Píšu, když to nejde nakreslit

Lidé

Sice tvrdí, že neumí psát, ale na svém kontě má několik knih, jejichž je autorem či přinejmenším spoluautorem. Malíř, kreslíř a ilustrátor David Böhm na sebe prozatím asi nejvíc upozornil dětskou knihou A jako Antarktida, která loni získala ceny v Česku i v Německu. Ke kontinentu na jižním pólu přitom skutečně připlul, a to se svými syny.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Ta kniha je opravdu veliká. „Moje děti s ní docela bojovaly, když si ji chtěly prohlížet,“ říkám Davidu Böhmovi. „A to jsem ji chtěl ještě větší! V tiskárně mi ale řekli, že větší formát už nesvedou,“ odvětí mi devětatřicetiletý absolvent Akademie výtvarných umění.

Koncept knihy A jako Antarktida prý byl takový, že měla připomínat staré atlasy. Některé stránky jsou navíc rozkládací, takže občas vlastně držíte v ruce knihu téměř jeden metr dlouhou. „Výhoda je, že se vám pak k ní vejde víc dětí najednou,“ dodává pětinásobný otec.

Loni získala ona kniha cenu Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládež. Ocenění ovšem doprovázel smutek. Při slavnostním předávání, které se místo na jaře konalo kvůli prvnímu lockdownu až v srpnu, věnoval David Böhm cenu svému nejstaršímu synu Jáchymovi. Jáchym ten rok v létě – pár týdnů před vyhlášením české literární ceny – tragicky zemřel při nehodě. Dva a půl roku předtím, to bylo Jáchymovi třináct, doprovázel společně se svým mladším bratrem Oliverem otce při jeho cestě na jih, na Antarktidu. A úryvky jejich deníkových záznamů se následně objevily i v oceněné knize.

Postup, jak kniha vznikla, byl dost neobvyklý. Nakladatel se zeptal Davida Böhma, zda pro něj nenapíše knížku, a on mu nabídl jako téma Antarktidu s tím, že by ale potřeboval proplatit cestu, aby se do této polární oblasti podíval, než o ní začne psát. A že by tam rovnou vzal i dva své syny – když to má být knížka pro děti, dětský pohled by se mohl hodit.

„Sám jsem byl překvapený, že na to kývli,“ hodnotí zpětně David Böhm krok německého nakladatelství Karl Rauch Verlag. Odvaha na obou stranách se nakonec, jak se zdá, vyplatila. Kniha totiž byla oceněna Magnesií Literou, ale loni v říjnu získala i prestižní Deutscher Jugendliteraturpreis, německou cenu za literaturu pro děti a mládež, v kategorii populárně-naučná kniha. A kromě němčiny a češtiny bude brzy k přečtení také ve slovenštině, ruštině a korejštině.

 

 

Může za to Jarda

Kde se vzal nápad psát o zemi sněhu a ledu, o tomto nehostinném místě, známém zejména jako bydliště kolonií tučňáků? „Za to může Jarda Pavlíček,“ vysvětluje mi David Böhm. Jaroslav Pavlíček je slavný český polárník a cestovatel, který učí, jak přežít v divočině. Před několika lety narazil David na Pavlíčkův web. Dle Davidových slov šlo o takové „srandovní webové stránky“, kde bylo jen stručně napsané, že kdo s ním chce na kurz přežití, ať zaplatí tolik a tolik a je v ten a ten den na stanoveném místě a na víc se neptá. David se rozhodl na Pavlíčkovu akci „hory, řeka, ledovec“ vypravit a s sebou si vzal svého uměleckého kolegu, parťáka a spolužáka z AVU Jiřího Frantu, s nímž řadu let sdílí jeden ateliér. Za společnou tvorbu byli třikrát nominováni na Cenu Jindřicha Chalupeckého.

A tak se stalo, že při trmácení se po horách i v dolinách se David s Jaroslavem Pavlíčkem skamarádili. O rok později si výpravu zopakovali, tentokrát ještě s Davidovými syny Oliverem a Jáchymem. „To ale byli kluci docela malí, ne?“ ptám se Davida. „Byli, ale Jarda říkal, že děti toho zvládnou často víc než dospělí.“ Při těchto výletech bylo dost času se bavit – například o Antarktidě. Na konci osmdesátých let minulého století totiž Jaroslav Pavlíček vybudoval na antarktickém ostrově Nelson Island základnu Eco-Nelson.

Život Jaroslava Pavlíčka je ostatně poněkud románový, není tedy divu, že upoutal Davidovu pozornost. Jaroslav, kdysi student koreanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, z fakulty po roce 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, odešel a namířil si to do Vysokých Tater. Tam dalších deset let dělal nosiče a posléze zástupce chataře na Téryho chatě – mimo jiné tahal na zádech těžké náklady. Na tomto místě se seznámil s polskými horolezci, kteří ho pak s sebou vzali na expedici na Mount Everest. Jako vůbec prvním se jim podařilo dosáhnout nejvyššího vrcholu světa v zimě. Následně přešel Jaroslav dvakrát Aljašku a pak i Grónsko. Jaroslavovy výpravy jsou typické tím, že se na nich nepoužívá sofistikovaná výbava, žádná navigace GPS ani vysílačka. Jeho heslo je: „Kdo chce jít, jde!“

„Fascinovala mne Antarktida a taky to, že tam něco takového Jarda vybudoval, což bylo precedens, které vzniklo dílem jeho urputnosti a osobnosti a možností té doby. Dneska už by to nešlo,“ konstatuje David Böhm, který se nejprve domníval, že se do této končiny může dostat jen vědec nebo nějací bohatí turisté, nikoli výtvarný umělec na volné noze. Když si ale uvědomil, že by se tam rád vydal, řekl si, že by nechtěl na toto Bohem zapomenuté místo jet jen tak. A tak ho napadla dětská kniha (v níž si ale počte i dospělý).

Hans-Gerd Koch, šéf německého nakladatelství, jež Davidovi předtím vydalo už dvě knihy, se pro nápad nadchl. David tak mohl začít vymýšlet, jak se na Antarktidu dostat. „Sháněl jsem Jardu, s kterým je těžké se spojit, protože nemá telefon. Když jsem ho dohnal a řekl mu, že bych s ním chtěl jet na Antarktidu, odvětil mi, že už tam nejezdí, že už tam byl asi třicetkrát. Teď prý jezdí někam do Himálaje,“ popisuje David plánování své polární výpravy. Jedním dechem mu ale současně Jaroslav sdělil: „Tak si tam zajeď sám.“

Následně se setkali na jedné z Jaroslavových přednášek – a tam byl David Böhm postaven před rychlé rozhodnutí. „Jarda komunikuje v některých ohledech velmi stručně. Když jsme se viděli, oznámil mi, že za dva měsíce vyplouvá z přístavního města v Jižní Americe loď a jsou na ní volná místa. Kdo první zavolá, ten jede,“ pokračuje ve vyprávění David s tím, že rovnou dostal i číslo na kapitána, ať mu hned zavolá.

Cesta se rychle domluvila a na konci listopadu 2017 David se syny Jáchymem a Oliverem dorazili do Ushuaie, přístavního města na samém cípu Jižní Ameriky: přidal se i kolega Jiří Franta, který prohlásil, že pojede taky, protože jinak by to s Davidem v ateliéru nevydržel, pokud by poslouchal o takové výpravě a sám na ní nebyl.

Z Ushuaie se pak čtveřice na plachetnici s kapitánem Jiřím Denkem (českým mořeplavcem, který na lodi obeplul svět) a třemi námořníky vydala směr jih. „Nebylo to nic moc, protože oceán je tam dost divoký,“ vypráví David. Většina posádky dostala mořskou nemoc, jemu se ale vyhnula. Po pěti dnech, které zabrala cesta k Antarktidě, následovala desetidenní plavba podél pobřeží a pak zase jeli zpět.

 

Antarktida – projekční plátno

Co je velké? Co je daleko? Co je divoké? Kolik máme času? Co je důležité? Otázky, které si na konci své knihy David Böhm klade. „Když jsem si načítal věci kolem Antarktidy, zjistil jsem, že bych mohl vyhrabat desítky zajímavostí a k tomu udělat obrázky. Ale to by byla jen ilustrovaná Wikipedie, nic víc. To mi přišlo málo,“ konstatuje umělec.

Nechtěl jen popsat, jaká zvířata tam žijí nebo že se tam kdysi odehrával souboj mezi dobyvateli Amundsenem a Scottem. „Bral jsem Antarktidu jako projekční plátno, jako způsob, jak se dívat na svět z perspektivy tohoto kontinentu. Ptal jsem se, co nás může naučit.“ Jedna z věcí, které Davida fascinovaly, byla antarktická smlouva ukazující, že se kus země dá používat jinak, než jsme zvyklí. Tato mezinárodní dohoda říká, že se na Antarktidě nesmí válčit, nesmí se zde ani nic těžit. Je to kontinent určený pro svobodný vědecký výzkum, nikomu zde nic nepatří. Jeho kniha s podtitulem Pohled z druhé strany se věnuje i ekologické stránce či vizi již zmíněného kamaráda-cestovatele Jaroslava Pavlíčka, že lze žít na mnohem drsnějších místech s mnohem méně věcmi, než máme doma.

„Moje asi největší nervozita ale pramenila z toho, aby knížka nevzbudila příliš velký zájem na toto místo jezdit,“ odpovídá David na otázku, zda neměl obavy, když do něj nakladatel vložil tolik důvěry a peněz. Knihou chtěl prý taky ukázat, že se dá přemýšlet o našem světě a životě odkudkoliv. „Je jasné, že se to obtížněji děje, když jedeme na Kokořínsko, protože to není takové vzrůšo. To asi dokážou jen velmistři. My amatéři potřebujeme silné stimuly, třeba když kolem vás pluje ledovec velký jako blok činžáků anebo když vám do mrazivého ticha bouchne do lodi plejtvák,“ konstatuje David, který ale rozlišuje mezi konzumním turistou a cestovatelem tulákem; a rozdíl mezi nimi se v knize snaží vysvětlit.

 

Nápady z hlavy

Kniha o Antarktidě není první autorský počin Davida Böhma a ani jeho prvně získaná Magnesia Litera. V roce 2014 získal toto ocenění za Hlavu v hlavě. V knize se z různých úhlů pohlíží to, co máme nad krkem: ať už jde o vizuální stránku hlavy (jako jsou vrásky), neurologii, či pohled detektiva, který skládá podobu hledaného jedince. Anebo že hlavou můžeme vzpomínat na minulost, těšit se na budoucnost nebo setrvat v přítomnosti. „Já si už několik let každý den kreslím nějakou hlavu, dělám si takový deník a k tomu si píšu krátký text. Tak vznikl nápad na knihu,“ říká David s tím, že pak oslovil překladatele, básníka a publicistu Ondřeje Buddeuse, s nímž knihu vytvořil: prolínají se v ní fakta, Davidův výtvarný vklad a Ondřejův poetický pohled.

Zajímavou genezi má i Davidova vůbec první kniha, která se jmenuje Ticho hrocha. Jde o komiks, který napsali školáci ze Středoafrické republiky.

Do této země David poprvé odjel po střední škole, když se po několika neúspěšných pokusech dostat se na Akademii výtvarných umění rozhodl vyrazit na pár měsíců do zahraničí jako dobrovolník. „Chtěl jsem někam, kam se moc nejezdí. A kamarádi karmelitáni mi doporučili Středoafrickou republiku, kde provozovali školu,“ vzpomíná. Později se shodou náhod stalo, že Davidovi rodiče, Ludmila a Karol Böhmovi, založili společně s několika dalšími přáteli neziskovou organizaci Siriri, která začala pomáhat lidem právě ve Středoafrické republice.

V této velmi málo rozvinuté, nepokoji často zmítané zemi uprostřed Afriky pak Davidův otec Karol, profesí stavař, mimo jiné pomohl postavit školu, Davidova maminka zase vymyslela program Škola hrou a také nechala sepsat první slabikář v místní řeči. Stejně tak v neziskovce pomáhal David i jeho pět sourozenců. Každý se postupně nějak angažoval dle toho, jakými dovednostmi vládl. A tak vlastně vznikla i ona kniha Ticho hrocha.

Před dvanácti lety totiž odjela na jeden rok do Středoafrické republiky učit Davidova sestra Tereza. V jednom e-mailu Davidovi psala, že zadala svým žákům úkol: ať sepíší příběhy, které si doma vyprávějí. Tehdy Davida napadlo vydat příběhy knižně. „Nijak jsme texty neupravovali, prostě jsme vše jen přeložili a já k tomu nakreslil komiksové obrázky,“ popisuje David vznik své první knihy, vydané v roce 2009.

Poslední titul, na němž se David Böhm podílel po vizuální stránce, vyšel letos v lednu. Knihu Město pro všechny napsal česko-japonský architekt a děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci Osamu Okamura (mladší bratr politika Tomia Okamury). Pan Okamura řešil s nakladatelstvím Labyrint grafickou podobu knihy, oslovili Jiřího Frantu a pak se připojil i jeho kolega z ateliéru David, protože práce bylo hodně a času málo. A Davida tehdy něco napadlo. „Už když jsem dělal knihu o Antarktidě, chtěl jsem měnit způsoby, jak ilustrovat,“ říká. To znamená, že třeba vyrobil model ledovce z polystyrenu, nafotil ho a teprve snímek použil jako ilustraci. „Anebo jsem poprosil svou kamarádku, aby mi ušila všechny druhy tučňáků, které na Antarktidě žijí,“ popisuje. Nedal by se ale podobně vyrobit opravdový model města?

A tak místo toho, aby se celý proces výroby Davidovým příchodem urychlil, se jeho invencí o to více zkomplikoval. Nakonec vzniklo během loňského roku čtrnáct modelů města. „A to jsme si ještě s fotografem Pavlem Horákem vymýšleli, že to chceme nafotit jako večerní město anebo jako že je ráno a jde se do práce,“ směje se David, který s kolegou sháněl autíčka, vyráběli panáčky, sbírali větvičky, nosili do ateliéru písek na „modelové“ staveniště. A taky si dali tu práci, že na továrny ve městě dokreslovali graffiti, vyráběli rozbitá okna, zastávky autobusu, dopravní značky i reklamní poutače.

Kde jsou modely teď? „Máme je v krabicích v ateliéru, pár jsme jich rozdali. Dneska mi ale volal Rosťa Koryčánek z Moravské galerie v Brně, že by je chtěli použít na výstavu,“ říká David Böhm s tím, že trochu problém je v tom, že všechno vytvářeli jako modely k focení. Jsou tedy hodně křehké a taky nejsou nijak pečlivě vyrobené. „Dělali jsme to dost punkově a podle toho to taky vypadá. Tak jsem zvědavý, jak to budeme stavět podruhé.“

 

Prohlížení

V hlavě Davida Böhma už leží nápad na další knížku, prozradit, o čem bude, ale nechce. Tak se alespoň ptám, jak jeho knihy vznikají. „Když si najdu téma, které mne zajímá, nechci ho vyčerpat, popsat beze zbytku, vysvětlit vše. Spíš chci téma ohledávat, vytvářím si prostředí, které si užívám,“ shrnuje. „Vždycky jste rád psal?“ zajímá mne ještě. Prý ne, primární je pro něj výtvarný jazyk, a to i v knihách. „Psát začínám až ve chvíli, když už to neumím nakreslit. Ale je to legrační, protože mi psaní nikdy moc nešlo a jako dítě jsem si vždycky knížky radši prohlížel.“

 

Autorka je stálou spolupracovnicí magazínu Reportér.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama