Příběh

Přítelkyně Jana Palacha žije v Sokolově

14 / 01 / 2019

Málokdo znal Jana Palacha tak dobře jako Helena Zahradníková – Kavková. Trávila s ním nejen dětství, ale i hodně volného času během jejich vysokoškolských studií. Dá se bez přehánění říci, že mu byla nejbližší dívkou. Po smrti svého přítele nesměla zůstat v Praze ani v kterémkoliv větším městě. Přestěhovala se do Habartova v západním pohraničí, později se usadila v Sokolově, kde žije dodnes.

Málokdo znal Jana Palacha tak dobře jako Helena Zahradníková – Kavková. Trávila s ním nejen dětství, ale i hodně volného času během jejich vysokoškolských studií. Dá se bez přehánění říci, že mu byla nejbližší dívkou. Po smrti svého přítele nesměla zůstat v Praze ani v kterémkoliv větším městě. Přestěhovala se do Habartova v západním pohraničí, později se usadila v Sokolově, kde žije dodnes.

Paní Helenu Zahradníkovou – Kavkovou znám už delší dobu. Před několika lety se mnou dokonce vedla rozhovor, který poté vyšel v měsíčníku sokolovské radnice Patriot, kde tehdy pracovala jako redaktorka. Nejednou jsem se na ni rovněž obracel se svými badatelskými dotazy týkajícími se historie Židů na Sokolovsku, což je téma, jemuž se paní Helena v regionální historii dlouhodobě věnovala. Ani jednou se však při těchto setkáních nezmínila o svých spojitostech s Janem Palachem – dozvěděl jsem se to před časem vlastně náhodou z jedné internetové diskuse na Facebooku.

O svém dávném příteli mluví jako o Jeníkovi nebo Jendovi. Není se čemu divit, kontakt rodiny Zahradníkových s Palachovými byl velmi blízký. Otec paní Heleny provozoval lékárnu U svatého Josefa ve Všetatech, Jan a Helena se navíc narodili ve stejném roce – jejich věkový rozdíl činil čtyři měsíce. „Pyšní otcové nás o nedělích vozili na jednom sporťáku, později ke každodenním hrám stačilo prolézt dírou v plotě a přeběhnout přes Zemanovic pole na zahradu. Prali jsme se o kašpárka, chodili spolu do všetatské školky,“ vzpomíná paní Helena.

Jejich osudy se poté na nějaký čas rozdělily. Helena se s rodiči vrátila na Moravu, odkud pocházela část rodiny, a kde nastoupila do základní školy. Jan zůstal ve Všetatech, pak chodil do mělnického gymnázia. Opět se shledali až při nástupu na vysokou školu v Praze, každý však studoval jiný obor: on zpočátku na Vysoké škole ekonomické, ona na Fakultě sociálních věcí a publicistiky Univerzity Karlovy. „Chodili jsme spolu Prahou, devítkou jezdili na Újezd na němčinu, šprtali se vedle sebe na zkoušky ve studovně Klementina,“ vypráví Helena Zahradníková – Kavková.

 

Bolestné vzpomínky

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy navždy změnila jejich životy. Osudné události 21. srpna 1968 i následující týdny prožili společně, u příležitosti státního svátku 28. října se například vydali do Lán k hrobu T. G. Masaryka. „Ještě na nádraží v Praze mi Jenda koupil červený karafiát. Jenomže když jsme vystupovali z vlaku, já ho tam zapomněla. Jenda se tehdy smál a říkal, ať si z toho nic nedělám, že mi bude nosit jiné. A večer po návratu z Lán do Prahy jsme zašli ještě ke svatováclavskému pomníku na Václavském náměstí – drželi jsme se za ruce, zpívali hymnu. Na ty okamžiky nezapomenu do konce života.“

V listopadu 1968 se Jan a Helena zúčastnili okupační stávky, každý na své fakultě – Palach, který zvolil přestup na jinou školu, byl nyní čerstvým studentem Filozofické fakulty UK. „Tenkrát byla v lidech ještě pořád jakási naděje. I starší generace za námi chodila a říkala: Vydržte! Napsala jsem tehdy v zimním semestru na tohle téma ročníkovou práci,“ pokračuje ve svém vyprávění Helena Zahradníková, později provdaná jako Kavková. Následující události nechce podrobněji popisovat, i po padesáti letech jsou pro ni vzpomínky na období 1968 – 1969 velmi silné a bolestivé.

5c3c9cdfe4b06c16b58fd1f3 MEDIA_ITEM image
Helena Zahradníková (vpravo) a Eva Bednáriková po smrti Jana Palacha ve studiu Československé televize.

Po Palachově smrti vystoupila s kamarádkou Evou Bednárikovou v Československé televizi – ocitovala Palachův vzkaz, aby ho mladí lidé nenásledovali a zůstali živí a připravení k akci, ale po pár větách se jí zlomil hlas a nemohla pokračovat. Na pohřbu nebyla. Rozloučení na Olšanech se z rodiny Zahradníkových zúčastnili jen Heleniny rodiče a bratr, ona sama byla v sanatoriu, protože, jak sama říká „vydržet to psychicky nebylo možné“. Po ročním přerušení studia se vrátila na fakultu, kde později získala i doktorský titul, což považuje za štěstí. Například spolubydlící Jana Palacha na vysokoškolské koleji byli ze studia vyloučeni.

 

Musela pryč z Prahy

Dohru ovšem měla již zmíněná Helenina ročníková práce o studentské stávce. Stala se černou kaňkou v „komplexním kádrovém hodnocení“, které zastavilo kariéru nadějné novinářky. Její sen věnovat se rozhlasové publicistice pro děti a vydávat vlastní pohádky se tak nikdy nesplnil.

Nemohla dokonce zůstat nejen v hlavním, ale ani v kterémkoliv jiném větším městě. Přestěhovala se do západočeského pohraničí a usadila se na Sokolovsku. Nejdříve bydlela v pětitisícovém Habartově, později se přestěhovala do okresního města Sokolov. Pracovala v Městském kulturním středisku a jako redaktorka listu Sokolovská jiskra. V posledních letech působila v redakci již zmíněného měsíčníku Patriot. Vdala se a vychovala dceru Veroniku. V Sokolově žije dodnes, je jí sedmdesát let.

5c3c9ce9e4b06c16b58fd202 MEDIA_ITEM image
Helena Zahradníková má od narození fyzický hendikep, který se projevuje pohybovými problémy. Na snímku z roku 2010 s dcerou Veronikou.

Vzpomínání na Jana Palacha uzavírá slovy: „Až tady nebude generace pamětníků, asi jen málokdo položí v lednu kytičku a rozsvítí svíčku pro věčnou Jeníkovu památku. Dcera naštěstí slibuje, že ten červený karafiát, který na hrob dám pokaždé, když jedu do Prahy, vozit nepřestane.“

 

Autor se zabývá historií, nyní zkoumá příběhy žen bojujících za II. světové války na východní frontě.
 

Další snímky Heleny Zahradníkové Kavkové si můžete prohlédnout v galerii.

Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat