Zůstali jsme tady. U vás

Lidé

Narodili se ve Švédsku, v Americe, ve Francii nebo třeba na Ukrajině, ale z různých důvodů se ocitli v České republice. A právě zde je zastihl příchod koronaviru a také opatření české vlády, včetně omezení cestovat. Někteří plánovali, že by odjeli domů – v druhé půli května však nikdo z nich nelitoval, že zůstali v Česku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Henrik Moller, Švéd

Raději být zavřený v Praze

Do hlavního města České republiky se dvaačtyřicetiletý Henrik Moller přistěhoval prvního března, dva týdny před uzavřením hranic. Plánoval odsud pracovně cestovat po Evropě. Místo toho v pronajatém bytě v pražských Strašnicích cvičil hru na klavír a začal se učit češtinu.

Pocházím z malé vesnice ve Švédsku. Když mi bylo devatenáct, přestěhoval jsem se do Londýna, abych se stal rockovou hvězdou. Přes den jsem pracoval v kavárnách a po večerech jsem se věnoval muzice. Nad hudbou postupně převládla káva, takže teď už přes deset let pracuji pro pražírnu v Londýně. Posledních pět roků jsem dvakrát ročně jezdil do Prahy, protože jsem pomáhal rozjíždět letenské Bistro 8. Město jsem si zamiloval a vždycky jsem se sem chtěl vrátit.

Ve firmě Climpson & Sons funguji jako byznys konzultant. Když se lidé rozhodnou prodávat naši kávu, pomůžu jim proškolit baristy, rozšířit znalosti z byznysu a kávového průmyslu. Proberu s nimi, kolik lidí potřebují mít na jednu směnu, jaké koupit vybavení, většinou se z nás stanou přátelé.

Prvního března jsem se po třiadvaceti letech v Londýně odstěhoval do Prahy. Předchozí rok jsem strávil plánováním, jak budu touhle dobou cestovat po Evropě, měl jsem domluvené schůzky, prezentace, všechno bylo nalajnované, rezervované. Za dva týdny vláda uzavřela hranice. Byl jsem zrovna na dva dny v Amsterdamu, pokračovat jsem měl do Bruselu a pak do Paříže. Ale musel jsem se z Holandska vrátit prvním volným letadlem zpět do Česka.

Zůstal jsem v Praze a za tři měsíce neudělal žádnou práci, protože kavárny byly zavřené a cestovat se nesmělo. Zůstal jsem v pronajatém bytě ve Strašnicích, za nouzového stavu jsem mohl jít na procházku, jenže jít ven a setkat se s přáteli nešlo. Kamarád mi ale pomohl koupit přes internet piano, takže jsem se zlepšil v hraní. A začal jsem se učit češtinu. Přišly takové neplánované prázdniny, poprvé v životě jsem měl volno.

Původně jsem nepřemýšlel, jak dlouho tady budu, všechno jsem chtěl podřídit práci. Teď to vypadá, že zde zůstanu, dokud na to budu mít peníze. Kavárny už otevírají, takže můžu začít trochu pracovat. Moje práce je hodně svobodná, můžu dělat, co chci, nemám šéfa, který by mě do něčeho tlačil, v tom mám štěstí. Praha je nádherná, jsem mnohem radši zavřený tady než v Londýně. Je to tady menší, klidnější, čistší a levnější. Za byt platím třetinu, než jsem platil v Anglii. Z Londýna už jsem byl unavený.

Netuším, kdy uvidím rodinu. S rodiči, bratrem a dvěma malými neteřemi jsem v kontaktu přes Skype, žijí ve Švédsku. Rodiče mají byt v Turecku, v únoru tam byli na dovolené, a když přišla pandemie, rozhodli se vrátit domů. Nebyla volná místa v letadlech, takže o jejich návrat se postarala vláda, zajistila jim let. Pak museli zůstat dva týdny doma v karanténě.

Švédsko nemá tak striktní opatření, a navíc se tam moc netestuje. Lidé věří vládě a vláda věří lidem, říká se tomu anglicky „vigilant society“, bdělá společnost. To znamená, že když vláda nařídí, aby lidé zůstali doma, tak jsou doma, a pokud to někdo poruší, ostatní mu řeknou, ať zůstane doma. Je to pravý opak Británie, kde nikdo nemá rád jakákoli vládní nařízení a každý to obchází, porušuje, podvádí. Ve Švédsku zůstalo všechno víceméně otevřené, lidi chodí do práce, děti do školy. Ale čísla jsou špatná, zemřelo přes čtyři tisíce lidí.

 

Tabriz Holtz, Američanka

Místo Paříže a Říma Letná nebo Vinohrady

Tabriz Holtz je softwarová inženýrka. Do Prahy přijela s rodinou letos na začátku ledna. Oba dva s manželem Chrisem pracují pro americkou firmu Pure Storage, která se zabývá produkcí špičkového hardwaru pro datová úložiště a v Praze začala budovat velké vývojové centrum.

 

Poprvé jsme slyšeli o plánu na zřízení centra v České republice loni v červnu. Tehdy jsem se chvilku zasnila nad tím, jaké by to asi bylo, pracovat v Evropě. Pak jsme byli v srpnu po práci na skleničce a kolega, který dostal rozjezd Prahy na starost, přišel s tím, že by nás chtěl oba s sebou.

Přemýšleli jsme o tom asi týden, a nakonec jsme si řekli, že pojedeme. I naše děti, dvanáctiletá Mackenzie a desetiletý Carson, se těšily.

 

Praha se nám zdála jako naprosto ideální místo, odkud se dá výborně procestovat celý kontinent. Měli jsme v plánu, že prakticky veškerý volný čas využijeme k cestování a navštívíme alespoň deset zemí. Jenže to nakonec moc nedopadlo.

Nejdříve byla spousta starostí se zařizováním bydlení a dalších praktických věcí. Takže jsme poprvé odjeli až v průběhu února do Berlína. Pak přišla pandemie a bylo po výletech. Ale zase místo Paříže či Říma poznáme pořádně Letnou nebo Vinohrady, to jsou krásné a báječné čtvrti.

Koronavirus nás, stejně jako mnohé další, vyhnal z práce a ze školy domů. Na začátku to bylo docela náročné. Neměli jsme nejprve v bytě moc dobrý internet, takže nastal boj o to, kdo se kdy připojí k výuce nebo konferenčnímu hovoru. Největší zmatky byly, když jsme všichni čtyři najednou s někým mluvili, to byl babylon… Snažili jsme se také co nejvíce držet doma malého Carsona, který je od narození astmatik. Ale nakonec si to všechno sedlo.

Když přišla epidemie do Čech, volali nám příbuzní. Moje sestra je lékařka, zná systém amerického zdravotnictví, ale o českém neví pochopitelně nic. Proto nás přemlouvala, ať se určitě vrátíme. Když jsme viděli, jak rychle reagují státní orgány a jak jsou tu lidé disciplinovaní a zodpovědní, rozhodli jsme se zůstat. A vidíte, nakonec tu bylo bezpečněji než v Americe.

Domů do Kalifornie se máme vracet na přelomu roku, ale přemýšlíme, jestli by se nedalo ve firmě domluvit, abychom si to v Česku protáhli. Naše práce tady je hrozně zajímavá a země je ještě lepší, než jsme čekali.

A taky bychom chtěli stihnout tu Paříž, vždyť jsme to dětem slíbili.

 

Léanne Tommasini, Roxane Vidal, Francouzky

Jsme rády, že jsme neodjely

Dvě dvacetileté studentky politické vědy z Université de Montpellier přijely do Česka už v září minulého roku v rámci programu Erasmus. Když se letos začal po Evropě šířit koronavirus, stály podobně jako další zahraniční studenti před otázkou, zda zdejší studium dokončit, nebo se vrátit za rodinou domů.

 

Předtím, než nám v Praze začal letní semestr, strávily jsme pár týdnů ve Francii se svými rodinami. O koronaviru jsme věděly, ale vzhledem k tomu, že byl daleko, jsme se tím nijak netrápily a vrátily se do Česka.

Začátkem března nám přišel e-mail z Univerzity Karlovy, že bude dočasně uzavřena. Docela nás to překvapilo, protože v té době bylo v České republice jen pár případů infikovaných, a naopak ve Francii, kde už jich byly stovky, se ještě nic nezavíralo. Nejprve jsme si myslely, že to tu trošku přehánějí, ale teď, když máme možnost srovnávat situaci tady a tam, si myslíme, že to bylo dobře.

Když do Česka přišla pandemie, začaly jsme panikařit. Myslely jsme si, že se nebudeme moct vrátit několik dalších měsíců, takže jsme pochopitelně chtěly jet co nejdříve domů. Pořád jsme čekovaly všechny možné lety a přemýšlely, jak se rychle sbalit, chtěly jsme být každá se svou rodinou. Jakmile jsme si ale uvědomily, že u nás je situace mnohem horší, pochopily jsme, že tou nejlepší možností je zůstat.

Někteří z našich kamarádů se rozhodli vrátit zpět, spousta z nich tu nechala hodně svých věcí. Někomu se podařilo odletět, někdo se dostal domů autobusy, které zařídila francouzská a španělská vláda.

Jeden kamarád čekal na svůj návrat od začátku května, lety do Francie se neustále rušily. Návrat domů se mu podařil teprve před pár hodinami (21. května – pozn. red.).

Česky zatím nerozumíme, takže získat informace o situaci bylo složité. Měly jsme ale štěstí na skvělou koordinátorku našeho Erasmu, která opravdu fungovala a prostřednictvím e-mailů nás informovala o měnící se situaci. Webové stránky francouzské ambasády byly taky fajn, díky nim jsme si mohly přečíst, co se tu děje.

Nakonec jsme rády, že jsme se rozhodly takhle. Kolem konce karantény a po ní jsme zažily pár opravdu hezkých momentů, navštívily jsme mnoho míst po České republice, potkaly se s kamarády. Erasmus pro nás koronavirem neskončil, chceme si ho užít až do konce.

 

Larisa Leontijeva, Ukrajinka

Šachy s Míšou v době karantény

Larisa Ivanovna Leontijeva pochází z ukrajinského hlavního města Kyjev. Pracovala jako ekonomka, nyní je v penzi a v Praze má rodinu.

 

Přiletěla jsem koncem února z Kyjeva, tak jako každý rok – oslavit narozeniny vnuka Míši. Letos mu byly čtyři. Původně jsem myslela, že v Praze zůstanu něco přes měsíc, pobudu s vnukem a pomůžu dceři Yaně, kterou čekal lékařský zákrok.

Ale přišel koronavirus, karanténa.

Najednou bylo všechno jinak. Yanin zákrok odložili. Míšovu školku zavřeli. A tak jsme zůstali všichni doma, Yana s manželem Serhijem na home officu. My s Míšou jsme si celé dny hráli, je hrozně šikovný, dokonce se naučil hrát šachy! Jednou jsem mu ukázala na YouTube nějaké video a on hned, že to chce taky zkusit.

A tak jsme si z internetu vytiskli obrázky šachových figurek, nalepili je na zátky a víčka od lahví a namalovali si vlastní šachovnici. A Míša opravdu hraje!

Taky se naučil háčkovat a zpívat spoustu ukrajinských písniček.

Mám Prahu hrozně ráda, v druhé polovině osmdesátých let jsme tu několik let žili, můj muž tady dostal práci. Yana chodila na první stupeň základní školy. Pak jsme zas odjeli na Ukrajinu. Yana studovala bakaláře v Kyjevě, ale na magistra se přihlásila na Karlovu univerzitu a po promoci už tu zůstala.

Když se narodil Míša, přijížděla jsem za nimi do Čech každý měsíc. Yana je moje jediná dcera a Míša jediný vnuk! Jak jsem říkala, Prahu opravdu miluju, máme tu s mužem dokonce pořád přátele. Jediné, po čem se mi tu teď stýská, je právě můj muž, Míšův děda. Takhle dlouho jsme jeden bez druhého ještě nikdy nebyli. Aspoň že jsou ty videohovory.

Momentálně se situace vrací k normálu.

Míšova školka je otevřená, Yana se Serhijem začínají chodit do kanceláře a Yana už má nový termín lékařského zákroku, který jí kvůli koronaviru odložili. Takže tu zůstávám, abych pomohla, až bude v nemocnici.

 

Günther F., Němec

Vidím, jak to zasáhlo Čechy v pohraničí

Sedmačtyřicetiletý Günther pracuje v IT, za normálních okolností pendluje mezi českým pohraničím a Německem. Redakci Reportéra poprosil, abychom neuváděli jeho příjmení.

 

Rodiče, kancelář a většinu známých mám v Německu, syna v Česku. S bývalou partnerkou jsme se před časem rozhodli odejít z města, abychom měli víc prostoru, svobody, přírody. Pořídili jsme si nemovitost ve Šluknovském výběžku, kousek od hranic, abychom měli blízko do Německa a nebyli úplně daleko od Prahy, kde ona částečně pracuje.

Máme dvouhektarový pozemek, chováme pět jaků a kočku. Vyrostl jsem v malé vesnici na severozápadě Německa, tak mi venkov vyhovuje. Kancelář, odkud podnikám, je za hranicí. Od chvíle, kdy vláda hranice uzavřela, už jsem se tam nedostal, ale moc mě to nezasáhlo. Pohybuji se totiž v oblasti IT jako správce počítačových sítí a jsem zvyklý pracovat z domova – stačí mi notebook, internet a telefon. Před pandemií jsem pravidelně jezdil na pracovní schůzky s klientem i na setkání s týmem do Frankfurtu. V březnu se kvůli viru zavřela také tamější kancelář.

Větší dopad na nás mělo zavření škol. Náročné bylo zkoordinovat práci z domova s výukou syna. Naštěstí to škola zvládla skvěle, spustili online výuku pro děti, a některým rodinám dokonce zařídili půjčení notebooků. Dětem ale izolace nesvědčí, a tak jsem rád, že se opatření rozvolňují a škola zase funguje.

Izolace je nejhorší i pro mě. Rodiče i kamarády mám v Německu a nevím, kdy se uvidíme. I s nimi občas pořádáme videohovory, ale není to ono. Doufám, že se letos aspoň dostanu s kamarády na vodu. Syn by zase chtěl vyrazit do Vysokých Tater, snad se to podaří.

Do konce roku pracuji na projektu pro německou železniční společnost Deutsche Bahn, díky tomu teď nemám problém s financemi. Uvidíme, co bude pak. Ale pro lidi tady v regionu byla minimálně do června situace špatná. Spousta z nich pendluje, pracují na benzinkách, v restauracích nebo v obchodech v Německu. Kdo dojížděl, měl problém, protože hranici šlo přejít jen na jednom místě – v Rumburku. Podmínky navíc byly striktní: museli jste mít negativní PCR test nebo jít do karantény.

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement