A kočka zvedla tlapu nad bezmocnou myší

Čeho jsou sovětští bolševici schopni, Nikolaj Andrejevič Kelin dobře věděl.

Do dubna 1918 bojoval v Rusku proti německé armádě. Když pak první světová, jak se říkalo velká válka, na východě uhasla, odešel na Krym, kde se přidal k protibolševické armádě Pjotra Wrangela. Generál byl kozák a na rozdíl od jiných bílých generálů bojujících proti Leninovým komunistům netoleroval plenění a zabíjení civilistů. Nic platné. Bolševici postříleli tisíce kozáků nebo je s kolejnicemi na krku naházeli do moře kolem Krymu. Ten les koster pod hladinou dodnes vyvolává děs. „Příliš mnoho jsem viděl krve, příliš málo jsem prožil let,“ napíše později Nikolaj Andrejevič Kelin v jedné své básni. Násilí v životě ještě uvidí dost.

 

Od tatíčka Donu. Nikolaj Andrejevič se narodil v obci Kletskaja na Donu. Vysoký a hubený, rovné držení těla, útlý nos. Kozácko-turecký původ. Ošlehaný větrem z donských stepí a rjazaňských polí, o kterých píše ve svých nostalgických básních: „Šumí topoly u rodného domu / a sypou listí na křivý plot / na zvonicích v tichých ruských vsích / vrkají holubi ve výšinách.“

 

Na Vysočinu. Po prohrané bitvě s bolševiky se mu podaří utéct do Turecka a na řecký ostrov Lémnos. V Cařihradu pracuje se zedníky na stavbě. Nakonec se prostřednictvím takzvané Ruské pomocné akce pod osobní záštitou prezidenta T. G. Masaryka (a iniciované politikem Karlem Kramářem) dostává v jednadvacátém roce do Československa. Vystuduje medicínu a po několika štacích se ocitá v malém letovisku Želiv na Vysočině. Když tam přichází, není mu ještě ani čtyřicet let.

 

Obvoďák. S manželkou a dvěma syny žije v pohodlném domě nad říčkou Trnávkou, do které se chodí každé ráno, v létě v zimě, koupat a otužovat. V domě má také ordinaci. V sousedství premonstrátský klášter s bohatou tradicí a dramatickou historií. Městečko, okolní obce i klášterní osazenstvo patří do jeho obvodu, což je asi patnáct vsí a čtyři tisíce obyvatel. Kelinova ordinace v Želivě je široko daleko vyhlášeným místem a sám lékař oblíbeným všeumělem, od porodů až po zuby.

Jaro 1945. Ocitá se v paradoxní situaci, o které nemůže nahlas v ordinaci s nikým mluvit. Na rozdíl od většiny sousedů a svých pacientů, kteří s nadějemi vyhlížejí Rudou armádu, on dlouhé týdny řeší, co udělat, až se přiblíží k Želivu. Ví, čeho jsou schopni a jak se umí mstít svým bílým nepřátelům. Bez slitování je masakrují, v lepším případě vyvezou na Sibiř. Češi se těší na osvobození, Kelin čeká na jistou smrt. Je nějaké řešení? Co má dělat? Utéci sám a nechat tady rodinu? Nebo všichni pryč?

 

Rychle sbalte. Z Balkánu před ruskou ofenzivou prchají přes území protektorátu stovky kozáků-emigrantů. Několik z nich se zastaví u Kelinů. „Rychle sbalte nejnutnější a utíkejte s námi,“ přemlouvají želivskou rodinu. Vyprávějí o zvěrstvech, která příslušníci ruské vojenské kontrarozvědky SMERŠ provádějí ruským emigrantům. Doktor Kelin postupně v sudech nashromáždí osmdesát litrů benzinu, aby mohl se svou rodinou v nově zakoupené Praga Piccolo vyrazit na západ. Připravují nejnutnější potraviny. Pak si uvědomí, že mu pojízdné auto mohou ustupující němečtí vojáci někde na cestě lehce sebrat – a co si počne v té záplavě s rodinou?

 

Cyklokočár. Hledá nové řešení. Zajde za místním kovářem a zámečníkem Jelínkem. V dílně s ním domlouvá zakázku. Druhý den ráno mu tam doveze dva bicykly a Jelínek z nich pomocí navařených trubek sestaví pojízdný kočár, který může být tažen koněm nebo poháněn šlapáním. Počítá, že by na něm seděl sedmnáctiletý syn Jurij a ve speciální korbě se vezl ani ne tříletý „mazlíček vrabčáček“ Aljoša. Pro manželku Olgu koupí nové kolo. Od německého důstojníka získá za deset litrů kořalky, několik lahví brandy a žaludeční bylinný likér Boonekamp jezdeckého koně jménem Sieger, který bude dobře tahat bicyklovou konstrukci. Doktor Kelin s novou emigrací ale stále váhá. Varováním se pro něj stává informace, že prezident Beneš se domů nevrací ze západu, ale z Moskvy, od Stalina. Přes Košice.

 

První telefonát: Vagonem. Z Prahy do Želiva telefonuje Ivan Timofejevič Kamyšanský, tehdejší předseda Svazu ruských lékařů, a nabízí Kelinovým, že pro ně a jejich věci pošle náklaďák, zařídí železniční vagon a budou moci vycestovat do Rakouska. Kelin váhá.

 

Druhý telefonát: Budujte bolševismus beze mě. Dovolá se jiný kozácký přítel, Ivan Petrovič Vichljancev ze Stupčic u Tábora. V místním sanatoriu pracuje jako vedoucí lékař. Do sluchátka Kelinovi vypráví, že si obuje vysoké boty, na záda nahodí batoh, zamává holí českým pacientům, pokřižuje se a zvolá na celé kolo: „No, mějte se tu! Odcházím s holým zadkem, stejně jako jsem přišel. A vy, drazí, budujte bolševismus beze mě. Hodně štěstí v sovětském ráji!“ Doktoru Vichljancevovi se podaří dostat do USA a stát se vyhlášeným lékařem v New Yorku.

 

Třetí telefonát: Žádná nová emigrace. Kelin telefonicky hovoří se svým spolužákem a krajanem, doktorem Fjodorem Gavrilovičem Čekunovem. Tenhle telefonát mezi Želivem a Prahou rozhodne. Debatují dlouze. Čekunov nakonec jasně prohlásí, že zůstává a nikam nejede. Kelin i pod dojmem rozhovoru prohlásí: „Nikam se nejede, žádné nové emigrantské utrpení se nebude konat.“ Později do svých vzpomínek popíše svoji tehdejší volbu: „Ať mě zastřelí, nebo zavřou do gulagu, ale moje rodina bude nějak žít. Cítím, že se k nám blíží něco nevyslovitelně hrozného. Zdá se, že neexistuje žádná cesta ven, žádná spása – existuje jen malá naděje, že nějakým způsobem proklouzneme... Stav mysli lze srovnávat pouze s postavením bezmocné myši, nad kterou zvedla tlapu obrovská kočka.“

 

Skrýš. V Praze vypuklo povstání. Praha volá o pomoc. Doktor Kelin by se tam jako lékař nejraději rozjel, ale teď především musí chránit svoji rodinu. Na půdě nad garáží buduje dočasný úkryt. Vyndá střešní tašky, aby se v případě nouze mohlo utéct dolů k řece a do lesů.

 

Kočky škrábou na duši. Když se doktor Kelin vrací 9. května odpoledne do Želiva ze sousední vesnice, kde ohledával mrtvé, zastřelené prchajícími Němci, narazí na dav zvědavců, kteří očumují prchající příslušníky wehrmachtu. Náhle se uprostřed lidí objeví vojenský motocykl s přívěsným vozíkem, na něm dva vojáci se samopaly, šílené oči a pěticípé hvězdy na čepici. Lidé si připínají trikolory, mávají, házejí květiny, radují se – a Kelinovi se těžko dýchá. Doktor Kelin si uvědomuje, že Stalinova pěst právě dorazila do Želiva. Ztěžka jde domů. Žena Olga zůstává klidná, ale pana doktora, jak se říká po kozácku, „kočky škrábou na duši“. Nikde nemá stání. Na levý rukáv si sponkou připne pásku s červeným křížem. Kelinovi začnou zamykat branku i dům. Paní Olga se synem Aljošou, zabaleným do kožešiny, služebná Žofie Kožíšková a manželka klášterního nadlesního Šlechty jsou v úkrytu pod střechou.

 

Dobytek. Doktora Kelina volají na statek do Kordovska, pět kilometrů od městečka. Zaveze ho tam učitel Míka. Paní Šulcová ukazuje na dvoře doktorovi roztrhanou sukni, stehna plná modřin, zakrvácený rozkrok. „Kdo?“ – „Nějací vojáci. Chtěli… mne znásilnit… bránila jsem se... Křičela jsem, můj manžel spěchal, aby mě chránil. A jeden z nich ho střelil do hlavy.“ V posteli leží její manžel s hlavou v ručníku nacucaném krví. Kelin vidí, že kulka naštěstí nezasáhla mozek, ale proletěla poblíž levé lícní kosti a vyletěla nad pravým okem. „Kdo vám to udělal?“ Učitel Míka přesvědčivě pronese: „To jsou Němci… zatracenej dobytek!“ – „Ne! To nejsou Němci!“ vstoupí do hovoru sousedka, která právě přišla. „To jsou naši osvoboditelé. Stalinovi vojáci!“ – „Nesmysl!“ namítá učitel a dovysvětlí: „To jsou Němci oblečení v ruských uniformách.“ Sousedka se rozzuří: „Jděte do háje! Voni ani mne, stařenu, nevynechali... vtrhli k nám dva ruští vojáci. Jeden z nich popadl ze stolu lahev rumu, něco křičel a strkal ji pod nos mému starému, pij, křičí, pij, starý čerte! Pak všechno rozkopali a odešli. No… osvoboditelé!“

 

Berou si vás Rusové. Je 19. května odpoledne. Doktor Kelin uvidí na zábradlí u terasy před svou ordinací pokuřovat tři želivské četníky. Ostražitě se optá: „Všichni tři jste nemocní?“ – „Pane doktore, v klidu doordinujte, my počkáme, nemáme naspěch.“ Ošetří posledního pacienta, jde ven a zve je dál. Jeden odvětí: „Pane doktore, teď VY půjdete s námi. Na stanici.“ Před stanicí mu oznámí: „Keline! Berou si vás Rusové.“ A předají ho sovětskému seržantovi, který jej převeze do vězení v Humpolci. Cela bez oken, malá žárovka, dřevěná pryčna.

 

Na korbě, do sklepa, na Orlík. Na výslech ho vozí na korbě náklaďáku do humpoleckého Podhradí, do zabavené vilky továrníka Jaroslava Smrčky. Tam se se svou suitou usadil soudruh major NKVD Gončaruk, kterému někteří podřízení říkají „soudruhu majore Popove“. Ve městě a okolí si počíná jako neomezený vládce. Po městě jezdí v nádherném, kdesi ukradeném kočáře, taženém párem bílých koní. Jeho manželka si v obchodech a skladech bere, co se jí zlíbí.

 

Job tvoju mať! Při prvním výslechu doktora Kelina major NKVD Gončaruk štěkne na podřízeného: „Proč, ke všem čertům, plýtváte papírem s tím Kelinem? Stejně to všechno roztrhám! Pro něj je škoda kulky – stačí provaz!“ Vzápětí se otočí na Kelina a žoviálně se ho zeptá: „Poslyšte, proč píšete proti nám? Kdybyste takové verše psal pro nás, zasypali bychom vás zlatem! Ale takhle? Pověsíme tě jako psa... job tvoju mať!“ Kelina po výslechu vytáhnou na dvůr a pod velením blonďatého seržanta ženou do kopce ke zřícenině hradu Orlík. Bleskne mu hlavou: v lese mě zastřelí. Když bude později sepisovat své vzpomínky, na tuhle chvíli se jasně rozpomene: „Podíval jsem se na modrou oblohu, na slunce, a rozloučil jsem se se životem. Najednou jsem cítil neuvěřitelnou lehkost. Všechno se zdálo tak daleko a zbytečné, a já pokorně pochodoval z města, postrkován muzejními ruskými trojhrannými bajonety. Přivedli mne do rokliny, o něčem si mezi sebou šeptali a po několika sprostých nadávkách mne hnali zpět do Humpolce.“

 

Žďár. Po pár dnech je doktor Kelin vezen na náklaďáku z Humpolce směr Žďár nad Sázavou. V jedné z místních vil má své velitelství a vězeňské cely SMERŠ. Další kolo nočních výslechů, tentokrát u nadporučíka Yusúf-Zadeho. Trvají až deset hodin. Nadporučík si čas od času lehne na gauč, pokuřuje, poslouchá z rozhlasu hudbu a po Kelinovi žádá, aby si dobře rozmyslel každou odpověď. Nakáže mu vylézt se na štokrle a na krk mu občas navleče smyčku oprátky, aby věděl, co ho čeká. Podepište! Nakonec mu řekne: „Přestaňte mi konečně blbnout hlavu, doktore! Vystudoval jste univerzitu, a dokonce v Praze – a nerozumíte politice? Já vím, kdo jste. Vy jste buržoazní nacionalista!“

 

Svatý Nikolaji, oroduj za nás! Po vysilujících celonočních výsleších totálně vyčerpaný Kelin podepisuje lejstro, na kterém jsou vyjmenovány vymyšlené zločiny. „Když se za mnou zabouchly dveře,“ vzpomínal později na tenhle okamžik, „vleže, na mokrém betonu, jsem si uvědomil, že jsem udělal něco nenapravitelného. A pak jsem poklekl a začal se zoufale, jako nikdy předtím, modlit. Prosil jsem mého patrona Nikolaje, aby učinil zázrak a zachránil mi život.“

 

Smrt, nebo Sibiř. „Nevím, jestli byla moje modlitba vyslyšena, ale co záhy následovalo, mohu popsat pouze jako zázrak.“ Kelin je s řadou dalších spoluvězňů v poutech eskortován i s důkazními materiály do Nového Města na Moravě. Čeká je transport na Sibiř. V cele s osmi lidmi, kteří ho pro ušlechtilé chování považují za profesora a prosí ho o přednášky z historie. Kelin šeptem v té temné špeluňce hovoří o Francouzské revoluci, historii Ruska, carovi, Bismarckovi, o Řecku a ruské literatuře. Pak je předvolán k novému výslechu. Kapitán SMERŠ Stěpan Sergejevič Kovylin si ho nechá posadit před sebe, ukáže mu jeho knihu básní o Donu a zeptá se: „Vy máte rád kozáky, doktore?“ Kelin se vzchopí a přesvědčivě odpoví: „Soudruhu kapitáne, pokud byste znal kozáky, třeba kdybyste mezi nimi aspoň chvíli žil, věděl byste, jak skvělí jsou to lidé!“ Kapitán se na něj pozorně podívá a pomalu, polohlasně zamumlá: „Doktore, ale já sám jsem kozák. Těrský kozák, profesí inženýr. Bývalý bezprizornik. Rodiče mi zastřelili při genocidě kozáků. Při vašich verších se mi tohle všechno vybavilo.“ Kelin nevěří svým uším. „Soudruhu kapitáne! Prosím vás, zachraňte mne, zachovejte mi život.“ Kapitán mu slíbí, že ho bude vyslýchat sám a znovu. Nakonec je doktor Kelin k údivu všech propuštěn s potvrzením: „Doktor Nikolaj Kelin z Želiva u Humpolce byl od 19. května do 12. června 1945 ve vazbě a pro neexistenci inkriminovaných údajů byl propuštěn s povinným navrácením všech občanských a služebních práv. Velitel vojenské jednotky 02 440 kapitán Kovylin.“

 

Čistí záchody a ulice. Doktor Kelin se vrátil ke své lékařské praxi. Jenže netrvá dlouho a o adventu je ve své ordinaci znovu zatčen. Tentokrát „jménem republiky“. Domovní prohlídka, konfiskace věcí a znovu deportace do humpoleckého vězení, kde sedí nacističtí kolaboranti a udavači nejhrubšího zrna. Většina z nich bude po zásluze odsouzena k trestu smrti a na vězeňském dvoře oběšena. Kelin ve vězeňském mundúru čistí záchody, myje v celách podlahy, řeže dřevo a zametá humpolecké ulice. Kelinova propuštění s obhajobou jeho lidského charakteru se dožaduje petice, podepsaná mnoha pacienty a předsedou Místního národního výboru v Želivě. Až v květnu 1946 jej propustí pro nedostatek důkazů s vysvětlením: „Nebylo prokázáno, že by obviněný pracoval s gestapem, (...) z výpovědí svědků jest patrno, že když byl vyzván, aby se hlásil jako lékař do německého vojska, odepřel a nehlásil se; a rovněž tvrzení udání O. Městky u něm. četnictva není prokázáno.“

 

Zázračné želivské uzdravení. V dubnu 1950 bude želivský premonstrátský klášter přepaden komandem StB, vykraden a posléze proměněn na internační i pracovní tábor pro kněze a řeholníky. Na koncentrák. Obvodní lékař Kelin bude velice nápomocen skoro čtyřem stovkám vězněných. Lékařsky i lidsky. Zvláštní souhrou okolností se stane v želivské cele v létě 1955 svědkem zázračného uzdravení sedmačtyřicetiletého dominikána Jiřího Marii Veselého, jenž prodělával sepsi celého těla a tři přítomní lékaři včetně Kelina konstatují beznadějný případ a brzkou smrt. Celý želivský koncentrák se začne za uzdravení Veselého modlit. A on se opravdu po několika dnech vrací do života. MUDr. Kelin do svého svědectví napíše: „Když nemocný nečekaně okřál, měl jsem za to, že je tento jev přirozeně nevysvětlitelný.“

 

Soudruhu, člověk není prase. Dominikán Veselý se jen pomalu vylízává „ze smrti“, vyhublý na kost, polehává. Při jedné „vizitaci“ doktor Kelin před novým velitelem tábora Váchou pronese: „Soudruhu, tady vidíš, že člověk není prase.“ Podnapilý Vácha odvětí: „Soudruhu doktore, to já jsem vždycky věděl.“ Kelin kontruje: „Jenže zde jde o něco jiného – mě lidé volají, i když jim například stůně prase, a já jim můžu říct, pojde, či nepojde. Kdyby člověk byl jenom prase, tento by zde již dávno nebyl. Je-li tady, člověk je něco víc než prase.“ Vácha se rozzuří a kopne do konstrukce postele: „Tak ty, soudruhu doktore, už žvaníš jako farář! To si vodsereš.“ A aby těch paradoxních vyšinutostí roku 1955 nebylo málo, MUDr. Kelin je toho roku vyhlášen nejlépe pracujícím obvodním lékařem celého socialistického Jihlavského kraje.

 

Tichý Don. Nepoddajný Nikolaj Andrejevič se se synem Aljošou ještě jednou podívá do Sovětského svazu, kde má matku a dvě sestry, a navštíví své rodné končiny. Zajedou také za přítelem, spisovatelem Michailem Šolochovem, autorem Tichého Donu, a otevřeně s ním rozmlouvají o politické situaci. Kelin začne psát vzpomínky a v Želivě vznikne i konvolut jeho pozdních veršů, ve kterých vyzná: „Dvacáté století mi jaksi není vhod.“

 

Nebudeš se stydět? Syn Juryj se stane lékařem a odejde do Německa. Alexej zůstane v Čechách, vystuduje elektrotechniku, pracuje ve Výzkumném ústavu telekomunikací a později se stane spoluautorem knižních Dějin Ruska 20. století. Právě před ním jeho otec vysloví přání, „aby se Rusko jednou stalo zemí, za kterou se nebudeme stydět. Já se toho nedožiji, ale ty možná...“ Alexej Kelin si tím ale dnes není vůbec jist.

 

Řeka. V kozáckém rodě Kelinů se neumírá v posteli. Když se MUDr. Nikolaj Andrejevič Kelin vrací
9. ledna 1970 z jakéhosi setkání, prudce se u branky před želivským domem chytí za prsa a sesune se k zemi. Byl to jeho poslední výdech. Jeho tělo leží na zmrzlé silnici. Z údolí je slyšet šumění splavu. Ledový proud Želivky. Jako se jiná, větší a mohutnější řeka ozývala při jeho narození a dospívání: „Don se svými údolími zaplavovanými jarními vodami, vystupující z břehů, a s vysokým bezedným nebem, kde veliké hvězdy v bezměsíčných horkých nocích mě nutily přemýšlet o velikosti vesmíru a nekonečnu.“

 

Text vznikl na základě písemných vzpomínek MUDr. N. A. Kelina, vyprávění jeho syna Alexeje Kelina a dokumentů Archivu bezpečnostních složek a Národního archivu.

 

Autor je publicista a spisovatel, držitel ocenění Kniha roku za dílo Jako bychom dnes zemřít měli.