Červenec

Kultura

Sestra se vrací s bráškou od vody, na starost ho dostala za trest, protože se předchozí večer nevrátila včas domů – tak začíná povídka psaná pro prázdninového Reportéra.

Audio
verze

Vpravo i vlevo nehnutě zrají klasy ječmene. Mezi nimi čpí nasládle do nosu proud rozteklého asfaltu. Nad ním miráže zrcadýlek. Tenká vrstva horkého vzduchu ohýbá světlo vzhůru, blablabla, vzpomene si Míla na hodinu fyziky, záblesk křídel ledňáčka dole u řeky vypadá podobně. Po silnici kolem ní projede autocisterna plná tekuté asfaltové směsi a teplota vzduchu ještě o něco poskočí. Míla čapne za ruku Jendu, který se letargicky vleče po silnici s plovacím kruhem kolem pasu, počkají, dokud náklaďák neprojede kolem nich.

„Už jen tady ten kousek do kopečka a jsme doma,“ řekne Míla.

Jenda ani nezvedne hlavu. Dobře ví, že je nad kopečkem čeká ještě kilometr po rozpáleném asfaltu. Jeho nafukovací kruh má hlavu koníka, sám si ho v hračkářství vybral, ale teď má chuť koníkovi prokousnout hrdlo. Nohy má těžké jako kyblíky s kamením.

„Koupím ti v Jednotě nanuka, jo?“

Jenda se zalyká horkým vzduchem, nemá sílu sestře říct, ať si toho pitomýho nanuka strčí někam, a tak přikývne. Hlavu má skloněnou, trochu vyčerpáním a taky proto, že celou cestu od řeky počítá rozježděné a vysušené žáby a hady na asfaltu.

Míla myslí na slepé rameno řeky, které leží ve stínu a voda je tam ostře ledová, sevřou se jí plíce, když se do ní ponoří. Stehna se dřou o sebe a lepí. Něco jí teče po čele z vlasů, možná ještě říční voda, ale spíš už jen dráždivý pot. S každým krokem je namáhavější odlepit gumové čínské žabky od asfaltu. Rozbitá noha bolí, ale aspoň Mílu nikdo nevidí a ona si nemusí dělat starosti s tím, aby zakamuflovala, že má každou nohu jinak dlouhou.

Kdyby to včera neposrala, mohla teď být s partou na stohu. Kdyby s nimi tak dlouho v hasičárně neseděla a vrátila se do desíti, neměla by dnes za trest na starosti mladšího bratra. Ale kdyby byly ryby v řiti, nebyly by rybníky, jak říkávala babička. To ale Míla babičce vysvětlit nedokázala, že se celý večer snažila vrátit domů, jen nevěděla jak.

Nejdřív tam jen tak seděli a nic se nedělo, ona Pražanda, takže seděla jako na trní a musela snášet výsměšné pohledy ostatních, každé prázdniny to tak bylo, vždycky si to nejdřív musela zasloužit, než ji vzali mezi sebe. Pak přišel Martin Chramosta, kvůli kterému tohle celé podstupovala, přinesl kazeťák a lahev Hanácké vodky a pomerančový džus. Druhý Martin, Vráblík, prohlásil, že bude dneska DJ, a pustil AC/DC. Holky obrátily oči v sloup. Všichni věděli, že Martin Chramosta už jo, zatímco Martin Vráblík si ještě nevrznul. Všechny místní holky byly vyspělejší a měly větší prsa. O to víc Míla vypínala hruď a o to nenuceněji se opírala o špinavou stěnu hasičárny. Musela se trochu krčit pod policí s poháry a zaprášenými trofejemi z hasičských soutěží, nikdo na tom místě nechtěl sedět, a tak na ni zbylo.

Jenda zakopne a rozbije si koleno. Snaží se nebrečet, chvíli jen natahuje, ale pak už to nevydrží. Po špinavé kůži mu stéká pramínek krve. Pláče a po očku sleduje Mílu, co ona na to. Míla ho obejme.

„Jeníčku, copak se stalo? Bolí to?“

„Jo,“ popotáhne chlapec, kterého sestřina pozornost blaží.

 

 

„Tak to můžeš plakat,“ řekne Míla a myslí na to, co řekne babička. Asi spráskne ruce a povzdychne si, že svěřit Míle bratra na hlídání je jak poslat vejra pro sejra. Jendu dovolené brečení nebaví a rychle přestane. Míle se v podpaží sbíhají stružky potu a stékají jí po těle. Po státní silnici po jejich pravici projede sanitka a houká. V takových vedrech často kolabují kardiaci a plicaři, napadne ji a je ráda, že nikomu nemusí poskytovat první pomoc; když se někomu něco přihodí, vždycky všichni koukají na ni, protože studuje zdrávku. Ale snad by aspoň teď mohli respektovat, že má prázdniny.

„Dokázal by sis to počůrat?“ zeptá se Míla a pokusí se o úsměv. Martin Chramosta teď nejspíš ve stohu ochmatává Jarku nebo Helču.

Jenda zbystří a popotáhne.

„Počůrat?“

„No, abychom to vyčistili. Nemám tu dezinfekci ani vodu. Čůrání je nejlepší, když si potřebuješ vyčistit ránu.“

„No ty kecáš.“

Jenda usilovně hladí nafukovacího koníka po krku a mračí se.

„Ne, to nám říkali ve škole. I vojáci si čůrají na rány, když v boji nemají po ruce doktora.“

„A poneseš mě?“

Míla si povzdychne. Jenda si samozřejmě pomočí celou nohu i kraťásky a sandálky. Začne znovu brečet, protože ho to pálí. Moč se po dopadu na silnici rozdělí na kapky a ty se obalují prachem. Martin Chramosta má teď nejspíš ruku pod Helčinými šaty až po loket.

Jak jí s ním včera bylo hezky. Celý večer nic neříkal a věnoval se Páje a Jarce, ale vždycky, když se Míla zvedla, že už půjde, tak jí řekl, ať ještě nechodí. Nalíval jí vodku s džusem, ale ona ji potají lila na podlahu za lavičku, na které seděla, po alkoholu se jí na obličeji dělaly červené fleky a ona nechtěla, aby ji tak někdo viděl. Martin Vráblík se naopak opil rychle, předstíral kopulaci s cvičnou skluzovou tyčí a vykřikoval „holky, třeste se, Martin Vráblík chodí po lese, stromy poráží, ženský jako sudy naráží“. Holky se chichotaly, Míla spíš jen naoko, přišlo jí to trochu nechutné.

„Co koukáš, Pražando, připadám ti hnusnej?“

„Nepřipadáš,“ odpověděla tiše.

„Nech jí bejt,“ řekl Martin Chramosta a naklonil se k ní, aby jí nabídnul cigaretu.

Vzala si ji od něj a nechala si ji zapálit. Nedokázala potlačit kašel.

„Ty neumíš šlukovat?“ zeptala se jí Helča účastně. Byla ze všech holek nejhodnější, její starší bratr se narodil postižený a coby místní blázen pajdal po vsi a vykřikoval oplzlosti. Helča se o něj starala líp než vlastní matka, otírala mu sliny z brady a vždycky, když něco provedl, ho s omluvou odvedla domů.

„To musíš takhle,“ řekla Helča a předvedla jí rychlý vdech. „Jako kdyby ses lekla. Ha, máma jde!“

„Ha, máma jde!“ opakovala po ní Míla a napotřetí se jí rychle podařilo vdechnout až do plic. „Jo, mám to!“ usmála se plaše. „Super!“

Viděla, že se Martin Chramosta pousmál, ale nic neřekl.

„Pojďte k jezu!“ zvolala Pája nebo Jarka nebo některá jiná z těch nítěnek a ostatní se rozjařeně přidali.

„Já už ale musím jít,“ špitla Míla. Kradmým pohledem na hodinky zjistila, že je za deset jedenáct.

„Proč jako? Babička ti nabacá?“ řekla posměšně Jarka.

„Pojď ještě s náma,“ usmál se Martin Chramosta.

Byla tma a měsíc svítil jen slabě. Cesta k jezu jim potmě trvala o deset minut déle než obvykle. Martin Vráblík co padesát metrů upadl, ale pokaždé se znovu statečně vyškrábal na nohy. Když dorazili k jezu, tak se pozvracel.

Noční koupání bylo tak romantické, jak o tom Míla vždycky snila: hvězdy, světlušky, nahá těla vystupující ze tmy, smích, cákání, šťastná únava. Martin Vráblík ji pleskl po nahém zadku a tím završil její iniciační obřad: byla jednou z nich. Ležela v chladivé trávě a hledala na tmavé obloze satelity.

„Chytíš v tý trávě klíště,“ řekl Martin Chramosta starostlivě. Poznala, kde sedí, jen podle špičky jeho cigarety žhnoucí ve tmě.

„Babička mě zabije,“ řekla mrzutě a posadila se.

„Babičky se nesmí zlobit,“ zasmál se z noci. Líbil se jí jeho hlas, byl příjemně posazený, už chlapský, ale přitom ještě trochu chlapecký. „Doprovodím tě domů, chceš?“

Nedaleko se ve tmě ozývalo hlasité, mlaskavé líbání.

„To je dobrý, já trefím, dík,“ odpověděla a hned si za to dala v duchu facku.

„Ani kousek?“ zeptal se smutně.

„Tak kousek třeba jo,“ řekla a uvědomila si, že to asi bylo příliš rychle.

Vysokou trávou šel před ní, takže proti hvězdnaté obloze viděla, že má pěkně vyrýsovaná ramena. Krátké vlasy mu trčely z hlavy, jak je měl ještě mokré. Na polní cestě pak šli vedle sebe a mlčeli.

„Moje babička je taky ostrá jak břitva,“ řekl Martin Chramosta po chvíli. „Ale je hodná. K šestnáctinám mi dala peníze na motorku.“

„Hm,“ odpověděla Míla, protože ji nic jiného nenapadlo. Ze všeho nejvíc se chtěla zeptat, jestli ji sveze, ale měla knedlík v krku.

„Motorky jsou všechno,“ dodal po chvíli, „teda jako pro mě.“

„Já vím. Studuješ na automechanika, viď?“

„No… studuju… spíš chodím na učňák. Ještě rok a pak budu svým pánem. Chtěl bych mít jednou vlastní autodílnu.“

„Hm.“

Před nimi se ze tmy bělala cedule se jménem vesnice. Za cedulí byla babiččina chalupa.

„Radši už běž zpátky za ostatníma,“ řekla váhavě.

„A co když nechci?“ odpověděl.

„Přijdeme do řečí.“

„No a co? Tobě to vadí?“

„Nevadí. Ale vždyť ani nic…“

Martin Chramosta se zastavil a chytil ji za obě paže. Držel ji od sebe na délku předloktí, trochu k ní sklonil hlavu a mlčel. To je ta chvíle, kdy se začnou líbat? Odhrnul jí vlasy z obličeje. Míla v tu chvíli nemohla vyhnat z hlavy obraz Martinova otce, s panděrem a ustupujícími mastnými vlasy, bude jednou Martin Chramosta vypadat stejně?

„No jo, když vy holky z Prahy na sebe nenecháte šáhnout,“ řekl smutně.

„Necháme, necháme!“ chtělo se jí křičet, ale zůstala ztuhle stát.

Políbil ji na čelo. Pak do důlku v klíční kosti. Zachvěla se.

„Milado?!“ ozvalo se z chalupy, jako když náhle zahřmí.

Položil jí dlaň zezadu na krk a políbil ji na ústa.

„To je neuvěřitelný,“ napadlo ji „jak jsou ty vesnický kluci dál.“

„Přijď zítra na stoh,“ řekl jí na rozloučenou.

Na tom místě za krkem teď cítí počůrané Jendovy kraťásky. Bolí ji záda, Jeníček váží přinejmenším dvacet kilo. V ústech má Míla sucho a prach. I oči má od slunce a prachu červené. Je úplné ticho, jen z obilí se ozývá cvrkání.

Náves je vylidněná. Stojí na ní chladný a zamčený kostelík a otevřená prodejna Jednoty.

„Dva ledňáčky,“ řekne Milada. „A jednu malinovou limonádu.“

Zamračená prodavačka v Jednotě se otočí a jedním hmatem vytáhne nanuky z mrazáku. U dveří stojí stolek s umakartovým ubrusem a dvě židle. Na jedné z nich sedí Franta Čejda z družstva a pozvolna upíjí z lahve pivo.

„Limču si vem tamhle v chodbě z basy. Jedna malinovka a dva zmrazky, dohromady šest šedesát,“ řekne paní prodavačka, vezme si peníze a zavře šuplík pokladny mohutným břichem v puntíkovaných šatech z krimplenu.

Jenda si zmrzlinu přitiskne na břicho a radostně zavřeští.

„Jako by to nevěděli, smradi,“ povzdechne si prodavačka, „jako bysme jim to tisíckrát neříkali, nelezte na ten stoh.“

„Mně to, Maruno, neříkej, mně ne,“ rozmáchne se Franta Čejda rukou s pivem. „To je pořád něco, vlezou ti na silo, do kravína, na stoh – a když se jim něco stane, má odpovědnost družstvo. Já teda do vězení nepudu, já jim to říkal nejmíň stokrát. Nelezte mi na ten stoh, spadnete mezi balíky slámy a nikdo vám nepomůže.“

„Taková tragédie,“ vzlykne prodavačka a přitiskne si dlaň na horní ret.

„Nebeč, Maruno, je tam celej hasičskej sbor, uvidíš, že je zachráněj.“

Franta Čejda zavrtí hlavou a zhluboka se napije, jako většina mužů neví, co si počít se ženskými slzami.

Míla s Jendou sedí na kamenných schodech kostelíka. Je cítit sladkou vůni lip kvetoucích před hospodou. Jenda soustředěně kouše svůj nanuk. Když mu upadne na zem, Jenda ho rychle skopne. Míla beze slova pozoruje, jak se mu čokoláda ze zmrzliny rozmazává po sandálu, a pak mu podá svůj nanuk.

„Na,“ řekne tiše.

Pak se na státní silnici objeví hasičské auto. Pomalu dojede na náves a zaparkuje před Jednotou, chlapi z něj pomalu slezou, nikdo nemluví. Prodavačka Maruna stojí ve dveřích obchodu a tázavě na ně hledí. Jeden z hasičů zavrtí hlavou. Maruna všem přinese studené pivo, hasiči ho pijí před obchodem, vestoje, mlčky.

Je takové horko.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama