Reportáž

Banglaběž! Snad to, Tomáši, přežiješ!

21 / 03 / 2019

Poprvé v životě jsem v Bangladéši a nejčastěji zatím říkám slovo „idiot“. Nenadávám místním lidem, ti jsou na první dojem v klidu, hodní, přátelští. Nadávám sám sobě: Ty idiote, co sis to zase vymyslel za kravinu!?! Tomáš Poláček začíná seriál reportáží ze své další bizarní výpravy.

Poprvé v životě jsem v Bangladéši a nejčastěji zatím říkám slovo „idiot“. Nenadávám místním lidem, ti jsou na první dojem v klidu, hodní, přátelští. Nadávám sám sobě: Ty idiote, co sis to zase vymyslel za kravinu!?! Tomáš Poláček začíná seriál reportáží ze své další bizarní výpravy.

Začnu dobrou zprávou: hned prvního dne jsem se tady v Bangladéši skamarádil. Čtyřicátník Richard - vzorný křesťan, adventista - mě bude při té pošahané akci alespoň zpočátku podporovat.

Já poběžím přes Bangladéš, on mi poveze na motorce krosnu, a tak dále.

Byl to on, Richard, kdo mě vyzvedl pár minut po páté ranní na letišti v Dháce; z okolních mešit i z reproduktorů přímo na letišti zrovna muezzini zpívali svou první modlitbu.

Právě Richard se mnou sedl do autobusu směrem na jih, odkud mám svůj nekonečný běh odstartovat.

Koukali jsme na cihelny s vysokými komíny všude kolem silnice, já si zvykal na kombinaci vedra, prachu, a divných pachů. „Před chvílí tu pěkně zavoněl koriandr,“ snažil jsem se na Richarda usmát, ale pak jsem se vrátil do své klasické nálady: „Teď už zase cítím hlavně močůvku.“

Jen během tohoto kratičkého proslovu autobus dvakrát prudce zabrzdil a hned zas mocně zrychlil. Mám pocit, že jsme byli v obou případech dva až tři centimetry od nehody, ale to je mi teď fuk. Lehounká nehoda, dejme tomu se zlomeným kotníkem, by ostatně mohla vyřešit mou stávající situaci.

„Hele,“ povídá Richard, „já zítra zažiju premiéru, vlastně nikdy jsem ještě neviděl na vlastní oči vytrvalostního běžce. My tady hrajeme kriket, fotbal, volejbal, rikšové toho na kolech našlapou až k pláči, ale že by někdo běhal...“

Vytřu si z očí špínu: „Ani se nedivím.“

„Vlastně se těším,“ pokračuje vlídný přítel, „že ti budu na cestě chystat občerstvovačky, to se dělá, ne? Třeba na desátém kilometru můžu zítra čekat s kokosem, to bude dobrý, ne?"

Nevím. Zkusme to. Třeští mi hlava.

To vážně v tomhle dopravním blázinci nezažijeme ani obyčejnou minihavárku?!

Mozek ve svěráku

Večer před odjezdem do Bangladéše mě devítiletá dcera a láska jménem Apolenka donutila, abych ji vyzvedl ze sboru, na který chodí s nejlepší kamarádkou Viki.

„Maminka od Viki pro vás přijede ráda,“ bránil jsem se, ale Apolenka byla tvrdá: „Proč nikdy ty?“

Sakra.

Jako bych neměl svých starostí dost: „No tak jo.“

Jeli jsme pak z toho sboru dvacet minut tramvají šestnáctkou a o nic sice nešlo, ale myslím, že Apolenka byla šťastná. Seděla mi na klíně a celou dobu hrála s Viki takové ty tleskací sestavy, co je dovedou a chápou jenom devítileté holky: „Přes řeku přeletěla kráva,“ plác, tlesk, „umbaj kví kva kvo“ - tlesk plác.

Zpívaly ty surrealistické popěvky nahlas, ale dospělým to nevadilo - jak postupně vystupovali, často se k holkám naklonili a usmáli se, vracelo je to zřejmě do dětství.

A jo, došlo mi, taky bych se měl usmát.

Nahodil jsem úsměv a pohladil Apolenku po vlasech.

Tohle je naprosto zjevně a objektivně chvíle krystalického štěstí, tušil jsem hned v ten moment. A teď, v Bangladéši, to vím už na tuty.

Jenomže já mám v posledních letech potíž: Přesně vím, co je štěstí, ale občas se do něj musím nutit, nahazovat úsměvy.

Snad si Apolenka nevšimla toho, že se sice směju, ale zároveň klepu chodidlem ze strany na stranu jak Hurvajs ve větru a na pravém očním víčku nesu desetinu tíhy světa, až se oko zavírá...

Snad ne.

Nic mi není, ale nějak občas ztrácím úsměv, řekl bych.

I když, tuhle jsem se rozesmál nahlas. Četl jsem článek o chlapovi, který dvaašedesát let předstíral němotu, aby se doma nemusel bavit s manželkou, a vycházelo mu to, dokud nebohá paní nenašla na internetu video, na kterém její muž prozpěvuje v karaokebaru. V tu chvíli jsem se skutečně zasmál nahlas, ale bylo to po tak dlouhé době, že jsem se vlastního smíchu hned lekl.

Já ale nechci skončit jako melancholický pán.

Když jsem si někdy předloni svůj sklon k vážnosti uvědomil, přemýšlel jsem, co s tím. Na doktory je brzy, zas tak strašné to se mnou není, ale začnu běhat, řekl jsem si, tím smutek zaženu.

A taky že jo.

Běhám od té doby celkem hodně, šestkrát týdně, někdy sedm, jindy deset kilometrů. A tehdy mi bývá skvěle: jakmile uběhnu první pětku, Hurvajs se přestává klepat a pravé oko se zas spolehlivě otevře, aspoň na pár hodin.

Potom musím vyběhnout zase, jinak hrozí, že se mozek dostane do svěráku.

A mimo jiné právě proto jsem teď tady, v Bangladéši.

Když se objevila možnost, abych běhal šestnáct dnů v kuse, navíc zemí, kterou vůbec neznám, riskl jsem to. Třeba mě čeká extrémní profuk lebky, který nutně potřebuju.

Teď, po prvním dnu v Bangladéši, to zatím nevidím na lebeční profuk, spíš na průstřel. Ale co když v tom žhavém prachu skutečně uteču svým iracionálním smutkům?

 

Haló, volá ADRA!

Bylo to někdy před půl rokem, zavolal mi milý dívčí hlas, jakási Bětka z jakési Adry. Neznám.

A prý, jestli znám Bangladéš.

Neznám. Země v Asii, kousek za Indií, hodně lidí, šijou levný hadry, a kdoví jestli.

Bětka mi vysvětlila, že se ADRA už léta snaží pomáhat v Bangladéši dětem ve venkovských školách a v bídných slumech hlavního města Dháky. Což jsem upřímně pochválil a ona pokračovala: „Aby o tom v Česku vědělo víc lidí, pořádáme v Praze charitativní běh na deset kilometrů, nezúčastníš se?“

Vůbec mě to nelákalo.

Já běhám buď sám, anebo si párkrát za rok zkusím maraton, ale tehdy to beru vážně: skutečně závodím, toužím po cílovém čase tři a půl hodiny.

Nechci klusat někde v davu s dětmi za ruku, v převlecích, pozpátku, juchat a nemyslet na čas. Promiň, Bětko...

Měl jsem pocit, že je trochu smutná, což jsem nechtěl. Mám rád lidi, jen se na ně někdy nedokážu usmát.

„Kdybys ale chtěla,“ pokusil jsem se aspoň o vtip, „přeběhnu Bangladéš a pár těch vašich škol a slumů cestou milerád navštívím.“

A to je vlastně celé. ADRA nepochopila, že jen žertuju, a pomohla mi naplánovat běh na nějakých 550 kilometrů, od jihu k severu země.

Teď jsem tu.

Dopisuju první článek. K brzké snídani mi Richardova žena naservíruje rýži, která se tu jí pořád, třikrát denně.

Nazuju tenisky.

„Banglaběž!“ křikne na mě Richard motivační heslo, které jsem ho naučil.

Budu si připadat jako idiot. Ale tentokrát se usměju docela upřímně.  

 

 

 
 
 
 
Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal