Přítelkyně Jana Palacha žije v Sokolově

Paní Helenu Zahradníkovou – Kavkovou znám už delší dobu. Před několika lety se mnou dokonce vedla rozhovor, který poté vyšel v měsíčníku sokolovské radnice Patriot, kde tehdy pracovala jako redaktorka. Nejednou jsem se na ni rovněž obracel se svými badatelskými dotazy týkajícími se historie Židů na Sokolovsku, což je téma, jemuž se paní Helena v regionální historii dlouhodobě věnovala. Ani jednou se však při těchto setkáních nezmínila o svých spojitostech s Janem Palachem – dozvěděl jsem se to před časem vlastně náhodou z jedné internetové diskuse na Facebooku.

O svém dávném příteli mluví jako o Jeníkovi nebo Jendovi. Není se čemu divit, kontakt rodiny Zahradníkových s Palachovými byl velmi blízký. Otec paní Heleny provozoval lékárnu U svatého Josefa ve Všetatech, Jan a Helena se navíc narodili ve stejném roce – jejich věkový rozdíl činil čtyři měsíce. „Pyšní otcové nás o nedělích vozili na jednom sporťáku, později ke každodenním hrám stačilo prolézt dírou v plotě a přeběhnout přes Zemanovic pole na zahradu. Prali jsme se o kašpárka, chodili spolu do všetatské školky,“ vzpomíná paní Helena.

Jejich osudy se poté na nějaký čas rozdělily. Helena se s rodiči vrátila na Moravu, odkud pocházela část rodiny, a kde nastoupila do základní školy. Jan zůstal ve Všetatech, pak chodil do mělnického gymnázia. Opět se shledali až při nástupu na vysokou školu v Praze, každý však studoval jiný obor: on zpočátku na Vysoké škole ekonomické, ona na Fakultě sociálních věcí a publicistiky Univerzity Karlovy. „Chodili jsme spolu Prahou, devítkou jezdili na Újezd na němčinu, šprtali se vedle sebe na zkoušky ve studovně Klementina,“ vypráví Helena Zahradníková – Kavková.

Bolestné vzpomínky

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy navždy změnila jejich životy. Osudné události 21. srpna 1968 i následující týdny prožili společně, u příležitosti státního svátku 28. října se například vydali do Lán k hrobu T. G. Masaryka. „Ještě na nádraží v Praze mi Jenda koupil červený karafiát. Jenomže když jsme vystupovali z vlaku, já ho tam zapomněla. Jenda se tehdy smál a říkal, ať si z toho nic nedělám, že mi bude nosit jiné. A večer po návratu z Lán do Prahy jsme zašli ještě ke svatováclavskému pomníku na Václavském náměstí – drželi jsme se za ruce, zpívali hymnu. Na ty okamžiky nezapomenu do konce života.“

V listopadu 1968 se Jan a Helena zúčastnili okupační stávky, každý na své fakultě – Palach, který zvolil přestup na jinou školu, byl nyní čerstvým studentem Filozofické fakulty UK. „Tenkrát byla v lidech ještě pořád jakási naděje. I starší generace za námi chodila a říkala: Vydržte! Napsala jsem tehdy v zimním semestru na tohle téma ročníkovou práci,“ pokračuje ve svém vyprávění Helena Zahradníková, později provdaná jako Kavková. Následující události nechce podrobněji popisovat, i po padesáti letech jsou pro ni vzpomínky na období 1968 – 1969 velmi silné a bolestivé.