Řeka je plná labutí. Něco se chystá

Názory

„Tohle haiku na talebovský motiv mě napadlo minulý týden, když jsem se z balkonu svého nábřežního bytu díval na hladinu Vltavy a ta se zdála být bílými labutěmi zasněžená...“ Magazín Reportér nabídl dvanácti originálně uvažujícím osobnostem jednoduché, ale zásadní téma k přemýšlení: Co je podle nich největším problémem naší doby a současné společnosti? V pořadí druhou, říjnovou esej napsal marketingový expert a spisovatel Jakub Horák, který říká: „Něco je ve vzduchu. Nevíme přesně co, ale je to tam.“

Audio
verze

Kolem svých pětadvaceti let jsem pobýval v cizině a vyprávěl tam občas lidem o našich teenagerských letech. Zjednodušeně ten příběh zní tak, že naše generace v patnácti, když jsme začali brát rozum, nesouhlasila s okolo panujícím režimem, v šestnácti jsme se pustili do demonstrací, a když nám bylo sedmnáct, režim padl.

Tak to bylo.

Způsob protestu si každý volil po svém.

Někdo si jen vyměňoval a četl skautské foglarovky, které tenkrát nesměly vycházet, jiný kopíroval a poslouchal kazety se zakázanými zpěváky od Nohavici po Hutku, další se hlásil k jednomu z kmenů, které se vytvořily kolem hudby, takže oblečen jako pankáč, depešák či metalák docházel na pololegální koncerty, který často končily příjezdem policejního antonu a prohlídkou občanských průkazů, z čehož koukaly nepříjemnosti ve škole a rodičům v práci.

Až někde na vrcholku této pomyslné pyramidy protestu byli ti, kteří odpor k režimu dávali najevo politickými prostředky – podepsali a šířili Chartu nebo byli členy dalších zakázaných organizací typu VONS, Mírový klub Johna Lennona a dalších.

Těch patnáct nám bylo v roce 1987, následovalo jedno horké léto 1988, kdy už začaly probíhat větší demonstrace na Václaváku, rok 1989 odstartovaly lednové protesty za Jana Palacha a na podzim režim padl.

Američtí spolužáci mě poslouchali s otevřenou pusou. „Ty vůbec nechápeš, jak máš ohromné štěstí, že jsi v životě zažil revoluci,“ říkali: „To se nám nikdy nestalo a nestane!“

 

Odsunutý generační střet

Situace znalí přátelé, jako je Petr Ludwig, který teď napůl v Americe žije a nedávno tam vydal svůj bestseller Konec prokrastinace, mi tvrdí, že celá záležitost okolo hnutí Black Lives Matter se daleko víc týká problematiky sociální než rasové. Konflikt černých proti bílým je jen na povrchu – vždyť v New Yorku je tolik různých odstínů pleti! Celý problém se ve skutečnosti týká sociální prostupnosti společnosti.

Vybavuji si v té souvislosti, jak jsem v devadesátkách chodil s holkou z Chicaga a ta byla celá udivená z toho, že jsem kreativním ředitelem v české pobočce páté největší světové reklamní sítě TBWA. Taková místa mají ve Státech šedesátníci a bojuje se o ně celý život, říkala mi tehdy.

Ano, takové byly naše devadesátky.

Většina z nás, kteří jsme teď dorazili k padesátce, v rychlých letech po roce 1989 ani nedodělala školu. Tolik míst se otevíralo – redakce, reklamní agentury, cestovky, celé nové obory, kde se člověk v pohodě chytil, když uměl dát dohromady větu anglicky a byl ochoten se učit.

Něco takového považovala roku 1992 moje americká přítelkyně za nemožné. Ona měla na krku dluh za školné na univerzitě, který musela začít splácet, jakmile by nastoupila do práce. A práce – to byli ti šedesátiletí manažeři, ošlehaní celoživotním bojem o pozice, kterých se rozhodně nehodlali vzdát. Zkuste ve dvaceti prorazit v takové společnosti!

A přesto se to podařilo. Objevil se totiž celý nový prostor trhu.

Internet.

Už předtím byl hrdinou Bill Gates – pamatujete se ještě na tu fotku, kde zakladatelé Microsoftu s dlouhými vlasy vypadají jako Jefferson Airplane?

Pak se stal hrdinou Steve Jobs, ale pořád to ještě bylo málo. Opravdový zlom přišel s Amazonem, když e-shopy zcela změnily distribuci nejprve spe-ciálního zboží, pro které se nevyplatilo mít v každém městě kamenný obchod, a nakonec úplně všeho.

Airbnb učinilo zbytečnými všechny ty navoněné hotelové manažery.

 

Uber změnil dopravu.

Další změny přišly v platebních systémech – bankovnictví má budoucnost, banky nikoli...

Nejspíš nevyhnutelný generační střet byl tímto přesunut o generaci dál a dopadá s plnou silou až teď. Víte, jak se to pozná? Když se z minulých hrdinů stanou ti největší zločinci.

 

Bezos? Vykořisťovatel

Bill Gates? Celý život se choval slušně – dokonce roku 1997 podržel svého největšího rivala Apple a investoval do něj, čímž nejspíš firmu zachránil. Desítky miliard dolarů věnoval na charitu a výzkum. Výsledek? Vlna nenávisti a na sociálních sítích masově sdílená videa obviňující Gatese, že chce pomocí vakcíny čipovat lidi a ovládat jejich životy.

Amazon, díky kterému si v jakémkoli zapadlém koutě planety můžete koupit kteroukoli knihu, která kdy vyšla, a po jehož vzoru miliony výrobců začaly nabízet své zboží i mimo všeovládající obchodní řetězce, je nyní symbolem vykořisťování lidí a jeho zakladateli dali protestující před dům gilotinu.

Mark Zuckerberg přišel s nápadem sociální sítě, přes kterou se na dvě kliknutí seznámíte s kýmkoli na planetě – ale pro jedny je teď symbolem potlačování svobodných názorů a pro druhé šiřitelem fake news, vinou kterých byl zvolen prezident Donald Trump...

Staří hrdinové padají jako sochy v parku.

Připravoval jsem komunikační strategii pro velkou energetickou společnost, a abych si učinil celkový obrázek, vyhledal jsem si na webu prezentace největších světových gigantů v tomto oboru. Podívejme se na ty slogany: Chevron – The Power of Human Energy. RWE – The Energy to Lead. Nikdo už nemluví o tom, že těží naftu. Nikdo se nepyšní tím, že vyrábí elektřinu. Všichni jen pomáhají světu a šíří pozitivní energii!

Obětí zloby davu se mohou stát režiséři, filmoví producenti, herci, obchodní společnosti i značky. Každý, kdo má nějakou moc, dnes tančí mezi vejci, aby někoho nepopudil proti sobě a nespustil tak vlnu hejtu, která se po sociálních sítích šíří jako vylitý olej na hladině jezera a může vyústit v bojkot spotřebitelů nebo veřejnou dehonestaci.

 

Globální socnet

Hlavní příčinou těchto změn je globální socnet.

Vytvořil prostor, v němž denně dochází k miliardám debat, a zdánlivě je tak ideálem demokratické diskuse. Narůstající míra urážek na sítích však přinutila provozovatele k zavedení cenzury. Mažou se příspěvky, kterými se někdo cítí uražen a označuje je za takzvané „hate speach“ – projevy nenávisti.

Problémem je, že se tak děje zcela netransparentně.

Není jasné, kdo míru přijatelnosti určuje, a kdo tedy vlastně cenzuru provádí.

Facebook se zkrátka stal nadnárodní platformou pro sdílení názorů, ale zároveň se tato platforma politizuje a určité názory maže. Argument, že soukromý vlastník si může na své platformě dělat, co chce, úplně neobstojí. Facebook už je tak rozšířený, že se z něj stal komunikační standard. Podle té samé logiky by mohl operátor číst vaše textové zprávy nebo poslouchat, co říkáte do telefonu – a pokud by se mu to nelíbilo, vypnul by vám číslo.

Dodejme, že Facebook není v lehké situaci.

Ze strany zastánců absolutní svobody projevu je napadán, že maže příspěvky. Na druhé straně mu vyhlásily obchodní bojkot desítky firem včetně Coca-Coly či Unileveru za to, že jich maže málo. Podle řady amerických aktivistů je totiž hate speach takřka cokoli, co publikují příznivci prezidenta Trumpa...

Daniel Vávra – český vývojář mezinárodně úspěšných počítačových her Mafia a Kingdom Come – nedávno vystoupil s peticí vyzývající český parlament, aby globální firmy Facebook a Twitter přinutil respektovat zásady svobody projevu podle našeho právního řádu. Je to mimochodem týž Vávra, který byl označen za rasistu na základě obvinění, že hra Kingdom Come: Deliverance má realizovat rasistickou představu středověku, protože zde nejsou jiné rasy, pouze bílí.

V českém husitském středověku, v němž se hra odehrává, podle našeho současného poznání žádní Afroameričané nebo Asiaté nebyli, tudíž je to obvinění absurdní. Někomu celá kauza může připadat úsměvná. Nicméně aktivisté v rámci kritiky rozjeli i bojkot serverů, které hru umožňují stáhnout, a to už úsměv začíná na rtech tuhnout.

Problematika hate speech rychle přerůstá do reálného života v podobě cancel policy – množí se počet případů, kdy je někdo za své neobratné vyjádření vyhozen z práce.

Tyto problémy se naštěstí příliš netýkají Česka, neboť tu máme s podobnými postihy čerstvou zkušenost ještě z poválečných dekád. Tehdy si jediný správný názor vybral svou daň v podobě statisíců lidí, kteří emigrovali nebo byli vyhozeni z práce například za to, že odmítli podepsat papír, který souhlas se sovětskou invazí v roce 1968 korektně označoval jako „vstup spřátelených armád“.

Místní bojovníci za korektnost, soustředění okolo médií Alarm a Deník Referendum, se tak vrhli maximálně na mluvčího filozofické fakulty Petra Kukala, který – procházeje se po fakultě na svém básnickém obláčku – napsal do sloupku pro deník Metro ódu na ženy v rouškách, které mu připomínají „perské princezny“.

Jako reakci na svůj text obdržel Kukal od popuzených studentek řadu kousavých komentářů. Já nejsem žádná princezna v roušce, ale bojovnice za genderovou rovnost, myslela si evidentně řada studentek fildy, které nebohého básníka obvinily ze sexismu komentáři typu „Fakt není jediným cílem existence ženy těšit mužské oko“.

Zhrzený Kukal následně neudržel nervy na uzdě, kritičky z řad studentek na sociálních sítích napadl, a tím si zpečetil osud. Zajímavá byla ovšem reakce vedení fakulty, která po obdržení stížnosti odmítla zvažovat básníkovu svobodu slova oproti požadované profe-sionální korektnosti mluvčího a raději se s ním rozešla výpovědí dohodou.

 

Ukradený liberalismus

Fanoušci slavného psychologa Jordana Petersona s oblibou své protivníky označují jako „libtardy“ – v překladu retardované liberály. Je mi toho slova líto, protože sám sebe za liberála považuji.

Jsou ale všichni ti bojovníci za so-ciální spravedlnost a lepší svět vůbec liberálové?

Silně o tom pochybuji.

Skutečný liberál by nemazal na sociálních sítích jiné názory – a nesnažil by se tak lidem určovat, co mohou psát a co mají číst.

Čili sociální sítě se nyní staly hlavním bojištěm a v kruzích těch, kdo se falešně nazývají liberály, panuje zhruba následující popis skutečnosti: měli jsme zde kultivovanou debatu, kterou narušili lidé, se kterými se slušný člověk nebaví. V Německu Sarrazin, u nás různí Konvičkové, Kechlibar, Daniel Vávra. Neboli – jak je občas na sítích pohrdavě tituluje Marek Wollner – „facebookoví debatéři“. Ty pak zne-užil Miloš Zeman, aby se dostal k moci, a řádně vše přikrmil.

Mluvil jsem s čelným představitelem filozofické fakulty, který mi tvrdil, že se po celé zemi „jak mor rozlézá náckovství“ a že je před ním společnost třeba chránit. Nezlobte se, ale já to „náckovství“, jak to nazývá, spíše chápu jako přirozenou reakci nepříliš vzdělaných lidí, kteří si chtějí žít po svém. Jistě, je v tom spousta buranství, ale také spousta zdravého postoje k životu. A nálepku „náckovství“ může dneska dostat hodně věcí. Odevzdávám tento rukopis v den, kdy Švédsko oznámilo, že už nepřijme žádné migranty. Pokud by to někdo požadoval před pěti lety, byl by za nácka hned.

A nejzazší přijetí, kterého se jejich názorům dostalo, bylo: „My vám rozumíme, že máte strach, protože jste hloupí, tak se uklidněte a buďte zase zticha.“ To je maximum, kam jsou „liberálové“ v rámci jimi samými tolik propagovaného „vystupování z vlastní facebookové bubliny“ ochotni zajít.

Odevzdávám tento rukopis ve chvíli, kdy se ještě nevyšetřilo, kdo posprejoval sochu Edvarda Beneše na Hradčanech nápisem „rasista, masový vrah“.

Rád bych věděl, kdo to byl.

Zajímal by mě postoj, který k němu zaujmou jednotlivá média, jež v uplynulém desetiletí tvořila společenský diskurz.

Protože vina za radikalizaci společnosti rozhodně nespočívá jen na ruských trollech, jak zní jedna z oblíbených místních manter. Vzpomínám si na rozhovor, který jsem na Facebooku před rokem vedl s šéfredaktorem Respektu Erikem Taberym. Stručně shrnuto – citoval jsem v něm data OSN, podle nichž se v průběhu let změnila poloha, na které lodě humanitárních organizací zachraňují migranty ve Středozemním moři. Zatímco roku 2016 se tak dělo někde na půl cesty mezi Libyí a Itálií, roku 2018 to už bylo těsně za libyjskými teritoriálními vodami.

Aniž bych z toho vyvozoval jakýkoli ideologický závěr, konstatoval jsem, že pokud jsou data OSN pravdivá a pokud budou lodě takto čluny zachraňovat těsně u afrických pobřežních vod, je téměř nemožné migraci zastavit. Organizátoři se už ani neobtěžují dávat do člunů zásobu vody a benzinu, protože záchrana čeká na dohled! Na to se mě Tabery zeptal, zda tedy „chci, aby ti lidé umírali?“.

Poté, co byla v debatě zavrhnuta možnost vysazovat je zpátky v Libyi („není to bezpečná země“), podle mě logická odpověď zní tak, že jediná možnost, jak celou věc zastavit, je dát dostatečně jasně na vědomí, že zachraňování končí – i s tím rizikem, že než se tato informace rozšíří, některé čluny zřejmě zachráněny nebudou.

Pokud však takto přímo odpovíte, někdo odpověď ofotí a bude ji dál šířit po sítích s komentářem, že přejete lidem smrt. A máte punc vraha dětí nadosmrti, protože co už jednou na sítích běží, nikdo nezastaví.

Vraťme se k posprejovanému Edvardu Benešovi.

Jistě, masové hanobení a odstraňování pomníků „starých bílých mužů“ se stalo na Západě běžným až nedávno. Nicméně vzpomeňme si na ten okamžik z roku 2013, kdy ve finále televizního prezidentského duelu mezi Schwarzenbergem a Zemanem kníže prohlásil:
„... trvám na tom, že to, co jsme v roce 1945 spáchali, by dneska bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv a asi by se tehdejší vláda, včetně prezidenta Beneše, octla v Haagu.“

Je od toho prohlášení k „masovému vrahu“ na soše tak daleko?

Ta základní změna, která se udála, spočívá v tom, že slovník citelně přitvrdil. Kde se před pár lety řeklo, „byl by souzen v Haagu“ u mezinárodního soudu jako váleční zločinci typu Miloševiče, dnes už je rovnou „masový vrah“.

Kdo byl ještě před pár lety „levicový idealista“ – dnes už je „neomarxista“, který chce zničit svět.

Je to špatně?

Určitě je to zlé z hlediska prostoru, který to každému účastníku poskytuje v diskusi. Řada chytřejších lidí tak už do debaty raději vůbec nechce vstupovat. Jakmile se totiž postavíte třeba jen za jeden jediný názor, který zastává i některý z radikálních elementů typu Okamury, Václava Klause juniora nebo bizarního docenta Konvičky, rázem vás s nimi někdo hodí do jednoho pytle. Nebo co horšího – pokud je vaše jméno nějak známé, oni sami se jím pak začnou ohánět.

Debata se pak stává doménou štváčů, kterým jsou výsledky diskuse více méně lhostejné, a stejně tak jsou jim lhostejné i rány, které v ní utrží.

 

Co se bude dít dál?

Globální socnet je nezastavitelný a radikalizace názorových odpůrců bude pokračovat.

Zároveň se v době koronavirové krize posílily pravomoce států. Jako bychom tu přes noc měli dvě stě autoritářských režimů, jež si osvojují pravomoce, které by ještě před několika lety byly absolutně nemyslitelné – včetně rozhodování, kdo kam v kolik hodin smí chodit, kdo kdy může vystupovat či hrát a zda můžete vozit děti na chatu.

Řešíme roušky chránící před nákazou, ale možná jsou daleko větším problémem roušky, které si budeme nasazovat na sociálních sítích.

Carl Gustav Jung tvrdí, že sny a tušení jsou informací o naší osobnosti, která se vynoří z podvědomí za půl roku. Touto osobností pak budeme my, přičemž ten proces je nezadržitelný – novou osobnost nemůžeme změnit, neboť již je hotova, vznikla tam už před šesti měsíci na základě našich zážitků, setkání, myšlenek, četby a mnoha dalších vlivů. Můžeme jen pozorovat její vynořování.

Možná by nebylo od věci naslouchat tušení těch přecitlivělých pomatenců, jejichž sny je varují už dnes a jejichž protesty považujeme za marginální a směšné. Něco je ve vzduchu. Nevíme přesně co, ale je to tam.

Bílé labutě, ty předvídatelné události; je jich plná řeka.

Po nábřežích chodí lidé a se vzrůstajícím napětím čekají na tu jednu černou, aby se svět zase promíchal a rozdaly se znovu karty.

 

Autor pracuje v marketingu. V devatenácti letech vstoupil do reklamního byznysu a brzy se vypracoval na předního marketingového odborníka; byl například partnerem TBWA. Je autorem mnoha kampaní, mimo jiné volební strategie Pirátů do sněmovních voleb. Jeho sociální sítě sledují desítky tisíc lidí a satirický román Kočky jsou vrženy se umístil třetí v kategorii cena čtenářů soutěže Magnesia Litera.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama