Natočil bych film klidně i na klíčenku

Chtěl bych zničit film – říká mi Adam Sedlák v jedné vinohradské kavárně. Pravda, filmy stále točí, u každého ale přemýšlí, jak o něco víc zničit to, co si pod pojmem „film“ obvykle představujeme. „Natočil bych film klidně i na klíčenku, je mi to úplně jedno. Zoomujeme digitálně, což je totální prasárna, ale prostě to děláme,“ směje se nad nealkoholickým pivem mladý filmař.

Upozornil na sebe už před časem seriálem Semestr, který se odehrává pouze na obrazovkách počítačů a mobilů. Před čtyřmi lety na karlovarském festivalu vzbudil ohlas se svým celovečerním debutem Domestik. A podílel se i na vzniku kontroverzní reality show Like House, ve které byla skupina internetových celebrit zavřená ve vile a diváci venku si nebyli úplně jistí, co si o tom mají myslet.

Adam Sedlák má v sobě zjevnou touhu jít proti proudu, ovšem podobně jako krysař chce taky ukázat davu, že se jedná o ten správný směr. Novinka s názvem BANGER. je nízkorozpočtový film s ambicí dostat se za hranice festivalu. Na podzim jde snímek do běžné distribuce. „Chci, aby šli na film nadšenci do žižkovského Aera, ale i děcka z periferie, který na to půjdou do obchoďáku a koupí si popcorn,“ popisuje, jak by rád spojil dva vzdálené divácké světy.

Na plátno k sobě přitom dává zdánlivě nesourodou trojici: Adama Mišíka, Marsella Bendiga a Sergeie Barracudu, mladé herce a muzikanty z různých hudebních ranků, od popu po rap. „Kdyby mi někdo řekl, že se mám na takový film podívat, nejsem si jistý, že bych to dal. Ale ta kontroverze mi přijde zábavná. Už jen ten casting bude lidi vytáčet,“ říká s jistým uspokojením v hlase.

Jeho filmy i seriály spojuje touha nějak dokumentovat svět, v němž žijeme. Reflektuje aktuální dění, současné emoce, přemýšlí nad otázkami, které pálí generace, jež vyrostly po revoluci. Hraje si s obrazem, odmítá konzervativní vizualitu. V seriálu Semestr studuje klady i zápory online komunikace, v reality show Like House si hraje s veřejným míněním, v Domestikovi zase dlouhými záběry zkouší, kam až může s divákem zajít.

Nutno však dodat, že on nechce pouze zničit zažité filmové formy, chce narušit celý český filmový status quo. „Úplně nejhorší urážka, kterou mi někdo může uštědřit, je říct mi, že jsem boomer. A v Česku nejde o věk, ale stav mysli. Jako boomer jsi dinosaurus, který nechápe, že se svět mění. A český film je prostě boomerskej. A já bojuju proti boomerům,“ popisuje svoje rozpoložení.

„Film tedy nejen začíná myslet, film nutí myslet též diváka. A to je nejdůležitější skutečnost v záplavě stereotypizovaných informací masových sdělovacích prostředků,“ napsal už v roce 1964 filozof Ivan Sviták do čtvrtletníku Film a doba. Řeč byla tehdy o Věře Chytilové a Miloši Formanovi. O těch, kteří přišli rozbít (tradiční) film před více než půlstoletím.

Dá se říct, že Adam Sedlák po šedesáti letech také nějak „rozbíjí“ kinematografii?

„U Adama Sedláka podle mě nejde o experiment, ale spíš o silnější gesto odmítnutí konvenční vizuality. Jsme zvyklí, že film nějak vypadá. On má tendenci to narušovat a vyhýbat se očekávání,“ pomáhá mi se zařazením mladého režiséra filmový publicista a kritik Kamil Fila.

 

Filmové ultimátum

Na Sedláka samotného ovšem také dopadají limity současnosti. BANGER. je pro něj první projekt, který dělá naplno. Semestr i film Domestik vytvářel ve svém volném čase a na natáčení si bral dovolenou. Při otázce, kde v tu dobu pracoval jako zaměstnanec, se ošívá a nechce o tom moc mluvit. „Dělal jsem u Soukupa na TV Barrandov, no,“ souká ze sebe nakonec.

„Jenže s prvním celovečerním filmem jsem si řekl, že to nejde dělat na koleni, že tomu musím dát všechno. Jenže když k tomu nechodí ten měsíční příjem, zchudneš najednou o padesát procent. Není to moc udržitelný v kontextu třeba založení rodiny. Chci mít děti a nechci je mít ve čtyřiceti,“ říká a vlastně tím shrnuje pocit, který má spousta mileniálů. Sám sobě si dal ultimátum, že pokud mu film nezajistí slušné živobytí do pětatřiceti, vzdá to a nechá se zaměstnat v agentuře.

Působí na něj také tíha finančních potíží české kinematografie. Naráží především na bolavé škrty v rozpočtech České televize, která patří mezi klíčové producenty českého filmu. Do hrnce neštěstí přimíchává i streamovací platformy, které podle něj stahují film do pozadí, podobně jako to kdysi udělal walkman s hudbou.

„Vyrůstal jsem v devadesátých letech, pamatuju si, jak mi máma dala stovku a já šel do videopůjčovny pro tři VHS kazety na víkend. Ještě než jsem je v pondělí vrátil, jsem si v neděli všechny filmy pustil znovu, a to i když mě to třeba ani nebavilo. Dneska si pustíš Netflix, a když tě to do deseti minut nezaujme, vypneš to. Film pro mě ztratil kouzlo a váhu,“ říká o rozmachu streamingu, který film udělal dostupný. To – věcně vzato – není nutně negativní, protože se tak snímek nebo seriál dostane k širšímu publiku.

Jenže Adam Sedlák má v posledních letech s filmem jakousi vztahovou krizi. A opravdu to tak nebylo vždycky. Naopak – mají spolu i harmonickou, ne-li dokonce vášnivou minulost. Jak už jsem naznačila, býval nadšeným cinefilem. Jeho láska k filmu se projevovala tím, že svoje první snímky a scénáře tvořil už na druhém stupni základní školy. Formovaly ho Star Wars, Filmový klub na ČT2 a právě i zmíněné víkendové půjčování videokazet.

Také proto se po gymnáziu rozhodl pro studium na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Rodilý Pražák, který vyrůstal v Dlouhé ulici s matkou samoživitelkou, se začal v jižních Čechách dívat na svět mimopražským pohledem. A taky si uvědomil, že mnozí producenti, novináři i herci, tedy taková filmová smetánka se často zajímá více o studenty a absolventy pražské FAMU než o diváky v Písku.

 

Na hraně dospělosti

Jestli Adam Sedlák nemá s něčím problém, je to připoutání pozornosti. Jeho absolventský snímek se jmenoval L. H. – inspiroval se dodnes neznámým pachatelem, který před lety mazal výkaly po zdech jedné z budov Vysoké školy ekonomické v Praze, iniciály přitom znamenaly Lord Hoven. Sedlákův snímek L. H. získal nominaci na Cenu Magnesia za nejlepší studentský film.

Potom přišel první hlavní zářez – seriál Semestr. „Jde o zlom v české kinematografii. Je to obrovsky nápadité, nepřekonatelné v tom, že takový experiment už nejde opakovat, je to jednou za život,“ uvažuje spolu se mnou kritik Kamil Fila.

Šestidílný seriál, který se vysílal na platformě Stream.cz, se dá – dáme-li díly dohromady – vlastně považovat za celovečerní film. Vypráví o Amálii a Damiánovi (Anna Kameníková a Jan Hofman), vysokoškolském páru, mezi který vstoupí někdo třetí – Erasmus, tedy studium, v Berlíně. Celý příběh vidíme jen skrze počítače a mobily, což extrémně omezuje náš pohled na jednotlivé charaktery, a my tak netušíme, jaké postavy opravdu jsou v celé své šíři. A zároveň ukazuje úskalí mezilidských vztahů a komunikace, která probíhá čím dál více online.

Semestr se vysílal v roce 2016, jeho forma tak až vizionářsky předpovídá dva pandemické roky, kdy jsme si na stejný styl komunikace museli zvyknout všichni. Téma se z generační úzkosti najednou přelilo do celospolečenského jevu.

Toto téma ostatně hodlá Adam Sedlák brzy posunout dál. Připravuje seriál Trimestr, tentokrát pod hlavičkou České televize. Postavy, které tehdy studovaly vysokou školu, se teď dostávají na práh zcela dospělého života.

„Víš, jak se na Twitteru ptal novinář Radek Bartoníček na to, jestli mladá generace přemýšlí o budoucnosti a jestli se na ni těší? Mladí mu psali, že se netěší, že mají strach. Tahle témata otevře Trimestr,“ uvádí mě do tématu.

Trimestr bude o svobodné ženě v prvním trimestru, která se rozhoduje, jestli si chce dítě nechat, nebo ne. Sedlák tím chce propojit aktuální otázku potratů, které je horkým politickým tématem ve Spojených státech i v některých koutech střední Evropy. A chce se dostat též k citlivým a dosud do značné míry tabuizovaným otázkám, zda člověk vůbec chce do dnešního krizemi zmítaného světa přivést další životy. Ať už se jedná o krizi klimatickou, energetickou, bytovou, nebo válečnou.

 

Na hraně těla

Přejděme teď k Sedlákovu celovečernímu debutu Domestik. Ten zkoumá hranice lidského těla na příkladu trénujícího cyklisty a jeho ženy, která chce otěhotnět. Třetí hlavní roli má opět neživá postava, tentokrát jde o kyslíkový stan.

„Sedlákův film je omezený ve své stylistice, ale dělá překvapivé zvraty v žánru. Domestik směřuje k body horroru. Minimalismus mu zase umožňuje ukázat fanatismus, co s lidskými těly muži i ženy dělají. Jde na hranu,“ pomáhá znovu popsat Sedlákovo dílo Kamil Fila.

Body horror neboli tělesný horor je literární i filmový žánr. Jde v něm o hranice lidské tělesnosti, o metamorfózy, tělesné mutace a různé nepřirozené obrazy těla a všech jeho částí. V textu si můžeme představit například Frankensteina Mary Shelleyové nebo Kafkovu Proměnu, kdy se Řehoř Samsa mění v brouka. Ve filmu s tímto žánrem prorazil hlavně kanadský režisér David Cronenberg.

„Body horror je o překonávání hranic lidského subjektu, je to děsivé, vzrušující a osvobozující. Až nepopsatelný stav. Domestik ale úplně takový není. Nejde o osvobození, ale o disciplínu, takže spíš obráceně. V žánru je to nezvyklé, Sedlákovi jde opět o nekonvenčnost,“ dodává Fila.

Film měl, jak už bylo řečeno, premiéru v hlavní soutěži karlovarského festivalu v roce 2018. To je na debuty nezvyklé, mají vlastní kategorii Na východ od Západu. Dramaturgicky to ovšem byla skvělá volba. Právě Domestik byl jeden z filmů, o kterých se povídalo na terase i v zákoutích hotelu Thermal. Později získal mnoho nominací na Ceny české filmové kritiky i na České lvy – jednu z nich též proměnil.

 

Na hraně vkusu

„Adamovi Kajumimu přišel Havel s nějakým tím citátem, pravda, láska, něco něco, nepamatuju si to přesně,“ říká v jednom z prvních dílů první řady reality show Like House influencerka Barbora Stříteská. Televize Prima zavřela na tři měsíce do jedné vily skupinku mladých internetových hvězd. A ve veřejném prostoru se pak fanoušci nemohli shodnout s odbornou kritikou v hodnocení. Jedni mají pořad za fascinující podívanou, druzí za odpad televizní produkce. A za scénářem stojí právě Adam Sedlák.

„Byl jsem takový Marek Prchal reality show,“ srovnává se s hlavním PR mužem bývalého premiéra Andreje Babiše, vedoucí postavou proslulého marketingového týmu šéfa ANO. „Najdeš téma, který dáš do dílu, a druhý den vidíš, jakou to má odezvu. Uvědomil jsem si, jakou jsem získal moc, a začalo mě to bavit. Už fakt chápu toho Prchala, který napíše na Twitter ‚Zítra řeknu pravdu‘ a jen pozoruje novináře, jak se z toho můžou zbláznit,“ hodnotí svoji práci s ročním odstupem Sedlák.

Někdy přitom šel opravdu na hranu. V jednom z úkolů, které zadal soutěžícím ve vile, byl poznávací test známých postav internetu – správné jméno trefovali jen za pomoci tří emotikonů. V jednom kole měli účastníci poznat influencerku Týnuš Třešničkovou, která se na dlouhou dobu stáhla z veřejného prostoru poté, co při vážné nehodě při ohňové show v Turecku utrpěla popáleniny. Jeden z „jejích“ emotikonů v Like House byl právě obrázek ohně.

„Hodně jsme o tom přemýšleli, nakonec jsme tam ten oheň dali a druhý den to zbořilo internet. Bylo to zrovna v době, kdy se řešila kauza Vrbětice, ale to v tomhle okruhu lidí najednou nikoho nezajímalo. Prostě Prchal,“ opakuje Sedlák po několikáté.

Na druhou stranu se ale prostřednictvím zmíněné reality show dostala k divákům televize Prima témata, která nejsou zase tak běžná. V jednom z dílů přijela do vily influencery navštívit Johanna Nejedlová, která založila skupinu Konsent, s níž se snaží dělat v Česku osvětu o sexuálním násilí a bezpečném sexu obecně.

Adam Sedlák je přitom velkým milovníkem reality show. Na vysoké škole chtěl dokonce psát bakalářskou práci na téma amerického Survivoru. Jeho vedoucí ale odmítla všechny díly nakoukat, aby mohla práci hodnotit, tak Sedlák nakonec musel volit jiné téma. Jako tvůrce by ale rád pokračoval. Kdyby prý v Česku vznikla verze Too Hot To Handle, netflixového hitu, ve kterém má skupina nadměrně atraktivních lidí zákaz jakéhokoli sexuálního kontaktu, šel by to toho okamžitě.

 

BANGER.

Je druhá polovina června a mladý tvůrce na poslední chvíli dodělává svou drogovou, rapovou, iPhonovou novinku. Do kavárny si odběhl od stříhání, s unavenýma očima a zjevně frustrovaný. Když se ale zeptám na spolupráci s pětadvacetiletým Adamem Mišíkem, energie se mu vrací.

„Vůbec jsem ho neznal. Producent ho ani nechtěl pozvat na casting. Jenže ten film není o rapové scéně, je o získání respektu, uznání, sociálním statusu. A zjistil jsem, že nejlíp tomu rozumí právě Adam. Je to takový český Justin Bieber. Všichni jsme ho v šestnácti nesnášeli, teď je to ale cool týpek, co má skvělou manželku a je módní ikonou a je absolutně v pohodě. Navíc Adam to nemá lehké, být synem takového formátu, tomu se těžko vyrovnává,“ odkazuje režisér k jeho otci – legendě české hudební scény Vladimíru Mišíkovi.

Natáčení na iPhone bude asi spoustu lidí z filmové branže dráždit. Sedlákovi ale prý dalo hlavně svobodu. S malým přístrojem je filmový plac intimnější, flexibilnější a niternější. „Máme tu demokratizaci filmového média. Všichni jsou do jisté míry tvůrci obsahu,“ hodnotí prozatím opatrně dosavadní ukázky z filmu Fila.

Co vlastně znamená slovo banger? V hudebním slangu je to hit, fakt povedená písnička, způsob, jakým svou chválu vyjadřují dnešní teenageři. „No tvoje babička si film asi nepustí,“ zpraží mě nakonec z legrace filmař, který se sám chlubí zažitou nálepkou „režisér pro mladé“.

 

Autorka je novinářka.