Dokážeme my Ukrajinci ještě mluvit s Rusy?

Názory

„Ano, mám známé mezi Rusy, jako mnoho dalších Ukrajinců,“ píše ukrajinská novinářka pro magazín Reportér. A popisuje, jak Ukrajinci posílali svým ruským přátelům fotografie zničené Ukrajiny. „Rusové to nazývali podvodem a informační válkou. A počátkem března v ruských školách zavedli povinné politické hodiny propagandy.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Ta otázka je vlastně strašně jednoduchá. „Co myslíš, dokážou ještě obyčejní Ukrajinci po tom všem mluvit s obyčejnými Rusy?“

Sedíme v pěkné redakci magazínu Reportér v Praze, v měkkých křeslech, za oknem slunce, v dlaních držím hrnek s teplým čajem. Najednou se však při přemýšlení o odpovědi ocitám v jakési hlučné černé díře, do které se propadám šílenou rychlostí.

„Ptám se, protože pocházíš z multikulturního města,“ pokračuje Robert, šéfredaktor Reportéra, „a byla jsi nejspíš v kontaktu s mnoha Rusy.“

Opravdu jsem se narodila a vyrostla ve velkém městě. Na Ukrajině je na ulicích možné slyšet současně ukrajinštinu, ruštinu, němčinu, francouzštinu, arabštinu, turečtinu, vietnamštinu, jidiš i mnohé jiné jazyky. Já sama plynně mluvím dvěma cizími řečmi, mám pracovní znalost dalších dvou a plně rozumím ještě třem. Jsem velmi upovídaná a zvědavá, pro slovo nejdu daleko. Ale poslední dobou mluvit nemůžu. Prostě nemůžu.

Obvyklé větné konstrukce v angličtině se sypou jako domečky z karet, v ruštině můj hlas zní nepřirozeně chraplavě, je přerušován dusivým kašlem. Jediný jazyk, jímž můžu mluvit jako dřív, je ukrajinština.

 

Jen nás očerňují

Ano, mám známé mezi Rusy jako spousta dalších Ukrajinců. Během prvních dnů války se mnozí z nás snažili se s nimi spojit – ukazovat jim fotografie, posílat odkazy na streamy, mluvit o tom, že Rusko napadlo Ukrajinu, napadlo mírumilovnou zemi. Mnozí Rusové odpovídali informacemi ze svých oficiálních médií: ruská armáda přišla osvobodit Ukrajince od nacistů. Ukrajinci sami chtěli, jak tvrdí ruští lídři, napadnout Rusko, Moskva tudíž zkrátka musela zaútočit. Musela zahájit „zvláštní operaci“.

Jen připomenu, že ruské území je asi osmadvacetkrát větší než ukrajinské (17 125 191 km² oproti 603 548 km²). V Rusku žije zhruba třikrát víc lidí než na Ukrajině (ruská populace činila podle posledních údajů serveru Worldometers asi 146 milionů lidí, ukrajinská 43,3 milionu).

Fotografie výbuchů v obytných čtvrtích ukrajinských měst, fotografie rozstřílených domů i lidí nazývali Rusové podvodem a informační válkou. Počátkem března v ruských školách zavedli povinné politické hodiny propagandy, při nichž učitelé musejí vysvětlovat dětem, že veškeré snímky i záznamy toho, jak ruští vojáci zabíjejí ukrajinské civilisty, jsou zinscenované.

„Ukrajinci speciálně pořizují videozáznamy, které očerňují naše vojáky,“ říká propaganda určená dětem. Školákům pouštějí Putinovy projevy k národu, které se pak děti mají naučit. Školní propagandistický úkol měla na starosti ředitelka oddělení informací na ruském ministerstvu zahraničí Marija Zacharovová, informoval opoziční server The Insider.

 

Zopakovat to

Invaze začala v pět hodin ráno, čtyřiadvacátého února 2022. Tento den, osudový pro miliony Ukrajinců, se stal novým milníkem ve světových dějinách. Jenže tahle válka ve skutečnosti začala mnohem dřív. Dokonce dřív než v roce 2014, kdy Rusko ovládlo Krym a částečně i Doněckou a Luhanskou oblast na východě Ukrajiny – také pod záminkou osvobození.

K výročí vítězství ve druhé světové válce se na Ukrajině pořádají přednášky a vyvěšují vlajky převázané černými stuhami, lidé si připínají na oblečení vlčí máky – ty totiž rostly na západní frontě první světové války ve Flandrech a staly se symbolem veteránů.

Ukrajinci drží v květnu minuty ticha a pomáhají těm někdejším bojovníkům globálního konfliktu, kteří jsou ještě naživu. „Nikdy víc,“ říkají.

Co se ale děje tou dobou v Rusku?

V Rusku si květnové výročí konce krvavé války připomínají tím, že šijí repliky uniforem ze čtyřicátých let a navlékají je na děti ve školkách i školách. Staví kulisy s tanky a granáty, kde se člověk může vyfotografovat, snímky pak lidé vystavují na sociálních sítích, devátého května chodí na vojenské přehlídky a posazují dcery a syny na malinké tanky. „Můžeme to zopakovat,“ říkají.

Na jedné z tiskových konferencí pověděl ruský pilot zajatý na Ukrajině, že „odstartoval dle rozkazu, ale v průběhu plnění úkolu pochopil, že cílem nejsou vojenské objekty. Rozkaz nicméně splnil. Při návratu byl sestřelen a zajat.“

Což v překladu z ruštiny znamená:

Letěl jsem bombardovat budovy a letadla na území Ukrajiny, zabíjet dospělé muže a ženy, kteří jsou v armádě. Během letu jsem pochopil, že budu střílet na byty, na zdravotnické stany. Budu zabíjet matky, děti a staré lidi. Ale nerozmyslel jsem si to, vlastníma rukama jsem mačkal tlačítko a střílel do oken s květovanými záclonami, na parapety s muškáty a fialkami. Vyhodil jsem do povětří dětskou postýlku s chlapečkem pod dekou, spálil jsem dětské knížky i oblíbené hračky. Rozhodl jsem se zabít dítě, které se místo toho, aby chodilo do školy a hrálo si v parku, prochází po sklepení nebo bombovém krytu. Nespí ve své posteli s princeznami, mašinkami či dinosaury, ale na železobetonové podlaze. Viděl jsem, že budu střílet do dětských snů a obytných domů, že zabiju maminky, babičky, dědečky i děti. Neobrátil jsem se. Učinil jsem rozhodnutí zabít mírumilovné lidi.

 

Pálit na všechno

Tenhle pilot není výjimkou. Ruské jednotky v březnu masově bombardovaly činžáky v Kyjevě, Charkově, Buče, Mariupolu. V posledně jmenovaném městě 16. března pilot shodil bombu na divadlo, kde se schovávaly stovky lidí včetně dětí a kde byly ze dvou stran obrovské nápisy „Děti“.

Ruští vojáci ostřelují osobní auta s dětmi, ostřelují matky s dětmi, které se snaží uniknout pěšky.

Živý člověk, dospělý muž sedící v bezpečí, obrátil svůj zaměřovač na vyděšenou ženu, která po chladné cestě vedla za ruku stejně vyděšené, vysílené potomky. Mohl moc dobře chápat slova, kterými se je matka snažila utěšit a rozveselit: miluju vás, všechno bude v pořádku. A on si vybral: zabít.

Několik příkladů. V březnu v Kyjevské oblasti Rusové stříleli na celou rodinu. Dívce to utrhlo ruku, ale přežila. Při snaze dostat se pryč z ostřelovaného města Irpiň zahynula matka spolu s osmnáctiletým synem a devítiletou dcerou, přežil jen otec. Příběh zdokumentovaly americké The New York Times.

Podle slov zajatců dostali ruští vojáci rozkaz pálit na všechno, co se hýbe, nehledě na věk, pohlaví a přítomnost či nepřítomnost bílé vlajky. Několikrát ztroskotala evakuace seniorů, dětí a žen z rozbombardovaných ukrajinských měst, protože Rusové stříleli na humanitární koridory.

Jak informoval úřad ukrajinského generálního prokurátora, do 17. března Rusové zabili 108 ukrajinských dětí, 120 dalších dětí bylo vážně zraněno. Tisíce a tisíce vyděšených holčiček a chlapečků, kterým vzali domov, kamarády, tátu i školu, teď hledají úkryt.

 

Nevím

Ukrajinci jsou podle mojí zkušenosti vesměs chytří, štědří a dobří lidé s otevřenou myslí a velkým srdcem. Ukrajinci rozumí a mluví různými světovými jazyky, rychle se učí a rádi vytvářejí něco nového a hezkého. Ukrajinci se umí domluvit, najít kompromis.

Přesto, Roberte, na tvou otázku – zda budeme my Ukrajinci ještě někdy schopni mluvit s obyčejnými Rusy – nyní nemám odpověď.

 

Autorka je ukrajinská novinářka, toho času se svým dítětem v České republice. Z bezpečnostních důvodů píše pod pseudonymem.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement