verdiktu u soudu nepoužila.

 

Manžel

Po propuštění jela Joanna do Krakova, což byla ale trochu beznadějná mise: ze školy ji samozřejmě vyhodili, neměla kde bydlet, neměla peníze. A tak se vydala do Rudy, nastěhovala se k rodičům a začala si hledat práci. „Tehdy se říkalo, že v Polsku je stoprocentní zaměstnanost, ale to je úplná blbost. Já nesehnala ani tu nejjednodušší manuální práci. A to ne proto, že jsem přišla z vězení, ale proto, že prostě nebyla. Tehdy mě taky kontaktovala státní bezpečnost, řekli, že mi zařídí místo, když budu donášet na kolegy. Řekla jsem jim, ať mi laskavě dají pokoj, že se chystám vstoupit do kláštera.“

Což nebyla pravda: Joanna v té době už věděla, že chce z Polska pryč. Gab­riela se mezitím provdala za jednoho ze švédských kamarádů, s nimiž se seznámily v pětašedesátém na prázdninách u moře, a čekala jen na povolení k vystěhování. A Joanna švagra poprosila, aby jí ve Švédsku taky sehnal manžela. „To byla jediná legální cesta, jak se dostat ven. Můj švagr přivezl kamaráda, jmenoval se Helander, byl hrozně fajn. Svatbu jsme měli v Rudě, tajně, protože jsem se bála, že otec bude po hospodách vykládat, že se mu holka vdává za Zápaďáka, a státní bezpečnost mi to ještě zatrhne. Oni byli všude. Takže otec o svatbě nevěděl. Po obřadu jsme měli doma takovou malou oslavu, a on povídá: ,Co se děje?‘ ,Právě jsem si vzala tohohle člověka.‘ Byl v šoku.“

Za půl roku, v únoru 1971, se Joanna Helanderová přestěhovala do Göteborgu. Měla štěstí, manželova rodina ji skvěle přijala. A ve městě už čekala Gabriela. „Takže já jsem šťastný emigrant. Byla jsem vyhnána do ráje.“

 

Polsko

Joanna Helanderová ve Švédsku vystudovala fotografii. První knihu (s názvem Žena) vydala v roce 1978, o pár roků později dostala cenu Švédský fotograf roku.

Do Polska se poprvé vrátila pět let po svém odchodu, v době, kdy pracovala na diplomové práci. Tehdy už prý cítila, že v její rodné zemi začíná být něco jinak. Od té chvíle nikdy neztratila kontakt s polským disentem. V osmdesátých letech se v Praze setkala s Václavem Havlem, jemuž do bytu na Rašínově (tehdy Engelsově) nábřeží přivezla několik západních knížek.

Dnes žije převážně v Göteborgu a ve Stockholmu, kromě fotografie se věnuje i dokumentárnímu filmu. Jako někdejší politická vězeňkyně dostala z archivu státní bezpečnosti svůj spis. Byl v něm i plakát. Rusáci, ruce pryč od Československa. Jen o něco větší než á čtyřka. •

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat