Válka, Únor, privatizace… Sága slévárenského rodu

Devětačtyřicetiletý Josef a o deset let mladší Jan ve firmě pracují a spolu se sestrou Marií ji také vlastní. V rozhovoru se oba bratři doplňují, občas si skočí do řeči či rozvedou myšlenku toho druhého. Proto v odpovědích nerozlišujeme jejich hlasy.

 

Od počátku března musejí průmyslové firmy povinně testovat své zaměstnance. Jak to v praxi vypadá ve vašich závodech?

Začali jsme testovat o něco dříve, než to bylo nařízené. Testujeme jednou týdně. A pokud někdo přichází do firmy mimo pravidelný testovací režim, udělá si samotest.

 

Vás dvou se pravidelné testy týkají, předpokládám, také.

Samozřejmě, úplně každého.

 

Právě vám končí fiskální rok (od dubna do března), který se prakticky celý kryl s pandemickým obdobím. Nakolik se odrazila pandemie ve fungování firmy?

Promítalo se to různě. Máme paletu klientů široce rozprostřenou mezi různé segmenty, jako jsou automobilový průmysl, kolejová vozidla, telekomunikace, potravinářský průmysl a další. Loni na jaře byla nejvíce zasažena naše lisovna plastů, která hodně pracuje pro automobilový průmysl, tam spadl na několik měsíců obrat sotva na čtvrtinu. A od léta se to pak rozjelo a dnes máme poptávky vysoce přesahující naše kapacity.

 

Už v loňské výroční zprávě, za období do března 2020, jste psali, že firmu postihlo přibrzdění zejména v automobilovém průmyslu.

To je pravda, to ale nešlo o omezení výroby samotných aut. Ze závodu v Poříčanech dodáváme díly pro výrobní linky automobilek a tam bylo v roce 2019 patrné, že výrobci automobilů přibrzdili budování nových linek. Nám to ale paradoxně před příchodem covidu pomohlo, protože jsme už od konce roku 2019 snižovali náklady, a nástup pandemie nás pak zastihl připravené.

 

Jak se tyto výkyvy odrazí v celkových výsledcích firmy?

V obratu jsme přišli zhruba o jednu dvanáctinu tržeb, ale výsledek před odpisy a zdaněním se zlepšil tak o třicet procent. Tato krize, stejně jako ta před deseti lety, nám znovu potvrdila, jak dobré je mít rozložené portfolio výrob i klientů.

 

Jakým způsobem se mezi sebou vaše čtyři fabriky liší?

Lisovna plastů i zinková slévárna, to jsou hlavně velké série, často právě třeba pro autoprůmysl. Míváme tam dodávky ve statisících či milionech kusů ročně. V hliníkovém lití zakázky pro automobilky téměř nemáme, děláme třeba součásti pro nářadí, součástky do vlakových brzd a podobně. Jsou to sofistikovanější kusy v menších počtech.

 

Je rozdíl i v přístupu klientů, například mezi velkými automobilkami a menšími zákazníky?

Velké automobilky pochopitelně velmi tlačí na ceny i na přesné procesy. To je náročné, ale zároveň nás to může posouvat kupředu v naší vlastní organizaci. Menší klienti zase umějí být flexibilnější ve vyjednávání i zkoušení nových postupů. Obojí má něco do sebe.

 

Spolu s továrnou na lisování plastů jste převzali i výrobu hraček, které za socialismu dělaly Kovozávody Semily, dnes jsou pod značkou Seva. Pohnula covidová krize i s odbytem stavebnic?

Šlo to obrovsky nahoru. Obrat na stavebnicích vyrostl bezmála o padesát procent. Mělo to více důvodů. Jednak jsou lidé víc doma a potřebují zabavit děti, za druhé jsme poslední dva roky dělali pořádnou marketingovou kampaň a pomohlo i to, že loni na jaře nebylo možné dojednávat dodávky hraček z Číny. Všechno se to sešlo a zájem trvá dál i letos, máme v únoru a březnu prodeje, jako normálně bývají třeba v srpnu, kdy se už část velkoobchodů začíná zásobit na Vánoce.

 

Četl jsem, že jste výrobu hraček dlouho dotovali.

Převzali jsme ji v roce 2005 a v roce 2018 byla poprvé nad nulou, takže ano, bylo to opravdu dlouho. Hračky nás samozřejmě neživí, i v loňském dobrém roce to byla zhruba dvacetina našeho obratu, ale je to hezký obor. A navíc si říkáme, že díky stavebnicím třeba vychováváme budoucí inženýry a inženýrky.

 

Spolu s fyzikálním ústavem Akademie věd a Českou zbrojovkou jste založili centrum CARDAM. K jakému účelu slouží?

Je to společné vývojové pracoviště, které má za cíl propojit vědeckou sféru s potřebami českého průmyslu. Vzhledem k tomu, že se to velmi osvědčilo, tak se CARDAM angažoval i ve vzniku konsorcia NCK MATCA, které myšlenku propojení vědy a průmyslu dále rozvíjí a dnes už má šestnáct členů. Jsme přesvědčeni, že je taková spolupráce užitečná a může vést ku prospěchu celé české ekonomiky. Proto jsme partnery i v dalším seskupení, Brain4Industry, které se zabývá problematikou 3D tisku, digitalizace a dalšími souvisejícími obory.

 

Továrnu sebrali, daně nechali

Kořeny vaší firmy sahají až do roku 1934, kdy Josef Beneš založil svou strojírnu a slévárnu. Jak se jí dařilo a kdy se stěhovala do Průhonic?

Původně byl v Holešovicích v Jateční ulici. Dělal kovové výrobky pro potravinářský obor, formy na pražskou šunku, háky do řeznictví a podobně. Dařilo se mu a dílna ve vnitrobloku mu začala být malá, proto v roce 1937 odstěhoval výrobu do Průhonic.

 

Za války pak jeho žena, vaše babička Anděla, uchránila řadu lidí před nuceným nasazením v Německu. Jak se jí to povedlo?

Babička byla z Jihlavy, tedy kdysi Iglau, proto uměla skvěle německy. Byla to zároveň mladá energická dáma, už ve třicátých letech jezdila autem. Vyprávěla nám, že lidé v Průhonicích za války drželi při sobě, nebyli mezi nimi žádní udavači. A protože slévárna patřila za protektorátu do kategorie strategického průmyslu, mohla babička žádat, aby lidé, kteří měli být nuceně nasazeni, byli nasazeni v Průhonicích. Takhle zachránila řadu místních, a některé si dokonce vyreklamovala z Německa zpět domů. Zemřela až v roce 2003 a ukazovala nám, jak měla ke každému tomu jednotlivci v archivu složku s jeho materiály.

 

Josef Beneš padl během pražského povstání. Kde a jak se to stalo?

Zemřel 7. května 1945 v bojích v Praze na Chodově, v oblasti Na Sádce.

 

Zůstala po něm mladá vdova a hledala pro firmu nového ředitele.

Babička ovdověla ve třiceti, měla dvě hodně malé děti. A tak inzerovala, že by potřebovala manažera pro továrnu. A přihlásil se o rok starší Josef Lát, náš děda. Domluvili se, děda začal továrnu řídit a o něco později se s babičkou i vzali.

 

V roce 1948 komunisté babičce továrnu sebrali, ale nechali ji zaplatit daně. Proto přišla o dům?

Ano, podnik jí vzali, ovšem daňová povinnost za předchozí rok 1947 jí zůstala. A tak, jakože na uhrazení těch daní, sebrali babičce i čerstvě dostavěný dům i se zahradou.

 

Zároveň babičku ustanovili národní správkyní v zabavené továrně a o něco později se stal Josef Lát ředitelem. Jak dlouho fabriku vedl?

Děda měl výhodu v tom, že nebyl kapitalista, a tedy „nepřítel lidu“, ale najatý manažer, a jako takový mohl ve vedení fabriky zůstat. Zároveň to byl skutečně špičkový slévárenský odborník s mezinárodním věhlasem. Ředitelem byl skoro třicet let a ve vedení podniku zůstal až do své smrti v roce 1980.

 

Amerika ve státním podniku

Po dědečkově smrti se prý podniku moc nevedlo, tak o pár let později někoho napadlo, že by mohli svěřit vedení vašemu otci.

Táta v té době dělal mechanizátora ve vedlejším družstvu. Oslovili ho, že to je s fabrikou špatné a že by to i s ohledem na svého otce měl zkusit dát do latě. Aby mohl být ředitelem, musel se stát taky členem KSČ. Už proto, že podnik dělal dost „výroby ve speciálním programu“, tedy pro armádu. Dlouhodobě měl ovšem táta se soudruhy spíš dost napjaté vztahy.

 

Podnik pak získal licenci na dovoz přelomové americké technologie. O jakou technologii šlo?

Bylo to řezání stlačeným vodním paprskem. Vývoz na Východ dokonce musel schválit Kongres. Od roku 1986 byla licence na její výrobu v Průhonicích a bylo to „zlaté tele“, zájemci o využití se hrnuli ze všech možných průmyslových oborů. Otci se následně podařilo utrhnout Průhonice od státního podniku Metaz a právě s odkazem na rozvoj nové technologie se z nich stal samostatný státní podnik.

 

V roce 1990 musel Josef Lát coby „komunistický“ ředitel firmu původně zabavenou jeho matce opustit. Jak to tehdy nesl?

Těžce, asi to byla i trochu osobní tragédie. V každém případě to ale nevzdal. O dva roky později uspěl s privatizačním projektem a spolu s maminkou Andělou a bratry Petrem Benešem a Vladimírem Látem podnik získali zpět. Malá část se vrátila jako vyrovnání v restituci, ale za většinu museli zaplatit.

 

Kolik museli za někdejší rodinnou firmu dát?

Osmačtyřicet milionů, na úvěr s obřím úrokem 22 procent ročně. Ale splatili to.

 

Pokud jsem to správně pochopil, stal se následně váš otec majoritním vlastníkem.

Nemohli se se sourozenci shodnout na tom, jak firmu řídit. Prvním krokem bylo, že najali manažera, kterému svěřili ředitelskou pozici, což je dobrá myšlenka. Nevydrželi mu do toho ale nemluvit, takže se jejich cesty nakonec rozešly. Po vypořádání držel menšinový podíl tehdejší ředitel a otec se stal majoritním akcionářem.

 

Když váš otec v roce 2007 v šedesáti letech zemřel, byli jste všichni tři i se sestrou docela mladí. Netřásla se vám tehdy kolena před tou zodpovědností?

Byla to náhlá smrt na infarkt, takže se na to nedalo připravit. Na druhou stranu, my s tou fabrikou žili od dětství a v té době jsme tam oba pracovali a sestra pro firmu dělala kompletní advokátní služby. Měli jsme prakticky okamžitě jasno v tom, že to zkrátka musíme zvládnout.

 

Do krizí se štěstím

Navíc o pouhé dva roky později přišla finanční krize roku 2009… Zamávala s firmou hodně?

To ano, ale my jsme tehdy měli štěstí. Při jednání s německým klientem jsme si už na jaře 2008 všimli, že oni sami nemají téměř žádné zakázky na léto. A začali jsme se chystat na šetření. Když pak na podzim přišel strmý pád, byli jsme už připraveni. Začátek roku 2009, kdy poptávka prakticky zamrznula, jsme využili k přestěhování fabriky z Průhonic do Poříčan. Banka nás navíc přesvědčila, abychom z nové továrny postavili v první fázi jen slévárnu a obrobnu odložili, což nám snížilo finanční zatížení. Do krize před deseti lety jsme stejně jako do té dnešní, covidové vstupovali za relativně příznivých okolností.

 

Proč jste si vybrali zrovna Poříčany, třicet kilometrů na východ od Prahy?

Dlouhodobě bylo jasné, že fabrika v Průhonicích je neudržitelná. Táta proto přestěhoval zinkovou slévárnu k Semilům, kde jsme záhy pořídili i plastovou lisovnu. Tak jsme chtěli pro hliníkovou slévárnu místo někde na půl cesty z Průhonic do Semil. Tím došlo na Poříčany. Továrnu jsme tady postavili prakticky potají.

 

Jak potají? Zaměstnanci v průhonické továrně nevěděli, že se mají stěhovat?

Nejen zaměstnanci, ani vedení průhonického závodu. Na poradě dva týdny před stěhováním se řeklo, že by bylo třeba pořídit novou továrnu, a že bychom se na ni tedy mohli jet společně podívat. Předešlo se tak různým spekulacím a personálním otřesům před stěhováním. Zařídili jsme zdarma každodenní dopravu, a do Poříčan tak přešli pracovat ti, kdo opravdu chtěli. Jsme přesvědčeni, že se to vyplatilo.

 

Pozemky pod bývalou továrnou v Průhonicích se navíc asi daly dobře prodat…

Z jejich prodeje jsme následně komplet splatili úvěr na stavbu té nové továrny. Kdo ví, třeba za dalších padesát let budou podobně hodnotné i pozemky v Poříčanech.

 

Od roku 2017 je vaše sourozenecká trojice výlučnými majiteli firmy. Byl to dlouhodobý záměr, dostat firmu plně do rodinných rukou?

Spíše to vyplynulo ze situace. Naším čtvrtým společníkem byl dlouholetý generální ředitel. Ten ale pak přestal být spokojen s tempem rozvoje podniku, tak jsme se po nějakých vyjednáváních domluvili na odkupu jeho podílu.

 

I za plně rodinného vlastnictví má podnik svůj management, generálního ředitele… Jaké výhody spatřujete v oddělení vlastnické a manažerské role ve firmě?

Považujeme to za ideální. Oba tu pracujeme, ale máme svého šéfa a tomu se zodpovídáme. Máme své úkoly, a když je nesplníme, nedá nám prémie. Pouze jednou za měsíc se role otočí a management se zodpovídá na představenstvu nám. A my jsme se poučili z historie, takže na rozdíl od etapy našeho otce a jeho bratrů vydržíme nemluvit managementu do řízení. Považujeme to za velmi funkční model.

 

Přestože jste všichni tři ještě mladí a na podobné myšlenky je zjevně čas, zeptám se, zda někdy uvažujete o tom, jak v budoucnu zapojit čtvrtou generaci Látů?

Necháme to na nich, buď se v tom uvidí, nebo ne. Nám taky nikdo nemluvil do výběru škol a to, že se to sešlo, že jeden je strojař, druhý ekonom a třetí právnička, je moc dobrá kombinace, ale zcela neplánovaná. Celkem už máme osm zástupců čtvrté generace a ten nejstarší, Josefův syn, si sám vybral techniku. Takže ono se to nejspíš nakonec nějak poskládá.