Když přijel Mašín, nemůžeme to vzdát

Je mi to moc líto, ale ten projekt musím zastavit – oznámil filmový producent Petr Bílek svým kolegům.

„Jak, zastavit?“ nechápal Tomáš Mašín, který na filmu o Mašínech strávil poslední tři roky svého života.

„Nejde to, nepůjde to. Jedeme vlakem plnou rychlostí proti zdi. Není jiná možnost, prostě to zastavíme a hotovo. Pokračovat by byla sebevražda.“

Byl druhý covidový rok, 2021, a všechno vypadalo špatně. Do filmu o bratrech Mašínech, kteří se v padesátých letech se zbraní v ruce probojovali až do Západního Berlína, vložili všichni zúčastnění strašně moc svého času, schopností i očekávání. Konec ale visel ve vzduchu už od začátku pandemie. Nebyla to dobrá doba, přesto pořád věřili, že se to nějak uhraje. „Rozhodnutí skončit bylo strašně těžké, ale když jsem to udělal, vlastně se mi ohromně ulevilo,“ vzpomíná Petr Bílek.

Dnes se ví, že toto zastavení nebylo konečné. Co ale oné vážné krizi předcházelo?

 

Vypráví opět Petr Bílek.

 

Setkání ve Florencii

Úplně poprvé ho viděl zezadu. Přestože ho nikdy předtím naživo nespatřil, byl si jistý, že to musí být on. Atletická, možná až vojensky vzpřímená postava. Většina jeho vrstevníků se přitom už neobejde bez opory. Stál přímo před ním na hotelové recepci a stěžoval si na nefunkční klimatizaci. „Být na místě recepčního, zkusil bych to moc nezdržovat,“ napadlo filmového producenta Petra Bílka s vědomím, koho má před sebou. Život Josefa Mašína by vydal na deset filmů, ale do Florencie za ním přiletěl se scenáristou a režisérem probrat osobně ten nejdůležitější: o tom, jak se Pepa Mašín se svým bráchou Radkem a třemi dalšími přáteli prostříleli v roce 1953 z komunistického Československa.

 

 

Je to příběh, který ani po sedmdesáti letech nezestárl. Pohled na odbojovou skupinu bratří Mašínů dodnes rozděluje českou společnost. Zatímco jejich otec byl hrdinou protinacistického odboje, synové se rozhodli bojovat s jiným totalitním režimem – tím komunistickým.

Josef a Ctirad Mašínové se narodili do rodiny legionáře a důstojníka prvorepublikové Československé armády Josefa Vladimíra Mašína. Byli syny otce, který se ani při německé okupaci nechtěl vzdát a plánoval vyhazovat do povětří československé vojenské objekty, aby nepadly do rukou nacistických vojáků obsazujících zemi. O sabotáže se pokoušel i jako příslušník odbojové skupiny Obrana národa a byl členem legendární skupiny Tři králové, která mimo jiné posílala zpravodajské informace do Londýna. V roce 1941 ho při jednom vysílání přepadlo gestapo. Mašín byl při přestřelce vážně zraněn a zatčen. Nacisté ho vyslýchali, mučili a během heydrichiády zastřelili.

Když komunisté v roce 1948 převzali moc v Československu a své protivníky, skutečné i ty domnělé, začali zavírat a popravovat, rozhodli se Josef a Ctirad Mašínové udělat přesně to, co za okupace dělal jejich otec. Společně s dalšími podobně smýšlejícími přáteli Milanem Paumerem, Zbyňkem Janatou a Václavem Švédou prováděli sabotáže na státním majetku.

Věřili, že vypukne třetí světová válka, a proto se rozhodli k útěku na Západ. Tam by se podobně jako docela nedávno před nimi Gabčík s Kubišem – hrdinové, kteří zaútočili na nacistického pohlavára Heydricha – nechali vytrénovat k vedení partyzánského boje, vrátili se do vlasti a komunisty odsud vyhnali. K útěku na Západ ale potřebovali zbraně a peníze. Aby si je opatřili, přepadli služebny policie a vůz s výplatami. Během svých akcí a následného útěku do Německa zabili sedm osob.

O nevyhnutelnosti těchto obětí se u nás povedou diskuse asi navždy, ale na jednom se shodnou zřejmě všichni: takové příběhy ke zfilmování, jako je ten jejich, se nenabízejí často.

 

Třicet let a nic

Jenže historie českého filmu v posledních desetiletích je vydlážděná neúspěšnými pokusy o natočení filmu o Mašínech. O téma se s různou mírou vážnosti zajímalo hned několik režisérů, ale film se nikdy nedostal do fáze, že by se dalo mluvit o nějakých přípravách.

Nejblíž k cíli jsou v tuhle chvíli Tomáš Mašín, Marek Epstein a Petr Bílek. Režisér Tomáš Mašín je s bratry Mašíny vzdálený příbuzný. Jeho film 3 sezóny v pekle získal jedenáct nominací na Českého lva za rok 2009. Patří ke špičce v české reklamní branži, což ho také svedlo dohromady s filmovým producentem Petrem Bílkem, majitelem společnosti FilmBrigade, která se od roku 2005 zaměřuje na kvalitní mainstreamové filmy a televizní projekty.

Poprvé se setkali při natáčení spotu pro Tesco a později spolu udělali film Wilsonov. Scénář k němu vytvořil Marek Epstein, kterému už učitelka na základní škole prorokovala, že bude lidový vypravěč. Nemýlila se, Epstein napsal scénáře ke známým a oceňovaným filmům jako Šarlatán nebo Anděl Páně 2.

K tomu, aby vůbec mohl nějaký film vzniknout, ale nestačí jen silný námět a dobrý scénář. Potřebujete peníze. „V Česku nepřichází v úvahu, abyste zvládli natočit film bez přispění státu,“ říká Petr Bílek. Prvním schůdkem je získat finance na vývoj, na přípravu. Díky tomu má štáb prostředky zaplatit scenáristu, jezdit po světových festivalech a snažit se to rozjet: najít herce, obhlédnout lokace a domluvit stovky dalších věcí.

Aby se to povedlo, producent si zažádá o grant. Domluví si slyšení, připraví si prezentaci a jde ji obhájit před komisi třinácti lidí. Petr Bílek tam s kolegy šel a ten grant dostal. Když odcházeli z místnosti, ve dveřích se setkali s režisérem Milanem Cieslarem a spisovatelem Janem Novákem, autorem zřejmě vůbec nejznámější knihy o bratrech Mašínech s názvem Zatím dobrý.

Což byl trochu šok. Novákovu knihu totiž mnozí považují za skutečný klíč k natočení snímku. V tu chvíli se zjistilo, že na Mašínech v Česku dělají dva týmy, které o sobě nevěděly. Kdo více sleduje dění v českém filmu, možná si vzpomene na Hrabalovu knihu Obsluhoval jsem anglického krále, jejíž zfilmování na léta zabetonoval souboj producentů. Situace se vyřešila teprve poté, co jeden z nich zemřel.

Tady to bylo jinak. Zatímco Petr Bílek grant na rozjezd dostal, druhý tým nikoli.

„Já jsem zásadně nechtěl dělat nic, co už dělal někdo předtím,“ říká producent Petr Bílek. Jeho vize byla nekoukat se do knížky Honzy Nováka, ale obrátit se přímo na Josefa Mašína, koupit od něj osobnostní práva a rovnou s nimi i práva na knížku Odkaz od Pepovy dcery Barbary Mašín.

Najít příběh

A tak se taky stalo: trojice filmařů se vydala za Pepou Mašínem. Většina těch, kdo měli možnost poznat se s ním osobně, si ho vybaví jako extrovertně a přátelsky naladěného člověka. „Skromný, s klukovskou jiskrou a na svůj věk v neuvěřitelné kondici,“ vzpomíná na své první setkání s ním režisér filmu Tomáš Mašín. „Charismatický, se skvělou češtinou. Byl uvolněný, ale ve střehu. Kdesi za ním jako by stál stín velkého respektu, který nás stále sledoval,“ dodává další z trojice filmařů, scenárista Marek Epstein.

Josef i trojice si společně sedli k prvnímu scénáři filmu, jaký o bratrech Mašínech dosud nevznikl. Celovečerní, dramatický, opravdový, a přesto ne popisný a schematicky dokumentární. Marek Epstein se na práci těšil a současně se jí tak trochu obával.

„Na jedné straně jsme měli dva podobné charaktery bratrů Mašínů obklopené stejně přesvědčenými, ale historicky méně atraktivními kumpány. Na straně druhé stál anonymní systém o pětadvaceti tisících hlavách, které je pronásledují,“ říká Epstein a vysvětluje, že to je dobrý námět pro počítačovou hru, ale prachmizerný pro drama.

Hlavy jim přetékaly obrovským množstvím historických faktů, ale úplně jim chyběly emoce. Jaké vztahy mezi sebou měli jednotliví hrdinové, tedy především bratři, s matkou a sestrou? O čem spolu mluvili? Právě to si slibovali zjistit během osobních setkání s Josefem Mašínem. Ve Florencii se oťukali a pak se na týden vydali za ním do jeho sídla v Santa Barbaře v Kalifornii.

„Příjemných pětadvacet stupňů celý rok, čistý mořský vzduch, je to místo, kde na vás padne dojem, že dožít se sta let nemusí být tak těžké,“ říká producent Petr Bílek. Všichni dohromady seděli od rána do večera nad scénářem a zastavovali se na každém detailu. „V čem jste byl jiný než bratr? Kdybych přišel do vašeho dětského pokoje, jak by vypadal? Kdo z vás by měl věci uklizené a kdo by v nich měl bordel?“

S obrovským úsilím a spojením všech hlav se vybrousil scénář s ambicemi oslovit diváky, aby odcházeli z kina nejen poučení, ale také pohnutí a dojatí, jak se něco takového vůbec mohlo stát. Projekt dostal energii a všechno se začalo skládat. Producent sbíral podporu téměř po zrníčkách. Pro další peníze šel do České televize, pak na Slovensko, do Německa za německým koproducentem, a pak do Evropského koprodukčního fondu. Český státní filmový fond garantoval příspěvek 15 milionů korun. Tohle všechno se muselo stát dávno před první klapkou, která by filmu vdechla život, aby mohl udělat první krůčky.

Jenže pak přišel covid.

 

Konec světa

S pandemií se kina zavřela, na chvíli se otevřela, pak zase zavřela. U již natočených filmů se odložily premiéry, a kdo plánoval výdaje, ten si to rychle rozmyslel. V případě filmu o Mašínech se produkce dostávala do větších a větších potíží. Z projektu začali couvat někteří partneři, natáčení se dvakrát odložilo.

Filmy se před natáčením pojišťují za statisíce pro případ, že by se třeba něco stalo herci, ale za pandemie pojišťovny odmítaly krýt škody vzniklé v souvislosti s covidem. Stačilo, aby na place někdo kýchnul, a natáčení by se muselo zastavit.

U historického filmu s dobovými dekoracemi, zapůjčenými veterány a dalšími rekvizitami stojí stopka na jeden jediný den statisíce nebo klidně miliony korun. A v minulosti před covidem už tu byly příklady, kdy producenti přišli kvůli náhlému konci natáčení o všechno. Jiřímu Pomejemu zlomily vaz výdaje za film Andělská tvář, Martin Dejdar zas řadu let splácel dluhy za film Panství.

„V červenci 2021 přišla chvíle, kdy jsem si uvědomil, že to musíme zastavit. Že budu muset poplatit účty a rozhodně to nebude levné, ale pořád to nebude sebevražda, jako kdybych to nechal běžet dál,“ říká Petr Bílek, který své rozhodnutí oznámil kolegům, koproducentům i v televizi.

 

Mašín jede do Evropy

Jenže přesně v té samé době Pepa Mašín v Americe vytočil číslo Petra Bílka a zavolal mu. Měl dobrou náladu a říkal, že slyšel, že už se to točí, a tak letí do Evropy, aby mohl být u toho. „Jemu jsem to asi zapomněl říct, nebo jsem spíš nenašel odvahu,“ připouští dnes producent. Tehdy už věděl, že film nebude, ale musel vymyslet plán, jak mu to elegantně sdělit a neranit ho.

Obvolal herce, partnery a producenty a řekl, že jestli chtějí vidět místa, kudy Mašínové utíkali, můžou si udělat společný výlet, na kterém je tehdy devětaosmdesátiletý Pepa Mašín osobně provede, a v duchu se připravoval, jak Mašínovi oznámí smutnou zprávu.

Do Drážďan pozval některé ze soukromých investorů i expremiéra Mirka Topolánka, který kdysi Mašíny vyznamenal a byl znám jako jejich velký obdivovatel. Nakonec se do Německa vydalo dvacet lidí v pěti autech. Všichni se chtěli setkat s Josefem Mašínem. Celý den Mašína následovali po různých místech a poslouchali, kde se bratři ukrývali nebo kde jen těsně unikli z obklíčení. Těžko říct, jestli zapůsobilo, že Mašínové byli tehdy také v situaci, kdy mohli vzdát a neudělali to. Večer se šlo na pivo, padaly různé nápady ohledně investorů a podpory. „Když jsme se vrátili do Prahy, viděl jsem, že v tom nejsem sám. Zeptal jsem se kluků, jestli chtějí pokračovat, a všichni řekli ano. Tohle už se nedalo vzít zpátky,“ říká Petr Bílek.

Poté, co se koncem loňského roku Jana Černochová ujala funkce ministryně obrany, převzala nad filmem záštitu. Protože inflace ukousla kus rozpočtu, část chybějících peněz se vybrala přes sbírku na Hithit.cz. Přípravy nabraly plné obrátky a teď se naplno šroubuje a pracuje. Letní scény se budou natáčet v srpnu, podzimní pak od října do listopadu.

Pepu Mašína hraje Oskar Hes, Radka Mašína Honza Nedbal, Adam Ernest pak hraje Milana Paumera, třetího, komu se povedlo utéct. Máma bráchů bude mít tvář Tatiany Dykové, jejího partnera si zahraje Matěj Hádek. Velkou roli bude mít vyšetřovatel Koller, bývalý sudetský Němec, který po bratrech půjde. Zahraje si ho Stefan Konarske, který ztělesnil kapitána v seriálu Ponorka (Das Boot).

Premiéra je naplánovaná na 26. října 2023, tedy sedmdesát let od doby, kdy Mašínové doběhli do Berlína.

„Už se z toho nedá uhnout,“ říká Petr Bílek. „Teď už to prostě doděláme.“

 

Autor je novinář, nyní pracuje v Seznam Zprávách, kde sestavuje fotografické příběhy.