Prezident mimo hru

Názory

Miloš Zeman se během koronavirové krize dobrovolně odebral mezi figury druhého sledu. Muž, který míval neomylný instinkt na to, kdy výrazně vystoupit, tentokrát vyklidil pole. A pokud už něco řekl, vypadal při tom, jako když ho to vůbec nezajímá a nebaví.

Audio
verze

Když po dlouhých dnech rouškových zmatků dorazily ve druhé polovině března letecky první dodávky ochranných prostředků nakoupených v Číně, děkoval místopředseda vlády Jan Hamáček Miloši Zemanovi: prohlásil, že bez prezidentových kontaktů by respirátory a další materiál nebylo možné tak rychle získat. 

Roli prezidenta ocenil i předseda vlády, sám Miloš Zeman pak poděkoval Číně za pomoc v televizním projevu. Jinak ale během tohoto vystoupení působil prezident značně unaveným a letargickým dojmem. Asi jako člověk, který ví, že by měl něco říci, ale moc se mu do toho nechce, a nakonec svolí, ať tedy tu kameru někdo pustí a že bude chvíli něco povídat. Obsah i přednes tomu odpovídaly.

Později nejvyšší ústavní činitel republiky přidal ještě ani ne tříminutové poselství během velikonočních svátků a dva tři rozhovory na kameru. Opět bez nějakého většího zápalu či zájmu. Miloš Zeman v době koronavirové pandemie rozhodně nebyl výrazný státník, který by dodával spoluobčanům energii a naději.

Než roli prezidenta republiky během koronavirové krize to tak mnohem spíše připomínalo emeritního předsedu dostihového spolku. Nezapomenou mu poděkovat za zásluhy – a pak ho posadí někam na kraj do čestné lóže, aby se díval na koníčky a nikdo o něj zbytečně nezakopával. 

Do této role ovšem Miloše Zemana neodsoudily okolnosti ani nevděčné okolí, pasoval se do ní zcela sám. Jistě, prezident už není žádný mladík a nelze od něj očekávat, že bude někde vidět dvanáct hodin denně. O to více by ale mohl využívat příležitosti k tomu, aby vystupoval jako skutečná hlava státu. 

Ještě o téměř dvacet let starší britská královna Alžběta II. vystoupila pár dnů před svými čtyřiadevadesátými narozeninami s řečí, která byla výrazně působivější, promyšlenější a působila daleko empatičtějším dojmem než vystoupení českého prezidenta.

 

 

Pankáč na Hradě? Kdepak

Jistě, můžeme nyní kremlologicky zkoumat, jakých vedlejších politických cílů se prezidentovi a jeho okolí podařilo dosáhnout během pandemie. Přiměl vládu, aby se poklonila Číně a také veřejně ocenila jeho dlouhodobé čínsko-české aktivity? Může se radovat z toho, že kabinet odsouhlasil pokračování dostavby jaderné elektrárny Dukovany, kde bude k favoritům na lukrativní zakázku patřit ruský Rosatom? Vnukl předsedovi sociální demokracie, aby do křesla volebního manažera strany posadil někdejšího jihomoravského hejtmana Michala Haška, jenž kdysi patříval mezi Zemanovy politické favority? I kdyby to snad všechno nakrásně bylo výsledkem zákulisních tahů Hradu, nic to nezmění na tom, že to hlavní se Miloši Zemanovi nepovedlo.

Jednoduše řečeno, vyklidil veřejné pole.

Dalo by se říci, že Miloši Zemanovi už vlastně o nic nejde, potřetí stejně nemůže být do úřadu prezidenta zvolen. Pak by bylo docela logické, že se nemusí do ničeho tlačit a zbylého dva a půl roku si může jen tak příjemně užít. 

Tak to ovšem u politiků většinou nefunguje – a u Miloše Zemana dvojnásob ne. 

Tváří se sice jako pankáč, kterému na názorech ostatních nesejde, ale ve skutečnosti by zcela jistě nechtěl odcházet z úřadu jako nudný a nezajímavý patron, o němž lidé ani nevědí, zda tam ještě vůbec sedí.

Ještě při migrační krizi před několika lety přitom Zeman zcela přesně vycítil nálady veřejnosti a neomylně se postavil do čela odpůrců imigrace. To byl krok zcela jasně politický a pro Zemana rozhodně posilující (bez ohledu na to, zda s jeho postojem souhlasíme, či nikoli). Prezident se tehdy stal přirozeným mluvčím podstatné části veřejnosti. Na své roli „ochránce národa“ pak úspěšně vystavěl i kampaň před druhou prezidentskou volbou.

„Zeman-ochranitel“ je však v koronavirové krizi minulostí. Veškerou aktivitu přenechal jiným a jeho pozici ve společnosti to zcela jistě neprospěje. 

Pokud bychom parafrázovali jeden z prezidentových oblíbených bonmotů, pak rozhodně platí následující: 

Co může být pro politika horšího než být neoblíbený? 

Být neviditelný…

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama