Utrpení pod Leninem

Je noc, jsem ve stanu v nadmořské výšce čtyři tisíce pět set metrů, venku led a sníh Pamíru. Chlad ale není to, co mě probouzí, ležím na zateplené matraci – vzbudí mě dýchavičnost dalšího člena výpravy Ondry Moravce.

Tenhle kluk, jehož fyzička ještě nedávno vyhrávala medaile na olympiádách, leží vedle mě na matraci a dýchá jako starý baset, který zrovna doběhl na Sněžku. Dávám mu doporučený koktejl léků na výškovou nemoc; patří do něj mimo jiné viagra, ale nakonec ani ta ho do rána na nohy nepostaví. Hodnoty okysličení krve mu po měření ukazují jen 56 procent a je jasno – Ondra musí zpět. Rozhodně nemůže jít po svých, neujde totiž skoro nic.

Tahle expedice do vysokých hor rozkládajících se na území Tádžikistánu a Kyrgyzstánu se opravdu komplikuje.

Zateplená jurta

Přitom úplně na počátku to vypadá jako skvělý nápad. Výpravu dává dohromady několik týdnů předtím kamarád, prvotřídní horolezec a horský vůdce Gabo Adamec. Bude to v létě, na lyžích, někam do Pamíru – dozvídám se od svého skialpového parťáka Honzy, který už účast potvrdil. Jasně, jedu taky! Víc nepřemýšlím, vlastně ani pořádně nevím, kde ten Pamír je a co je tam za hory. Později se dozvím, že se přidává i biatlonová hvězda Ondra Moravec a nejoptimističtější plán uvažuje o výstupu a sjezdu Piku Lenina. O hoře nic nevím a zjištění, že je to sedmitisícovka, mě zrovna neuklidní. Nemám se prý ale bát.

První potíže se objevují krátce před začátkem výpravy. V týdnu před odletem volá Gabo. „Stěhoval jsem doma lavičku a hnul jsem si se zádama. Odjezd musíme o pár dní odložit, možná nepojedeme vůbec,“ hlásí do sluchátka zklamaně. Vzápětí absolvuje vyšetření, vyslechne diagnózu „vyhřeznutí ploténky“ a dostane doporučení pár týdnů ležet a nechodit ani do práce. Alespoň to poslední splní – do práce nejde, po pár dnech se totiž setkáváme na letišti. Se smíchem hlásí, že právě překonal svůj rekord tím, že došel od auta až na terminál po svých, takže se uzdravuje a sedmitisícovka už určitě nebude problém. My jsme rádi, že ho máme s sebou, v nejhorším z něj bude takový náš pan Lorenc z filmu Na samotě u lesa, „kterej teda cihlu do ruky nevezme, ale odborník je na slovo vzatej“.

Pravda, výpravy do nejvyšších hor světa už dnes nejsou vyhrazeny pouze drsným povahám, které snesou nejhorší nepohodlí. Jako mnoho dalších, i my využijeme služby místní agentury a získáme vstupenku do světa nečekaného luxusu. Na letišti ve středoasijském Kyrgyzstánu nás vyzvedne mikrobus a druhý den, po pár hodinách jízdy po vymlácené cestě, bezstarostně vystoupíme v „basecampu“ – základním táboře pro výstup na jednu z nejvyšších hor Pamíru. Ta se sice oficiálně jmenuje Qullai Abuali ibni Sino, „štít Avicenny“, ale stále se jí říká postaru – Pik Lenina, „štít Lenina“, jak ji kdysi po svém vůdci pojmenovali sovětští komunisté.

V táboře ve výšce 3 600 metrů nad mořem nás vítá drobná blondýnka s ruským přízvukem a dál už se ani nestačíme divit. Nejprve dostáváme své pokoje – totiž vysoké stabilní stany – s elektřinou, lampičkou, postelemi s peřinou a přímotopem. A pak se dozvídáme, jak to tu chodí – jídlo o několika chodech se servíruje třikrát denně ve vytopených jurtách, kde je nekonečný přísun nutelly, pečiva, sušenek i horké vody na čaj či kávu. Pak taky každý, kdo úspěšně vystoupí na vrchol, dostane nejen diplom, ale též dort.

A aby nám to nebylo málo, je tu ještě sauna, volejbalové hřiště, wi-fi a teplá sprcha. Jo, a keramický záchod – alespoň že je turecký: což představuje miniaturní záblesk původních představ o relativní divočině.

Pořád blbě

Několik dní nevycházíme z úžasu. Krajina je neskutečně krásná a úplně jiná, než jakou jsme kdy viděli. Nekončící masy ledu začínají kousek od nás a pokračují snad až do nebe. Různorodost krajiny si užijeme hlavně při aklimatizačních výstupech do zhruba 4 300 metrů v okolí tábora.

Jen to chození je přece jen nějaké jiné, než jak ho z nižších evropských hor známe. Tady se každému po pár dnech udělá alespoň trochu blbě, bolí hlava a už jen při cestě na záchod se musíme nadechovat až podezřele hodně. Naše výlety trvají jen pár hodin, přesto nás spolehlivě zničí. Gabo i tak vytvoří několik světových rekordů zvaných „kam až lze dojít s vyhřezlou plotýnkou“ a náš společenský život se pomalu smrskne na pár témat – kam půjdeme, co nám dají k jídlu a jaké má kdo zrovna zdravotní obtíže – možná nejčastějším tématem vůbec jsou debaty o stolici.

Dny plynou, ale já nevnímám, že bych si na výšku zvykal. I v menším kopci se pořád zadýchávám a nepohodu cítím pořád, je to taková permanentní kocovina. Tenhle pocit je asi vůbec to nejhorší – naše zhýčkaná těla sportovců z nížiny se s tím vůbec nedokážou vyrovnat.

Zhruba po pěti dnech se chystáme na posun do výškového tábora číslo 1. Ani v něm nenacházíme žádné bojové podmínky, je téměř stejně luxusní jako tábor základní, i když se nachází skoro o tisíc metrů výš. Chybí pouze volejbalové hřiště, elektřina ve stanu a povlečené přikrývky.

Část vybavení naložíme na koně a za cenu tři dolary za jedno kilo posíláme skialpové lyže a další objemné části výbavy napřed. Koníků jezdí mezi tábory skutečně mnoho a překvapí nás, že občas kromě bagáže vezou dolů i dost nemocně vypadající chlapíky – odhadujeme tedy, že slouží jako místní sanitka.

To ještě nevíme, že to nebude trvat tak dlouho a využijeme ji také.

Bělouš zachraňuje

Vyrážíme výš, směr Pik Lenina. Po cestě musíme překonat silně rozbouřenou řeku, ale díky bohu opět potkáváme koníky – místní jezdci s bagáží si zrovna trochu přivydělávají. Pár metrů přes vodu nás stojí sice zhruba stejně jako středně dlouhá jízda taxíkem po Praze, přesto jsme rádi, že jsme v suchu. Dvě hodiny za námi jdou Ondra s Petrem – ti už koňské převozníky nestihli, přichází proto skoro po pás mokří. O patnáct kilometrů dál a kilometr výš se ocitáme konečně na ledu, čtyři a půl tisíce metrů nad mořem.

V táboře nás vítá teplo jurty s obrovskou modrou plachtou a nápisem „wi-fi“ a také několik masitých chodů večeře. Pohodlí navzdory, brzy se nám vrací zdravotní obtíže a cesta k latríně vyžaduje o pár nadechnutí víc. V noci pak přijde chvíle, kdy na sportovce Ondru Moravce dopadne plně tíha výškové nemoci a hodnoty kyslíku v jeho krvi poklesnou mezi padesát a šedesát procent. Naštěstí přijedou do tábora opět koně, a tak mu objednáváme cestu dolů na hřbetě bělouše. Po pár hodinách nám mizí v údolí.

Pět nás zůstává a v dalších dnech vystupujeme na blízký vrchol, z hlediska pohoří je nevýznamný, ale i tak se nachází ve výšce asi 5 100 metrů nad mořem. Jeho sjezd na lyžích nám místní vůdci rozmlouvají, a tak skialpy zklamaně necháváme dál ve futrálech.

V oslabení vzdáváme výstup na „Lenina“, místo toho se chystáme jen na hřeben, na horu Pik Razdělnaja (6 148 m n. m.). Podle předpovědi však sněžení nahoru nikoho nepustí dalších několik dní, a my, zpohodlnělí luxusem vytopených jurt, nechceme trávit dny odhazováním sněhu ze stanů. Oslabeni na duchu jsme i odjezdem kamaráda, a proto se nakonec rozhodujeme, že raději než nahoru jdeme za ním dolů. Pokus o výstup tedy vzdáváme úplně.

Dole v základním táboře je všechno lepší. Dokonce i počasí. I naše forma. „Ale nahoře líp vařili!“ dohadujeme se u šachové partie. Konečně dostáváme chuť na saunu a na další dny plánujeme, že konečně využijeme lyže – přece jsme je přes půl světa nevezli zbytečně! Cesta ke sněhu je sice daleká a možnosti nejsou nikterak impozantní – přesto nakonec dva dny skialpujeme. I s Ondrou Moravcem, který to nevzdává, vyjdeme a pak sjedeme pěknou linii z Piku Petrovsky, která by nakonec klidně mohla být i prvosjezdem. Málokoho napadlo nosit na tenhle kopec lyže a dva, kteří se o to pokusili, svůj pokus strachy vzdali.

Pěkný, ale stačilo

„Když jsem šel v noci přes volejbalový hřiště na záchody, něco mě plesklo do ksichtu. Jak jsem v tý tmě neměl brejle, tak jsem vrazil do koně,“ povídá Honza, když kontroluje skluznici svých lyží.

Pomalu tu toho začínáme mít tak nějak akorát. Ondrovi se po výstupu za lyžováním opět přitížilo a nás opouští nadšení. Těšíme se, že zítra konečně přijede mercedes, naloží bágly a my pojedeme domů. Po cestě pak zahlédneme velblouda, na čůrací zastávce naposled zamáváme Pamíru a doufáme, že v nížině už nám bude dobře. V autě nám omdlí Honza a večer se pozvrací. Je to jeho třetí zvracení v životě.

Musíme smeknout klobouk před všemi drsnými horaly, kteří tohle opakovaně a s nadšením dobrovolně podstupují – já zvažuji, že bych výpravou na Pamír svou expediční kariéru raději ukončil.